Svět kapradí ..... Svatojánská pohádka

O svatojánské noci se jeden mládenec s děvčetem nenápadně vzdálil od ohně, kolem kterého se veselila mládež.
Když spolu zmizeli v noční tmě, srdce jim začalo silně bušit. „Co teď budeme dělat?“ ptala se plaše dívka. A jen lesní ticho bylo jim odpovědí. .....
„půjdeme hledat květ kapradí!“ navrhl chlapec a vzrušením zadržel dech, neboť květ kapradí se otvírá jen jednou do roka o svatojánské noci, na krátkou dobu od večerních červánků do ranního úsvitu. A kdo ho najde, toho prý potká štěstí.
„Pojďme,“ zašeptala dívka. Její hlas byl právě tak tichý jako tma tam v lese. Vzali se za ruce a prolézali pod olšovými větvemi, které byly sladce narudlé v záři zapadajícího slunce.
Pak se rozdělili a šli ..... každý zvlášť ..... hledat květ kapradí.
„Když ho najdu, zavolám Tě,“ říkal chlapec.
„A jestli ho nenajdeš, dám Ti svůj!“ ozvalo se děvče.
Tak skloněni hledali po hmatu v lesní tmě a rozhrnovali kapradí. Nacházeli tam svatojánské mušky a dávali si je navzájem do dlaní jako diamantové krůpěje.
Kapraďový květ však nikde neviděli. Kdoví jak a proč se tak stalo, ale skloněni nad keři nehledali už květ kapradí, ale jen ruce toho druhého. V rozpacích stáli jeden před druhým tak blízko blizoučko, že se jejich dech setkával a najednou ..... div divoucí ..... , když se jejich rty k sobě přiblížily, mezi nimi jako by rozkvetl kapraďový květ. Neviděli tehdy nic, jen ztemnělý třpyt očí toho druhého a byli opojeni jakousi zázračnou vůní, která se rodí jen v blízkosti velkého štěstí. Odkud odjinud mohla přicházet než z kapraďového květu?
Byli jako oslepli svým štěstím. Ať se hnuli kamkoli, všude je obklopovaly vonící větve. Uviděli, že nejenom květ kapradí, ale celý les je plný zázraků.
Zázračný byl i olšový list, který našli, když se v té tmě tiskli jeden k druhému. Při polibku ho rozdrtili svými rty. A hořká sladká opojná vůně jim zůstala na rtech.
Šli stále dál a dál do lesa, až zabloudili v lesním, planě rostoucím chmelu. Jejich ruce se pevně propletly, aby se mohli lépe bránit dotěrným šlahounům, které se přichytávaly jejich šatů a vlasů. Ale čím víc se bránili, tím více se do nich zaplétali. Jejich ruce byly stále těsněji spleteny, stejně jako záludná zelená pouta kolem nich. Tak zápasili s celým lesem, který se rozběsnil kolem nich v temném opojení. Ale jak mohli ti milenci vědět, že něžné chmelové výhonky, které samy o sobě nejsou s to zvednout se ze země a mohou žít, jen když se něčeho přichytí, jsou nepřemožitelné? O tom je možné se přesvědčit jen o svatojánské noci!
Aby se osvobodili ze zajetí chmele, opět se rozdělili.
A když znovu začali hledat jeden druhého, naráželi na pichlavé jedlové jehličí, chladné jako jitřní rosa, a mrzutě mlčeli.
Svatojánská noc skončila a ranní chlad je rozloučil. A když pak znovu vešli do lesa, ještě mrzutí po první hádce, už mezi jejich rty nerozkvetl květ kapradí. Ten kvete jen jedenkrát o svatojánské noci, v tom krátkém čase mezi večerním soumrakem a ranním úsvitem.