Stromeček, který hrál a zpíval

zobrazeno 34×

Vložil(a): dáša, 20. 2. 2016 15.19

Za devíti horami a za devátým rozcestím žil byl král. Neměl syny, jenom jedinou dceru Gabrielu. Matka jí brzy umřela a Gabriela se měla stát jednou sama královnou.
Z dalekých zemí jezdili do královského zámku kupci a vozili vzácné látky. drahé oleje, zlato a stříbro. Když je někdo cestou potkal a zeptal se jich, kam vezou tolik zboží, říkávali:
„Všechno, co vezeme, objednal král pro princeznu Gabrielu.“
Gabriela měla, nač si pomyslela. Nejlepší mudrci ji odmalička učili, aby věděla všechno, čeho je k vladaření třeba. A princezna zpyšněla. myslela si: Jsem krásná, jsem chytrá a učená, mám všechno, co chci ..... kdo je na světě lepší než já?
Přemýšlela a přemýšlela, co by si ještě mohla přát, a vymýšlela si nejpodivnější přání.
„Tatínku,“ povídala králi, „podívej se na slunce, květiny vadnou, když na ně dlouho svítí. I mně se zdá, že uvadnu a ztratím svou krásu, když na mě bude slunce svítit. Postav mi, tatínku, zámek, ale celý pod zemí, aby za mnou slunce nemohlo. Tam chci bydlet.“
Sotva král přání uslyšel, zavolal řemeslníky a hned museli začít pod zemí vrtat, hrabat, stavět a nesměli dříve přestat, dokud nestál pod zemí zámek jako malovaný. Aby v zámku nebyla tma, hořelo v každém pokoji tisíc křišťálových lamp. Všude samé koberce, polštáře a křesílka, samá krása a pohodlí. V podzemním zámku se princezna usadila a nevycházela vůbec ven. O nápadníky nestála, ať se jich sjíždělo sebevíc, princezna je nechtěla ani vidět. Posmívala se jim a vyháněla je. myslela si: na světě není nikdo tak krásný, tak chytrý a bohatý jako já, a když na celém světě nikdo takový není, nemůže mě nikdo požádat o ruku.
Jednou v noci se zdál princezně Gabriele zvláštní sen. Zdálo se jí, že se prochází lesem a zdálky hraje líbezná hudba. Rozběhla se k místu, odkud se nadpozemská hudba ozývala, ale žádná kapela v lese nevyhrávala a nikdo nevyzpěvoval. V trávě rostl malý stromeček, kmen měl stříbrný, větvičky zlaté a co lístek, to drahokam. Jak zavanul větřík, houpaly se větvičky, lístky se třásly a stromeček vyhrával a vyzpěvoval jako rajská kapela a nejlepší zpěváci. Princezna hezkou chvíli poslouchala, takový div jaktěživa neviděla, a bylo jí přitom hezky, že to ani vypovědět nejde. Natáhla po stromečku ruku, ale vtom stromeček zmizel a zmizela i hudba i les. Gabriela se probudila. Uprostřed noci běžela ke králi.
„Tatínku,“ volala, „přines mi stromeček, který hraje a zpívá. Bez kouzelného stromečku se utrápím.“
Král se nového přání polekal. Kdo ví, kde takový stromeček roste, a možná že projdeš celý svět, a nadarmo. Ale princezna prosila a prosila, vzdychala a zase prosila, až se dal král uprosit a slíbil, že pojede stromeček hledat.
Zrána vyjel ze zámku král s průvodem rytířů a zamířil k lesu. Princezna za nimi mávala kapesníčkem. Týdny a týdny si prosekávali rytíři cestu lesem, hledali v údolích, hledali na horách. Když králův průvod odpočíval, obcházel král tábor, nedopřával si klidu a díval se do houštin, rozhrnoval větve stromů a zkoušel, jestli nebude mít větší štěstí než jeho rytíři. Bez stromečku se nechtěl na zámek vrátit.
Jednou zase tak obcházel a dlouho hledal. Unavený se posadil pod dub. Přemýšlel, na kterou stranu se vydat. Pojednou zaslechl nadpozemskou hudbu a líbezný zpěv. Král vyskočil ze země a zaradoval se. Takhle hrát a zpívat může jen zázračný stromeček.
Nemeškal, svolal rytíře a pustil se s nimi tam, odkud hudba zaznívala. Zpěv a hudba jim samy ukazovaly cestu. Brzy se dostali na pěšinu vroubenou pestrými květinami a vydali se po ní. O půlnoci uviděli na palouku stromeček. Stříbro, zlato a drahokamy na stromečku svítily, větřík pofukoval a stromeček hrál a zpíval. Král vzal rýč a vyrýpl stromeček z trávy.
Jakmile byl poslední kořínek stromečku z hlíny venku, zatřásly se všechny stromy v lese, země zaduněla a otevřela se. Ze zemských hlubin vyskočil lev, mnohem větší než lvi bývají, tlamu dokořán a s ohnivýma očima. Králi vyklouzl stromeček strachy z rukou.
„Zlý králi,“ řval lev, „proč mi bereš můj jediný poklad?“
Král se třásl a slíbil, že udělá všechno, co bude lev chtít. Lev se uklidnil a pověděl:
„Vezmi si tedy stromeček, ale první člověk, kterého na mostě do zámku potkáš, ať je muž nebo žena, panna nebo mládenec ..... patří mně. Za tři dny Tě navštívím a vezmu si ho.“
Král kýval hlavou, sliboval. Proč by nesliboval, jen když měl stromeček, který hraje a zpívá.
Princezna Gabriela čekala zatím doma na krále a zlobila se, že ještě nemá stromeček. Jednoho dne přiběhly do podzemního zámku služebné a vykládaly, že se k zámku blíží líbezná hudba, jakou ještě neslyšely. Princezna se zasmála:
„To se jistě vrací můj otec a nese mi stromeček, který hraje a zpívá.“
Vyběhla ze zámku a utíkala otci naproti. Sotva král vstoupil na zámecký most, potkal svou dceru. Na smrt se vylekal. Gabriela si toho nevšímala, vzala z jeho rukou stromeček, postavila jej v podzemním zámku na nejhezčí stůl a poslouchala, jak mile hrál a zpíval.
Král chodil po zámku jako stín a nakonec šel za princeznou Gabrielou a pověděl jí, co ji čeká. Gabriela se ani trochu nepolekala.
„Pradlena má dceru,“ povídala, „oblékněte ji do královských šatů a pošlete lvovi místo mě.“
A už se o lva nestarala, jenom poslouchala, co stromeček hraje a zpívá.
Třetího dne se objevil před zámkem obrovský lev a král mu přivedl dceru pradleny.
„Je to Tvoje dcera?“ zeptal se lev.
„Je,“ odpověděl král.
„Pojď se mnou,“ přikázal lev dívce a vedl ji k vysoké hoře. Před horou poklekl a požádal mírně jako beránek:
„Posaď se na mě, vynesu Tě nahoru.“
Děvče se třáslo strachy, ale posadilo se na lva a dalo se vynést nahoru. Nahoře povídal lev děvčeti:
„Sestup ze mě, mám žízeň, napiju se.“
Děvče se dívalo, jak lev pije z potoka a dalo se do pláče.
„Proč pláčeš?“ zeptal se lev.
„Jak nemám plakat?“ odpověděla dívka, „potůček mi připomíná mou starou matičku. Kdopak jí teď pomůže prát v potoce prádlo?“
„A kdo je Tvá matka?“ rozkřikl se lev.
„Pradlena,“ odpověděla dívka.
Lev zařval, až se z hory sypalo kamení.
„Posaď se na mě,“ vybídl dívku, „odnesu Tě zpátky na zámek.“
Rozběhl se k zámku a rovnou ke králi.
„To není Tvoje dcera,“ povídá, „běž a přiveď mi princeznu.“
Král pospíchal k princezně Gabriele.
„Pastýř má dceru,“ řekla Gabriela, „oblékněte ji do královských šatů a pošlete lvovi místo mě.“
A už se o lva nestarala, jenom poslouchala, co stromeček hraje a zpívá.
Za chvilku vedl král lvovi pastýřovu dceru.
„Je to Tvoje dcera?“ zavrčel lev.
Král přikývl a lev odnesl dívku na vysokou horu. Na hoře pověděl děvčeti.
„Sestup ze mě, mám žízeň, napiju se.“
Děvče se dívalo, jak lev pije z potoka a dalo se do pláče.
„Proč pláčeš?“ zeptal se lev.
„Jak nemám plakat,“ odpověděla dívka, „právě k takovému potoku chodívaly pít ovečky mého otce. Kdopak mu teď bude pomáhat pást, co si beze mě počne?“
„Kdo jsi?“ rozkřikl se lev.
„Pastýřova dcera,“ odpověděla dívka s pláčem.
Lev zařval až hora pukala.
„Posaď se na mě,“ vybídl dívku, „odnesu Tě zpátky do zámku.“
Před zámkem pastýřovu dceru setřásl ze hřbetu a rozběhl se do podzemních komnat. Zastavil se až před princeznou Gabrielou. Princezna zbledla, zavřela oči a omdlela. Lev ji popadl a odnesl daleka, předaleko do své jeskyně. Tráva kolem jeskyně byla jako spálená, okolo tekl černý potok plný bahna a za každým kamenem syčeli hadi a běhaly ještěrky.
Když se Gabriela v jeskyni probudila, rozkázal jí lev:
„Vstaň a pojď se mnou.“
Gabriela šla za lvem dlouhými chodbami, hned nalevo, hned napravo, ale stále potmě, až přišli do malé špinavé sluje, kam padalo stropem maličko denního světla. V sluji sedělo jedenáct postav zahalených od hlavy až k patě, jenom ruce jim bylo vidět. Měly na nich samé boláky. Vedle jedenácti postav bylo ještě jedno místo prázdné.
Lev ukázal na postavy a přikázal:
„Tyhle nemocné budeš ošetřovat tak dlouho, dokud se nevyléčí. To bude Tvoje práce.“
Potom odešel ze sluje, ale princezna pospíchala za ním.
Raději umřu, než bych se starala o ty ošklivé nemocné, myslela si. Posadila se na kámen a celý den seděla a nic nedělala. Večer se lev vrátil do jeskyně.
„Jak se daří nemocným?“ zeptal se.
„Nevím,“ odpověděla princezna, „nestarám se o ně a nikdy se o ně starat nebudu.“
Lev smutně pokýval hlavou:
„Jedenáct jich tam sedí a ty, Gabrielo, budeš dvanáctá.“
K večeři dostala princezna lesní kořínky a trochu vody. Kdyby ji netrápil hlad, ani by se kořínků nedotkla. Ale nakonec snědla všechno, co jí lev přinesl, položila se na tvrdou zem a usnula.
V noci se jí zdálo o stromečku, který hraje a zpívá. Ve snu nehrál ani nezpíval, stál na stole v podzemním paláci a zlaté větvičky skláněl smutně k zemi.
„Zahraj a zazpívej,“ prosila princezna Gabriela.
Místo hudby a zpěvu promluvil stromeček lidským hlasem: „Jedenáct nemocných se trápí,
Gabriela dvanáctá,
a já budu třináctý.“

V tom se Gabriela probudila. Venku před jeskyní byl už bílý den. Lev stál vedle Gabriely, a sotva otevřela oči, ptal se:
„Jak se daří nemocným?“
„Nevím,“ řekla Gabriela, a když viděla, jak lev smutně odchází, litovala, že mu nepověděla něco lepšího. Sen o stromečku, který nehraje a nezpívá, jí nešel z hlavy.
Kdopak asi jsou ti nemocní, přemýšlela. Musí jim být smutno v opuštěné sluji, pomyslela si. A kdyby věděla, kterou chodbou se dát, byla by je navštívila.
V poledne opět přišel lev a zeptal se:
„Jak se daří nemocným?“
„Nemohla jsem je navštívit, neznám cestu,“ odpověděla princezna.
„Pojď za mnou,“ řekl lev a zavedl princeznu do chodby, která se otvírala do krásné zahrady ovocných stromů. Pod stromy bublal přes kameny čirý potůček a kolem potůčku kvetly voňavé květiny.
„Natrhej ovoce a květiny,“ řekl lev, „a naber vodu do džbánu, který stojí u potůčku.“
Princezna udělala, co jí lev přikázal, a lev ji zavedl k nemocným. Potom zmizel. Teď už princezně radit ani přikazovat nemusel. Věděla si sama rady. Vymyla čistou vodou nemocným rány a obdarovala je květinami a ovocem. Žádná postava nepromluvila, nepoděkovala.
Gabriela pilně pracovala celý den. Večer přišel lev a povídal:
„Jsem s Tebou spokojený, Gabrielo.“
Princezna dostala večeři, jakou jedí lidé a po večeři jí lev ukázal v jiné jeskyni lůžko, čisté, měkké a pohodlné.
Druhého dne šla princezna do zahrady sama. Trhala léčivé byliny. Byla to těžká práce. Rostly v trnitých houštinách a princezna si poškrábala ruce do krve. Ovázala nemocným rány chladivými léčivými lístky a neustala v práci, dokud ji lev nezavolal. Lev byl veselý a vedl ji ke stolu, na kterém bylo vzácného jídla a pití jako o královské hostině. Celý večer princezně vyprávěl a bavil ji, až se princezna divila, jaký je lev veselý společník. Když si šla lehnout, našla místo chudého lůžka postel s růžovými nebesy posetou květinami. Sotva princezna ulehla, pevně usnula.
Ráno jí probudilo tiché sténání. Vyběhla ven a poděsila se. Před jeskyní ležel lev, v hrudi měl zabodnutý šíp. Nehýbal se a vypadal jako mrtvý. Princezna opatrně šíp vytáhla, utrhla pruh ze svých šatů a zastavila obvazem krev. Potom doběhla do háje pro léčivé byliny a pro vodu. Přiložila lvovi na ránu byliny a dala mu napít čerstvé vody. Lev jí vděčně olizoval ruku.
U nemocných čekalo princeznu nové překvapení. Nemocní sňali z tváří závoje a přáli princezně dobré jitro. Usmívalo se na ni jedenáct krásných dívčích tváří, ale všechny byly ještě bledé a utrápené nemocí. Princezna se pustila do práce, ovazovala rány znovu a viděla, že se hojí. Zaradovala se. Nanosila nemocným čerstvé ovoce a vrátila se zase k raněnému lvu. Ale milý lev zmizel. Ani večer se neukázal a princezna dostala strach, že ho už nikdy neuvidí.
Pozdě šla princezna spát a dlouho nemohla usnout. A když konečně k ránu zdřímla, probudila ji líbezná hudba. Bála se otevřít oči, aby nezaplašila sen. Zdálo se jí, že leží v královském zámku a že jí vyhrává a vyzpěvuje zlatý a stříbrný stromeček. Také uslyšela tichý hovor, jako by někdo vedle ní šeptal. Pomalu otevřela oči a podivila se. Ležela na své posteli v královském zámku, na stolku u postele hrál a zpíval stromeček a vedle postele stál její starý otec a mladý neznámý princ. Mladý princ promluvil a jeho hlas se jí zdál povědomý. Ano, byl to hlas lva, který ji unesl. A tu se otevřely dveře a vstoupilo jedenáct princezen, jedna hezčí než druhá. Všechny princezně Gabriele děkovaly, že je vysvobodila ze zakletí.
Vysvobozený princ podal Gabriele ruku a slavila se slavná svatba. Kdo měl nohy, běžel na zámek, aby o nic nepřišel. I naše stará židle chtěla jít, ale jak jsme pospíchali, někdo židli porazil, upadly jí nohy a musela zůstat doma.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight