Svatba s ropuchou

Žili, byli tenkrát rodiče se třemi syny. Ten nejmladší se jmenoval Honza a toho jeho bratři nemohli snést, protože byl trochu přihlouplý. Rodiče měli jen skrovný majeteček, a tak si pomysleli, že se nevyplatí, aby ho dělili na tři díly, a protože měli všechny tři děti rádi stejně, trápili se tím, kterému jednou statek předají. Jednoho dne otec řekl:
„Nadešel čas, abyste se oženili, ale všichni tři tu nemůžete zůstat, jeden z Vás dostane dům a vše, co k tomu patří, a ti druzí dva musí odejít pryč. Ale komu z Vás dáme dům?“ Tu se ozvala matka, že by věděla, jak to navléci. Dala každému synovi náruč nespředeného lnu a řekla:
„Teď jděte ke svým nevěstám, ať Vám ten len spředou, a který z Vás mi zpátky přinese tu nejkrásnější přízi, ten se ožení a dostane statek.“ Ti dva starší se zaradovali, neboť si řekli:
„Ta moje umí příst!“
Chudák Honza ale žádnou nevěstu neměl a nevěděl, kam by měl jít, a tak strčil len do pytle a vydal se nazdařbůh bažinatou loukou, když tu uslyšel hlas, který na něj volal:
„Honzo, kampak jdeš?“ Ohlížel se kolem, ale neviděl nikoho. Tu to zavolalo podruhé:
„Honzo, kampak jdeš?“ Zase nikoho neviděl, a tak si pomyslel:
„Jen si pokřikuj!“ a šel pryč. Ale když ho to zavolalo potřetí, vrátil se pár kroků zpět a uviděl ropuchu, která tam seděla v rákosí a vyptávala se, co ho trápí. Odvětil:
„Matka mi dala náruč lnu na spředení a teď hledám přadlenku, ale žádnou nemůžu najít.“ Tu ropucha zvolala:
„Podej mi to!“ Zeptal se:
„A co si s tím počneš?“ Ropucha odsekla:
„Dej to sem! Já Ti to spředu a v ten den, kdy si Tvoji bratři půjdou pro spředený len, přijď si také.“ Honza řekl:
„Já stejně žádnou jinou přadlenku neznám, tak si to vezmi.“ A hodil jí pytel do vody a ropucha s ním odplavala pryč. Doma o tom, co se mu přihodilo, nikomu neřekl ani slovo.
Toho dne, kdy měli vyzvednout přízi, pospíchali dva starší bratři vítězoslavně za nevěstami, zatímco Honza se loudal k bažině, aby se tam podíval, ale jaké bylo jeho překvapení, když viděl, že na keři u vody visí spředená příze a na hladině sedí ropucha.
„Zanes přízi matce, dostaneš dům i celým majetkem, pak jdi k faráři a nechej vyhlásit ohlášky, i kdyby nechtěl souhlasit, tak trvej na svém. Potom pro mne i sebe kup svatební šaty, ty moje pověst do sakristie, a pak urči svatební den. Kdybych nepřicházela, buď trpělivý, když vytrváš, v pravý čas se objevím.“ Honza zanesl přízi matce, ta ji zkoušela a porovnávala s těmi ostatními dvěma klubky a řekla:
„Honzíku, ta Tvoje je nejkrásnější, dostaneš dům i pole a Tví bratři musí odejít. Teď dej oznámit ohlášky.“ Tak šel za farářem a žádal, aby z kazatelny ohlásil jeho svatbu. Faráři se to nelíbilo, Honza je prý hlupák, že se chce oženit s ropuchou, ale ten trval na svém, a tak musel farář nakonec povolit.
Lidé měli Honzu za velkého blázna ještě dříve, než slyšeli, co má v úmyslu. Ale on se nenechal vyvést z klidu a dal ušít svatební šaty a určil den svatby. Kostel byl plný k prasknutí, nevěstiny svatební šaty visely v sakristii a Honza čekal u oltáře. Lidé i farář si mysleli, že je to jen vtip, ale jak tak Honza stál před oltářem a čekal. Dlouho se nic nedělo a tak svatební hosté už začali být silně nedočkaví a tak se Honza rozhodl, že se půjde po žabce podívat. No a ještě že šel, protože ji nakonec musel ještě zachraňovat.
Totiž, jak ta žabka byla na cestě na tu svatbu, tak ji náhodou zahlédla jedna holka holka se zmrzlinou, co šla okolo z pouti. Žábu chytla a zrovna, když si ji asi chtěla dát jako zákusek k té zmrzlině, tak tam Honza přiběhl a žábu jí vzal. Co vzal ... vyrval, byla to pěkná mela, protože ta holka ji nechtěla vůbec dát a nakonec Honzovi tu zmrzlinu máčkla na čelo. Ten ji ale rychle olíz a pak vší silou ropuchu získal. No díky Bohu ... dobře to tentokrát dopadlo, ale už byl čas uhánět zpátky do kostela. Utíkal co mohl a přišel ještě včas. Žábu vhodil do sakristie a šel uklidnit hosty.
Trvalo to jen malinkou chviličku když v tu přihopkala ropucha, skočila do šatů, co visely na hřebíku, a najednou vedle Honzy stála krásná dívka. Všichni valili oči a záviděli mu, ale farář jim rád požehnal a oni pak společně žili v dobrém i ve zlém.