Světlušky

Jednoho letního večera jsme byli na procházce na našem oblíbeném místě. Víme, že toto místo mají moc rádi i bytostní. Bylo krásně teplo a ve vysoké trávě se občas rozsvítila světluška. Vím, že světlušky vždy zhasínají své světélko, jakmile se k nim někdo přiblíží. Proto jsem byla velmi překvapená, když jeden muž vzal opatrně tuto světlušku do dlaně, aby ji mohl ukázat všem. Představte si, děti, že světluška stále krásně svítila.

Když jsme si ji všichni prohlédli a potěšili se jejím světélkem, ten muž ji opět vrátil do trávy. Tu se za velkým listem lopuchu objevil menší skřítek, který zřejmě o světlušky pečoval a chránil je. Řekl mi:

„My bytostní a též všechna zvířata prcháme před lidmi, protože jsou často špatní a mnohokrát nám již ublížili. Bolí nás také jejich ošklivé myšlenky. Ale když vidíme člověka, ze kterého cítíme lásku a světlo, máme velkou radost a přicházíme blíž. Máme radost, když cítíme, že o nás ten člověk ví, že nás má rád a chce nám pomáhat. Pro takové hodné lidi můžeme připravit též nějaká překvapení. Radujeme se, když můžeme takového člověka potěšit. Proto ta světluška nezhasla. Moc rádi máme také děti, které se umí radovat z maličkostí jako my.“

Pak jeho veselý obličejík trochu zvážněl, ale z očí mu stále zářila radost. A pokračoval:

„Pověz všem dětem, že taková krásná světélka, jako jsou světlušky a ještě mnohem zářivější, jsou také vysoko nad touto Zemí. Z průzračně modrého nebe vyletují taková světélka podobná ohnivým jiskrám. Radostně vytryskují a pozvolna klesají z této zářivé oblasti níž a níže.

Jsou to jiskřičky ducha. Klesají a po cestě se za pomoci světlých bytostí vyvíjejí a získávají podobu malého miminka. O všechna miminka se s láskou starají půvabné víly, které při tom nádherně zpívají. Zpívají o cestě, která malého človíčka čeká, a také o tom, že až proputuje světy, má se opět navrátit do svého světlého domova tam nahoře.

Takové malé děťátko se přibližuje k Zemi, kde si vyhlédne maminku a tatínka, kteří moc touží po tom, aby mohli malé děťátko přivítat, vést ho a učit jej všemu potřebnému. Pak roste a učí se. A tak všichni lidé se již mnohokrát narodili, zestárli, odešli z této Země a opět se sem vrací. Mnozí, a to je na tom smutné, na svou zářící jiskru již úplně zapomněli. Nevědí už, proč sem přišli a kam se mají navrátit. A vy všichni, kteří o tom víte, jim to vše můžete připomenout. Protože je již nejvyšší čas k tomu, aby lidé na Zemi byli moudří a toužili se navrátit do světlých výšin, kde je jejich pravý domov.“

„A jak mají děti, kterým to vše budu vyprávět, připomenout dospělým toto ztracené vědění?“ ptám se moudrého skřítka.

Vesele na mě pohlédl a s radostí v hlase pravil:

„Právě děti mají ten vzácný dar, že se umí čistě radovat. Tato pravá dětskost a prostá nezkalená čistota osvěžuje, posiluje a působí léčivě jako pramen živé vody pro unavené poutníky. Vzkaž všem dětem, ať jsou stále tak krásně radostné a čisté. Ať světélko ve svém nitru rozhoří a jeho plamínek nechť ozařuje a rozdmýchává světlo i v ostatních lidech. Jednou, až dospějí, mohou o nádheře světlých výšin zvěstovat všem lidem, kteří po ní touží.“

Skřítek domluvil a já jsem mu slíbila, že vám to všechno povím.

Zdroj: http://cesta-zeny.webnode.sk/news/svetlusky1/