Strašlivá loupežnická historie

zobrazeno 24×

Vložil(a): dáša, 20. 2. 2016 15.18

Byl jednou jeden loupežník, který sídlil v hlubokém černém lese, kde se skrýval se svými druhy v roklinách a skalních jeskyních, a když tudy za svými záležitostmi táhli knížata, hrabata či bohatí kupci, tak si je vyčíhal, přepadl a oloupil o peníze i zboží. Když přišel do let, tak se mu jeho řemeslo zprotivilo a přišla na něj lítost, že vykonal tolik zlého, a tak se polepšil a nadále žil jako počestný muž, který činil mnohé dobré skutky, až se tomu lidé nemohli vynadivit, že se tak rychle obrátil, a měli z toho převelikou radost. Ten loupežník měl tři syny, a když vyrostli, zavolal si je a ptal se:
„Milí chlapci, řekněte mi, co jste si vybrali za řemeslo, kterým se budete počestně živit?“ Hoši se mezi sebou chvíli radili a pak mu dali odpověď:
„Otče, jablko nepadá daleko od stromu, a proto se chceme živit, jako jste se kdysi živil Vy. Chceme se stát loupežníky, protože jiné řemeslo, při kterém člověk od rána do večera pracuje a vydělá sotva na slanou vodu, to není nic pro nás.“
„Ach, milé děti,“ řekl zděšený otec „proč nechcete žít v klidu a míru a spokojit se s málem, s poctivostí přece dojdete nejdál. Lupičství je povolání zlé a bohaprázdné, které vede ke smutnému konci. Z toho bohatství, které takto nashromáždíte, nebudete mít žádnou radost a skončí to s Vámi špatně, neboť tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, dokud se ucho neutrhne, nakonec Vás dopadnou a skončíte na šibenici.“
Ale synové otcova varování nedbali, zůstali při svém záměru a dokonce se jednoho dne rozhodli, ze si svoje loupežnické dovednosti vyzkouší. Věděli, že královna má ve stáji krásného a drahocenného koně, a toho se rozhodli ukrást. Ten kůň nežral nic jiného než šťavnatou trávu, která rostla v jednom vlhkém lese, a tak tam šli, nasekali plnou trávnici, do které se šikovně ukryl ten nejmladší a nejmenší z nich, a pak trávu i s bratrem odnesli na jarmark. Královnin stájník čerstvou trávu ihned koupil a nechal ji zanést tomu vzácnému koni do stáje. Když byla půlnoc a všichni spali, ten mrňous vylezl z balíku, odvázal koně, nasadil mu zlatou ohlávku, položil na něj zlatem vyšívaný jezdecký postroj, přičemž rolničky ucpal voskem, aby nezvonily. Potom otevřel zamčená vrata, na koně naskočil a ujížděl pryč na místo, kde mu určili jeho bratři. Ale pozorní strážci u městské brány zloděje zpozorovali, pronásledovali ho, a když ho pak i s jeho bratry našli za městem, vrhli se na ně, všechny tři přemohli a zavedli do vězení.
Druhého dne loupežnické hochy předvedli před královnu, a ta, když viděla tři krásné chlapce, tak se ptala na jejich původ, aby nakonec zjistila, že jsou synové starého loupežníka, který se polepšil a žil jako její poctivý a poslušný poddaný. Tak je nechala odvést zpět do vězení a poslala pro otce, zda chce svoje syny vykoupit. Starý loupežník přišel a řekl:
„Mí synové si nezaslouží, abych za ně dal jediný groš.“ Tu mu královna řekla:
„Byl jsi široko daleko známý a proslavený lupič, tak mi vyprávěj to nejpodivuhodnější dobrodružství z Tvého loupežnického života a já Ti Tvoje děti vrátím.“
Když to loupežník slyšel, začal vyprávět:
„Dobrá, paní královno, slyšte moji řeč, chci Vám vyprávět událost, která mne vystrašila víc než divoký oheň a velká voda. Kdysi jsem se dozvěděl, že v jedné lesní roklině mezi dvěma horami a daleko od lidí žije obr, který má obrovský poklad, čítající mnoho tisíc kop stříbra a zlata. Z mých druhů jsem vybral tolik, že nás byla rovná stovka a táhli jsme do obřího doupěte. Byla to dlouhá a náročná cesta strmými skalami a hlubokými propastmi, ale nakonec jsme to našli a obr nebyl doma, z čehož jsme se radovali a nabrali si tolik zlata a stříbra, kolik jsme unesli. Když jsme se s tím nákladem obrátili na cestu domů a cítili se zcela v bezpečí, objevil se pojednou obr s deseti dalšími obry, vrhnuli se na nás a všechny nás zajali. Rozdělili si nás mezi sebou, každý dostal deset mých mužů a já sám jsem připadl s devíti druhy tomu obrovi, kterému jsme vzali poklad. Obr nám svázal ruce za záda a hnal nás jako stádo ovcí do své jeskyně ve skalách. Byli jsme připraveni vykoupit se penězi a zbožím, ale on odvětil:
„Vaše poklady nepotřebuji, já chci Vás a Vaše chutné maso, to je mi milejší.“ Pak nás všechny ohmatal, jednoho si vybral a řekl:
„Ty jsi nejtučnější, s Tebou začnu.“ Potom toho nebožáka zabil, rozsekané maso hodil do kotle s vodou, který postavil na oheň, a když se maso uvařilo, začala hostina. Tak každý den jednoho z nás snědl, a protože já byl nejhubenější, měl jsem být ten poslední.
Když nyní sežral mých devět druhů a přišla řada na mě, tak jsem si vymyslel lest.
„Vidím, že máš nemocné oči,“ řekl jsem mu „a proto špatně vidíš, jsem lékař a ve svém umění dost zkušený, vyléčím Ti oči, pokud mi zachováš život.“ Obr mi slíbil život, pokud to opravdu dokáži, a dal mi k léčení vše, co jsem si vyžádal. Nejprve jsem do kotle nalil olej, k tomu přidal síru, smůlu, sůl, arsenik a jiné zhoubné věci, kotel jsem postavil na oheň a přikládal. Jakmile začal olej vařit, poručil jsem obrovi, aby si lehnul, a pak jsem mu vše, co v kotli bylo, nalil do obličeje, nejprve do očí, pak na krk i na tělo, takže v mžiku zcela ztratil zrak a byl na celém těle popálený tak, až z toho měl svraštělou kůži. Se strašlivým vytím a řevem se vymrštil do výše, pak se vrhl opět na zem, kde se válel sem a tam a řval u toho jak poraněný lev. Potom vzteky bez sebe vyskočil, popadl obrovský kyj a začal běhal po domě, mlátil do země a proti stěně, aby mě trefil. Utéci jsem nemohl, neboť dům byl obklopen vysokou zdí a dveře byly zavřeny na železnou závoru, a tak jsem skákal z rohu do rohu, a když jsem si nevěděl jiné rady, vylezl jsem po žebříku až pod střechu a oběma rukama jsem se držel trámu. Visel jsem tam nahoře den a noc, až mi z toho dřevěněly ruce, nakonec jsem slezl dolů a vmísil se do stáda ovcí, se kterými jsem pak hbitě probíhal mezi obrovýma nohama bez toho, že by si mě všimnul. Tu jsem v jednom koutě ovčí ohrady našel beraní kůži, kterou jsem si navléknul tak šikovně, že mi rohy zvířete seděly na hlavě. Obr měl zvyk, že předtím, než šly ovce na pastvu, procházely mu jedna po druhé mezi nohama a on je počítal a tu, která byla nejtučnější, popadnul, uvařil a snědl k obědu. Já bych při téhle příležitosti rád utekl, a tak jsem se mu dral mezi nohama, jako to dělaly ostatní ovce, ale když mě popadnul a zpozoroval, jak jsem těžký, tak řekl:
„Ty jsi nejtučnější, s Tebou si dneska zaplním břicho.“ Já jsem se mu vysmekl, ale on mě zase chytil, tak jsem se vysmekl podruhé, a když mě zase popadnul, tak potřetí, a tak to šlo ještě sedmkrát, až se obr rozzuřil a křikl:
„Tak si utíkej, ať Tě sežerou vlci! Už jsi ze mě dělal blázna dost dlouho!“ a pustil mě ven.
Když jsem byl konečně zase na svobodě a odhodil beraní kůži, posedla mne pýcha a zaslepila mě vychloubačnost, a tak jsem na obra posměšně volal, že jsem mu přece jen utekl a dělal na něj dlouhý nos. Obr stáhnul z ruky zlatý prsten a smířlivě řekl:
„Vezmi si ode mne tenhle zlatý prsten. Je to dárek, který sis opravdu zasloužil, neboť se nehodí, aby tak chytrý a lstivý muž jako jsi Ty, ode mne odešel s prázdnou.“ To byla věru pěkná řeč, a tak jsem si ten prsten vzal a navlékl na prst, aniž jsem tušil, že je kouzelný. Od toho okamžiku, jak mi seděl na prstě, jsem totiž musel chtíc nechtíc bez přestání volat:
„Tady jsem! Tady jsem!“ Podle toho obr lehce poznal, kde se nacházím, a tak se za mnou rozběhl do lesa, i když při tom každou chvíli vrazil do větve nebo kmene stromu a spadnul, jak široký tak dlouhý do jehličí, ale zase se rychle zvedl, měl dlouhé nohy a mohl dělat velké kroky, takže mě opět brzy doháněl a byl mi už docela na blízku, neboť já jsem bez přestání volal:
„Tady jsem! Tady jsem!“ Dávno jsem pochopil, že důvodem mého volání je ten prsten, a chtěl jsem ho stáhnout, ale držel, jako by přirostl. Tak mi nakonec nezbylo nic jiného, než abych si ten prst ukousnul. V tom okamžiku moje nešťastné volání ustalo a já jsem obrovi utekl. Sice jsem ztratil prst, ale život jsem si přece jen zachránil.“
„Paní královno,“ řekl starý loupežník „tento příběh jsem Vám vyprávěl, abych osvobodil svého nejstaršího syna. Nyní, abych vysvobodil toho druhého, Vám vypovím, co bylo dál. Když jsem se dostal z rukou obra, bloudil jsem divočinou a nevěděl, kam se vrtnout. Vylezl jsem na tu nejvyšší jedli na vrcholku jedné hory, ale kam jsem se podíval, široko daleko nebyl žádný dům, žádné pole, žádná stopa po lidské přítomnosti, kolem nebylo nic, jen ta bezútěšná divočina. Sestoupil jsem z hor do údolí, podobnému té nejhlubší roklině, a cestou jsem potkával lvy, medvědy, buvoly, osly, jedovaté hady a ošklivé ještěry, viděl jsem divoké chlupaté lesní lidoopy, tvory podobné lidem s rohy a zobáky, kteří byli strašliví, že ještě teď cítím hrůzu, když si na to vzpomenu. Putoval jsem stále dál, sužovaly mě hlad a žízeň a každý okamžik jsem mohl padnout únavou. Konečně, zrovna když zapadalo slunce, jsem vystoupal na jednu vysokou horu, ze které jsem uviděl, že tam dole v jinak pustém údolí stoupá vzhůru kouř. Běžel jsem, jak jsem nejrychleji uměl, dolů za tím kouřem, ale když jsem byl na úpatí hory, uviděl jsem tam tři mrtvé muže, kteří viseli na větvi jednoho stromu. Polekal jsem se, neboť jsem si pomyslel, že nyní padnu do rukou dalšího obra a ten se o můj život jistě postará, ale pak jsem se vzmužil a šel dál za tím kouřem. Nakonec jsem dorazil k chatrči, jejíž dveře byly doširoka otevřeny; při ohni tam seděla nějaká žena s dítětem. Vstoupil jsem, pozdravil ji a ptal se, proč tam sedí tak sama a kde je její muž. Také jsem se zeptal, zda je to daleko k místům, kde žijí lidé. Odvětila mi, že země, kde žijí lidé, leží v převeliké dálce; pak mi celá uplakaná vyprávěla, že předešlé noci přišli do jejich domu divocí lidožrouti a ji a její dítě unesli a dovlekli do této chatrče. Ráno se vydali za svými nekalými záležitostmi a jí poručili, aby zatím zabila a uvařila své dítě, protože ho, jakmile přijdou zpět, chtějí sníst. Když jsem to slyšel, pocítil jsem k té ženě a tomu dítěti velký soucit a rozhodl se, že jim pomohu. Běžel jsem k tomu stromu, na kterém byli oběšenci, vzal jsem toho prostředního, který byl nejtučnější a zanesl ho do chatrče, kde jsem ho rozsekal na kusy a řekl ženě, aby ho uvařila lidožroutům. Potom jsem vzal dítě a ukryl ho do dutého stromu, sám jsem se ukryl za domem, abych viděl, až lidožrouti přijdou a mohl, pokud to bude třeba, té ženě pomoci.
Když zapadalo slunce, uviděl jsem, že z hory chvátají dolů netvoři podobní opicím a vlekou za sebou mrtvé tělo, ale nemohl jsem rozeznat, kdo to je. Když přišli lidožrouti domů, rozdělali veliký oheň, pak zuby roztrhali ještě krvavé tělo a sežrali ho. Potom se vrhli ke kotli, ve kterém bylo uvařené maso z oběšence, to si mezi sebou rozdělili a dali se opět do hodování. Když byli hotoví, zeptal se jeden, který vypadal jako náčelník, ženy, zda to, co jedli, bylo maso jejího dítěte. Ta odvětila, že ano, ale lidožrout řekl:
„Myslím, že jsi svoje dítě schovala a nám uvařila jednoho z těch zlodějů, kteří visí na stromě.“ Poslal dva ze svých druhů, aby tam zaběhli a přinesli mu od každého umrlce kus masa, aby se přesvědčil, zda tam ještě visí všichni tři. Když jsem to slyšel, běžel jsem rychle napřed, pověsil se za ruce doprostřed mezi ty dva a čekal. Když lidožrouti přišli, uřízli každému kus masa z kyčle. Také ze mě vyřízli kousek a já jsem to strpěl bez toho, že bych ze sebe vydal hlásku. Jako důkaz mám tady na těle jizvu.“
Pak se loupežník na chvíli odmlčel a potom řekl:
„Paní královno, vyprávěl jsem Vám dobrodružství pro mého druhého syna, teď Vám vypovím pro toho nejmladšího konec mého příběhu. Když lidožrouti s masem odběhli, slezl jsem zase dolů, kusy plátna z košile jsem si obvázal zraněnou nohy, jak jsem to nejlépe dokázal, i když krev se nedala zastavit a stále tekla. Ale toho jsem nedbal, neboť jsem myslel jen na to, jak dodržet slib té ženě, že ji a její dítě zachráním. Spěchal jsem tedy zpět, opět jsem se ukryl a poslouchal, co se děje, ale držel jsem se jen s námahou při vědomí, neboť moje zranění mě velmi bolelo a k tomu jsem byl zesláblý hladem a žízní. Mezitím okusil náčelník ty tři kusy masa, které mu přinesli, a když ochutnal to mé ještě krvavé, řekl:
„Běžte a přineste mi toho prostředního zloděje, jeho maso je ještě čerstvé a velmi chutné.“ Když jsem to slyšel, pospíchal jsem zpět k šibenici a pověsil jsem se opět na místo mezi ty dva mrtvé. Brzy na to přišli, ze šibenice mě sundali a táhli trním a křovím k chatrči, kde mě položili na zem. Brousili si na mne zuby i nože a chystali se mě vykuchat a sežrat. Zrovna mě popadli a že se dají do díla, když tu se spustila bouře tak strašlivá, doprovázená metáním blesků a třeskutým hromobitím, s vichrem tak silným, že lidožrouti ve velké bázni padli na zem a po chvíli se strašlivě vyjíc rozutekli a mne zanechali svému osudu. Za tři hodiny začalo svítat, a tak jsem se ženou a dítětem vydal na cestu a putovali jsme čtyřicet dní a nocí divočinou a neměli k jídlu nic než kořínky, lesní plody a bylinky. Konečně jsme dorazili k lidem a já tu ženu a dítě přivedl zpět domů k jejímu muži; jak velká byla jejich radost, to si každý domyslí.“
Tím byl loupežníkův příběh u konce a královna řekla:
„Tím osvobozením ženy a dítěte jsi vše zlé odčinil a já nyní propustím Tvé tři syny.“

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight