Svatopluk a jeho syni

Pověst o Svatoplukovi a jeho třech synech lámajících pruty je dostatečně známá. Málokdo však ví, že to ve skutečnosti bylo trošku jinak.
Svatopluk úspěšně pokračoval v díle svého strýce Rastislava a zveleboval a rozšiřoval slavnou Velkomoravskou říši. Konstantin Filosof mezitím zemřel coby Cyril v Římě a jeho bratr Metoděj, první arcibiskup moravský, se se Svatoplukem příliš v lásce neměl. Metoděj dokonce vynesl nad panovníkem kletbu, leč pro Svatopluka hrál čas ..... roku 885 Metoděj zemřel a tím se mnohé problémy samy vyřešily.
Ale na každého jednou dojde, a tak i Svatopluk brzy pocítil, že jeho dnové jsou sečteni. I když se mu odejít nechtělo ..... ostatně komu ano, rozhodl se, že musí předat vládu svým synům a pořádně je vybavit radami do státnického života.
Byli tedy synové povoláni k loži téměř umírajícího Svatopluka. Nutno si ovšem uvědomit, že panovník na tom byl ještě celkem dobře, vládu rozhodně předat ještě nehodlal a ty velké kruhy pod očima byly způsobeny včerejším vydatným hýřením. Dále je třeba si mít na zřeteli, že synové Svatoplukovi nebyli žádní vyjukaní mladíčci ..... nejmladšímu bylo ke čtyřicítce a nejstaršímu dokonce skoro padesát. Všichni tři měli rodiny a téměř dospělé děti, ale přesto se k nim choval Svatopluk jako k malým hochům.
Proto před jeho lože předstoupili s nechutí. Čekali, co to zas bude za kázání, a tvářili se značně otráveně. Nehodlali ovšem otci moc odporovat, protože byl nejenom jejich otcem, ale i jejich panovníkem.
Svatopluk ležící mezi kožešinami otevřel unavené oči a řekl:
„Synové moji, cítím, že brzy pro mě přijde zubatá a že Vám budu muset předat vládu a vybavit Vás radami do panovnického života.“
Nejstarší Mojmír se nejprve v duši zaradoval ..... to když otec hovořil o svém skonu a pak se zachmuřil ..... to když otec hovořil o těch radách. Mojmír si připadal starý na nějaké rady, nehledě na to, že se příliš neskrýval s tím, že by vládl úplně jinak než otec.
Svatopluk však těžce pokračoval:
„Mojmíre, jdi a přines Vaše tri lískovky!“
Mojmír zbledl, protože se jednalo o tři pruty, na něž měl se svými bratry z dětství dosti nemilé vzpomínky. Svatopluk byl otcem velmi přísným a svá slova dotvrzoval pádnými údery lískových prutů na záda i nižší partie svých nebohých synů. Dokonce a to byl Svatoplukův osobní vynález ..... měl každý syn svůj vlastní prut, na nějž si musel potupně vyrýt své jméno.
Mojmír ještě krátce zauvažoval, zda je Svatopluk náhodou nechce vyplatit, když naposledy tak byl učinil před více než třiceti lety a od té doby si ty lískovky schovával jako doklad své úspěšné výchovy. Pohled na bezmocně ležícího Svatopluka ale Mojmíra uklidnil ..... ne, stařec by fyzicky opravdu nebyl schopen uštědřovat výprask.
Tak Mojmír přinesl tri osudné pruty a byl i se svými bratry moc zvědav, co se z toho vyvrbí.
Svatopluk pruty převzal a kývl na nejmladšího syna:
„Přistup blíže, synu, vezmi tyto tři pruty a zkus je přelomit!“ a znělo to tak, že je přelomit nesmí.
Nejmladší syn, který nikdy velkou silou neoplýval, se skutečně snažil marně, i když na ty pruty měl velkou pifku a přelomil by je s opravdovou chutí.
Vzápětí se snažil prostřední syn ..... také marně. Pak je převzal Mojmír, a zatímco se mu v hlavě míhaly vzpomínky na potupné bití těmito odpornými pruty, napjal svaly tak, že v prutech povážlivě zapraskalo. Přísný Svatoplukův pohled, i v této chvíli značně autoritativní, zabránil však nejhoršímu.
„Dej to sem,“ štěkl otec na Mojmíra, jenž málem zkazil poučení do státnického života.
„Tak a teď si každý vezměte svůj prut a zkuste jej přelomit,“ pokračoval Svatopluk za chvíli, když se uklidnil.
To jste neviděli, s jakou radostí a rozkoší vykonali synové přání svého stařičkého otce! Jakoby tím zlomením nenáviděné lískovky konečně přetrhli pouto s trudným dětstvím a setřásli tak jho autoritativního otce jako zlý sen. Jakoby tím zlomením konečně dospěli a osvobodili se z područí těsné klece otcových příkazů, zákazů a rad.
„Tak to vidíte,“ zabručel Svatopluk poněkud potěšen, že mu to přece jen vyšlo, „Vy, moji klackové, jste jako tyhle pruty. Když budete držet pohromadě v pevném svazku, nikdo Vás nezlomí,“ šlehl okem po Mojmírovi, „a budete pevní a neporazitelní. Ale když nebudete svorní a budete každý sám pro sebe, na vlastní pěst a na vlastním písečku, tak Vás každý lehce přemůže a celá naše Velká Morava lehne popelem.“ uzavřel Svatopluk konečně své ponaučení a znaveně klesl do kožešin.
Pak ještě dodal něco v tom smyslu, že umřít ještě nehodlá, a ať se tedy synové ještě na vládnutí netěší.
Synové ho však moc nevnímali, neboť byli příliš omámeni nečekaným zážitkem, který jim přivodil pocity naprosto nové, pocity úžasné, pocity naprostého zadostiučiněni. A tak se stalo, že úplně přeslechli státnickou radu, která náhodou vůbec nebyla hloupá a kterou kdyby se řídili, měli by se velmi dobře. A nejen oni.
A protože si mysleli, že už jsou dost staří na to, aby přijímali jakékoliv rady, po brzké Svatoplukově smrti se každý vydal vlastní cestou, považuje zbylé dva bratry za hloupé a neschopné.
Pak do toho ještě vstoupily nějaké spory o dědictví a oheň byl definitivně na střeše. Velká říše, která má vždycky problém s tím, aby se vůbec udržela pohromadě, se začala rozpadávat a korunu tomu nakonec nasadili Maďaři, kteří začátkem 10. století zatloukli poslední hřebíčky na rakvi Velké Moravy. Všechno jednou končí.
Ale Češi nám mohou právem závidět ..... byli jsme první.
Ponaučení: Máš-li přísného otce, važ si ho, ale nezlom lískovku dřív než v padesáti.