Svatý Josef v lese

Byla jednou jedna matka, která měla tři dcery, z nichž byla ta nejstarší Alvína nezpůsobná a zlá, ta prostřední Adéla byla mnohem lepší, i když také nějakou chybičku měla, ale ta nejmladší Amálka byla dobré a zbožné dítě.
Ale matka to byla podivuhodná, neboť právě tu nejstarší měla nejraději a tu nejmladší nemohla ani vystát. Proto posílala často ubohé děvčátko do lesa, aby se jí zbavila, neboť si myslela, že jednoho dne se Amálka dočista musí ztratit a domů se již nikdy nevrátí. Ale strážný anděl, kterého má každé zbožné dítě, Amálku nikdy neopustil, nýbrž ji vždy přivedl na správnou cestu.
Jednoho dne však strážný andílek cosi jiného kdesi činil a u Amálky zrovna nebyl a ona nemohla nalézt cestu z lesa. Šla tedy stále dál a dál, až nastal večer a ona uviděla v dálce hořet světýlko, běžela tedy tím směrem a přišla ke dveřím. Zaklepala a ty dveře se otevřely a za nimi byly druhé dveře. I na ně opět zaklepala. Tu jí otevřel vznešený stařec se sněhobílým vousem a nebyl to nikdo jiný než Svatý Josef.
Přátelsky pravil:
„Jen pojď, milé dítě, sedni si k ohni na moji sesličku a ohřej se, já Ti donesu čerstvou vodu, jestli máš hlad; ale k jídlu tady nemám v lese pro Tebe nic jiného než pár kořínků, ale musíš je nejdříve oškrábat a uvařit.“
Svatý Josef podal Amálce kořínky, ona je dočista oškrábala, pak vytáhla kousek vaječné omelety a chleba, který ji její matka s sebou dala, a všechno to dala do kotlíku nad oheň a uvařila kaši.
Když byla kaše hotova, řekl jí Svatý Josef:
„Já jsem taky hladový, dej mi trochu svého jídla.“
A Amálka byla k tomu ochotná a dala mu více, než jí samotné zůstalo, a bylo to jídlo Bohem požehnané, neboť se jím nasytila. A když takto pojedli, tu ji pravil Svatý Josef:
„Nyní půjdeme spát, ale já mám jen jednu postel, lehni si do ní Ty, já si lehnu na zem na slámu.“
„Ne,“ odvětila Amálka „jen zůstaň ve své posteli, pro mne je sláma dobrá dost.“
Ale Svatý Josef vzal Amálku do náruče a zanesl ji do postele, tam se pomodlila a usnula.
Druhého rána, když se probudila, chtěla Svatému Josefovi popřát dobré ráno, ale neviděla ho. Tu vstala a hledala jej, ale v žádném koutě jej nenalezla, konečně našla přede dveřmi pytel plný zlata, tak těžký, že jej sotva unésti mohla, na kterém stálo napsáno, že to je pro to dítě, co tu dnešní noci spalo.
Tak Amálka popadla ten pytel a vydala se s ním pryč, až šťastně dorazila domů k matce, a když ji byla to zlato podala, nemyslela si nic jiného než, že teď ji matka bude mít ráda.
Druhého dne dostala chuť vydat se do lesa Adélka. Matka ji dala daleko větší kus vaječné omelety a chleba. Vedlo se jí stejně jako Amálce. Večer přišla do chaloupky Svatého Josefa, která jí dal kořínky, aby uvařila kaši. Když byla kaše hotova, řekl Svatý Josef Adélce:
„Já jsem taky hladový, dej mi trochu Tvého jídla.“
Tu mu dítě odvětilo:
„Jez se mnou.“
Když ji pak Svatý Josef nabídnul svoji postel a sám si chtěl lehnout na slámu, pravila mu dívenka:
„Kdepak, lehni si se mnou do postele, je tu pro nás oba místo.“
Svatý Josef vzal dítě do náruče, položil je do postele a sám si lehnul na slámu.
Ráno, když se Adélka probudila a hledala Svatého Josefa, byl pryč, ale před dveřmi nalezla pytlík se zlatem, byl menší, a stálo na něm napsáno, že je pro dítě, které tu dneska spalo.
Tak vzala Adélka pytlík se zlatem a běžela domů, kde ho dala matce, když si byla před tím pár zlaťáčku schovala pro sebe.
Nyní popadla zvědavost nejstarší dcerku Alvínu, a tak následujícího rána chtěla do lesa. Matka jí dala velkou vaječnou omeletu, kus chleba a k tomu všemu ještě sýr. Večer Alvínka našla Svatého Josefa ve jeho chaloupce. A když byla hotova kaše a svatý Josef řekl:
„Já jsem taky hladový, dej mi trochu Tvého jídla.“
Tu mu Alvínka odvětila:
„Počkej, až se najím, pak můžeš sníst, co zbude.“
Ale sama snědla skoro všechno a Svatý Josef musel misku jen vyškrábat. Pak jí ten dobrý stařec nabídnul svoji postel a sám se chtěl uložit na slámě. Tu mu Alvínka neodporovala, lehla si sama do postele a starci nechala slámu na tvrdé zemi.
Druhého rána, když se probudila, Svatý Josef tu nebyl, ale o něj si starost nedělala a začala hned přede dveřmi hledat pytel se zlatem. Když vyšla přede dveře, něco tam na zemi leželo, ona však nemohla rozeznat, co je to, a tak se sehnula a strčila do toho svůj nos.
A ono ji to zůstalo na tom nose viset, a když se narovnala, tu se strašlivě vyděsila, neboť to byl druhý nos, který ji pevně přirostl. Tu se dala do křiku a jekotu, ale nepomohlo to pranic, musela se na ten druhý nos dívat, neboť držel jako přibitý.
S nářkem běžela domů a cestou potkala Svatého Josefa, padla mu k nohám, a tak dlouho prosila, dokud ji z milosrdenství ten nos zase neodňal a daroval aspoň dva krejcary.
Když přišla Alvínka domů, stála matka na zápraží a hned se jí vyptávala:
„Copak jsi Ty dostala za dárek?“
A tu Alvínka lživě odvětila:
„Jeden obrovský pytel zlata, ale cestou jsem ho ztratila.“
„Ztratila?“ vykřikla matka „Tak to ho musíme zase najít!“ a vzala Alvínku za ruku a chtěla jít hledat.
Alvínka napřed plakala a nechtěla nikam jít, nakonec přece jen šla, ale na cestě se pojednou objevilo tolik ještěrek a jedovatých hadů, že se jim ubránit nemohly, až nakonec ta havěť uštípala to zlé dítě k smrti, a její matku uštkla do nohy, protože Alvínku tak špatně vychovala.