Střízlíček králem

zobrazeno 28×

Vložil(a): jitkamety, 5. 6. 2016 14.19

Za starých časů všechno všudy mluvilo, zvuk měl ještě svůj smysl a bylo mu rozumět. Tak například když kovářův perlík bušil na kovadlinu, volal:
„Buch se mnou! Buch se mnou!“ Když vrzal truhlářův hoblík, to říkal:
„Vraz tam, vraz, vraz tam!“ Když se rozběhlo mlýnské kolo, klapalo:
„Pánbůh dej! Pánbůh dej!“, a když byl mlynář nepoctivý a spustil mlýn, mluvilo kolo, jako když tiskne. Nejdřív se pomalu ptalo:
„Kdo to tu? Kdo to tu?“ potom si rychle odpovědělo:
„Mlynář tu, mlynář tu!“ a nakonec spustilo kalupem:
„Krade moc, krade moc, pytle půl pytle, pytle půl pytle.“
Tenkrát i ptáci měli svou vlastní řeč a každý jí rozuměl, ne jako dnes: dneska nám to zní jen jako cvrlikání, skřeky nebo hvízdání, u některých jako muzika beze slov.
Jednou si ptáci usmysleli, že už dál nebudou bez pána, že si některé ptačisko zvolí za krále. Jen jediný pták byl proti tomu, čejka: svobodně žila, svobodně chtěla i umřít. Teď poplašeně poletovala a volala:
„Kam jít? Kam jít?“ Nakonec zapadla do odlehlých, opuštěných mokřin, kam nikdo nezabloudí, a už se mezi ostatními neukázala.
Ptáci se chtěli o té důležité věci poradit a jednoho krásného májového jitra se všichni slétli z lesů i z polí, orel i pěnkava, sova i vrána, skřivan i vrabec, no, načpak je všecky vypočítávat. Přiletěla dokonce i kukačka a dudek, říká se mu taky kukaččin kostelník, protože se začne ozývat vždycky o pár dní dřív než ona. A do hejna se vmísil také malinký ptáčíček, který ještě ani jméno neměl.
Slípka se náhodou vůbec nedoslechla o volbě ptačího krále, a teď se tomu velikému sněmu tuze divila:
„Co co co se to má stát?“ kdákala, ale kohout svou znejmilejší slepičku uklidňoval:
„Ryk veliký! Bude dobrý!“ a pověděl jí, co zamýšlejí. Ptáci se radili a radili, až se uradili, že králem bude ten, který doletí nejvýš. Uslyšela to taky rosnička, co seděla ve křoví, a varovně spustila:
„Jakpak tak! Ne tak jak!“ protože myslela, že z toho vzejdou jen mrzutosti. Ale vrána ji okřikla:
„Krá, krá, krásně,“ jako že všechno půjde jako po másle, v klidu a pokoji.
Bylo ujednáno, že všichni ptáci vzlétnou hned teď po ránu, aby potom nikdo nemohl říkat:
„Já bych byl doletěl ještě výš, ale přišel večer, tak už jsem nemohl.“
Na dané znamení se tedy celé to hejno vzneslo do vzduchu. Z pole se zvedly kotouče prachu, ptáci mávali křídly, až to fičelo a hučelo a napohled to vypadalo, jako když letí ohromný černý mrak. Ale drobnější ptáci brzy zůstávali pozadu, nestačili, nemohli už dál a padali zpátky k zemi. Ti větší vydrželi déle, ale žádný se nemohl vyrovnat orlovi: ten vystoupil tak vysoko, že by byl mohl slunci oči vyklovat. A když viděl, že ostatní tak vysoko nemohou, povídal si:
„Co bys lítal ještě výš, vždyť tím králem už jsi!“ a začal se spouštět zase dolů. Ptáci pod ním na něho všichni hned volali:
„Ty musíš být naším králem, žádný nevyletěl výš než Ty.“
„Jenom já!“ vykřikl ten malý bezejmenný ptáčíček, který zalezl orlovi do peří na hrudi. A protože se dal nahoru vynést a sám se vůbec nenamáhal, teď rychle vzlétl a stoupal a stoupal, až byl tak vysoko, že dohlédl až do nebe a viděl, jak tam Pánbůh sedí na svém trůnu. A když tohle dokázal, složil křídla, snášel se k zemi a dole volal tenkým pronikavým hláskem:
„Král jsem já, víme? Král jsem já, víme?“
„Tebe mít za krále?“ zlostně křičeli ptáci, „Tys to dokázal jen lstí a podvodem, to neplatí!“ A hned ustanovili jinou podmínku: králem bude ten, který dokáže zapadnout nejhlouběji do země.
Byla to podívaná, jak husa teď zas pleskala svou širokou hrudí o zem! A což kohout, jak honem vyhrabával díru do země! Kachna přitom dopadla nejhůř: skočila do příkopu, vyvrtla si obě nohy, odkolébala se nedaleko k rybníku a cestou ryčně káchala:
„Zatrachtilá věc! Zatrachtilá věc!“
Ale ten bezejmenný ptáčíček si našel myší díru, vklouzl do ní a zdola volal svým tenkým hláskem:
„Král jsem já, víme? Král jsem já, víme?“
„Tebe mít za krále?“ křičeli ptáci ještě zlostněji, „nemysli si, my na Tvoje podvody nic nedáme!“ A dohodli se, že ho v té myší díře uvězní a umoří hlady. Na stráž tam postavili sovu a pohrozili jí:
„Je-li Ti život milý, nesmíš toho šejdíře pustit ven.“
Ptáci byli po namáhavém lítání celí zemdlení, a když se setmělo, všichni se vrátili do svých hnízd k ženám a dětem a šli spát.
Jenom sova zůstala na stráži u myší díry a pořád na ni upírala své veliké oči. Ale nakonec ji taky přemáhala únava. Povídala si:
„Jedno oko přece mohu zamhouřit, druhým budu bdít ještě až dost a ten malý ničema mi z díry neuteče.“ A tak jedno oko zavřela a druhým upřeně pozorovala myší díru.
Ptáčíček vystrčil hlavičku a chtěl ufrnknout, ale sova hned přikročila k díře a on se honem zase schoval.
Potom sova to jedno oko zas otevřela, druhé zavřela a tak to chtěla střídat celou noc. Ale když po chvíli jedno oko zavírala, zapomněla druhé otevřít, a jak měla obě oči zamhouřené, taky svatě usnula. Ptáček to brzo poznal, vyklouzl a uletěl.
Od té doby se sova nesmí za dne ukázat, nebo se za ní ostatní ptáci hned pustí a důkladně jí pocuchají peří. Proto vylétá jen za noci a myši hrozně nenávidí a pronásleduje, poněvadž si dělají takové ošemetné díry.
A ten malinký ptáček se taky raději mnoho neukazuje, bojí se, že by mu šlo o krk, kdyby ho ptáci dopadli. Proklouzává mezi křovím v živých plotech, a když je docela v bezpečí, chvílemi pokřikuje:
„Král jsem já, víme?“ Proto mu ostatní ptáci posměšně říkají králíček ..... plotníček. Ale lidé ho ponejvíc jmenují střízlíček.
Všichni ptáci byli rádi, že nemusejí poslouchat králíčka střízlíčka, a skřivánek se radoval nejvíc. A podnes, sotva se slunko ukáže, vzlétne skřivánek z brázdy, vesele se třepotá výš a výš a volá:
„Ach, to jsem rád! Tolilik rád! Tolilik, tolilik! Ach to jsem rád!“ 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight