Štefka a Maryška

Za vdovec a měl dceru Maryšku. Nežilo se mu dobře a v chalupě nebyl pořádek, chyběla hospodyně. Také s dcerou měl ten vdovec mnoho starostí. Protože byla příliš mladá, oženil se podruhé. Macecha pak přivedla do domu dceru Štefku.
Hned když přišly, řekl otec Maryšce:
„Vedu Ti matku a sestru. Pěkně poslouchej a dobře se snášej! Teď už nám bude lépe.“ A macecha Maryšku pohladila a řekla:
„Budu Tě mít ráda jako vlastní a naučím Tě každé práci a pořádku. Jenom buď poslušná a nikdy si nemysli, že Tě chci týrat, když Ti něco uložím. Tak spolu dobře vyjdeme. A Štefka je hodná.“
I byla Maryška ráda, že dostala mámu a sestru a těšila se, jak jí teď bude dobře a jak se všemu naučí. Ale nebylo všecko tak, jak si děvče představovalo. Svou vlastní dceru macecha zhýčkala a ani v nové rodině nezapomněla držet nad ní ochrannou ruku. Jinak hleděla na Maryšku. Učila ji práci a pořádku, a hned od skorého rána až do pozdního večera a vždycky tuze důkladně, oddechu jí nedopřávala, ani chvilky k hrám, a když děvče zaplakalo, hrozila přísnými tresty a že prý všecko požaluje otci. Tak Maryška raději robila a poplakala si jenom potají, aby ji vůbec nikdo neviděl, ani otec. A byl opět v chalupě pořádek, jenomže jej robila především Maryška. Otec viděl uklizeno a vybíleno a zdravý dobytek, byl spokojen a o víc se nestaral.
Čas od času jezdívali otec s macechou do města na nákupy anebo prodávat. Obyčejně přijížděli pozdě večer, ba někdy až k ránu anebo na druhý den, podle toho, kdy vyjeli. Macecha vždycky volávala na dcery:,Jedeme do města! Honem, která se nejdříve vypraví, pojede s námi!“
Vždycky jela Štefka, protože ona se válívala v jizbě a výprava jí nedala mnoho roboty, kdežto Maryška bývala umazána od práce v chlévě i v jizbách nebo na poli, a tak se nikdy nedostala do města. Ostatně neměla ani pořádné šaty.
Jezdívala si Štefka do města a později chodívala k muzice, ačkoli byla mladší než její nevlastní sestra, Maryška robila do úmoru, aby byl všady pořádek a dobytek řádně obsloužen. A byl všady pořádek a otec to viděl a chválil si druhou ženu, jak dobře hospodaří, a Maryšce ukládal, aby ji pěkně poslouchala, protože prý to macecha míní dobře.
Jednou odpoledne zavolala opět macecha:
„Jedeme do města! Honem, která z Vás se dříve vypraví, pojede s námi. A bude to dnes slavnostní, přijede zeměpán!“
Otec hleděl na Maryšku, a tak se musela i ona vypravovat, aby nic nepoznal. Ale ovšem, než se umyla, byla Štefka i oblečena. Tak sedli na vůz a odjeli a Maryška opět zůstala doma sama, se zvířaty ve chlévech a psem, kočičkou a kvočnami v kuchyni. Pospíšila si, aby byla s prací hotova co nejdříve a mohla odpočívat. A podařilo se jí to. Když přišla noc, bylo všecko hotovo a Maryška v jizbě. Rozžehla louč, sedla k vychladlé peci a večeřela mlíko a kobzole. Zvířátka to viděla a přišla k ní. Sotva kočka zamňoukala a pes polehounku zakňučel, Maryška jim oběma dala polovici své večeře. Když je pak hladila, povšimla si, že ani pejsek, ani kočička nejsou čistí.
„Sama jsem se dnes důkladně umyla zrovna dvakrát,“ pravilo jim děvče, „a na Vás bych byla málem zapomněla. Odpusťte mi to. Však víte, mám po celý den tolik roboty, že večer necítím ani ruce, ani nohy. Ale teď honem ještě obsloužím také Vás.“
Řekla a zrobila. Umyla je, vyčesala a uložila za pec. Pak odpočívala potmě a bylo jí dobře, protože všecko zrobila a neměla už žádnou starost.
Seděla tak hodnou chvíli, když tu kdosi zaklepal na okno. „Maryško, spíš?“ volal kdosi.
„Nespím,“ odpověděla a bylo jí tuze divné, kdože to za ní přichází.
„Když nespíš, otevři,“ volal mužský, „pobesedujeme spolu.“
Maryška neotevřela, ale zavolala:
„Oh, já jsem se ve dne urobila a nejsem na besedy. Nikomu neotevřu.“
„Zrobilas dobře, žes neotevřela,“ pravá pes a po něm i kočka. „Noční společnost nebývá dobrá. Venku jsou čerti.“
„Maryško,“ volal hlas. „Když mě pustíš, něco Ti dám. Chceš krásné šaty?“
I obrátila se ustrašená Maryška ke zvířátkům a prosila:
„Raď, kočičko, raď, pejsku, či mám pustit, či ne!“
„Nepouštěj,“ řekl pes. „Jsou to čerti. Roztrhali by Tě nebo zadusili.“ A kočka poradila:
„Řekni, že na zábavy nechodíš, ale že bys ráda hned vedle pěknou chalupu a velké chlévy.“
Maryška uposlechla a čert pod oknem jí odpověděl:
„Když nechceš víc, to Ti rád dám.“
Bylo pak chvilku ticho, ale hned se země otřásla a drnčely trámy, jak čerti stavěli. A protože jich bylo mnoho, za chvíli stála vedle krásná chalupa s velikými chlévy. Ale už tu byl čert opět.
„Maryško,“ volal, „pojď se podívat, jakou máš chalupu a jaké jsou ty chlévy. Myslím, že budeš spokojená.“
Opět zaprosila Maryška psa a kočku, aby jí poradili, co má robit.
„Neotvírej,“ řekl pes, „podíváš se až ráno.“ A kočka dodala:
„Zeptej se ho, zdali je ta chalupa vybavena a kolik je ve chlévě krav a ovcí.“
Děvče uposlechlo a čert odpovídá:
„Vidíš, samou radostí jsem na to zapomněl. Ale to nevadí, hned to obstarám.“ A odletěl.
Zase bylo slyšet rámusení a pak i bučení a bečení, ale trvalo to déle, neboť čerti se museli rozletět kamsi až do města a hluboko do hor. Avšak když skončili, ještě zdaleka tu nebylo ráno.
Pod oknem se zase ozvalo:
„Maryško, všecko je hotovo. Ach, kdybys viděla to krásné vybavení! Jsou tam truhly plné šatstva i bílého plátna, krásné postele a modré krby, ze stropu visí opravdovské svícny, jaké si ani nedovedeš představit. A ve Tvé jizbě je skleněné zrcadlo.“
„A jak to vypadá ve chlévě?“ zvídala Maryška, ale jenom proto, aby čerta nějak zabavila. Nevěřila ani slovu z toho, co slyšela.
„Ve chlévě?“ volal čert pod oknem. „Tam je také bohatství. Padesát krav tam stojí a sto ovcí. Jsou dobře živeny a jako by je někdo namaloval. Ale neptej se pořád a pojď se už konečně také podívat.“
Maryška se opět obrátila na pejska a kočičku o radu. To věděla, že otevřít nesmí, ale ráda by se byla čerta zbavila, aby se mohla trochu prospat a zrána aby byla čerstvá do roboty.
„Řekni mu,“ radil pes, „aby počkal, než se jaksepatří ustrojíš.“ A kočka ho doplnila:
„Napřed ale mu poruč, aby Ti nanosil do bečky vody v řešetu, že budeš zítra prát.“
Maryška uposlechla i tentokrát a čert začal nosit v řešetu vodu do kádě. Nosil a nosil a tuze hekal, nahlas se divil, že vody v bečce nepřibývá. Ostatní čerti číhali a netrpělivě mručeli. Vypadalo to, jako by kdesi hřímalo. Maryška se krčila k pejskovi a kočičce a oni ji těšili, aby se teď už ničeho nebála, protože co nevidět zazpívají kohouti a bude ráno.
A opravdu. Zazpívali kohouti a všichni čerti zmizeli, bylo ráno. Avšak ta chalupa a chlévy, obé se vším vybavením, to zůstalo, neboť Maryška se čertům nedala. Vůbec si netroufala do toho vkročit, ale zvířátka ji tam zavedla a řekla jí, aby se ničeho nebála, protože je ve svém ..... tohle je její věno a odměna za poctivost i dobrotu.
K večeru se vrátili ti z města. Nemohli trefit domů, jak byli překvapeni. I otec zapomněl na zeměpána a slavnostní přivítání a běžel za macechou a Štefkou prohlížet si to bohatství. Maryška zatím obcházela dobytek, aby všecko bylo řádně opatřeno.
„No tohle!“ volala macecha. „Kdepak se to tu nabralo?“
„To všecko patří Maryšce!“ říkal pes a kočka přidala:
„Byli tu nápadníci, přišlo jich moc a každý něco zrobil nebo přinesl.“
Mrzelo macechu velice, že nevzala do města raději Maryšku, aby to všecko připadlo její Štefce. Pak si ale řekla: Eh, co není, může ještě být. A hned navedla vlastní dceru, jak se má chovat, až zase pojedou do města.
Brzy pak macecha opět zavolala:
„Pojedeme do města. Honem, která z Vás se dříve vypraví, pojede s námi. A bude to zase slavnostní, zítra odjede zeměpán!“
Opět se díval otec, a tak Maryška musela zanechat roboty a vypravovat se jako Štefka. Jenomže její nevlastní sestra byla od macechy navedená, aby se při oblékání loudala, a tak poprvé byla Maryška vypravena dříve a mohla jet.
Zašla za Štefkou a řekla jí:
„Nezapomeň, sestro, na naše zvířátka! Nakrm je, umyj a učeš, ať jim nic nechybí.“
„To víš,“ ohrnula Štefka nos, „já jsem na to, abych si hrála se zvířaty!“
„Ale pes i kočka Ti mohou poradit,“ napomínala Maryška.
Štefka odsekla:
„Nestojím o to.“
Jela Maryška se strachem do města, jela v krásných šatech jako na nějakou veselku ..... však si také přivezla ženicha, dobrého chlapce, který pak v chalupě rozumně hospodařil.
Hrozně se vedlo Štefce. Když jejich odjeli, vyparádila se a sedla si k oknu a čekala nápadníky. Nejenže zvířátka neumyla a neučesala, ona je ani nenakrmila a nevysadila za pec, ačkoli ji o to pes i kočka prosili.
Za úplné tmy zaťukal kdosi na okno a mužský hlas volal:
„Štefko, spíš?“
„Co bych spala,“ odpověděla ona, „čekám na Vás. Však jsem si myslela, jestli vůbec přijdete. Počkejte, otevřu Vám, přece nezůstanete pod oknem.“
A šla a otevřela a za chvilku bylo po ní. Čerti ji zle pocuchali a pak ještě zadusili a mrtvou posadili do okna, zády ven. To měla za svou špatnost.
Vrací se macecha z města a praví Maryščinu ženichovi:
„Hleďte, moje Štefka nás už čeká a směje se na nás. Je hezčí než Maryška!“
„Může být,“ řekl ženich, ale hleděl na Maryšku, která se mu líbila nejvíc.
Jak bylo doma, o tom se už nemusí povídat. I macecha byla zle vytrestána za svou špatnost. Maryška se však brzy provdala a žila šťastně. Protože zůstávala stále hodná, i když ji potkaly věci zlé, vždycky jí nakonec všecko šťastně dopadlo.