Strýc Pavel

Kterak z vinohradu do hradního sklepa se propadl, a jak tam slavné moravské vojsko uviděl a nakonec žil sto let

Nad Bzencem stál kdysi královský hrad, ale dnes už z něho zbylo v zemi jen trochu zdiva a ta dávná sláva. V kopci je prý často slyšet veliké dunění a hřmot, jako by se tam celé vojsko chystalo do boje.
V těch místech měl kdysi strýc Pavel starý vinohrad. Už jeho děd a praděd ho měli, ale on si na něm obzvláště zakládal. Jak mohl, byl tam celé dny, až mu to jeho tetka doma vyčítala. Když bylo třeba, okopával a pečlivě vytrhával každou travičku, jen aby se vínu dobře dařilo. Když dozrávalo, strýc Pavel chodil každou noc hlídat vinohrad, aby mu někdo zlý neponičil úrodu. A když se víno urodilo, to bylo slávy! Strýc ukládal hrozny opatrně do sklepa, jako by byly ze zlata. Z této vinice i králové prý víno pili, kdysi říkával jeho praděd, a proto na ně strýc Pavel nedal nikdy dopustit.
Jednou přišla prudká letní bouřka a na vinohradu spadla stará třešeň. Byla už polosuchá a málo rodila, ale strýc se s ní vždycky těšil, protože ji pamatoval od mala. Když lámal třešňové větve, bylo mu těžko u srdce. Nakonec zbyl z třešně jen starý pařez. Strýc kolem něho dlouho chodil, ale potom si řekl, že ho přece jen vykope. K poledni vzal motyku a dal se do práce.
Sotva strýc kopl do země, narazil na kámen. To byla robota. Vždyť ta třešeň jako by jen ze samého kamení rostla. Strýci nezbylo, než kámen z kořenů vyhrabat rukama. Jak tak ty kameny vyhrabával, z čista jasna se pod strýcem rozestoupila země a on se propadl kamsi hluboko.
Když se zase postavil na nohy a viděl, že si je nepolámal, zhluboka si oddechl. Srdce mu bilo jako zvon až někde v krku. Strýc se otřepal z hlíny a povídá: „Pánbůh zaplať za ty dary! Mohlo to být horší. Jak se ale teď odtud dostanu?“
„Neboj se! Ještě nikdo zde nezůstal bez vlastní vůle.“
Strýcem to škublo, obrátil se jako na obrtlíku a tu spatřil staříka ve starodávném šatu s dlouhým bílým vousem. Stál před ním pokojně a s přísnou tváří se díval na strýce. V jedné ruce držel hůl, v druhé rozžatou lucernu.
„Pozdrav pánbůh, stařečku! Prosím vás, povězte mi, kde to vlastně jsem?“ honem se zeptal strýc. „Kopu si, kopu, kamení ze země vybírám a najednou hup! a už jsem byl tady dole.“
„Neměj zbytečné starosti! Když bude čas, sám Tě ze sklepení hradu vyvedu. Teď ale pojď se mnou!“
A stařík vedl strýce dlouhou chodbou, až došli k železným dveřím, které otevřel starým klíčem. Potom vstoupili do veliké síně. Kolem dubových stolů zde seděli rytíři jeden vedle druhého v drahé zbroji, každý měl u nohou těžký meč. Nikdo z nich se ani nepohnul, všichni jako by spali těžkým spánkem.
Strýc byl z té podívané celý vyjevený. Ale ani slůvkem se nezeptal, kdo jsou ti vzácní páni. Až stařík sám se na něho obrátil a řekl:
„Tady pod bzeneckým hradem spí slavné moravské vojsko. Až odtud vyjdeš, všem doma pověz, že se nikdo nemusí bát o osud naší země. Bude-li na Moravě nejhůře a bratr bratra zradí, až syn pro otce nebude mít dobrého slova a dcery neposlechnou svých matek, až nepřátelská vojska napadnou zemi a bude jich více než našich mužů, potom se brána hradu otevře dokořán. Moravské vojsko vyjede na pomoc a všechny nepřátele pobije, zrádce ze země vyžene. Potom se vše k dobrému obrátí, děti zase budou ctít rodiče, lidé si navzájem budou pomáhat a s nevídanou pílí pracovat pro obrodu země. Tehdy nastane začátek nového rozkvětu naší Moravy!“ Když stařík domluvil, měl strýc v očích slzy a radost v srdci. Jako starý voják uměl tu sílu vojska ocenit. Potom šli do jiné síně, kde stálo u plných žlabů mnoho krásných koní. Kolem stěn visela sedla a postroje, všechno v plném lesku, jen koně sedlat. A v další síni byly sudy plné vína, vedle nich truhlice zlata a stříbra. Kam ses podíval, bylo vidět dobrou ruku hospodáře.
„Kdysi jsem tu býval kastelánem, ale to byl bzenecký hrad ještě v plném lesku a slávě,“ vyprávěl starý kastelán. „Nyní tu hlídám už po dlouhé roky jeho poklady. A také čas od času musím zamést, utřít staletý prach. Když už jsi tady, mohl bys mi prokázat dobrou službu a uklidit za mne. Mně už nohy neslouží jako dřív.“
„I jen mi dejte pometlo a košík na smetí, já Vám tu uklidím,“ řekl strýc a hrnul se do práce.
Starý kastelán mu dal, co bylo potřeba. Strýc ometl všechny pavučiny a smetí po zemi posmetal, ani jednoho koutu nevynechal. Potom koním i slámu podestlal a vodu vyměnil. Měli tam pěkně hlubokou studnu, voda v ní byla jako křišťál. Strýc Pavel nikdy v životě nepil vodu, protože vína u nich bylo vždycky dost. Teď ale neodolal a zhluboka si té vody loknul. Když to starý kastelán uviděl, jen se usmál a pochválil ho.
„Dobře jsi udělal. Takové vody se nikde jinde nenapiješ, než tu v bzeneckém hradě. Kdo se jí jednou napije, ten na zemi bude žít sto let.“
„No pozdrav pánbůh!“ lekl se strýc. „To jsem to provedl. A co tomu řekne tetka?“
„Jen se neboj, také jí něco přineseš. Však já Tě odtud s prázdnou nepustím.“ Strýc se tedy pustil znovu s chutí do práce. Když přišel mezi rytíře, chodil kolem nich opatrně, aby nikoho nevzbudil. Ale oni spali tvrdým spánkem spravedlivých. Strýc si je všechny dobře prohlédl, aby měl doma co povídat. Jeden měl vousiska zakroucená nahoru, druhý zase dolů, třetímu sotva na bradě vyrážela. Před nimi stály džbány plné bzeneckého vína, kdyby je náhodou přepadla žízeň. Strýc Pavel kolem nich všechno poctivě uklidil a zametl. Když byl se vším všude hotov, řekl mu kastelán spokojeně:
„Mockrát Ti za tu službu děkuji. Tady ten košík se smetím vezmi s sebou nahoru a dobře ho cestou opatruj, abys z něho nic nevytrousil. Když mě poslechneš a doneseš ho domů, žena Tě pochválí.“
Strýc si myslel své, ale ani slůvkem se nezmínil, že jeho tetka má jazyk jako břitvu a pro slovo nikdy daleko nechodí. A on jí teď ponese domů tolik smetí. Kastelán ho vedl zpět k železným dveřím, pak dlouhou chodbou až k dubovým dveřím a tam se s ním rozloučil. Když dveře otevřel, chtěl mu strýc poděkovat, ale kastelán se najednou ztratil a s ním i ty dubové dveře. Jak se strýc trochu rozkoukal, viděl, že stojí na svém vinohradu a je tmavá noc.
„No, to zase doma pěkně dostanu,“ povzdechl si. „Tetka mně nebude věřit, kde jsem všude byl, a bude peklo a mrzení. Jak se já dnes jenom vymluvím? Ještě že jsem se v tom sklepě ani hlt vína nenapil.“
A pospíchal horempádem domů. Košík se smetím byl těžší a těžší, ale strýc ho poctivě donesl až k chalupě. Sotva dveře otevřel, objevila se v síňce tetka a hned křičela na celou chalupu:
„Dneska Ti pěkně zahraji! To jsem se od Tebe nenadála, že se mi ještě po nocích budeš toulat a za robkama chodit!“ Pak se dala do takového pláče a nářku, až jí šátek na hlavě poskakoval.
Strýc ji začal utěšovat, jak nejlépe uměl. Po dobrém i po zlém, ale tetka vřískala čím dál tím víc. Tak se strýc chlapsky dopálil a řekl:
„Co tu brečíš? Vždyť jdu teprve z vinohradu, abys věděla. Byl jsem na starém hradě ve službě a tuhle Ti nesu výslužku.“
Tetka rázem přestala vyvádět a honem koukla do košíku, ale leknutím ho pustila na zem.
„Kdes to, Pavle, vzal?''
Strýc se podíval, čemu se tetka tak diví, a nevěřil svým očím. Místo pavučin ležel v košíku šátek bílý jako padlý sníh, zlatem a stříbrem vyšívaný a pod ním místo slámy samé zlaté dukáty jako kuřátka jeden vedle druhého. To byla výslužka! V ten ráz se tetka se strýcem usmířila a hned si dali po hubičce. Potom musel povídat, jaké to tam bylo a co všechno viděl. Povídali si spolu jako dva holoubci až do bílého rána. Jenom jedno strýc tetce nepověděl, že se napil z té hradní studně a bude žít sto let. Ani tomu sám nevěřil.
Ale když přišlo stáří, strýc Pavel byl pořád jako pořízek a tetka mu před očima zrovna usychala jako švestka. Až jednoho dne ji pochoval na hřbitově. „Tak přece jen měl ten bzenecký kastelán pravdu. Tetka už leží v zemi a já tu musím zůstat,“ naříkal strýc, když ji vyprovázel na poslední cestě. Potom každý den jako za mlada chodil do vinohradu, okopával a šlechtil vinnou révu a rok za rokem ubíhal. Do bzeneckého hradu se však už nikdy nedostal. A jak mu ten starý kastelán předpověděl, strýc žil celých sto let a nikdy víc se jiné vody než té z hradní studně nenapil.