Švábská sedmička

zobrazeno 34×

Vložil(a): jitkamety, 29. 2. 2016 7.31

To Vám kdysi ve Švábsku žilo sedm mládenců, tomu prvnímu říkali Rychtařík, druhému Jaklík, třetímu Miklík, čtvrtému Daklík, pátému Paklík, šestému Haklík až konečně tomu sedmému Vaklík. Těch sedm si usmyslelo, že potáhnou společně světem, aby okusili nějaké to dobrodružství a vykonali k tomu nějaké ty statečné skutky, které je po celém širém světě proslaví. Na takovou cestu se nevydává člověk neozbrojen, a tak si těch sedm vyrobilo tak obrovské kopí, že ho pak museli nést všichni společně. Vpředu kráčel nejstatečnější a nesrdnatější Rychtařík, následován Jaklíkem, Miklíkem, Daklíkem, Paklíkem, Haklíkem a procesí uzavíral nejmenší a nejslabší Vaklík.
Na tu velkou cestu se vydali jednoho teplého červencového rána a jak tak s kopím pochodovali, tu se událo, že kousek cesty do vesnice, ve které chtěli toho dne přenocovat, proletěl křovím u cesty s nepřátelským bručením brumbál či velký sršán. Toho zvuku se Rychtařík tak polekal, že upustil kopí a roztřásl se po celém těle.
„Poslouchejte, poslouchejte!“ volal na své druhy „To je bubnování!“ Jaklík, který byl další v řadě a do nosu mu zavanula vůně Rychtaříkova strachu, řekl:
„Cítím bezpochyby pach střelného prachu a zápalné šňůry.“ Při těch slovech se Rychtařík dal na zběsilý útěk, v mžiku přeskočil plot, ale ouha! Dopadnul zrovna na místo, kde ležely zapomenuté hrábě, a to tak šikovně, že dostal takovou ránu, až z toho viděl andělíčky. „Ouvej, ouvej!“ naříkal „Dostali mě! Vzdávám se! Vzdávám se!“ To byl povel pro těch šest zbývajících! Když zajali Rychtaříka, oni se vzdají také, a tak naskákali všichni za plot a volali. „Vzdáváme se! Vzdáváme se!“ Po nějaké chvíli konečně zpozorovali, že tam není žádný nepřítel, který by je svázal a odvedl pryč, a tak pochopili, že se pěkně blamovali. Styděli se jeden před druhým a ten třetí před čtvrtým, a tak se domluvili a potom také slavnostně přísahali, že o tomto dobrodružství nikdy nikomu vyprávět nebudou.
Potom táhli dále. Ale také to druhé nebezpečenství, které museli přestát, bylo věru vypráskané! Za několik dní je cesta zavedla na vyprahlý úhor, kde na sluníčku uviděli spícího zajíce; uši měl vystrčené do výšky a obrovské červené oči jakoby na ně nepohnutě zíraly. Tu je z toho hrozného divokého zvířete posedl takový děs, že zastavili, aby se poradili, jak tohle nebezpečí zdolají. Pokud začnou utíkat, ta nestvůra se za nimi jistě vrhne a jednoho po druhém spolyká. Nakonec si řekli:
„Není zbytí, musíme s tím netvorem svést lítou bitvu. Zaútočíme, to ho překvapí a máme vyhráno!“ Jak řekli, tak udělali.
Popadli pevně to obrovské kopí; Rychtařík vpředu a Vaklík jako poslední. Ale nějak se neshodli v úmyslu, zatím co Rychtařík chtěl kopí jen držet k obraně, Vaklík si myslel, že by bylo lepší je vrhnout proti příšeře. A tak se notnou chvíli hádali a přetahovali, co kdo bude nebo by měl dělat a dodávali si vespolek odvahu, neboť do útoku se nikomu opravdu nechtělo. Nakonec se na draka přece jen vydali. Rychtařík se pokřižoval ve jménu otce, syna i ducha svatého a zvolna se včele švábského zástupu blížil k nepříteli, ale po pár krocích ho přemohl strach, a tak začal křičet hrůzou. Povyk zajíce probudil a polekal, tak vyskočil a utekl pryč. Když to šťastný Rychtařík viděl, velice se smál, že ten netvor před nimi utíká zrovna jako nějaký zajíc.
Pak se ta švábská banda vydala za dalším dobrodružstvím. Přišli k široké, pomalu plynoucí a hluboké řece, co jí říkají Mosela. Tenkrát nevedlo přes řeku mnoho mostů, lidé se museli přepravovat na přívozech. Ale o tom těch sedm švábských nic nevědělo, a proto volali na muže, který měl na protějším břehu nějakou práci, jak se dostanou na druhou stranu. Ale ten muž jim na takovou dálku a díky jejich cizí řeči špatně rozuměl a volal:
„Co? Hodit?“ Ale Rychtařík mu rozuměl:
„Brodit!“, a tak se nerozmýšlel ani vteřinu a vkročil do vody, aby řeku přebrodil. Nu, neušel pár kroků, uvíznul v bahně a v hluboké vodě se utopil, jeho klobouk však dál plaval na hladině. A na klobouku seděla žába a kvákala. Ti ostatní švábští výtečníci, když slyšeli žabí kvákání, mysleli, že je Rychtařík volá a nabádá ke spěchu, a tak jeden po druhém vkročili do řeky a už je nikdo nikdy neviděl.
Tak všech těch šest statečných Švábů připravila o život obyčejná žába a doma v rodném Švábsku na ně čekali marně. Nu, možná čekají dodnes.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight