Strážci zahrady

zobrazeno 23×

Vložil(a): vendy.z, 7. 7. 2016 21.26

Na okraji zahradní zdi, která oddělovala oba pozemky, seděli vedle sebe sousedé Pichláček a Všudybyl a klátili malýma nožkami.

Byli to dva prapodivní braši, pleť byla jako hnědá kůže, bystrá očka svítila z vrásčitých obličejů. Vlasy, které jim spadaly až na tváře, vypadaly jako jemná vlákna nebo spleť drobných kořínků. Pichláček měl zelenou a Všudybyl hnědou kamizolu. První měl za čepičkou zastrčené pírko, druhý kytičku rozmarýny.

„Děkuji ti sousede,“ pronesl právě Pichláček, „že mi chceš pomoci.“

„To se přece rozumí samo sebou bratře,“ odvětil Všudybyl. „Mám málo práce v zahradě,oba staří lidé se starají o všechno sami, a to tak dobře, že pro nás, bytostné, je radost jim pomáhat. Kdyby všichni lidé byli takoví, vypadalo by to jinak na tomto krásném božím světě. Ale podívá-li se našinec do tvé zahrady, věru, je mu smutno u srdce. Není v ní ani radosti ani šťastného růstu.“

„Achich, tihle lidé!“ povzdechl si smutně Pichláček. „Tak malí jsou a přece z nich již čiší zlo, které si v některém ze svých dřívějších životů na sebe uvalili. Ale já těmto dětem ukáži, že dovedu před nimi ochránit svá zvířata a rostliny! Bude to sice perná práce, bratře Všudybyle, ale všichni obyvatelé zahrady mi přislíbili pomoc.“

„Možná, že bychom mohli dětem přece ještě pomoci,“ mínil Všudybyl. „Jak je dobře, že nejsou všichni lidé takoví jako tyto dvě malé dívky.“

„Pohleď, zrovna přicházejí!“ zvolal Pichláček.

„Ale nejsou sami! Podívej se jen bratře, jaké světlo je kolem cizího děvčátka. Konečně sem zase jednou přišlo také trochu světla. Je možné, že se dočkáme ještě i radosti.“

Smějící se a švitořící Lída s Bětuškou, děti domu, přicházely blíže. Mezi sebou vedly si malého hosta, jemuž hrdě ukazovaly všechny krásy a zajímavosti rozlehlé zahrady. Lída se právě zastavila a zaměstnávala čímsi na zemi.

„Vidíš, jak se zmítá?!“ volala k Růžence a opět stoupala špičkou boty na kroutící se dešťovku. „Po jedné straně je již úplně zploštělá!“ řekla spokojeně.

Růženka se zhrozila.

„Chudák žížala!“ zvolala. „Vždyť jí působíš bolest!“

Lída ji rozdurděně táhla odsud.

„Nekřič přece tolik, uslyší nás až na terase! Což to není zábavné? Vždyť je to jen žížala. Pojď ukáži ti ještě něco jiného!“

A táhla Růženku tak rychle za sebou, že tato nemohla ničeho na to odpovědět. Zamířily k hustému křoví poblíž loubí. Bětuška rozhrnula bezohledně křoví, rvouce při tom větvě, aniž by mohla dosáhnout ptačího hnízda, které bylo ukryto vysoko nad ní ve větvích.

„Přinesu stoličku!“ zvolala Lída a odběhla do nedalekého loubí.

„Nedělejte to!“ napomínala Růženka. „Milí, milí ptáčkové!“

Ale stolička byla již zde a Lída postavila ji do měkké prsti a hbitě lezla nahoru, aby se mohla první podívat do hnízda. Leč stolička se zakymácela a zabořila se hluboko do kypré půdy. Dívky ztratila rovnováhu a prudce dopadla na ostrou hranu cesty.

„Tak!“ řekl Pichláček spokojeně. „Na to budeš pamatovat!“

S těmito slovy odkvapil rychle za krtkem, aby mu poděkoval za jeho pomoc, neboť to byl právě krtek, kdo půdu zkypřil.

„Rádo se stalo“ zamumlal starý poustevník a nakupil znovu hlínu do výše, aby křoví a hnízdo bylo lépe chráněno.

Ale v zahradě prohlížela si Lída  pohmožděná, rozbitá kolínka. Hněv vyloudil jí z očí slzy a pro sebe si přitom cosi zlobně broukala. Růžence se ulehčilo a začala horlivě vyprávět:  „Moje maminka říká, že se ptáčkům nesmí sahat do hnízda, jinak staří uletí, vajíčka se zkazí a zahrada osiří, není v ní pak ptačího jásotu.“

„Ptačí jásot!“ řekly sestry pohrdavě a smály se.

Ale Růženku to nezarazilo, vyprávěla klidně dále:  „Což vy v zimě nekrmíte ptáčky? Vždyť jsou pak za to tak krotcí a vděční. Dávám jim každý den drobečky a proto mohu již nyní, ovšem z dálky, pozorovat, jak krmí svá mláďata.“

„A to je nějaká zábava?“ zvolala Bětuška. „Pojďme do lesíčka, budeme si hrát!“

Lída s Růženkou šly za ní. Lesíček byl neveliký, byla to vlastně část zahrady, ponechána sama sobě. Rostly zde jedle a smrky, křoví a trní pokrývalo lesní půdu. Pod velkým rozložitým bukem měly dívky své hřiště, opodál stála okrouhlá lavice a stolek. K zahradní zdi byla přistavěna maličká besídka, v níž si děti za nepříznivého počasí hrály, a kde si uschovávaly hračky, které nechtěly tak daleko zahradou nosit.

„Jak je zde hezky!“ radovala se Růženka a šplouchala se ve studánce, do které přitékala voda z dřevěného koryta hned za chatkou.

Druhé dvě dívky se prodíraly s křikem a pískotem křovím k mraveništi a začaly ho hned hůlkama rozhrabávat. Tentokráte měla smůlu Bětuška. Jen se otočila a již uvízla v křoví a v jejích lehkých letních šatičkách se zašklebila veliká díra. Bětušky se to zvlášť bolestně dotklo, protože byla ješitná a před maminkou to jistě také hladce neprojde.

Všudybyl se spokojeně pošimral na nose a kráčeje kolem malinového keře, dal mu přátelský štulec za jeho pomoc.

„Tak a teď budeme vařit!“ řekla Lída, přinášejíc z besídky různé talířky a nádobíčko. „Přinesu něco k jídlu!“ a již popadla košíček a odběhla do ovocné zahrady.

Růženka vstoupila mezitím do maličkého domku a rozhlížela se kolem. Na prostých dřevěných stěnách byly rozvěšeny a rozestaveny různé hračky, maličké dřevěné židličky a stolečky zvaly za nepohody ke hře. Maličká si prohlížela zvědavě hračky, smála se několika žertovným panenkám a vycpaným zvířátkům, ale náhle bolestně vykřikla. Bětuška se podívala, co se děje.

„Ach,“ řekla pak lhostejně. „Zlatá rybka! Dočista jsme na ni zapomněly.“

Růženka vzala podlouhlé akvárium, v němž bylo ještě trochu kalné vody a ve které se polomrtvá rybička sotva hýbala. Rychle je zanesla ke studni, opatrně pustila rybičku do malého korýtka a měla radost, když viděla, že se ještě hýbe.

„Jak jsi směšná!“ řekla Bětuška. „Co záleží na rybce? Zahyne-li, přinese nám Anda z trhu novou.“

Dříve, než Růženka mohla projevit své rozhořčení, Bětuška hlasitě vykřikla a horlivě si třela svou malou nahou ručku.

„Vosa!“

„Jen počkej!“ prohodil Pichláček pln hněvivého zadostiučinění. „To byl teprve první posel mé přítelkyně, královny vos. A pamatuj si, nebude také poslední!“

Bětuška plačíc, třela si ručku a hněvala se na zlou vosu. Ale Růženka měla oči jen a jen pro zlatou rybičku, která nyní opět vesele plavala ve svěží vodě. Tu se také již vracela Lída, přinášejíc s sebou košíček, vrchovatě naplněný jahodami a třešněmi.

„Ach, to je krásné ovoce!“ vykřikla Růženka nadšeně, neboť to bylo její nejzamilovanější jídlo. Mističky a talířky byly rozděleny a hra začala.

„Ale dovedeš rychle trhat!“ řekla Růženka v nejlepší náladě.

Lída se spokojeně usmívala.

„Zahradník neviděl, že jsem vzala ovoce z jeho koše. Však on si toho ani nevšimne.“

Růženka udiveně vzhlédla.

„Tys mu to vzala, aby nevěděl?“

Obě sestry se daly do smíchu: „Ty jsi hloupá! Kdybychom se měly vždycky ptát maminky, mohly bychom čekat na ovoce třebas celý den, poněvadž jí přece nesmíme stále vyrušovat v jejím pokoji.“

„A zahradník?“ tázala se Růženka.

„A co!“ řekla Lída pohrdlivě. „Ten přirozeně hubuje a láteří, všimne-li si toho. A proto si to bereme, aby neviděl. Tak je to!“

A Růžence přešla najednou všechna chuť na jídlo. V tom upadla Lídě veliká jahoda a kutálela se v písku. S hubováním se shýbla a ve svém spěchu narazila prudce na hranu stolu až se jí v hlavě zatmělo.. Byla zlostí bez sebe. Vyskočila a běžela ke studánce, aby omyla zašpiněné ovoce. Přitom přišla na zlatou rybičku.

„Fuj!“ vykřikla. „Teď páchne voda rybinou!“

Pohybem ruky vyhodila malou rybičku přes okraj studánky na zem. Růženka přiběhla, tváře jí zruměnily hněvem. Zvedla rybičku, očistila ji a vypustila opět do její úzké sklenice, kterou naplnila vodou.

„Vezmu si jí s sebou,“ řekla. „A dám vám za ni svoji obrázkovou knížku.“

Sestry se smály. Růženka připadala jim hloupá a bláhová. Ale dívenka popadla sklenici a bez rozloučení proběhla velkou zahradou až k terase, na níž seděli její rodiče s rodiči obou děvčat. Pichláček a Všudybyl se dívali za ní a měli z malého děvčátka radost.

Sestry pokrčily jen rameny nad rozmazlenou návštěvou a s dvojnásobnou chutí a horlivostí se pustily do ovoce a za chvíli se již hašteřily, která z nich má víc.

„Jak jsou ošklivé!“ řekl Všudybyl smutně. „Všechna radost a jas zmizely s malým děvčátkem. Nuže bratře Pichláčku, udělej čest svému jménu!“

„Rádo se stane!“ odpověděl Pichláček a strčil do košíku, takže se všechno krásné ovoce vysypalo na zem a rozkutálelo se po okolí.

„To je tvoje vina!“

„Ne, tvoje!“

A nyní pokračoval svár na zemi.

„Ouvej, klekla jsem si na jahodu, ó mé krásné šaty!“ vykřikla náhle Lída.

Bětuška se škodolibě usmála a nacpala si rychle do pusy hrst třešní.

„Počkej!“ zabzučela výhružně vosa, která seděla na třešni a dala jí žihadlo do rtu.

Ústa jí okamžitě otekla. Bětuška naříkajíc, utíkala k domu, přenechávajíc bojiště Lídě. Leč ani Lída neměla již mít radosti z ovoce, každý kousek, po němž vztáhla ruku, byl plný mravenců. Bylo jich všude plno. Snažila se je setřást a pošlapat, ale najednou jí lezli po rukou a krku.

Zděšeně se ošívala, ale mravenci jí lezli po celém těle. Všude to pálilo a svědilo k nesnesení.

„Jen více, moji malí přátelé!“  povzbuzoval Pichláček malé bojovníky. „Ovoce patří vám!“

A mravenci kousali a vystřikovali svoji kyselinu na tělíčko děvčete, až i toto konečně s pláčem odběhlo. V domě se právě loučili rodiče Růženky, když plačící a naříkající Lída přiklopýtala k domu. Rozloučili se co nejrychleji.

„Maminko, prosím!“ řekla Růženka, když byli venku, „již nikdy nechci jít k těmto dětem. Trápí zvířata a nejsou hodné.“

„Možná, že se jim proto také zvířata dnes pomstila,“ prohodil otec. „Dostaly na pamětnou a nebude jim to jistě na škodu.“

Růženka přitiskla úžeji k sobě sklenici a měla radost, že malá rybička je opět svěží a vesele se prohání.

Nad zahradou se snesl večerní klid. Oba sousedé seděli, odpočívajíce na svém obvyklém místečku na zdi.

„Zítřkem počínaje budou vosy hlídat ovocnou zahradu,“ pravil Pichláček. „Žádná z dívek nedostane ovoce, aby ji za to vosa nebodla.“

„A mně zase slíbil pavouk křižák, že se vyšplhá otevřeným oknem a přeběhne po jejich krku, způsobí to šok a bolestivé ranky,“ vysvětloval Pichláček.

„V Bětuščině kapesníku se usadila veliká housenka, z níž má nesmírný strach.“

„Myš se svými dětmi i s příbuzenstvem vleze dnes v noci do besídky a společně tam rozkoušou všechny hračky.

„A mravenci se postarají o to, aby jim zošklivily jejich hřiště!“

„Všechny pnoucí růže a křoviska je budou píchat a bodat bez smilování, jakmile se odváží do jejich blízkosti nebo kdyby si dokonce chtěly natrhat jahody!“

„A také ostatní přátelé jsou ochotni nám pomáhat. Co dívky nyní začnou, nechť je to cokoliv, ve všem je potká nezdar, všude bude na ně číhat leknutí a bolest a to proto, aby se nás naučily znát! Pichláček mluvil výhružně.

„Trapiči zvířat jsou těmi nejohavnějšími lidmi,“ řekl Všudybyl zachmuřeně. „Nemají žádného práva žít na této Boží krásné zemi. Zda-li pak lze těmto dětem ještě pomoci?“

„Pokusíme se o to, neboť Boží světlo svítí nyní opět na zem a volá lidi. Nebudou-li chtít slyšet, nechť to pocítí a když to nebude nic platné, pak nechť zahynou, neboť dosti dlouho člověk mařil a nevážil si toho, co mu Pán daroval, aby to chránil a opatroval ke cti Všemohoucího. Nyní smí se opět všechno tvorstvo radovat ze svého života a děkovati Pánu.“

„Ano,“ prohodil Všudybyl zamyšleně. „To se budou musit lidé hodně vzchopit, než k nim bude Pán opět tak milostiv. Že mají mnohé odčinit, to vidíš v malém přece již zde.“

„A proto s novou silou chutě do práce a pokusme se, zda-li dovedeme Pánu sloužit tak, že naučíme lidi, aby byli opět tak dobří jako kdysi, když je láska Páně stvořila.“

 

Maria Halseband

Zdroj: http://cesta-zeny.webnode.sk/news/strazci-zahrady1/

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight