Sulajman a jeho devětačtyřicet bratří

zobrazeno 49×

Vložil(a): jitkamety, 6. 6. 2016 13.56

Byl jednou jeden chán a ten měl devětačtyřicet synů. Nejmladší z nich už byl na ženění, ale i ten nejstarší dosud zůstával svobodný.
„Nu což,“ řekli si bratři. „Najdeme si devětačtyřicet sester a oženíme se najednou.“ A vypravili se hledat nevěsty. Ale ještě než odjeli, dal nejmladší z bratří matce zlatý prsten a řekl jí:
„Kdyby se Ti narodil ještě jeden syn, dej mu ten prsten.“ Brzy na to se opravdu narodil chánově ženě ještě jeden syn. Dali mu jméno Sulajman a na prst mu navlékli zlatý prsten od nejmladšího bratra.
Sulajman byl čilý a statný chlapec. Všecky mládence široko daleko přemohl a ještě se jim posmíval.
„Copak je to za rošťáka?“ ptal se jednou jakýsi stařec, který seděl opodál a pozoroval Sulajmanovy neplechy. „Padesátý syn našeho chána,“ odpověděli mu. „Kdyby radši šel hledat svých devětačtyřicet bratrů, co zmizeli ve světě,“ zabručel stařec. Sulajman to dobře slyšel a doma se vyptával matky:
„Matičko, měl jsem nějaké bratry?“
„Neměl, synku,“ odpověděla matka.
„Ale jeden stařeček říkal, že jsem měl devětačtyřicet bratrů.“ nedal se Sulajman.
„Inu, lidé toho namluví„povzdychla si matka a Sulajman už se víc neptal.
Zanedlouho si hrál Sulajman se zlatým míčem a stříbrnou pálkou. Míč se mu zakutálel do potoka, kde zrovna nabírala žena vodu. Schovala míč do džbánu a šla domů.
„Dej mi ten míč!“ křikl na ni Sulajman.
„Žádný míč nemám,“ lhala žena, ale Sulajman se jenom zasmál, vzal kámen, rozbil džbán a ze džbánu vypadl zlatý míč.
„Zpropadený darebáku!“ zlobila se žena. „Kdybys šel radši hledat svých devětačtyřicet bratrů, co zmizeli ve světě.“
Sulajman se zarazil a tentokrát se zeptal na bratry otce. Otec taky zapíral, ale nakonec přiznal:
„Ano, máš, Sulajmane, devětačtyřicet bratrů. Už dávno odešli do světa hledat devětačtyřicet sester, aby se s nimi oženili, ale kdoví, kde je jim konec.“
„Půjdu za svými bratry,“ rozhodl se Sulajman a marně ho otec s matkou přemlouvali, že je ještě malý, že ještě nemá dost rozumu.
„Cestou vyrostu a zmoudřím,“ zasmál se Sulajman, vybral si z otcovy stáje dobrého koně a jel.
Jel Sulajman dlouho, cestou se vyptával na bratry, ale nikdo o nich nevěděl. Přebrodil řeku In, přebrodil řeku Din, jel celý měsíc, až přijel na velikou louku uprostřed lesa a tam potkal devětačtyřicet jezdců.
„Kampak jedeš, chlapečku?“ křikl na něho jeden z nich. „Dej pozor, ať nespadneš z koně!“
„Radši dávej pozor ty!“ rozzlobil se Sulajman, rozjel se proti jezdci, vrazil do něho a ten spadl na zem jako zralá švestka.
„Co si to dovoluješ?“ rozčilili se ostatní a obklopili chlapce.
„Ale vždyť je to náš nejmladší bratr!“ zvolal jeden z nich, který si všiml zlatého prstenu na Sulajmanově ruce.
A tak Sulajman přece jenom našel své bratry.
Bratři se ještě neoženili a ani devětačtyřicet sester příliš nehledali.
Žili v lese, pásli své stádo dobytka a po rodinném štěstí netoužili.
Sulajman zůstal s bratry. A tak jich bylo rovných padesát.
Najednou se začaly ze stáda ztrácet krávy. Každou noc sedm krav. Bratři hlídali stádo, jak nejostražitěji dovedli, každou noc se jich sedm vypravilo na stráž, ale všecko marné.
„Dneska půjdu hlídat já sám,“ řekl Sulajman, když už se bratři vystřídali.
„Jen běž, ale buď opatrný,“ nakazovali mu bratři.
Sulajman nasedl na koně a opatrně objížděl stádo. Najednou spatřil, jak se z lesa plíží ohromná postava. Byl to Nart. Sulajman seskočil z koně, a když Nart popadl jednu krávu, přiskočil k němu a usekl mu hlavu.
Tu noc přišlo ještě šest Nartů a se všemi se chlapec vypořádal. Jen posledního nechal jít s krávou pryč a sledoval ho, kam svou kořist zanese. Nart se zastavil před jeskyní, ale když chtěl vejít dovnitř, Sulajman i jemu setnul hlavu.
A pak vstoupil Sulajman do jeskyně. Údivem ztratil řeč, když uviděl tu nádheru uvnitř. Stěny byly ověšeny překrásnými koberci, všude plno zlatého náčiní a na stolcích znamenité lahůdky, vzadu pak stála obrovská postel a v ní spalo padesát krasavic.
Jedna z těch dívek se zrovna probudila, a když spatřila Sulajmana, zašeptala:
„Honem uteč pryč! Za chvíli přijde sedm našich bratrů Nartů a ti by Tě zabili.“
„Neboj se!“ zasmál se Sulajman. „Tví bratři už nepřijdou. Všech sedm jsem pozabíjel.“
A to už se probudily i ostatní dívky a jedna přes druhou křičely, že jejich bratry nikdo na světě nepřemůže a ať se mládenec rychle klidí pryč, je-li mu život milý.
Sulajman mlčky vyšel ven a přinesl děvčatům hlavu posledního z Nartů, kterého zabil u jeskyně.
Dívky se zděsily, ale pak se začaly radovat, protože hrozní Nartové je věznili a sužovali, i když to byli jejich bratři. Teď byly dívky svobodné.
Sulajman rychle vyběhl z jeskyně a spěchal ke svým devětačtyřiceti bratrům. Oznámil jim, že pozabíjel Narty a našel pro každého nevěstu.
Bratři honem běželi do jeskyně a tam zastihli krasavice, jak skládaly všechno cenné, co bylo v jeskyni, a chystaly se pryč. A tak se ještě téhož rána vydala dlouhá karavana do vesnice, kde žil otec padesáti bratří. Četné vozy plné drahocenných pokladů táhli nejsilnější volové, obrovské stádo dobytka hnalo čtyřicet devět bratrů a pak jelo deset vozů s padesáti krasavicemi. Až docela nakonec jel Sulajman.
Cesta vedla kolem mohutné pevnosti na vysoké skále, a když se karavana ubírala mimo, vyhlédla z okna hrozná hlava s jediným okem uprostřed čela. A to oko bylo veliké jako měděný talíř. Byl to obrovský lnyž. Karavana už přešla, když strašný lnyž natáhl svůj dlouhý pařát, uchopil Sulajmana jako myš a vtáhl ho do okna.
Všichni se zděsili, ale nikdo se neodvážil Sulajmanovi pomoci a honem pospíchali pryč.
lnyž byl otec sedmi Nartů a padesáti krasavic a chystal Sulajmanovi strašnou pomstu. Vymýšlel ten nejkrutější trest, ale protože rozumu mnoho nepobral, pořád nemohl nic náležitě krutého vymyslit. Zatím proto nechal Sulajmana jako podkoního ve své stáji.
lnyž měl dva koně, bílého a černého. Černého krmil pšenicí, bílého oblásky. A tak to taky přikázal Sulajmanovi. Ale ten začal krmit bílého koně pšenicí a černého oblásky. Bílý kůň zesílil, srst se mu začala lesknout, oči mu silou jenom zářily. Kdežto černý kůň sotva stál na nohou.
Jednou promluvil bílý kůň na Sulajmana lidskou řečí:
„Dobře děláš, že mě krmíš pšenicí a černého koně oblásky. Ještě dneska se Ti to vyplatí. Až bude půlnoc, přijď za mnou!“ Sulajman přišel tedy o půlnoci do konírny a bílý kůň mu řekl:
„Osedlej mě sedlem, co visí v mém stání, vyskoč na mne a o víc se nestarej!“
Sulajman osedlal koně, vyskočil na něho, kůň vyběhl ven, přeskočil hradby a uháněl po cestě k Sulajmanovu domovu.
Černý kůň zařehtal ze všech sil, ale že měl sil málo, hrozného lnyže neprobudil.
Teprve ráno, když lnyž vstal a marně hledal Sulajmana, černý kůň mu všecko vyzradil, lnyž vztekle zařval, vyskočil na černého koně a pustil se za uprchlíkem. Černý kůň však byl tuze slabý, sotva hradby přeskočil a pak se zřítil dolů mezi ostré skály a srazil sobě i lnyžovi vaz.
Šťastně dojel Sulajman do rodné vesnice a našel bratry ještě svobodné. Už se jim po tolika letech nechtělo do ženění. Ale když se objevil Sulajman, žádné výmluvy jim nepomohly. A tak se zakrátko slavila slavná svatba padesáti chánových synů s padesáti sestrami. Byla to tuze slavná svatba, sedm dní a sedm nocí pili a hodovali. Takovou svatbu nikdo v celém Dagestánu nepamatoval. To se rozumí, kdypak se to taky poštěstí, aby se ženilo padesát bratří s padesáti rodnými sestrami. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight