Sůl nad zlato

Žily nežily kdysi kdesi tři krásné princezny se svým stařičkým otcem, který už dlouhá léta vládl bez královny a pomalu se těšil, že předá žezlo některému princi, v němž se zalíbí jedné z jeho dcer.
Všechny tři princezny byly krásné, ale každá jinak.
Krása nejstarší, která se jmenovala Tvrdka, byla chladná a krutá jako sama princezna, milující jen sebe. Krása druhé princezny, která se jmenovala Pyška, se podobala kráse jedovatého květu v královském skleníku. Zato krása nejmladší princezny Marušky se podobala půvabu lučního kvítí a byla v souladu s její pokornou, milou a veselou povahou.
Princezny se navzájem neměly rády, i když Maruška byla ke svým sestrám vždy přívětivá a laskavá. Navenek to nedávaly znát a často se procházely spolu blízko hradu. Jednou tak šly a potkaly podivného stařečka s bílou plátěnou mošničkou. Stařeček se opíral o hůl a usmíval se živýma očima, které vykukovaly z tváře zarostlé bílým vousem.
Poprosil princezny o almužnu, že nemá z čeho žít.
„Když nemáš z čeho žít, tak proč žiješ?“ zasmála se princezna Tvrdka. „Však už jsi dost dlouho na světě a mohl bys udělat místo mladým.“
Posměšně si zatrylkovala a šla dál.
Princezna Pyška nebyla o nic soucitnější. Zvedla nos vzhůru a uraženě utrousila:
„Budu si stěžovat. Každý vandrák už smí obtěžovat královskou dceru!“
A rozhořčeně kráčela dál.
Jen princezna Maruška pocítila soucit.
„Můj otec brzy bude také tak starý jako Ty, ubohý stařečku, a možná také bude potřebovat, aby ho někdo obdaroval, protože je při svém bohatství chudý, nikdo ho nemá rád. Vezmi si můj prsten, stařečku, otec mi jej dal k narozeninám, ale Ty jej budeš víc potřebovat než já.“
„Zlato toho prstenu není tak ryzí jako Tvé srdce,“ poděkoval stařeček potěšen. „Ale i já Ti něco dám. Vezmi si tuto mošničku s trochou soli, ale hleď, abys ji neztratila, jednou ji budeš potřebovat.“
Princezna mu poděkovala za prostý dárek, jako by to byl drahocenný skvost. A stařeček se odbelhal svou cestou.
„Huso!“
„Dobročinná sůvo!“
„Pěkně zacházíš s dárkem od otce!“ syčely na ni sestry, když je Maruška dohonila.
Měla slzy v očích. Nechápala, proč jí spílají za to, že pomohla ubohému stařečkovi. Sestry si pospíšily na hrad a začerstva to žalovaly králi. Vylíčily mu to tak, jako by se Maruška zbavila prstenu proto, že si dárku nevážila. Král zesmutněl a pokýval hlavou:
„Tak málo mě má ráda. Ještě že mám Vás dvě, které jste hodné dcery.“
„To jsme!“ chválily se sestry a usmívaly se na otce, jak nejlíp uměly. A v duchu se mu vysmívaly.
Trubači spustili zvučné fanfáry, které poletovaly hradem jako zlatí pávi. Oznamovali příjezd prince Solivara ze sousední země. Přijížděl požádat o ruku nejstarší princezny Tvrdky.
Dvořané, dvorní dámy, velitelé, hodnostáři, soudcové, kněží a všichni, kdo byli pozváni k té slavné události, se scházeli. Nechyběli ani dva královští šaškové. Jeden z nich byl stále smutný a jmenoval se Chechtán. Když se ho někdo ptal, proč se tak jmenuje, ač se nikdy nesměje, Chechtán odpovídal:
„Právě proto, že se nechechtám. Není to důvod k tomu, abych byl pořád smutný?“ Druhý šašek se pořád smál a jmenoval se Brečka. Ten, když se ho ptali, proč se tak jmenuje, když nikdy nepláče, se smíchem říkal:
„Právě proto, že je v tom háček. A protože je háček v tom, nemůže být v mém jméně, jinak bych se jmenoval Břečka. Ale buďte rádi, protože bych nebyl k pití.“
Ti dva šaškové tedy také přišli a dívali se kolem.
„Ono to doopravdy začalo!“ zasmál se Brečka a zacinkal rolničkami do tváře smutnému Chechtanovi, který si koncem čepičky utíral slzy.
„Jenže je to všechno k pláči,“ prohlásil Chechtán a ukázal k trůnu. Tam seděl král se svými třemi dcerami a naslouchal dvořanovi, který se jmenoval Černý. Ten pořád králi něco našeptával. Nikdo nevěděl, odkud se tu vlastně vzal. A nikdo ho neměl rád, protože on vlastně vládl místo krále.
Zazněl slavnostní hlahol trub a bubnů a vcházela družina prince Solivara, který kráčel v čele pážat, nesoucích dary princezně Tvrdce. V ruce držel princ zlatou růži, kterou vtiskl princezně do ruky. Ale princezna Tvrdka se netvářila radostně. A když jí princ sliboval, že ji učiní šťastnou, až bude sedět na trůně po jeho boku, ušklíbla se a řekla:
„Nechci sedět po Tvém boku, princi! Ty bys musel sedět po mém!“
„Žertuješ, princezno?“ usmál se princ. „Vždyť je to jedno, když budeme sedět vedle sebe.“
„Já nechci sedět vedle nikoho!“ rozzlobila se princezna. „Chci sedět na trůně sama.“
Princ udělal dlouhý obličej a bylo po námluvách. Uražený odešel, ani nepozdravil. A král marně domlouval své dceři, proč tak jednala. Princezna Tvrdka trvala na svém. „Ty také sedíš na trůně sám!“ řekla otci umíněně.
Nakonec král pravil:
„Už jsem unaven králováním a rád bych předal trůn jedné z Vás. Ale která je toho nejvíc hodna?“ Ustanovil se na tom, že dá trůn té, která ho má nejraději. Pozval princezny k sobě a všem položil stejnou otázku. Každá měla říci, jak má svého otce ráda.
Princezna Tvrdka se usmála, jak uměla nejlíp, a řekla:
„Mám Tě ráda, otče, jako ..... jako své nejkrásnější šaty.“
„Hm ..... “ zamračil se král a obrátil se na Pyšku. „A jak Ty mě máš ráda?“
Pyška se hrdě rozhlédla kolem, zdali ji každý vidí a slyší a řekla:
„Já Tě mám ráda, otče, víc než zlato a drahokamy.“
To už bylo lepší. Král se usmál. Taková láska mu připadala velká. „Zdá se, žes vyhrála,“ řekl, „protože Maruška, která zahazuje prsteny ode mne jako slámu, Tě asi nepřekoná.“ A obrátil se na nejmladší dceru.
Maruška hleděla na otce jasnýma očima a myslela si:
„Kdybych Ti to jen dovedla, tatíčku, povědět, jak Tě mám ráda.“ A nahlas řekla:
„Já Tě mám ráda, otče, jako sůl.“
Sálem zašuměl údiv. Dvořané mysleli, že si dcera tropí z otce šprýmy. Totéž si myslel i král.
„To jsem mohl čekat,“ rozkřikl se rozhněvaně, „ale že se mě odvážíš zesměšnit, jsem netušil. Zmiz mi z očí, nezdárná dcero, od této chvíle nejsi ani mou dcerou, ani princeznou, ale bídnou tulačkou, po které každý může hodit kámen.“
Maruška se dala do pláče. Tiskla si ruce na oči a vzlykala. Ukazovala otci mošničku se solí, ale tím jen přilila olej do ohně. Princezny také přiložily svá polínka a křičely na Marušku ošklivé nadávky.
Černý přikázal svým pochopům, aby Marušku vyvedli z hradu. Sám se za ní díval a s posměchem za ní hodil mošničku se solí. Maruška ji nenechala ležet v prachu. Zvedla ji, oprášila, uctivě ji políbila a v slzách odklopýtala, sama nevěděla kam.
Pro slzy neviděla na cestu. Pro pláč nevěděla, kam jde.
Přišla na kraj lesa a kolem malé, úhledné chaloupky, kde nebylo stopy po človíčku, zašla hlouběji do lesa. Prodírala se křovím, rozdírala si nohy i šat o trní, větvičky jí rozcuchaly vlasy, ale Maruška se nezastavovala. Na velké mýtině pocítila, že už nemůže dál. Rozhodla se, že tu zůstane. Chtěla tu skrýt svou hanbu a vyplakat si oči. myslela, že ji zde nikdo nenajde. Ale mýlila se. Uslyšela hluk a hřmot a rychle se skryla.
Objevil se zástup černě oděných mužů a v jejich čele nebyl nikdo jiný než Černý. Maruška překvapeně vzdechla. Lekla se, že ji objeví, a tiskla se k silnému dubu. Z černé družiny šel strach.
Černý a jeho stvůry se nepodobali uhlazeným dvořanům jako na hradě. Teď jim svítily oči jako rozžhavené uhly, divoce pokřikovali a drsně si prozpěvovali a hnali se za svým vůdcem, jako by lovili zvěř. Jenže se pohybovali v kruzích, stále užších.
Zčista jasna vyšlehl oheň a plápolal na mýtině, černého muži jeden po druhém přeskakovali plameny a divoce výskali. Tančili a běsnili stále divočeji. Najednou se však Černý zastavil. Jeho oči se střetly s Maruščiným vystrašeným pohledem. Černý přiskočil, a už ji táhl z úkrytu a za ruku vedl k ohni.
„Tys nám tu chyběla, holubičko,“ řekl výsměšně, „ale hodí se to. Tady najdeš náhradu za prohnilý královský trůn. Náš trůn jsou plameny, naše vláda je zaklínání a stíny jsou naši poddaní. Zatanči si s námi.“
Maruška se zdráhala. Klesla na kolena, vzdorovala, bránila se a nakonec i zápasila s Černým, který měl paže jako z tuhého ledu. V zoufalství volala do lesa:
„Pomozte, dobří lidé, kde jste kdo, zachraňte mě!“
Černý se uchechtl, ale smích mu zmrzl v tváři. Z lesa se ozvalo:
„Slyším ..... už běžím ..... !“
A v několika okamžicích se objevil z lesa na mýtině statný mladý dřevorubec se sekyrou v ruce. Zastavil se a hledal tu, která volala o pomoc.
„Odvážil ses nám červe, zkřížit cestu?“ zasupěl na něho Černý. Ale Honza si ho nevšímal. Skočil k Marušce a vytrhl ji Černému z rukou.
„Nezkřivíte jí ani vlásek!“ vykřikl, „nebo poznáte, jak je má sekyra ostrá!“ A mával Černému sekyrou před nosem.
Černý viděl, že prohrál. Obrátil se k své temné družině.
„Zpátky!“ dal povel. Ve chvíli zmizeli všichni v lese. Jen Černý se ještě obrátil a hrozivě řekl:
„Zaplatíte mi to oba!“ A zmizel také.
Maruška hleděla vděčně na svého zachránce.
„Já jsem Honza,“ představil se hrdina, „na kraji lesa mám chaloupku a tam žiji s mámou. Tady v lese rubám dříví.“
„A já ..... já jsem zabloudila ..... “ říkala Maruška. „Ztratila jsem domov a šla jsem do světa ..... Jsem chudá a bídě je jedno, kde zůstává.“
„Dneškem Tvá bída končí,“ prohlásil Honza. „Budeš hospodařit doma s mámou a já budu vydělávat v lese. Beztak nám bylo smutno. Umíš zpívat?“
Maruška se usmála. Zpívat uměla. A tak Honzovi zazpívala. Honzovi se to líbilo. Písnička i Maruška. Jakživ toho tolik nenamluvil jako dneska, když přivedl Marušku domů a vypravoval mámě, jak se všechno sběhlo.
Honzově mamince se také Maruška líbila.
„Jsi naším hostem,“ řekla stará matka, „a u nás je takový zvyk podat hostu něco k snědku.“ Ukrojila krajíc chleba, posolila a podala Marušce.
Marušce chutnal.
Najednou se Honza zarazil.
„Slyšeli jste?“ zvedl prst. A chvíli naslouchal. „Někdo je na dvoře,“ vykřikl a letěl ze dveří. Cestou stačil popadnout sekyru. S lucernou v ruce prohledával dvorek, ale nikde nic.
„To asi netopýr narazil na okno,“ mínila máma.
„Asi,“ přisvědčil Honza. Nemohl vědět, že to byl Černý, který skrčen pod oknem pozoroval, co se dálo ve světnici. Než Honza vyběhl, Černý dávno zmizel.
První noc se Marušce spalo v chaloupce jako v bavlnce.
Byla klidná. Zdálo se jí, že teprve našla pravý domov. A když viděla malým okénkem zářivou hvězdičku na nočním nebi, pomyslela si, že to snad je oko její dávno zesnulé matičky, která ji bděle hlídá.
Ráno vyskočila a uvařila Honzovi zelnou polívku ke snídani. Honza se najedl, popadl sekyru a šel do lesa za prací. Maruška s maminkou se staraly doma o hospodářství.
Docela pěkně se jim žilo. Ale ne dlouho.
Na hradě se mezitím stalo mnoho věcí.
Král věnoval svou přízeň Pyšce, která, jak věřil, ho měla raději než zlato a drahokamy. Ale trůn jí ještě nedal. Zvláště proto, že Pyška narozdíl od své sestry Tvrdky nechtěla na trůně sedět sama. Bylo třeba se poohlédnout po ženichovi. Náhoda, jak se zdálo, tomu napomáhala.
Jednoho dne se objevil na hradě posel, oznamující, že princ ze vzdálených zemí cestuje v těchto končinách a doslechl se, že zdejší král má dceru na vdávání. Poslu bylo sděleno, že princ může klidně přicestovat, že tu princezna na vdávání je, a krásná i bohatá, takže bude jistě spokojen. Posel slíbil, že prince přivede do čtrnácti dnů.
Jenže do čtrnácti dnů se všechno změnilo. A to kvůli zdánlivé maličkosti. Došla sůl. Nic většího než sůl. A přece nedostatek té nepatrné, samozřejmé věci hrozil podvrátit celé království. Nejprve došla sůl v zemi, pak i na hradě. Nikdo si nevěděl rady. Poslali k princi Solivarovi, ale ten se ještě cítil uražen, a posly vyhnal. Teď už si teprve nevěděli rady.
Šaškové o tom vedli hovor před tváří celého dvora.
„Jestli hned neopatříš sůl, Chechtane,“ říkal Brečka, „tak Ti jednu vsolím, že z toho bude aspoň na posolení chleba.“
„Já znal jednoho cukráře a ten se jmenoval Osolsobě,“ odpovídal Chechtán, „ten by nám moh trochu soli nechat. Jenže on umřel a teď má tu cukrárnu člověk, který se jmenuje Suchařípa. Tak nevím.“
„Copak opravdu nevíte žádnou radu, šaškové?“ zaúpěl král.
„Já bych věděl,“ řekl Brečka. „Dejte natřít Černého na bílo, možná, že by se s ním aspoň dalo solit. Takhle není k ničemu.“
A Chechtán měl jiný nápad:
„Já bych dal hledat princeznu Marušku. Co ta už se naplakala slz, to by vydalo na celé pytle soli.“
„Pitomí šaškové!“ rozzlobil se král a odehnal oba.
Zavolal si Černého. „Co dělat, má pravá ruko?“ se ptal.
„Snadná pomoc,“ usmál se sebevědomě Černý. „Soli není vůbec zapotřebí. Solení je zvyk. Stačí lízat při jídle kopřivy a je to také dobré.“
Jenže když si všichni popálili od kopřiv ústa a jazyky jim na týden otekly, nedal se už nikdo zlákat k tomu, aby při jídle olizoval kopřivy. Ale Černý hned věděl další radu.
„Zvykli jsme si solit,“ říkal, „zvykneme si sladit.“
Jenže nikdo nechtěl jíst pocukrovanou vepřovou, nikomu nechutnalo sele nacpané šlehačkou, mnohému se dělalo špatně od vajíček politých medem.
Mnozí se už nedostatkem soli rozstonali, jiní se vlekli zesláblí jako stíny a nikomu nebylo do smíchu.
Za takových okolností oznámili trubači, že se blíží princ ze vzdálené země se svou družinou.
„Co dělat?“ obrátil se král bezradně na Černého.
„Vydržet!“ řekl Černý. „Vystrojíme nádhernou hostinu nasladko, princ se ožení s princeznou Pyškou a pak už nebude těžké poslat princovu loď přes moře, aby z jeho země dovezla sůl.“
Všechno šlo jako po drátkách.
Mouřenínský princ, malý, tlustý, s křivou šavlí a křivýma nohama, byl okouzlen princeznou Pyškou rozhodně víc než ona jím. Ochotně souhlasil s tím, že si ji vezme za ženu a s ní i zdejší trůn. Jenže prý bude vládnout na dálku, usadí se s Pyškou doma, tam je mu tepleji, než zde v této severské zemi. Ale zatím prý má hlad. Mají-li něco k snědku, ať mu to předloží. Nejedl, jak před hodinou. Princ byl náramný labužník. Nemohl se dočkat hostiny a pořád sháněl jídelní lístek.
Hostina započala.
Sluhové přinesli ryby. Princ ochutnal, ušklíbl se a vyplivl sousto pod stůl. „Neslané ryby nerad,“ prohlásil stručně.
Přinesli polévku. Princ si vzal lžíci, ale vyprskl polévku zpátky do talíře. „Neslanou polévku nerad,“ řekl a mračil se.
Přinesli na stůl pečeného páva na velké stříbrné míse. Princ brousil vidličku o nůž a volal:
„Páva rád! páva rád!“ Ale sotva ochutnal kousek páva, vyplivl sousto a hodil je po číšníkovi. „Neslaný páv je svinstvo! Br!“ volal vztekle.
Princezna Pyška byla bledá hanbou, král bledý strachem, jen Černý byl pořád černý. Nikdo nevěděl, jak hostina skončí. Ale kuchař posílal jídla na tabuli, jak bylo určeno.
Přinesli pečené sele ..... neslaný kousek hodil princ pod stůl.
Přinesli pečeného jelena i s parohy ..... jelení řízek hodil princ přes stůl na lokaje.
Pak už neměli odvahu něco přinést. A princ se zlobil. Ptal se, jestli už konečně dostane něco k jídlu. Celou cestu se prý těšil na nějakou lahůdku.
Král naoko proklínal kuchaře, kteří prý zkazili hostinu tím, že málo solili, a Černý utěšoval prince, že teď se konečně nají. Zatleskal a sluhové přinesli velký sladký dort se šlehanou smetanou.
„Sladké nejím!“ vykřikl princ a rozzloben povstal.
„Ze svatby nebude nic,“ prohlásil rozhodně. „To bych brzy zašel, kdyby mi princezna dávala vařit bez soli.“ Poručil družině, aby sebrala všechny dary, které přivezl, a naložila je na vozy. A sám neztrácel slov. Sedl na vůz a opustil hrad.
„Kde je teď Tvá moudrost?“ pohlédl král na Černého. „Pročpak nepošleš princovu loď pro sůl?“
Černý poprvé, co ho král znal, zbledl. Ale hned zase zčernal a řekl:
„V tom je určitě kouzlo.“
„Tak? A čípak?“
„Vaší dcery Marušky, králi,“ našeptával mu Černý. „Z pomsty se asi spojila s čarodějem a ten Vám začaroval všechnu sůl. Náhodou vím, kde se zdržuje. Dejte rozkaz, ať se za ní vypraví vojáci a přivedou Vaši nezdárnou dceru v poutech. Jakmile tu bude, kouzlo bude zrušeno a sůl se zase objeví.“
To už bylo i na krále moc.
„Ihned opusť můj hrad, ďáblův spřeženče, nejsi-li sám ďábel!“ rozkřikl se na Černého a dal ho i s jeho pochmurnou družinou vyhnat.
Potom seděl dlouho zamyšlen na trůně. Maruška mu nešla z hlavy. „Říkala, že mne má ráda jako sůl,“ myslel si, „a teď teprve vidím, že je sůl nad zlato i drahé kamení.“
Vstal a šel se podívat na velký obraz, představující Marušku. Po jejím odchodu byl obraz zahalen černou rouškou. Král odhrnul roušku a dlouho se díval do Maruščiných věrných očí.
„Tys měla pravdu, drahá dcero, a měla jsi mne z mých dcer nejraději. Ale kde je teď Tobě konec?“ Pak se rozhodl jednat. Zavolal si velitele svých vojáků a rozkázal, aby Marušku našel stůj co stůj.
A nedbal námitek jejích sester, které se svorně pokoušely Marušku pomlouvat a očerňovat.
Ale chudák Maruška! Netušila, že musí projít ještě novým trápením. Do šťastného života v Honzově chaloupce měl padnout neblahý stín.
První smutnou věcí byl příchod pastýřů. Objevili se v lese a prosili Honzu o sůl. V celém kraji není po soli stopy a lidé i zvířata podléhají nemocem. Ani stáda se bez soli nechtějí pást a brzo zahynou, nestane-li se včas náprava.
Honza se podivil.
„Sami o sůl nouzi nemáme a já se ani nestarám, odkud ji Maruška bere,“ řekl a zavolal Marušku. „Odkud máme sůl?“ zeptal se jí.
„Ale přece z mé mošničky,“ zasmála se Maruška a přinesla ji.
Bylo v ní soli až po okraj.
„To nám pro naše stáda nepostačí, i kdybys nám dal tuhle sůl všechnu,“ litovali pastýři. Ale Honza jim nabídl aspoň polovinu pro ně samotné. I začali si pastýři odsypávat každý do obou kapes a velice se divili. „Honzo, už jsme si odsypali víc, než v mošničce bylo, a soli vůbec neubývá,“ žasli a vysypávali z mošničky tak dlouho, že měli několik hromad soli pro všechna svá stáda. Mošnička však zůstala plná.
Maruška jim to nedovedla vysvětlit. Vyprávěla jen o stařečkovi a o tom, že mošničku dostala od něho darem.
Pastýři kroutili hlavami, ale hlavní bylo, že měli sůl, a tak spokojeni odešli domů.
„Maruško moje!“ radoval se Honza, „ta mošnička z nás udělá boháče. A protože Tě už dávno mám rád, řekni, chtěla bys mě za muže?“
Maruška měla Honzu už dávno ráda. Přikývla a oba se objali. Vyprosili si od Honzovy matky požehnání a začali uvažovat, kdy bude svatba.
Ale než se pevně rozhodli, ozval se venku hluk, lomoz a dupot nohou a do světnice vpadli pochopové četného. Dívali se z křoví, když Honza a pastýři odsypávali sůl a teď mu chtěli mošničku ukrást.
Honza se bránil, ale protože neměl při sobě sekyru, podlehl přesile. Pochopové na rozkaz svého pána, který se jim objevil v patách, přivázali Honzu ke stromu. Marušku a Honzovu maminku chtěli odvléci s sebou.
Černý potěžkával mošničku v rukou. Byla plná soli. „Teď mě král ještě rád přijme zpátky,“ myslel si, „a s touhle mošničkou se zmocním jeho trůnu.“ Přistoupil k Honzovi a švihl mu bičíkem před nosem. „Slíbil jsem, že se Ti pomstím,“ zasyčel, „ale nemám nad Tebou tolik moci, abych Tě mohl zahubit. Nechám Tě, abys zašel hladem.“ Pak poručil posadit obě ženy na vůz a vracel se s nimi a družinou na hrad.
Brzy po jejich odchodu došli k chaloupce stateční chlapíci, vyslaní králem, aby pátrali po Marušce. Osvobodili Honzu a hned se pustili za pochopy, kteří unesli Marušku a Honzovu mámu. To už měl Honza v ruce sekyru a kráčel s nimi. Cestou však zabloudili a zdrželi se. Právě o tolik, kolik stačilo Černému, aby si zas získal královu důvěru. Ukázal králi mošničku a přislíbil, že na slavnostním shromáždění nasype každému tolik soli, kolik kdo bude chtít.
„Jsem už bez soli nemocen,“ řekl král slabým hlasem, „usyp mi napřed trochu na dlaň, ať okusím toho vzácného daru přírody.“
„Uposlechnu, králi,“ souhlasil Černý, ale s jednou podmínkou. „Dáš mi za sůl ruku princezny Pyšky a s ní i svůj trůn.“
Král mu malátným hlasem slíbil vše, co chtěl.
Černý přistoupil ke králi, uchopil mošničku a obrátil ji spodkem nahoru a nic. Sůl se nesypala. Hrábl do mošničky hrubými prsty a zase nic. Sůl byla tvrdá jak mramor. Popadl kladivo a chtěl ztuhlou sůl rozbít, ale kladivo puklo a sůl zůstala celá.
Krále přepadl hněv.
„Zase jsi mě oklamal?“ vzplanul hněvem. „Tentokrát Tě to bude stát hlavu.“
„Počkej, králi,“ prosil ho Černý, „zbývá ještě jedna možnost.“
A poručil přivést Marušku, kterou předtím skryl bez králova vědomí v kobce věže.
„Maruško, má ubohá dobrá dcero!“ zvolal král, když ji spatřil. Ale Černý ihned zasáhl.
„Důvěřuj mi, králi,“ pravil, „a nepouštěj tuto čarodějku na svobodu. Napřed musí její kouzlo posloužit Tobě.“
Krále tak spletl, že se král podrobil.
Černý přistoupil k Marušce a řekl:
„Ty jediná znáš tajemství této mošničky! Je-li Ti život milý, poruč, ať se z mošničky sype sůl!“
„Učiníš tak pro mě, má dcero,“ připojil král prosebně.
Maruška se slzami v očích uchopila mošničku a chtěla z ní vysypat sůl, ale nevysypalo se ani jediné zrnko soli. Mošnička nechtěla sloužit, když z toho měl mít prospěch Černý.
„Poroučím Ti to!“ dupl Černý nohou, „sám jsem na vlastní oči viděl, jak jsi z mošničky sypala hromady soli pastýřům.“
Maruška opakovala pokus, ale se stejným výsledkem. Sůl držela v mošničce jako ztuhlý mramor.
„Nechceš!“ zasyčel Černý. „Viděl jsi, králi, jak málo se snaží prospět Tvému zdraví! Ale na mučidle už z ní dostaneme tajemství, jak se má s mošničkou zacházet.“ Černý zuřil a byl schopen udělat to nejhorší.
Ale neměl už k tomu příležitost.
V hradní bráně se objevili vracející se vojáci a s nimi Honza mávající sekyrou. A za nimi zástupy lidu, ozbrojeného kosami a vidlemi, který se cestou připojil k Honzovi a šel osvobozovat hrad od nenáviděného Černého.
Uplynulo několik okamžiků a Honza se sekyrou vpadl do místnosti.
Černý věděl, že je konec. Nečekal, až Honza začne jednat. Dupl do země a propadl se naráz i se svou ponurou družinou. A s nimi zmizely i obě princezny Tvrdka a Pyška, které už dávno patřily temným silám.
První, co Honza udělal, bylo, že se vrhl k Marušce a pevně ji objal, jako by ji stále ještě chtěl chránit, i když Černý už byl ten tam. Maruška pozvedla mošničku a hle ..... sůl se sypala jako jindy. První ochutnal král a hned mu bylo lip. Pak se sběhli kuchaři a chytali sůl do velkých hrnců a běželi pak vařit jídla na hostinu. Pak ochutnala čeleď a každý, kdo byl na hradě. A zanedlouho se shromažďovali lidé i pod hradbami a Honza jim usypával z ochozů sůl z nevyčerpatelné mošničky.
Na rok měli všichni soli dost a po čase se zase začala sůl objevovat.
Starý král se vzdal trůnu a Honza si vzal Marušku a kraloval místo starého krále.
„Nevadí Ti, Honzo, že jsem princezna?“ ptala se Maruška před svatbou. „myslel jsi, že jsem jen obyčejná dívka.“
„Pro mne jsi byla princezna hned od začátku,“ zasmál se Honza, „a zůstala bys mou princeznou, i kdybychom žili v chaloupce až do smrti.“
Jen Honzova maminka nechtěla zůstat na hradě. Vrátila se do chaloupky. „Kdopak by se staral o kravičku a o ovci?“ říkala. Jen si vymínila, že ji vždy každou první neděli v měsíci přijdou Honza a Maruška navštívit.
A král se na to díval do sta let.
A Honza si dal do erbu mošničku se solí a pod ni nápis: Sůl nad zlato.