Střízlíček a medvěd

Jednou v létě se medvěd s vlkem procházeli po lese a medvěd uslyšel nějakého ptáčka tak pěkně zpívat, že se optal:
„Nevíš, vlku, který ptáček to tak pěkně zpívá?“
„To je král ptáků,“ řekl vlk, „před ním se musíme klanět.“ Ale byl to střízlíček, kterému se říká také plotníček nebo králíček.
„Když je to tak,“ povídá medvěd, „to bych rád viděl taky jeho královský palác, pojďme, dovedeš mě tam.“
„To nejde jen tak, jak si myslíš,“ odpověděl vlk, „musíš počkat, až se vrátí paní králová.“
Netrvalo dlouho a přiletěla paní králová, v zobáčku nesla červíky a mušky a pan král zrovna tak: chtěli krmit mladé. Medvěd by byl nejraději šel hned za nimi, ale vlk ho zadržel za loket a řekl:
„Teď ne, musíš počkat, až pan král s paní královou budou zase pryč.“ A tak si zapamatovali otvor, v kterém bylo hnízdo, a zase odklusali.
Jenže medvědovi to nedalo, tuze si přál vidět, jak ten královský palác vypadá, a za chviličku se tam vrátil. Král s královnou právě odletěli. Medvěd nakoukl do hnízda a uviděl v něm pět šest mláďat.
„Tohle má být královský palác?“ zvolal, „to je žebrácký palác! A Vy nejste žádné královské děti, Vy jste děti z nepoctivého hnízda.“ Když to mladí střízlíčkové uslyšeli, náramně se rozzlobili a křičeli:
„Ne, to nejsme, naši rodiče jsou z poctivého hnízda a my taky. Jen počkej, medvěde, tohle Ti jen tak neprojde, to se musí vyřídit bojem.“
Medvěd i vlk dostali strach, obrátili se a zalezli do svých doupat. Ale mladí střízlíčkové křičeli a rámuseli pořád pryč, a když jim rodiče zase přinesli potravu, mladí jim řekli:
„Nevezmeme do zobáčku ani muší nožku, i kdybychom měli hlady zajít, dokud se bojem nerozhodne, jestli jsme poctivé děti nebo ne. Byl tady medvěd a hanobil nás.“ Otec střízlík na to řekl:
„Upokojte se, my to už vyřídíme.“ Potom se milý ptačí král s paní královou sebral, letěl k medvědovu doupěti a zavolal na něho:
„Ty bručále starý, pročpak jsi mé děti hanobil? Tohle se Ti nevyplatí, my si to s Tebou vyrovnáme krvavou válkou.“ Tak mu vypověděl válku.
Medvěd povolal do boje všechno čtyřnohé zvířectvo, koně, osly, hovězinu, jeleny, srnce a vůbec všechno, co po zemi běhá. Střízlík zase povolal všechno, co lítá ve vzduchu; museli přiletět nejen ptáci velcí i malí, ale i komáři, sršni, včely a mouchy.
A když byli všichni pohromadě a válka mohla začít, vyslal střízlík některé ze svého mužstva na zvědy, kdo bude u nepřátel velícím generálem. Komár byl ze všech zvědů nejlstivější, poletoval po lese, kde se nepřátelé shromažďovali, a nakonec se usadil pod list na stromě, pod kterým se vydávalo bitevní heslo. Stál tam medvěd, zavolal si lišáka a povídá:
„Lišáku, Ty jsi ze všeho zvířectva nejchytřejší, Ty budeš generálem a povedeš nás.“
„Dobře,“ řekl lišák, „ale jaké si smluvíme znamení?“
Nikdo nevěděl. A tak lišák povídá:
„Mám pěknou oháňku, dlouhou a huňatou, vypadá skoro jako rudý chochol. Když budu svou oháňku držet vzhůru, znamená to: všecko jde dobře, hrr na nepřítele. Ale jakmile ji svěsím, utíkejte, co Vám nohy stačí.“
Když to komár vyslechl, letěl zase ke svým a střízlíkovi to všechno slovo od slova opakoval.
Když nastal den, kdy měli svést bitvu, přihnali se čtvernožci na bojiště s takovým dupotem, až se země chvěla. Střízlík se svými okřídlenci se také nesl vzduchem, bylo jich celé mračno a všechno to křičelo a kroužilo s divokým hukotem a bzukotem, inu jedna hrůza, a obě ta vojska mířila k sobě.
Jenže střízlík vyslal sršně, aby sedl lišákovi pod ocas a aby ho ze vší síly bodal. Když lišák ucítil první bodnutí, škubl sebou, až zdvihl jednu nohu, ale vydržel to a oháňku měl pořád ještě vzhůru. Při druhém bodnutí ji musel na okamžik svěsit. Ale při třetím už si nemohl poručit, zaskučel a stáhl oháňku mezi nohy. Jak to zvířata uviděla, myslela, že je všecko ztraceno, rozprchla se a každé uhánělo do svého doupěte. Tak ptáci bitvu vyhráli.
Pan král střízlík s paní královou letěli domů k dětem a volali:
„Radujte se, dětičky, jezte a pijte, co hrdlo ráčí, naši vyhráli.“
Jenže mladí střízlíčkové řekli:
„My ještě jíst nebudeme, nejdřív ať medvěd přijde k našemu hnízdu a odprosí. Ať řekne, že jsme poctivé děti z poctivého hnízda.“
Otec střízlík tedy zaletěl k medvědovu doupěti a zavolal:
„Medvěde, teď ještě půjdeš k našemu hnízdu, odprosíš mé děti a řekneš, že jsou to poctivé děti, nebo uvidíš: jediné žebro v těle Ti nezůstane celé!“
Medvěd měl hrozný strach, vylezl, přišoural se k hnízdu a odprosil. Teprve teď byli mladí střízlíčkové ..... králíčkové spokojeni, sedli si hezky dohromady, jedli a pili a veselili se dlouho do noci.