Svatá panna Starosta

Byla jednou jedna zbožná dívka a ta natolik milovala našeho Pána, že se nechtěla za žádnou cenu vdát. Ale protože byla velmi krásná, její otec to nesl nelibě, neboť by ji rád provdal. V nouzi se ta krásná panna obrátila k Bohu, aby si na něm vyprosila pomoc, a on ji vyslyšel a nechal na její tváři vyrašit vous. Dívčin otec se ale velmi rozhněval a nechal svoji neposlušnou dceru ukřižovat; za což byla nakonec prohlášena za svatou.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Jednoho dne přišel do kostela, kde visel obraz mučednice, potulný houslista, poklekl před jejím obraz a stěžoval si zbožné a počestné panně na svůj nelehký osud. Dívka byla na obraze namalována i se svými zlatými pantoflíčky, a tak nechala jeden spadnout dolů, k nohám chudičkého houslisty, aby skrze něj ke štěstí přišel. Jinoch se panně poklonil až k zemi a dar vděčně přijal.

Ale ztraceného pantoflíčku si v kostele brzy všimli a přetřásala se otázka, kdo byl u obrazu poslední. Nakonec se přišlo na ubohého houslistu, a tak byl jako věrolomný zloděj uvržen do vězení a odsouzen k oběšení. Cesta k šibenici vedla kolem toho kostela, kde visel obraz slitovné panny, a tak houslista požádal, aby mohl naposledy vstoupit dovnitř a zahrát panně na rozloučenou. To mu dovolili, a když vstoupil do kostela, hrábnul do housliček a zazněl první tón, tu lidé viděli, jak panna upustila i ten druhý pantoflíček, a tak ukázala, že ten ubožák se krádeží neprovinil.

Tak byl houslista zproštěn obvinění a mohl si jít svou cestou. A té slitovné panně od těch časů říkají panna Starosta.