Svatopluk

zobrazeno 59×

Vložil(a): jitkamety, 19. 2. 2016 16.05

Před více než tisíci lety se rozkládala kolem dnešní Moravy Velkomoravská říše, veliké království, v němž panoval král Svatopluk. Cítil se již stár a chtěl předat část své moci svým dvěma synům, Mojmírovi a Svatoplukovi mladšímu. Proto sezval do hlavního města říše Velehradu významné hodnostáře, bojovníky i hosty zblízka i z daleka.
V městě Velehradu bylo rušno. Všichni, kdo se sem sjeli, naplňovali ulice i náměstí, a stáje byly přeplněny koňmi. Všichni měli stejné myšlenky. Jak to dopadne s osudy říše, když v jejím čele nebude jeden mocný vládce, ale dva jeho synové, o nichž bylo známo, že se nemají rádi? Mezi pozvanými byli i mnozí, kdo jen čekali na příležitost, jak se vymanit z královského poddanství. Jako hned kněžna Lutomíra, dcera knížete Braslava, který snil o tom, že se sám zmocní Svatoplukova trůnu.
Lutomíra byla mladá a krásná, měla velké černé oči a bohatý černý vlas, stočený do vrkočů. Když se usmála, každého okouzlila. A když promluvila hlasem, který zněl jako zvon, každý pocítil, že ho opřádá její kouzlo. Proto ji sem její otec kníže Braslav poslal. Její krása se hodila k tomu, aby byla úspěšnou vyzvědačkou.
Leckterý muž, bojovník, velitel, dvořan podlehl jejímu kouzlu a prozradil jí mnohé tajemství. Jednou z jejích obětí byl i Svatoplukův písař a zpěvák Záboj. Když se na něho kněžna Lutomíra několikrát usmála a když ho několikrát požádala, aby jí zazpíval, uvěřil i Záboj, že ho má kněžna Lutomíra v lásce a vzplanul k ní ohnivým citem. Ohnivým a marným, protože kněžna měla k pouhému písaři a zpěvákovi příliš daleko. Necítila k němu ani trošku lásky. Byl pro ni jen nástrojem jejích ctižádostivých plánů. A když si Záboj myslel, že pro ni znamená víc, dovedla ho kněžna krutě usadit. Jako toho dne, kdy zas zastihla Záboje o samotě.
„Zazpívej mi, Záboji, nějakou píseň, ale jen pro mne,“ podívala se na něho roztouženým pohledem.
Záboj byl šťastný. Zahrál takovou, která byla vyznáním jeho lásky a zpíval k tomu slova, která ho právě napadala:

Kalina něžná,
sladká, krásná kněžna,
sním o Tobě den co den .....

Když skončil, chtěl kněžnu obejmout. Ale kněžna mu prudce srazila paže a rozkřikla se:
„Co si to troufáš, Záboji? Zapomněl jsi, že jsi jen písař a zpěvák a já kněžna?“
„Ach, vím, že jsem jen obyčejný člověk,“ sklopil Záboj hlavu a zesmutněl.
„Zaplatím Ti za Tvé zpívání, to Ti nestačí?“ řekla kněžna zpupně.
„Nechci zlato, kněžno Lutomíro, chci Tě stále vidět,“ roztoužil se Záboj a zapomněl na svou potupu. „Vidět Tvou krásu je pro mě štěstí.“
Kněžna se na něho vypočítavě zadívala. „To můžeš, Záboji,“ řekla pomalu, „ale s jednou podmínkou. Uděláš, oč Tě požádám?“
„Udělám, kněžno!“ vykřikl.
„Přísaháš?“
„Přísahám.“
Kněžna Lutomíra přiblížila svou tvář k jeho, až se mu zatajil dech, rozhlédla se, zdali je nikdo nevidí a neslyší, a šeptem mu sdělovala:
„Prozrazuji Ti velké tajemství, Záboji. Svrhneme krále Svatopluka s trůnu. Ale jeho nástupcem nebude mladý Svatopluk ani druhý syn Mojmír, ..... tušíš už, kdo?“
„Mluv dál, kněžno,“ zašeptal Záboj s úzkostí.
„Bude jím sám můj otec Braslav, Záboji,“ pokračovala kněžna. „A já bych byla dcerou krále. Chceš, abych byla dcerou krále?“
Její slova byla hrozná. Záboj miloval kněžnu Lutomíru, ale miloval i svého krále Svatopluka. Bojoval v sobě veliký zápas. Kněžna to vycítila a sváděla ho:
„Nechci od Tebe, abys zabíjel svého krále. Nic se nemusí měnit v tom, co jsi dosud dělal. Jen maličkost. Dostaň se do královy družiny a naslouchej, o čem se tam mluví. A potom ..... potom bys mě mohl vídat třebas denně, Záboji. S podmínkou, že mi vždy řekneš, co ses u krále dozvěděl. Slibuješ mi to?“
„To není možné, kněžno,“ řekl Záboj se suchými rty. „Jak bych se mohl dostat do královy blízkosti? Já, pouhý písař a zpěvák? Ani nemám rád mávání zbraněmi.“
„Jakými zbraněmi, Záboji?“ zbystřila kněžna pozornost. „Víš snad něco, co nevím já?“
„Král soustřeďuje svá vojska a po dnešní slavnosti, až odevzdá vládu do rukou svých synů, vytrhne s vojskem proti nepříteli.“
„Proti Frankům?“
„Ano, kněžno,“ řekl Záboj a nemohl pochopit, proč to všechno tak lehce prozradil.
„To značí, že vojsko nebude v zemi, ale na tažení,“ uvažovala kněžna nahlas. „Díky, Záboji, za tu skvělou zprávu.“
Záboj si teprve teď uvědomil, že se stal zrádcem svého krále. Ale když se podíval kněžně do očí, hned na to zapomněl.
„Dostaneš svou odměnu, Záboji,“ děkovala mu kněžna sladkým a vlídným hlasem. „A nikoli ve zlatě. Ale teď rychle. Napiš mi tuto zprávu, kterou Ti řeknu. Okamžitěji odešlu otci.“
Přinutila Záboje, aby jí vlastní rukou písaře napsal důležitou zprávu a sama pak obezřetně přinesla cvičenou holubici, kterou si vzala s sebou na Velehrad. Připevnila svitek se zprávou holubici k nožce a vypustila ji do vzduchu. Holubice zakroužila nad jejich hlavami a zamířila směrem, kde stál hrad Lutomířina otce, knížete Braslava.
Záboj se stal zrádcem. Ale lásku kněžny Lutomíry tím nezískal. Jen neurčité sliby neurčité přízně.

Slavnostní shromáždění začalo.
Blížila se chvíle, kdy měl král slavnostně přibrat k vládě i své dva syny, Mojmíra a mladého Svatopluka. Oba synové netrpělivě čekali na ten okamžik. Ani v nejmenším je to nesbližovalo. Naopak. Navzájem se nenáviděli. Každý si představoval vládu jinak, a právě obráceně než ten druhý. Sotva se setkali, už se pustili do hádky. Marně se je snažil králův věrný služebník, župan Dragomír, přivést do smířlivé nálady.
„Správně říkáš,“ pravil na jeho slova Mojmír, „že jsou časy těžké. Jak by nebyly, když je mezi lidem tolik utrpení! A bídy a hladu! Zde máme blahobyt, ale v zemi není a na mnoha hradech se chystá vzpoura proti králi. Až se ujmu vlády, propustím ihned všechny, kdo trpí v otroctví a jsou hanbou naší říše.“
A Mojmír se rozpálil tak, že svá slova vrhal na bratra jako ostré šípy. Mladý Svatopluk mu odpovídal stejně hněvivě.
„Ty sám jsi špatný, Mojmíre!“ křičel. „Vidíš jen bídu, ale nevidíš také bohatství! Vidíš hlad a nevidíš skvělá vítězství našich vojsk! Zapomínáš, že bez bídy není blahobyt a bez otroků nelze stavět obranné valy proti nepřátelům.“
Jejich slova byla stále ohnivější a nakonec by snad byli svedli před očima župana Dragomíra bratrovražedný zápas. Ale když se ozvalo slavnostní troubení královských trubačů, oznamujících příchod krále, museli bratři v hádce ustat. Jejich oči však nepřestaly svědčit o tom, že jejich spor bude pokračovat. Zastrčili meče a prudce oddychovali. Odstoupili od sebe a čekali.
Vstoupil král Svatopluk za doprovodu stařešinů a tělesné stráže. Usedl na trůn a rozhlédl se. Na jeho pokyn usedli i oba synové do křesel po stranách trůnu. A již vcházely družiny jednotlivých hradů v zemi, držitelé úřadů a moci, bojovníci i kněží a hosté. Voláním slávy pozdravili všichni svého krále, když oznámil, že dnešním dnem chce předat podíl na vládě oběma svým synům.
Hned poté byl povolen do síně přístup prosebníkům po starém zvyku. Celý zástup ubohých lidí se tlačil k trůnu. Ale dřív, než někdo z nich mohl přednést svou prosbu, prodrala se mezi nimi k trůnu kněžna Lutomíra, přivádějící jakousi plačící ženu.
„Ustupte,“ volala svým jasným hlasem, „tato žena má přednost přede všemi! Slyš, králi Svatopluku. Její jméno je Blagota a ona sama je dosud otrokyní na statcích Tvého vladyky Bogaty. Tři dny už zde čeká, kdy bude moci před Tebou pokleknout a prosit Tě o záchranu své nebohé dcery. Sama Ti řekne, jakou trýzní trpí její mateřské srdce!“
Otrokyně Blagota se vrhla před králem na zem a vzlykala:
„Mám jedinou dceru, králi, čistou holubičku a srdce mi pukne, když zahyne. Před týdnem zemřel Dragoš, syn našeho vladyky, a krutý pohanský mrav, který u nás ještě vládne, přikazuje, aby byla zaživa upálena na hranici s Dragošem. Nikdo ji už nemůže zachránit, jen ty, králi. Má dcera Milena je teď mučena a týrána ve vězení a já, nešťastná matka, volám k Tobě, králi, o zastání. Slituj se nad nebohou matkou a vysvoboď mou dceru z moci pohanského vladyky!“
Král Svatopluk nechtěl rozsuzovat sám. Hodlal dát příležitost svým synům, aby ukázali, kolik je v nich vladařské moudrosti. Udělil slovo Mojmírovi i mladému Svatoplukovi. Ale tím jen oživil spor mezi bratry. Mojmír navrhoval ihned osvobodit všechny otroky ve všech krajích a zrušit kruté pohanské zvyky, pokácet pohanské modly a postavit místo nich křesťanské kaple a chrámy.
Kníže Svatopluk, jeho bratr, navrhoval pravý opak.
„Pramálo záleží na životě jedné otrokyně!“ volal. „Hlavní je, aby bojovníci pevně třímali zbraně, ať jsou pohané nebo křestané. A raději ať vládnou v zemi staré pohanské zvyky, než aby nad námi vítězil nepřítel!“
Král dal za pravdu mladému Svatoplukovi.
„Říše stojí před válkou s nepřítelem a bojovníci nesmějí být oslabeni zbytečnými rozbroji a zaváděním nových zvyků. Právě v tomto čase jde o všechno. Chystám výpad proti našemu odvěkému nepříteli, proti Frankům. Můj syn Svatopluk má pravdu.“
To bylo něco, čím jen podráždil svého syna Mojmíra.
„Hanba, otče!“ volal Mojmír, „že schvaluješ staré přežitky otroctví, které je skvrnou na naší říši! Mám-li vládnout po Tvém přání nad polovicí země, pak si kladu zrušení otroctví za podmínku. Dost je trpké, že Ty sám jsi nastoupil na trůn zradou strýce Rastislava!“
Než mohl král, hněvem zrudlý, odpovědět, vykřikl na bratra mladý Svatopluk:
„Ty se hanbi, Mojmíre, za svou pošetilost! Mám-li se já ujmout vlády nad polovinou říše, kladu si za podmínku, aby byl Mojmír přinucen souhlasit se mnou. Je na Tobě, otče, abys mu to rozkázal. Naše vojsko není tak silné, jak myslíš, neboť jsi tolikrát nečestně zradil naše spojence, že už Tě všichni opustili.“
„Tak mluví se mnou moji vlastní synové?“ vztyčil se král na svém trůně. „Jako dva vlci se rvete před svým otcem a místo vděčnosti mu vracíte nenávist?“ Zatmělo se mu před očima, jak jej ovládl hněv. Popadl karabáč a vykročil proti synům, kteří tu stáli proti němu s planoucíma očima. Zvedl ruku, aby udeřil, ale padl a myslel, že umře. Jen těžce chroptěl:
„Pryč ode mne ..... pryč ..... “
Stráže vytlačily zástup prosebníků a shromáždění opustilo síň. Nad králem se skláněli jeho nejoddanější, nikoli však jeho synové. Ti odcházeli s hrdými hlavami a s hněvem ve zracích. Nedbali záchvatu, který postihl jejich otce.
Najednou se žena vrhla Mojmírovi k nohám.
„Kníže Mojmíre ..... Tys pochopil ..... a jediný můžeš ..... nás zachránit!“ úpěla otrokyně Blagota.
Mojmír se zarazil. „Povstaň, ženo,“ pozvedl ji. Chvíli váhal, ale pak se rozhodl. „Pojď se mnou,“ řekl a odváděl ji.
Ve velké síni, náhle ztichlé a ponuré, zbyl jen král, sténající bolestí, a jeho věrný Dragomír a ještě někdo ..... Záboj.
„Župane Dragomíre,“ řekl plachým hlasem, „mám lék. Snad králi pomůže.“
A natahoval ruku, v níž držel malou nádobku s lékem.
Dragomír zaváhal. Co když je to místo léku jed?
„Napij se napřed sám,“ přikázal Zábojovi. Kdyby to byl jed, jistě by se Záboj nenapil. Ale Záboj tak učinil bez rozmýšlení.
Teprve pak podali lék králi, který se dychtivě napil. Lék zabral.
Králův dech se uklidnil, barva se mu vrátila do tváří. Oči se mu po chvíli zjasnily a král povstal. „Bylo mi zle ..... “ vydechl. „Ale ten lék ..... kdo mi jej podal?“
Dragomír mlčky ukázal na Záboje.
„Ty, Záboji?“ upřel král oči na zpěváka. „Jediný věrný, který mi zbyl vedle mého Ďragomíra?“
Záboj se zachvěl. Pocítil svou podlost, ale neviděl východisko. Sklonil hlavu. Zrada ho pálila dvojnásob.
„Jsi skromný ..... ,“ chválil ho král. „Zahřej mi! Mám chuť uslyšet píseň z Tvých věrných úst. Ale vyzkouším si Tě, Záboji. Chci slyšet pravdu. Zazpívej, co si zpívá lid o mně!“
Záboj klesl na kolena. „Nechtěj to slyšet, králi ..... ,“ řekl prosebně.
„Poroučím Ti to,“ zvýšil král hlas.
Záboj poslechl. Sáhl do strun a tichým hlasem zpíval píseň, která zněla po celé zemi. Proti králi.
Byla to smutná, teskná píseň o Svatoplukově zradě, o očích jeho strýce Rastislava, které dal vypálit, o trestu, který jednou .....
„Dost!“ zahřměl Dragomír. „Příliš se odvažuješ, Záboji!“ A pohlédl na krále, zda má Záboje předat strážím.
Ale Svatopluk pokynul unaveně rukou. „Nech ho, za nic nemůže, Dragomíre. Zazpíval mi, co jsem chtěl slyšet. Pravdu. Jediný ze všech se mi ji nebál zazpívat. Může být větší důkaz věrnosti? Věděl, že jeho hlava visí na vlásku, a přece mě uposlechl. A lék mi podal ..... Kolik mám takových věrných?“
Záboj se znovu zachvěl. Důvěra zrazovaného krále ho pálila jako strašný jed.
„Nařizuji Ti, Dragomíre,“ pokračoval král, „aby byl Záboj přibrán do mé družiny. Stále musí být se mnou. Potřebuji takové věrné lidi, když mě opustili vlastní synové ..... “
Bušení na dveře ho přerušilo. Dragomír přistoupil k dveřím a zjistil, oč jde. S jeho souhlasem vstoupil vojín hradební stráže. V ruce přinášel sestřelenou holubici. Hlásil, že byla sestřelena šípem z pravé věže a že se zjistilo, že odnášela z hradu tajnou zprávu.
„Ukaž!“ vytrhl mu král svitek z rukou. Podal jej Zábojovi. „čti, můj věrný!“ poručil.
Záboj se zachvěl potřetí. To, co musel číst, byl dopis, který psal sám vlastní rukou, jak mu jej kněžna Lutomíra diktovala. Nejistým hlasem dočítal zprávu, ale král i Dragomír mysleli, že je tak pohnut smělostí zrádce.
„Každý mě zrazuje!“ rozkřikl se král. „Každý se bouří proti mně! Ale ještě jsem nepřestal být králem. Dragomíre, dej povel, aby mé vojsko okamžitě vyrazilo. Povedeš správu říše místo mě. Já povedu své bojovníky proti Frankům. Já, král Svatopluk, se ozdobím novým vítězstvím a znovu upevním svou slavnou říši!“
A tak se stalo.
Král vytrhl v čele vojska proti nepříteli. Opravdu podivnou náhodou bylo, že se posiloval myšlenkou na hrstku svých nejvěrnějších a počítal mezi ně i Záboje.

Oba bratří, zapuzení otcovým karabáčem, se nesmířili ani ted, kdy je vlastně spojovalo to, že oba byli předmětem otcova hněvu. Každý z nich sice přemýšlel, jak se postavit otci na odpor, ale každý měl jiný plán. Jen tvrdohlaví byli stejně. Aniž se tak smluvili, oba se rozhodli navštívit místo, odkud přišla otrokyně Blagota. Mojmír proto, aby zakročil proti otroctví a pohanským zvykům, mladý Svatopluk naopak, aby v pohanech získal spojence.
Nad nebohou Milenou, dcerou otrokyně Blagoty, se opravdu stahovala mračna. Co nevidět měla zaplatit vlastním životem hrozný zvyk spalování živých lidí.
Pohřební tryzna za hrdinu Dragoše, syna vladyky Bogata, byla v plném proudu. Nebožtíkovo tělo spočívalo na márách, které přinesli na ramenou jeho nejbližší příbuzní a složili na hranici dříví poblíž velké dřevěné sochy, představující pohanského boha Peruna. Zazněly pohřební písně a rozvinuly se obřadní tance. Milenu přivedly kněžky Perunovy v poutech. Nešťastná se zprvu bránila, ale potom ochabla. Byla jako zvadlý květ a už si jen přála, aby byl všemu konec. Bála se plamenů, ale doufala, že omdlí dřív, než ji oheň začne pálit. Netušila, že to dopadne jinak. Netušil to ostatně nikdo.
Stráže pojednou hlásily příchod cizince. Když byl přiveden, poznal v něm vladyka Bogat samotného knížete Svatopluka, syna velkého krále. Věděl o něm, že je příznivcem pohanů a proto ho vítal srdečněji než koho jiného. Mladý Svatopluk rozčileně vykládal plamennými slovy o potupě, kterou zažil.
„Otec mne vyhnal od svého trůnu karabáčem jak prašivého psa. Ale i můj proradný bratr Mojmír je mým nepřítelem. Přicházím Vám oznámit, že Mojmír zamýšlí zkácet Vaše pohanské bohy, propustit Vaše otroky na svobodu a změnit Váš život proti Vaší vůli. Jsem jediný, na koho můžete spoléhat a já Vám pravím jediné slovo: boj!“
Pohané projevovali své překvapení i svůj hněv výkřiky a řinčením zbraní. V knížeti Svatoplukovi viděli svého zachránce. Provolali mu několikrát slávu a pak se utišili, aby mohl mluvit dál.
„Chvíle je příhodná,“ rozkládal kníže Svatopluk. „Král je opuštěný, vyhnal i mého bratra Mojmíra a má proti sobě mnoho svých poddaných vladyků. V čele vojska táhne proti nepříteli a nechává zemi bez ochrany. Musíme toho využít. Spojíme se s Uhry a obklíčíme krále ze dvou stran. A říše bude naše. Potom zruším všechny novoty a obnovím staré pohanské zvyklosti našich otců.“
Jásot shromážděných mu byl odpovědí. Jen vladyka Bogat byl zamyšlený. Konečně promluvil. :
„Nezdá se mi to dost prozíravé, kníže Svatopluku,“ řekl. „Naše síly nejsou tak mocné, aby přemohly krále, i kdybychom se spojili s Uhry. Musíme postupovat jinak. Především se obraťme o radu k tomu, v jehož znamení jsme nejednou zvítězili, k Perunovi. On nám zjeví, co máme dělat.“
Vyzval Perunovy kněze, aby požádali modlu o radu. Kněží započali s novými obřady a když skončili, promluvil nejvyšší z kněží podivným, věšteckým hlasem, který budil dojem, že z něho mluví sám bůh Perun:
„Král zemře rukou vraha. Mstitelem bude ten, kdo přerušil obřad a sám se stane králem.“
„Věštba se týká Tebe, kníže Svatopluku,“ řekl vladyka Bogat.
„Já mám zabít otce?“ ulekl se kníže.
„Proč říkáš zabít a otce? Řekni vykonat, co Ti nařídil Perun. Nebudeš vraždit otce, nýbrž krále.“
„Což tento úkol nemůže splnit najatý vrah?“ zdráhal se kníže.
„Perun určil Tebe. Nebudeš sám. Přidáme Ti družinu bojovníků, kteří se odváží všeho. S nimi splníš svůj úkol snadno. Ale nesplníš-li jej ..... “
Vladyka Bogat nedořekl. Kníže Svatopluk pochopil a dokončil:
„..... sám ztratím hlavu?“
„Ano,“ přikývl vladyka.
Svatopluk cítil, že je v pasti. Couvnout již nemohl. Ukol, který mu dávali, mu nebyl proti mysli. Byl ctižádostivý a k otci necítil žádnou lásku. Ale přece jen váhal.
Vladyka Bogat vážným hlasem pravil:
„Mysli na jasnou stránku té věci, kníže. Uprázdněný trůn bude potřebovat nového krále. Tebe.“
Kníže Svatopluk pozvedl hlavu a pohlédl na něho divokýma očima. „Udělám, jak říkáš!“ řekl stručně. A ustoupil mlčky stranou, zatímco vladyka Bogat oznámil jeho rozhodnutí lidu.
Provolali knížeti slávu a pohřební obřady pokračovaly. Co nevidět už měla otrokyně Milena vykoupit svým životem Dragošův posmrtný klid, jak všichni věřili. Sama již otupěla. Měla oči rudé a suché, hlavu těžkou a tupou, srdce napolo mrtvé.
Zástup tanečníků se rozvlnil kolem Dragošova těla. Znázorňoval zápas temnot o člověka. Ošklivé masky představovaly nečisté síly. Ale proti nim vyvstávali bojovníci s meči a štíty, až ovládli pole. Masky zůstaly poraženy ležet na zemi. Ne nadlouho. Po chvíli se zvedly k novému útoku. Zapálily hranici, která vyšlehla vysokým plamenem a kněžky se chopily nešťastné Mileny a vlekly ji k plamenům, kam ji chtěly uvrhnout.
tu chvíli zazněly poplašné zvuky z míst, kde bděly stráže. Značilo to, že se objevuje nepřítel. Ale bylo již pozdě. Nepřítel měl přesilu. Obklíčil místo, zneškodnil stráže a první ozbrojenci se objevovali u hořící hranice, kde se muži pozdě chápali mečů. Bezbranní tanečníci se srazili do houfu a kněží a kněžky se seskupili kolem Mileny, jako by ji chtěli ukrýt.
čele ozbrojenců se objevil druhý Svatoplukův syn, kníže Mojmír. A po jeho boku otrokyně Blagota, která vedla ozbrojence rovnou tam, kde tušila Milenu. Sama jí strhla pouta a sevřela ji v náručí. Ostatní z Mojmírových oddílů vtrhli do chýší a osvobozovali otroky, kteří nevěděli, jak projevit svou vděčnost. Ozbrojili se vším, co jim padlo do rukou, a ve velkém houfu se přibližovali k hranici, aby zasáhli, bude-li jich potřeba.
Vladyka Bogat viděl, že je ztracen. Nemělo smyslu se bránit zjevné přesile.
„Co to má znamenat, kníže Mojmíre?“ ptal se, přemáhaje zášť. „Jsi snad novým králem, že tak svévolně rušíš právo?“
„Přišel jsem zabránit tomu, abys vraždil nevinnou dívku a udržoval v otroctví ty, kdo jsou lidé stejně jako ty,“ odpověděl mu kníže Mojmír a víc mu nevěnoval pozornost.
Otrokyně Blagota přiváděla Mojmírovi šťastnou Milenu. „To je má dcera, kníže,“ říkala, „bez Tebe by už nebyla mezi živými.“ Milena měla v očích slzy bolesti i hvězdy obdivu. „Od této chvíle patří můj život Tobě, kníže,“ zašeptala.
„Ale já Tě nepřišel znovu zotročit,“ ohradil se kníže Mojmír. „Má víra mi přikazuje netrpět v zemi otroctví, nedůstojné člověka. Přišel jsem osvobodit i jiné. Ale jsem šťastný, že jsi mezi nimi právě ty.“
Přiblížil se pobočník. „Jaké máš další rozkazy, kníže?“ ptal se. „Otroci, které jsme osvobodili, volají po tom, aby i jejich bratří dostali svobodu. Jsou ochotni vzít zbraně a jít s námi. Uposlechneš jejich volám, kníže?“
Bojovníci, chtiví boje, kteří stáli nablízku, to uslyšeli. „Ved nás, kníže, k dalšímu vítězství!“ provolali. „Ať žije příští král Mojmír!“
Ale Mojmír k nim promluvil jinak, než čekali.
„Můj cíl je jiný, bojovníci,“ řekl. „Můj otec je králem a zůstanejím až do své smrti. Nepozvednu zbraň proti němu. Sám musí poznat, že naše pravda je mocnější a pochopit, že otroctví oslabuje naši říši. Proto zůstávám knížetem Mojmírem. Ale rád půjdu ve Vašem čele s mečem v ruce osvobozovat bratry těch, které jsme osvobodili dnes.“
Teď i otroci provolali Mojmírovi slávu.
Mojmírovi bojovníci nechali vladykovi Bogatovi život a nikomu z jeho poddaných neubližovali. Odvedli s sebou jen ty, kdo dosud trpěli v otroctví.
Poblíž knížete se stále držely dvě ženy. Matka Blagota a její zachráněná dcera Milena. Mojmír neměl věrnější duše nad tyto dvě. Tím spíše, že věrné stoupence potřeboval. Zůstalo mu například utajeno, že se v jeho stopách objevovala kněžna Lutomíra. Z úkrytu pozorovala, co se dělo v Bogatově sídle a když Mojmír se svými oddíly odtáhl, dala se vladykovi poznat. Byla známá jako jeho spojenkyně, proto byla přivítána s radostí. Neskrývala, že také ona nenávidí Mojmíra. Ujistila Bogatu o tom, že její otec Braslav neustává strojit úklady proti králi a jeho rodu, a opět se rozloučila. Vracela se tam, kde tábořilo vojsko krále Svatopluka. Cestou hovořila sama k sobě:
„Postarám se, aby se král dověděl, jakého má syna. Uvěří mi a tím se přiblíží své zkáze. Nakonec zůstanu vítězem já.“
Jednu věc nevěděla a vladyka Bogata jí nedůvěřoval natolik, aby jí to prozradil. Že druhý syn králův se už vypravil s družinou bojovníků zavraždit vlastního otce.

Když dorazila kněžna Lutomíra k místu, kde u Dunaje tábořilo Svatoplukovo vojsko, požádala stráže, aby ji dovedly ke králi. Znali ji a uvěřili, že přináší důležité poselství. Krása a obratnost jí umožňovaly, že si získávala důvěru u každého.
Král byl nemocen.
Ale nechtěl věřit své nemoci, nikdo mu nesměl připomenout, že není zdravý. Ani Záboj, kterému nyní král důvěřoval skoro nejvíc.
V královském stanu svítilo světlo louče a zvenku pronikal chlad.
„Plášť nepomůže,“ povzdechl si král, když mu Záboj přehazoval přes ramena plášť proti nočnímu chladu. „Tady v hrudi mám mráz, který se nedá zahnat. Pomyšlení na mé syny mě mrazí, Záboji. Jaké naděje jsem do nich skládal, a přece se mi odcizili. Snad proto, že jsem byl celý život na válečných taženích a neměl jsem pro ně nikdy čas. Řekni, Záboji, že tím nejsem vinen!“
„Vinni jsou Tví nepřátelé, králi,“ odpovídal pokorně Záboj.
„Máš pravdu,“ potěšil se král. „Ani já ani moje děti nejsme viníky. Nejstarší z mých synů Predslav se raději uchýlil do kláštera, než aby žil v tomto proradném světě.“
„A učinil dobře, králi,“ přikyvoval Záboj.
„Zato Mojmír a Svatopluk,“ vzdychl král, „jaké by to bylo blaho, kdyby ti dva také byli v klášteře. Ale kdo by potom nastoupil po mně na trůn?“
„Netrap se tím, králi,“ těšil ho Záboj a upravoval mu lože, „je načase si odpočinout.“ Král ulehl a ještě chvíli tiše hovořil sám k sobě, pak usnul.
Záboj uzavřel stan a usedl venku. Nedaleko dohasínal oheň, ale Zábojovi nebylo zima. Pálila ho jeho zrada. myslel na tu, která byla všeho příčinou ..... na kněžnu Lutomíru.
„Záboji,“ zašeptal někdo ze tmy. Byl to ženský hlas.
Záboj povstal a učinil několik kroků. „Kněžno!“ řekl překvapeně. „Ty zde?“
„Přišla jsem za Tebou,“ lichotila mu sladkým hlasem.
„Za mnou? Nevěřím Ti.“
„Za Tebou, Záboji,“ lhala dále. „Rozleželo se mi všechno v hlavě. Ocenila jsem Tvou upřímnou lásku. Chci se Ti odměnit.“
„Nevěřím Ti,“ opakoval Záboj, ale jeho hlas už nebyl tak pevný.
„Jsi teď v králově blízkosti, jak jsem si to přála,“ pokračovala kněžna. „Tos jistě udělal kvůli mně, viď, Záboji, z lásky ke mně?“
„Dalas mi najevo, kněžno, že jsem pro Tebe jen obyčejný sluha. Proč mě teď těšíš planými slovy?“
„Dobře Ti zaplatili, Záboji, že ses dal koupit?“ řekla kněžna vyčítavě. „Řekni, kolik chceš, a dostaneš ode mne ještě víc.“
„Nestojím o zlato,“ rozohnil se Záboj. „O nic už nestojím, kněžno. Jen kdybych neměl pocit, že jsem podlý.“
Kněžna se k němu přiblížila, až se skoro tváří dotkla jeho tváře.
„A kdybych Tě přece milovala, Záboji?“ zašeptala. „Chceš mne políbit? Smíš.“
Zábojovi se z její blízkosti zatočila hlava. Neodolal. Vztáhl paže a políbil ji.
Kněžna to pokládala za výkupné.
„A teď mluv,“ řekla drsně a vytrhla se mu z náruče. „Kdy vyrazí Svatoplukovo vojsko proti nepříteli?“
„Dnes ..... ,“ splynulo Zábojovi se rtů, ale hned se zarazil. Víc už neřekne, umiňoval si, nebude sloužit kněžně za nástroj jejích piklů. Sbíral odvahu, aby jí to řekl, ale vtom zazněly kolem hlasy.
„Heslo!“ žádala stráž.
„Pevnost Blatnograd,“ odpověděl hlas, který, jak Záboj poznal,
patřil Dragomírovi. Užasl nad tím, že není Dragomír na Velehradě. Pohlédl na kněžnu. „Špatné znamení,“ řekl.
„Naopak dobré,“ zasmála se krátce kněžna. „Víš, proč přichází? Sama jsem mu prozradila, že Mojmír bouří kraje a osvobozuje otroky. Teď ho bezpochyby přivádí v poutech na králův soud.“
„To je Tvé dílo, kněžno?“ zachvěl se Záboj a protivil se sám sobě pro svou nerozhodnost a slabost. Proklel by své srdce, které ho zavádělo, kam nechtěl.
Dragomír už přicházel. Za ním několik jeho vojáků, kteří vedli spoutaného Mojmíra. A za nimi, odháněná, ale trpěná, klopýtala unavená Milena, která nechtěla opustit svého zachránce.
„Kde je král, Záboji?“ řekl Dragomír rázně. „Musím s ním ihned mluvit.“
„Král spí,“ postavil se mu Záboj do cesty. „Je zakázáno ho rušit.“
„Já musím,“ pokoušel se Dragomír Záboje odstrčit. „Strašné zprávy, které přináším, ho beztak zbaví spánku.“
Ale nebylo třeba, aby zápasil o vstup do králova stanu. Svatopluk vyšel sám. Měl lehké spaní a hluk ho probudil.
„Odhalil jsem spiknutí proti Tobě, králi,“ hlásil mu temným hlasem Dragomír. „V jeho čele, nerad to říkám, stál Tvůj vlastní syn Mojmír. Dopustil se zločinu vzpoury. Přepadl vladyku Bogatu a osvobodil všechny jeho otroky. I tuto,“ a ukázal na Milenu, která si držela dlaně na očích, „za kterou před Tvým trůnem prosila její matka Blagota. S osvobozenými otroky táhl Mojmír kraj od kraje a všude rozněcoval vzpoury. Mé vojsko stěží uhasilo ten nebezpečný požár.“
Král pocítil v srdci nesnesitelnou bolest. Zahleděl se na Mojmíra a trpce řekl:
„Kdybys mi do srdce vrazil svou dýku, Mojmíre, nebyla by má bolest tak velká. Co jsi za syna, že se obracíš proti otci a usiluješ o jeho trůn i život?“
Víc než hněv bylo v jeho slovech cítit zoufalství zrazeného otce, který poznává v synovi svého vraha.
„Mýlíš se, otče,“ odpověděl Mojmír pevně, „nechci Tvůj trůn ani Tvůj život. Ctím Tě jako otce i jako krále, ale pozvedl jsem svůj knížecí meč za právo nešťastných, kteří u nás jsou ještě drženi v potupném otroctví. Nakonec mi dáš za pravdu, otče. Vždyť Tvá říše nesmí růst z krve nešťastných.“
„Chce Tě oklamat mírnými slovy, králi,“ varoval Dragomír. „Ale mé zprávy mluví jasně. Nebyl bys už naživu, nebýt kněžny Lutomíry, kterou zde také vidím a která Ti to bude opakovat. Ona mi prozradila Mojmírovo spiknutí a zachránila Ti život, králi.“
Kněžna Lutomíra postoupila ke králi.
„Je to pravda, králi,“ řekla tvrdě. „Na vlastní uši jsem slyšela u vladyky Bogaty, jak Tvůj syn přísahal, že Tě zbaví života.“
„Lež je to, lež!“ vzkřikla pronikavě otrokyně Milena a vrhla se králi k nohám. „Byla jsem při tom, když k hranici, na které jsem měla být upálena, dorazil kníže Mojmír se svými lidmi a osvobodil mě i mé nešťastné druhy. Bojovníci ho chtěli provolat za krále, ale on sám přede všemi prohlásil, že nemá jiný cíl než osvobozovat otroky.“
„Ty jsi dcera oné ženy, která za Tebe prosila?“ zeptal se Svatopluk.
„Drží se nám stále v patách a vykřikuje, že je Mojmír nevinný,“ vysvětloval Dragomír.
„Nevidíš, králi, že je šílená? Zešílela strachem z ohně,“ hlasitě volala kněžna Lutomíra.
Král pozvedl Milenu ze země. „Mluv sama,“ řekl vlídně, „chci Tě vyslechnout. Rád uslyším, znáš-li něco, co zmírní vinu mého syna.“
Milena si setřela slzy. Teď nesměla plakat. Záleželo na každém jejím slově. Počala vyprávět, jak s ní nakládaly kněžky Perunovy a co vše vyslechla, když jako svázaná oběť čekala, až nadejde její osudná chvíle. Vyprávěla o tom, jak se objevil kníže Svatopluk a byl věštbou určen za vraha vlastního otce. I o tom, jak Mojmír ani slovem nevystoupil proti otci, ale jenom hlásal, že otroctví podrývá sílu říše, a proto osvobozoval zotročené.
Její slova dojímala a všichni cítili, že mluví pravdu. Zpráva o Svatoplukovi, že zamýšlí zavraždit otce, se zdála neuvěřitelná. Král se zabral do přemítání a Dragomír ho nechtěl rušit. Zato kněžna Lutomíra cítila, že musí zasáhnout stůj co stůj. Přitočila se k Zábojovi a zasyčela mu do ucha:
„Teď buď zticha a neodvažuj se mě prozradit, nebo prozradím Tebe. Ale když budeš zticha, vezmu si Tě za odměnu k sobě domů.“ Pak ukázala rukou na Milenu a přerušila královo přemítání:
„Nevěř jí, králi, ona dovede mluvit lstivými slovy a dojímat poctivá srdce. Ale její mysl je černá a úskočná. Sama mohu dokázat, že Mojmír je zrádce. Neboť on to byl, kdo poslal Tvým nepřátelům zprávu po cvičené holubici.“ A slovo za slovem odříkala to, co psal Záboj vlastní rukou podle jejího diktátu.
„Nemohlas přece jinak vědět,“ ožil král a krev se mu vehnala do hlavy, „co bylo psáno v listě, který jsme zachytili. Důkaz stačí. Proti němu nezmohou nic sebekrásnější dojemná slova.“ A poručil strážím:
„Odveďte mého syna. Bude souzen.“
Záboj ohromen naslouchal tomu, jak kněžna využila jeho zrady. Půl jeho bytosti chtělo vykřiknout, že to je lež, a přiznat se, odhalit svou vlastní podlost, ale druhá půlka ho zadržovala, ochromovala, oslabovala představou, že by stejně nic proti kněžně nedokázal a jen by se zahubil.
S králem zůstal Dragomír.
„Ještě máš své věrné, králi,“ těšil Svatopluka upřímně. „Jenže právě proto se bojím těch druhých ..... “
„Věříš povídačce té otrokyně o mém synu Svatoplukovi?“ vzplanul král. „Měla jen své lži dobře promyšlené a nebýt kněžny Lutomíry ..... To právě byl smysl lží té otrokyně: očerněním Svatopluka očistit Mojmíra. Naštěstí sejí to nepovedlo.“
„Královi věrní musí být podezíraví, i když mají k tomu málo důvodů,“ namítal Dragomír. „Kdož ví, zda i Tvůj druhý syn není stejný jako první.“
„Mlč!“ zarazil ho král. „Nikdy by se neobrátil se zbraní proti vlastnímu otci. Je ctižádostivý, je schopen pletichaření, ale nikdy otcovraždy.“
„Dobrá, králi,“ poddal se Dragomír. „Ale dovol mně alespoň, abych Tě střežil, když zde není Záboj.“
Ulehl nedaleko krále a brzy oba usnuli. Král tvrději, Dragomír jen tak lehce jako na vodě. Co chvíli se probouzel a naslouchal do tmy. Každý šelest se mu zdál podezřelý. Dýku tiskl v pravici.
Při jednom probuzení uslyšel venku hlasy. Stráž volala:
„Heslo!“
A nějaký hlas odpověděl:
„Pevnost Blatnograd.“
Dragomír byl rázem na nohou. Nemohl si vzpomenout, kdo by mohl přicházet v noci z těch, kdo znali dnešní heslo.
Spatřil několik postav, které se přibližovaly ve tmě. Schoval se za závěs u vchodu do stanu. Viděl, že neznámí mají obnažené dýky. V rozhodujícím okamžiku, kdy jíž nebylo pochyby, že přední ze spiklenců chce vstoupit do stanu, zkroutil mu Dragomír ruku, z níž vypadla dýka. Pokřikem přivolal stráže, které zneškodnily ostatní. Král se probudil a zprvu nechápal, co se děje.
Dragomír posvítil neznámému vrahovi do tváře. S úžasem rozpoznal tvář knížete Svatopluka.
„Hle, králi,“ řekl trpce, „Tvůj vlastní syn. Dýka ho usvědčuje.“
„Ty, Svatopluku?“ řekl král. „Vlastní syn mě chtěl zabít?“
„Nejsem třtina,“ ozval se mladý Svatopluk zpupně, „abych se plazil před Tvou tváří a za Tvými zády Ti podkopával trůn. Bojuji čestně, život proti životu. Neprosím se Tě o milost. I beze mne se jednou pozvedne lid této říše a obnoví staré zvyky se starými dobrými bohy.“
Král Svatopluk nebyl mocný slova. Zakryl si tvář. Přál si, aby raději v tu chvíli zemřel. Ale smrt se nedostavovala. Musil žít. Vzchopil se a přikázal Dragomírovi, aby připravil pro vzpurného syna nejtemnější žalář na děvínském hradě.
Cítil, že je sám.

Sklíčený a nemocný se vrátil král Svatopluk na hrad Děvín. Z vítězného tažení proti Frankům, jak o něm snil, zatím nebylo nic. Jako by se mu říše rozsypávala pod rukama. Všechno se proti němu spiklo. Cítil ostatně, že již dlouho nebude žít. Přemýšlel o svém životě a zdálo se mu, že vše, co vybudoval, bylo vystavěno na písku.
Ležel na loži a přemýšlel.
V předpokoji pobýval Záboj. Měl stejně těžké myšlenky jako jeho král, ale jiného druhu. Cítil se palčivě vinen. Jeho zrada, která po zachycení holubice nemohla uškodit, nabyla nové podoby. Nepřizná-li se, zaviní Mojmírovu smrt. A když. se přizná? To právě ho trápilo, že nedovedl odhadnout, zdali by tím knížete Mojmíra zachránil. Kněžna by se jen tak nedala. Obvinila by i Záboje a kdožví, jak by se to všechno zamotalo. Komu by král věřil víc? Kněžně, která dosud měla dobrou pověst, nebo Zábojovi, který by se sám usvědčoval ze zrady?
Kterýsi voják onehdy našeptával Zábojovi, že by věděl o prostředku, jak by se všecko zlepšilo. Tím „všecko„nemínil Zábojovy starosti, ale obecné nesnáze. Jenže Zábojova vina byla jen částí všeobecného neštěstí. Voják tvrdil, že to všechno je trest od Peruna, který se mstí za to, že se upouští od pohanských zvyklostí. Ale kdyby se prý Perunovi a voják přitom ztišil hlas a opatrně se rozhlížel ..... předložila živá lidská oběť, ej, Perun by se usmířil a všem by zase vysvitlo slunko štěstí!
Záboj mu ani nepřitakal, ani neodporoval. Lidská oběť, myslel si, měl bych to být snad já? Nebo kněžna? Anebo oba společně? Z té poslední možnosti pocítil záblesk štěstí, snad proto, že aspoň tak to by byl spojen s milovanou kněžnou. Smrt by vyrovnala rozdíly mezi nimi i propast mezi jeho láskou a její špatností. Myšlenky se mu honily v hlavě a byl ze všeho smutný. Uchopil varyto a tiše si notoval smutnou píseň o marné lásce.
Nebyl ani překvapen, když spatřil kněžnu Lutomíra, jak se číhavě plíží ke králově komnatě. Spatřila Záboje a zablýsklo jí v očích.
„Pověz mi, Záboji,“ spustila bez okolků, „jak jsou rozestaveny hradní stráže?“
„Nebudu už zrazovat krále,“ postavil se Záboj a tvrdě sejí zahleděl do krásných očí.
„Zapomněls na můj slib, že Tě vezmu k sobě domů?“ začala mu lichotit a usmívala se na něho. „Zapomněls na mou lásku?“
„Tvá láskaje mým prokletím,“ odmítal Záboj její úsměvy. „Co jsi učinila ze mne? Připadám si nízký jako plaz a nevidím žádné východisko.“
„Ty se opovažuješ?“ změnila kněžna tón. „Jsi opravdu jen plaz, ke kterému se přirovnáváš. Neprosím se Tě, ale poroučím Ti, abys mluvil!“
„Odejdi, kněžno,“ nezalekl se Záboj, „nebo si budu myslet, že Tě nenávidím.“
„Vyhrožuješ mi, Záboji?“
„Řeknu všechno králi.“
„To by byla Tvá smrt, Záboji, uvědomuješ si to?“
„Je třeba, aby se obětoval něčí život,“ zamumlal Záboj a sklonil hlavu. Vojákova slova mu opět přišla na mysl.
Kněžna viděla, že už nad ním nemá moc. Zbledla hněvem. Přistoupila k Zábojovi a tiše mu metala zlá slova v tvář:
„Obětuj sám sebe, Záboji, když jsi tak nebezpečný plaz. Já už Tě stejně nepotřebuji. Král je na smrt nemocný, vojsko leží dosud u Dunaje. Děvín je opuštěný. Nezáleží na tom, jak jsou rozestavěny stráže. Naše vojsko čeká na druhé straně Dunaje. Uvidím je z hradeb a oni uvidí mně. Stačí, abych jim dala znamení a oni se vrhnou na nechráněný Děvín. A to ihned!“
„Zpět, kněžno!“ pokusil seji Záboj zadržet. Ale kněžna už se rozběhla k hradbám. Ještě krok a stane na nejvyšším ochoze. Záboj se rozběhl za ní. „Stůj!“ volal, nedbaje, že bude slyšen strážemi. Viděl, že už ji nedohoní. Lutomíra již uchopila šátek, kterým chtěla dát znamení. Vztyčila se jako vítězný plamen na ochozu hradeb. A v tu chvíli Záboj vystřelil svůj šíp. Ruka se zastavila kněžně v půli cesty a sama se skácela jako podťatá štíhlá břízka. Přepadla přes hradby a zůstala ležet hluboko dole v příkopě, bezvládná, bledá, s nenávistným výrazem v tváři.
Luk vypadl Zábojovi z rukou.
„Oběť Perunovi ..... ,“ zašeptal a slzy mu zaplavily oči. Zůstal stát jako bleskem zasažený sloup. Nevšiml si, že se k němu belhá chorý král.
„Tvůj lék už nepomáhá, Záboji,“ říkal s námahou slabým hlasem. „A proč by pomáhal? Má duše už touží po návě, po věčném temném klidu ..... Vše, co jsem stavěl, je v troskách a nezůstane po mně nic.“
Záboj neodpovídal.
„Mlčíš, Záboji?“ ptal se král. „Už i Tobě je smutno? Proč mi nezahraješ veselou píseň?“
Záboj se podobal ledové soše. Ztrnule uchopil varyto a sáhl do strun. Ozvalo se jen zaúpění, jako by i jeho nástroj trpěl.
Než ho mohl král vyplísnit, objevil se Dragomír. Hlásil králi:
„Tvůj rozkaz je splněn. Vojenský soud bude soudit Tvé provinilé syny. Jen já Tě prosím, králi,“ a Dragomír poklekl na koleno, „zbav mě povinnosti předsedat soudu. Nemám sílu soudit syny svého krále.“
„A kdo jiný?“ rozkřikl se král z posledních sil. „Musíš, Dragomíre!“
Dragomír nechtěl odporovat. Povstal a se sklopenou hlavou řekl:
„Král poroučí, uposlechnu. Budu soudit Tvé syny.“
Záboj se mu postavil do cesty:
„Mne sud také, Dragomíre.“
„Za co?“ podivil se Dragomír. „Spáchal jsi snad něco?“
„List, který nesla sestřelená holubice, jsem psal já, jak mi jej diktovala kněžna Lutomíra,“ řekl Záboj mrtvým hlasem.
„Cože?“ zapotácel se král. „Ty, Záboji, jsi zrádce? Ty, kterému jsem tak věřil?“
Záboj hleděl zarytě do země.
„Jsem Ti věrný, králi, proto se přiznávám,“ mluvil ztěžka. „Podlehl jsem jen kráse ženy a poslechl jsem jejího přání. Zasloužím smrt a vítám ji.“
„Škoda Tě, Záboji, měl jsem Tě v lásce,“ řekl král, zděšen takovou přemírou zrady ve svém okolí. „Nezemřeš sám. Kde je ta zmije, která Tě dovedla k zradě?“
„Nežije, králi,“ těžce oddechoval Záboj. „Sám jsem ji zastřelil jako stráže tu holubici. Leží dole pod hradbami. Chtěla dát znamení Tvým nepřátelům, ale už neměla čas. Můj šíp byl rychlejší.“
Král se uchopil za hlavu. Neměl dost sil, aby vydržel všechno. „Unikla mému soudu,“ šeptal, „ale kolik zrádců ještě krouží kolem mého trůnu?“
# Dragomír viděl, že je tu zbytečný. „Pojď, Záboji,“ řekl tichým hlasem, „budu soudit i Tebe.“ Král zbyl sám. A najednou ho zavalil pocit, že se na něho řítí svět. Zrada jeho synů, zrada kněžny Lutomíry, zrada toho milého Záboje, a všechny zločiny, které sám spáchal v minulosti, se snášely na jeho hlavu jako zlověstní havrani. V očích se mu zatmělo a měl dojem, že vidí přízrak.
„Jen pojď, Perune,“ šeptal k přeludu, „čekám na Tvůj trest ..... “ Země se s ním zatočila a král klesl na zem.
Když otevřel oči, viděl, že se nad ním sklání jeho třetí syn Predslav, který měl na sobě kněžské roucho s křesťanským křížem.
„Pomoz mi, synu,“ zašeptal král a se synovou pomocí se posadil do křesla. „Přišel jsi za mnou? Ty jediný, který nechceš mít trůn, protože nechceš žádný trůn tohoto světa? Co žádáš? Splním Ti všechno, oč si řekneš.“
„Prosím jen za své bratry, otče. Odpusť jim, i když jejich vina je strašná.“
„Mlč!“ vykřikl král. Ale neměl sílu, aby dal průchod svému hněvu. Cítil se bezmocný. Zavřel oči.
„Jsou krev Tvé krve, otče,“ slyšel Predslavův mírný hlas. „Buď milosrdný. Nezahub svůj vlastní rod. A nechtěj, aby cizí jednou usedl na Tvůj trůn.“
Synova slova tišila královu bolest. Byl v nich mír, byla v nich podivná síla. Ale neodpověděl.
K dalšímu rozhovoru nebyl ani čas.
Přicházeli členové vojenského soudu v čele s Dragomírem. V poutech přiváděly stráže Mojmíra a mladého Svatopluka a za nimi vedly i spoutaného Záboje.
Dragomír mlčky a zachmuřeně přistoupil ke králi. Podával mu listinu. „Ortel soudu,“ řekl stručně. „Podepiš, králi.“
Král uchopil listinu a ze všech sil se hrdě vztyčil. Kolikrát takto stál před svými věrnými jako plamen. Dnes se podobal dohořívajícímu ohni. „Slyšte mé rozhodnutí,“ pronesl co nejhlasitěji.
Nastalo ticho. Král chvíli čekal. Pak řekl:
„Sejměte oběma bratřím pouta. Jsou volni.“
V očích všech přítomných se objevil úžas. V očích Dragomíra dokonce jiskřička radosti. Ale nikdo neporušil ticho. Stráže sňaly viníkům pouta.
Král uchopil listinu a jediným rázem ji roztrhl ve dví a odhodil. A pozvedl hlas:
„Slyšte mne, ty, synu Mojmíre, ty, Svatopluku, i ty, Predslave. Zájem říše je víc než bolest otce. Proto rozhoduji takto. Tobě, Mojmíre, dávám královskou korunu. Tobě, Svatopluku, nitravské knížectví. Jen ty, Predslave, budeš dál sluhou božím. Tak zní má závěť. Ty, Dragomíre, zařiď, aby byla napsána.“
Poté poručil, aby donesli tři pruty. Když se tak stalo, král uchopil pruty a podal je synům. „Zkuste je přelomit, když jsou pohromadě,“ řekl. „Nepodaří se Vám to. Trojice prutů je silnější než jediný. Ale zkuste přelomit každý prut samotný. Nic není lehčího, svedete to dvěma prsty jedné ruky.“ Bratři tak učinili. Trojici prutů z nich nepřelomil žádný. Ale jednotlivý prut postupně zlomil každý.
„Tak i Vy, moji synové,“ pokračoval král. „Budete-li svorní, nikdo Vás nepřemůže. Budete-li však nesvorní a proti nepříteli každý sám, rozdrtí Vás nepřítel jednoho po druhém. Podejte si ruce, synové moji, na znamení, že jste mi porozuměli.“
Ale jen Predslav nabízel ruku bratřím. Mojmír a Svatopluk skryli pravice za záda. Svatopluk se díval na Mojmíra vraždychtivýma očima. Cítil se uražen tím, že se nestal králem. Mojmír mu čelil hrdým, pohrdavým pohledem. Tu kníže Svatopluk konečně pozvedl hlas. Žádal otce, aby byl Mojmír potrestán za to, že osvobozoval otroky a rušil ustálený řád. Jinak prý odmítá přijmout nitravské knížectví. Mojmír vzplanul. Pohrozil bratrovi pomstou, jen co bude korunován. Svatopluk sáhl po meči, Mojmír také. Svatopluk přiskočil a ťal po bratrovi, a byl by ho zabil, kdyby se nestalo, co se stalo.
Milena, která se vplížila jako stín za strážemi, jež přivedly Mojmíra, se vrhla dopředu a vlastním tělem zaštítila Mojmíra. Svatoplukův meč zasáhl ji a Milena padla jako podťatý klas.
Mojmír pustil meč a sklonil se k umírající. Svatopluk, beze slova, s pohrdavým výrazem v tváři, se vzdálil. Bylo jasné, že spor bratří skončí na válečném poli.
Milena umírala. Její oči šťastným pohledem spočinuly na tváři toho, který jí nedávno zachránil život. A náhle její zrak ztuhl, zchladl a ztratil živost, jako by se duše, za ním skrytá, vzdálila do dalekých končin.
Teprve nyní Mojmír vzhlédl k otci. Ale král Svatopluk již také ležel v bezvědomí před svým trůnem. Dragomír se nad ním skláněl a pokoušel se zaslechnout, co říká. Bylo to spíše chroptění než slova, ale dalo se rozumět. „Sami ..... se stanete otroky ..... nesvorní ..... ,“ chroptěl umírající král. „Proklínám Vás ..... “
Srdce mu vypovědělo službu a král zmlkl. Dragomír se vztyčil a slavnostně zvolal:
„Slavný král, veliký vládce Svatopluk, skonal.“
„Otče!“ vykřikl Mojmír a klesl k mrtvému tělu.
Ale z králových úst již nezaznělo ani slovo. Tvář mu ztuhla do chladné masky. Zdálo se, jako by se teprve nyní uklidnil a našel mír.
Dragomír pozvedl Mojmírovi pravou ruku. „Pozdravme nového vládce, krále Mojmíra! Po vůli svého otce povládne Velikou Moravou.“
„Zdráv buď král Mojmír!“ provolali všichni přítomní i stráže, stojící po boku spoutaného Záboje, který naslouchal se sklopenou hlavou. Na Dragomírův pokyn byl odveden. Soud nad ním se odkládal. Nemohl jinak skončit, než trestem na hrdle. To věděli všichni, i Záboj, který už po jiném netoužil. Chtěl tam, kde byli všichni ti mrtví tohoto dne: kněžna, Milena i král. Doufal, že tam je mír.
Mrtvý král byl uložen na máry a odnesen, aby se s ním mohl rozloučit všechen lid, než dojde ke slavnému pohřbu.
Teprve nyní mohl Mojmír oplakat smrt dobré Mileny, která ho zachránila nastavením vlastního života. Ale vážnost situace mu znemožňovala dlouho truchlit. Bylo třeba neprodleně svolat poradu bojovníků a rozhodnout o dalších osudech říše i o tom, jak čelit očekávanému odporu bratra Svatopluka. Říše byla rozdělena bratrovražednou nenávistí a příklad tří prutů byl dán synům marně.
„Šťastný je král, že se nedožil těchto chvil,“ myslel si věrný Dragomír, když vcházel na poradu ke králi Mojmírovi. A v koutku mysli mu bleskla myšlenka, jak je šťastný i Mojmírův bratr Predslav, že se může uzavřít v úzké mnišské cele a vidět svět jen zamřížovaným okénkem. A jasně mu vyplynula myšlenka:
„Kéž se aspoň já nedožiji dne, kdy každý prut bude jednotlivě zlomen.“

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight