Švestka

Jednou takhle na podzim si visely na stromě v zahradě švestky. Všem už bylo skoro půl roku, protože se narodily na jaře, a tak už leccos viděly, slyšely a tak si o tom také povídaly. Nadcházel čas zrání a sklizně. Švestky se krásně modraly, ty nejmladší byly ještě červené, některé namodralé a ty nejstarší už téměř modro ..... fialové. Zahradník k nim chodil každý den a obhlížel, která už by byla úplně zralá. Švestky se moc těšily, až přijde jejich čas a zahradník je utrhne, po jedné utře do zástěry a laskavě naskládá do proutěného košíku. Některé byly tak nedočkavé, že skákaly ze stromu samy. Ležely pak pod stromem a naříkaly, protože si v trávě natloukly. Zahradník slyšel jejich pláč, posbíral je a povzdechl si: 
„Nezbedy jedny. Měly jste ještě počkat.“
Ostatní švestky natáčely tvář ke sluníčku, protože věděly, že v přírodě, ani jinde, se nedá nic uspěchat. A jak se tak opalovaly, povídaly si a plánovaly.
„Já,“ řekla první, „až já budu zralá, chtěla bych být na koláči.“ A olízla se:
„Ten vždycky tak pěkně voní. Je sladký a děti ho mají rády.“
Druhá zavrtěla hlavou:
„To já bych na koláči být nechtěla. Každou chvíli by mě obletovaly dotěrné mouchy. A ty já ráda nemám.“
„No a čím bys chtěla být ty?“ zeptala se první.
„Chtěla bych být ve slivovici, co tak rád pije náš zahradník,“ začervenala se švestka. „Nosil by mě všude sebou v placaté lahvičce. Hřála bych ho celou zimu.“ pravila hrdě.
„A to já bych byla radši sušená než tekutá,“ zasnila se třetí švestka. „No uznejte holky, ležet ještě tak čtrnáct dní pěkně v suchu a teplíčku, potom počkat v krabici na tu správnou dobu. A pak ležet na broušené misce a celé Vánoce se dívat na stromeček. Všude plno dárků a pohoda. Krásná hudba a spoustu cukroví. A mezi těmi všemi dobrotami já, švestka.“ zamáčkla slzičku a povzdychla si:
„No, nebylo by to krásné?“
„Bylo,“ povídá čtvrtá, „jen jestli by Tě Toník nesnědl už v říjnu.“ A všechny se při vzpomínce na toho střapatého nezbedu zasmály.
„Hele támhle běží,“ zavolala ta první, co chtěla být koláčem.
A čtvrtá se po něm ohlédla:
„Holky, já bych snad nejraději byla, kdyby si mě utrhl náš Toník. Byla bych ta nejsladší švestka, jakou kdy jedl.“
A Toník doběhl ke stromu, vylezl do větví, natáhl se a opravdu si ji utrhl. Asi, že se na něj tak krásně smála. Švestka ještě zavolala:
„Tak já běžím, holky, ať se Vám Vaše přání také splní!“ A pak už s ní Toník utíkal za zahradníkem.
„Dědečku, dědečku!“ volal, „už jsou zralé, už jsou určitě zralé.“ A zahradník se sehnul, podíval se na švestku a povídá:
„Tak jestlipak budeš také tak sladká jako krásná.“
A švestka se zamodrala ještě víc. To protože švestky, když se stydí, tak se nečervenají, ale jejich tváře zmodrají tou nejtemnější modrou. A Toník ji strčil do pusy:
„Je jako med. Určitě ta nejsladší.“
„Tak si tu pecku schovej.“
Toník vzal pecku do dlaně a strčil ruku do kapsy.
„Ta byla první.“
A opravdu si ji schoval než přišlo další jaro. Pak ji zasadil a z té pecky se narodil nový strom. Všechny jeho švestky byly vždycky krásně modré a slaďoučké jako med.