Statkář a šafář

Statkář přijíždí na svůj statek a volá:
„Hej, šafáři, kde zase běháš?“
„V sušárně se suším, milostpane!“ „A co kdyby sušárna chytila?“
„Tak bych šel ven a ohřál bych se u ohně.“
„A jakpak bydlí moji sedláci?“
„Dobře, milostpane! Na sedmero dvorech je jen jedna sekyra, a ještě bez násady. Troje vrata zezadu, všechna vedou do sadu. U těch jedněch zámek chybí, u těch druhých petlice a ta třetí, na mou věru, rozbita jsou na maděru.“
„A jestlipak moji sedláci dobře jedí?“
„Dobře, milostpane. Duši nemoří, proto kaši nevaří. A ten, kdo má hrnek, díži nebo pánvičku, nemá zase sádlo, mléko ani krupičku.“
„Říká se, že je na mém statku hodně dobytka.“
„Hodně, milostpane. Jeden chce uzené, druhý zas solené, třetí ještě jiné. Nakonec se pohašteří a nikdo nic neuvaří. Jeden hrnec prázdný a v druhém nic.“
„Říká se, že jsou na mém statku spousty obilí.“
„Spousty, milostpane! Jen já sám měl sedm stohů, zrna v sýpce za tisíc, když však Mourek chvostem mávnul, nezbylo tam vůbec nic.“
„Také koně prý jsou na mém statku zdatní. Přiveď pár a zapřáhni je do vozu!“
„Zdatní koně, zdatní, milostpane. Dvěma dáme uzdu, aby neskákali, na pomoc jim čtyři dáme, aby neupadli.“
„A jestlipak jsi vybral pachtovné?“
„Vybral; od Fomky a Jeremky po dvou kopejkách a od Valejky jednu kopejku.“
„A proč od Valejky jen jednu kopejku?“
„Ale, milostpane, vždyť je chudý jako kostelní myš, zeptat se ho člověk nesmí ..... jíš? Rodinu má velikou, urážlivý je až běda a pán? ten pes? nic mu nedá.“
„Dej sem peníze, hezky rychle!“
„Milostpane, šel jsem ulicí, uličkou úzkou, uviděl jsem tam hospůdku hezkou; tak jsem si tam zaskočil, vínka za pětku vypil, kopejku dal za koláček a tu druhou za tabáček. Tu máš, pane, šňupni si!“
„Táhni, lotře! Co já si teď ubožák počnu?“
„Nezbývá Ti nic víc a nic míň, než umřít. Pamatuj si: život náš je pohádka, smrt je jenom rozluštění, po smrti máš svatý klid, v rakvi ležet ..... to tak špatné není.“