Stonožka, boty a ukradený park

zobrazeno 24×

Vložil(a): jitkamety, 5. 6. 2016 14.18

Park není žádná maličkost, park je park, kdyby nebylo parků, neměli by ptáci ve městech kde bydlet, děti by si neměly kde hrát, maminky by neměly kam jezdit s kočárky, parků není nikdy dost, je to vzácná věc, a tak se nedivte, že v každém parku je nějaký hlídač.
Byl jednou jeden takový hlídač parku, kouřil fajfku, nosil hůl, celé léto chodil po cestičkách sem a tam a dával pozor, aby děti neběhaly po trávníku.
A děti říkaly, ten hlídač nás vůbec nemá rád, pořád nás hlídá, škoda že nejde aspoň na chvíli pryč.
Ale hlídač byl v parku opravdu od rána do večera, až teprve na podzim, kdy lije jako z konve a do parku nikdo nechodí, sklidil napadané listí a červené lavičky, zabalil pivoňky, aby nezmrzly, a šel. A jak tak jde, potká paní pokladní z biografu.
Kampak, kampak, řekne paní pokladní.
Ale, řekne hlídač, jdu spát, nic se nemůže stát, kdo by kradl cestičky a trávníky, je podzim, do parku už nikdo nepůjde.
Na Vašem místě bych nebyla tak klidná, řekne paní pokladní, nikdo neví, co se může přihodit. A jde si sednout do pokladny.
Hned vedle parku a biografu stála škola a do té školy chodilo plno dětí. Když přiběhly, přezuly se do cviček a boty nechaly v šatně. Že by byl v té šatně pořádek, to se říci nedá. Válelo se tam aspoň sto párů bot, celé od písku a bláta. A když se o šatnu nestaraly děti, staraly se o ni stonožky. Těm nepořádek vůbec nevadí.
A tak jedna stará stonožka chodí po šatně sem a tam a uvažuje:
Venku je bláto, zima je čím dál větší, budu-li chtít někam jít, bude to nepříjemné, mám sto nohou a ani jedny boty, a chodit v dešti naboso, to lékaři nedoporučují. Kdybych měla boty, šla bych do parku, jsou tam prý hezké červené lavičky, ráda bych je jednou viděla.
A jak tak uvažuje, napadne ji, co kdyby se domluvila s botami.
Nechcete se někam podívat? zeptá se jich. Než skončí vyučování, budeme zpátky.
A boty se nedají dvakrát pobízet, máme se tady válet, myslí si, mohly bychom se podívat do biografu nebo do muzea, kde jsou první boty na světě, a tak řeknou, že nemají nic proti malé procházce, stonožka si je obuje a jde se.
Ale když přijdou ven, leje jako z konve, některé boty ztratí chuť a volají, nebudeme přece courat v dešti, ale stonožka řekne, ticho, nechci nic slyšet, pár kapek nikomu neuškodí, ostatně můžeme jít do parku a schovat se pod lavičkou.
Ale boty se dají do smíchu, ta stonožka je padlá na hlavu, kdo to kdy slyšel, schovávat se pod lavičku, je vidět, že v životě lavičku neviděla, pojďme do biografu nebo do muzea, ale stonožka je zlostí bez sebe a křičí, odkdy si boty poroučejí, kam se půjde, chci se podívat do parku a hotovo.
Jdou tedy všichni do parku, tam je pusto a prázdno, stonožka má mokro za krkem, rozhlíží se, kdepak jsou ty červené lavičky, nic tu není, jenom pár hloupých cestiček a písek, který se lepí na boty, a opravdu, jak jde, písek se jí lepí na boty a každým krokem ho přibývá.
Co to má znamenat, volají boty, máme na sobě nalepeny všechny cestičky, pojďme odtud, než odneseme celý park.
Ale stonožka má tvrdou hlavu, chce vidět červené lavičky, a tak brouzdá parkem křížem krážem, až má na botách opravdu celý park se všemi cestičkami, se všemi trávníky, se zabalenými pivoňkami i s altánkem pro hudebníky.
Tak, řekne si, to je pěkná věc, park je pryč, mám ho na botách, až se na to přijde, bude se mnou zle. A zamíří pryč.
Kdyby se Vás někdo ptal, kam zmizel park, řekne botám, o ničem nevíte. Teď půjdeme do biografu, abyste věděly, že jsem hodná stonožka. A myslí si, v biografu je tma, tam si nás nikdo nevšimne.
Jde tedy s botami do biografu, jde se jí těžce, sotva zvedá nohy, takže do biografu přijde celá schvácená.
Jeden dětský lístek do první řady, řekne stonožka, má u sebe jenom korunu, ale paní pokladní není hloupá, vidí před sebou starou stonožku, a tak řekne, na dětský lístek jste trochu stará, nezdá se Vám?
Ale stonožka dvě koruny nemá, nechce se nechat jen tak odbýt, a tak povídá:
Když nosím dětské boty, mám snad právo na dětský lístek, ne?
Ale tohle říkat neměla, tohle se jí opravdu nevyplatilo, paní pokladní se vykloní z okénka, podívá se stonožce na boty a volá:
Jakže, Vy se nestydíte jít do biografu s tak zablácenými botami? Vždyť máte na botách tři vagóny písku a samou trávu, zabalené pivoňky a nějaký altánek, jaký máme v městském parku.
A pak se podívá ještě lépe a křičí, no ovšem, vždyť Vy jste ukradla park, pomoc, zloději, a žene se za ní.
A stonožka vidí, že je zle, otočí se a utíká, utíká, jak může, ale boty jsou těžké, sotva zvedá nohy, a tak ji paní pokladní u bufetu dohoní.
Svážu Vám tkaničkami boty, abyste neutekla, řekla stonožce, a pak skočím pro hlídače parku, ten bude koukat, co se stalo.
A zavře pokladnu, sváže boty tkaničkami, zajde k hlídači parku, probudí ho a řekne mu, ukradli Vám park, to koukáte, a hlídač spadne z postele.
A když potom přiběhnou s paní pokladní zpátky do biografu, stojí tam u bufetu všechny boty svázané tkaničkami, ale stonožka nikde, vyzula se z toho a šla pryč a hlídač vezme boty, tak jak jsou, svázané tkaničkami, přehodí si je přes rameno, odnese je na místo a pak z nich oklepe všechen písek a všechnu trávu, dá cestičky na své místo, trávníky taky, i zabalené pivoňky a altánek pro hudebníky, dá do pořádku celý park a čisté boty donese do školy.
A když tam přijde, slyší zvonek zvonit na celé kolo, končí zrovna vyučování, děti běží ze tříd do šatny a vidí hlídače, který má přes rameno všechny jejich boty, krásně vyčištěné.
A děti se usmívají na hlídače a trošku se stydí za špinavé boty a hlídač se usmívá na děti a trošku se stydí za ukradený park a všichni si říkají, co bylo, bylo, nač na to vzpomínat, mysleme na jaro, na pivoňky a zelenou trávu, na veliký krásný park, kde si budeme hrát, děti i hlídač, všichni dohromady. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight