Statečný rychtář

zobrazeno 46×

Vložil(a): jitkamety, 12. 3. 2016 19.30

Kterak svou obec proti hejtmanovi bránil a jak sedláky k vrchnosti vedl, ale cestou všichni od vojáků pobiti byli

Když za třicetileté války postihla českou zemi vojna, bída a hlad, cizí vojáci drancovali selská stavení zrovna tak jako hrady a zámky. Ve vsích už nebylo dobytka, vozů ani koní. Lidé byli zubožení a nemocní a moc jich pomřelo. Po bitvě na Bílé hoře se noví páni brzy mezi sebou podělili o to, co zbylo, o uprázdněné úřady a panství. Na bídu země se nikdo z nich neohlížel, každý hleděl pro sebe urvat, co mohl nejvíce.
Hrad Písek s městem a celým panstvím připadl generálovi císařských vojsk donu Martinu de Huertovi a jeho společníku donu Filipu Arizaca de Avendainovi. Tak dostali jednoho dne Písečtí novou vrchnost, která byla horší než ta předchozí. Noví páni potřebovali především peníze, a kde nebylo peněz, tam brali, co se dalo, a navíc ukládali nové daně. Písecký hejtman se chtěl pánům zavděčit a začal tvrdě vymáhat na poddaných, co mu bylo poručeno. Nechal sepsat dlouhé seznamy, kde vedle jmen bylo vyčísleno, kdo a co pánům dluží.
„Písaři! Vezměte si každý několik mušketýrů a objeďte vesnice! Na rychtáře už není žádné spolehnutí. Když sedláci nedají peníze, poberte, co v chalupách najdete, a ničeho nešetřete!
A panští písaři museli poslechnout a jezdit po vsích.
Nejhůře snad na tom byli nedaleko Písku ve Smrkovicích. Tam měli páni písaři nejblíže a sedláky tiskli, kde mohli. Vymáhali na nich mimo peněz také mouku, obilí a dobytek. Marně je sedláci prosili, aby s nimi měli slitování. Nebylo ani z čeho vzít a tu trochu zásob měli dobře schovanou, aby nepomřeli hladem. Když rychtář viděl, co se děje, počkal, až písaři s mušketýry odjeli, a sezval k sobě sousedy, aby se poradili. Sešlo se jenom několik nejodvážnějších, ostatní zůstali ze strachu raději doma. Báli se, že písečtí páni se o tom mohou dovědět, ale rychtář byl rozvážný.
„Dal jsem vás, sousedé, svolat, abyste sami rozhodli, co a jak budeme dělat. Dobře víte, co máme a co dát ještě můžeme. Když nedáme, písecký hejtman nám pošle na krk vojáky a budeme je tak dlouho živit, dokud nezaplatíme daně.“
„A co bude s námi? Vždyť už sami pomalu nemáme co do huby a co na jaře zasejeme?“ křičeli někteří sedláci.
„Na to se nás páni ptát nebudou. Máš statek a pole? Tak dávej a plať! Když nedáš a nezaplatíš, šatlava je dost velká, aby tam bylo místo i pro Tebe a pro každého z nás. Byli tam už jiní a nakonec dali to poslední, co měli, jenom aby se dostali zase na svobodu,“ povídal rychtář a rozhlížel se po sousedech, aby viděl, co na to říkají a jak se tváří.
Žádnému se do šatlavy nechtělo. Každý měl doma ženu a děti. Nebylo ani dost čeládky, aby sedláci mohli všechna pole obdělat. Všichni měli starostí až nad hlavu, jak tu zlou dobu přečkat.
„Musíme pamatovat na naše ženy a děti! Všude je plno nemocí, a jestli nám sem dají vojáky, pomřeme hladem,“ naříkali sedláci.
Měli pravdu, ale nikdo nevěděl, jak se z té mizérie dostat. Truhly na komorách byly prázdné, a jestli si někdo uchránil něco peněz, měl je řádně schované nebo zakopané někde v sadu.
Rychtář vytáhl z truhlice psaní, co mu tu písaři nechali, a tam stálo, že mají do tří dnů poslat hejtmanovi tři fůry sena a peníze. A to všechno jenom prozatím, než se vzmohou na víc. Jak to sedláci uslyšeli, byla z toho nová lamentace.
„Kde bychom vzali tolik sena?“ bránili se. „Vždyť sami krmíme dobytek nasušeným listím.“
„Když nedáte vy, dají pánům jiní,“ usoudil rychtář a ukládal zase list do truhlice.
„My jsme tady tak na ráně, že nám vidí hejtman nejen do talíře, ale i do stodol. Já mám jenom jednu radu a dobrou. Pojďme zítra k píseckému hejtmanovi na hrad a tam mu povíme, že už nemáme co dávat. Když tam půjdeme všichni, snad nám něco sleví nebo počká, až budou lepší časy a na polích se urodí.“
Sedláci se ulekli. Žádný z nich se neukazoval rád v kanceláři, protože z toho byly vždycky jenom mrzutosti nebo výprask. Dlouho se proto radili, než dali rychtáři za pravdu.
„My tedy s Tebou půjdeme, ale Ty nás k hejtmanovi povedeš, rychtáři! Ty umíš s pány lépe jednat.“
„Rád Vás povedu,“ řekl rychtář. „Já se hejtmana nebojím. Snad se nějak dohodneme, když vrchnosti slíbíme, že všechno rádi zaplatíme, až budeme mít peníze.“ Jejich úmysl byl dobrý, ale přece jenom se našel mezi nimi někdo, kdo hned běžel do Písku a tam pověděl, že se Smrkovští chystají zítra táhnout na Písek. Jak to hejtman uslyšel, poručil vojákům, aby byli připraveni proti vzbouřeným sedlákům vyjet.
Ve Smrkovicích se ráno sešli sedláci před rychtou. Každý vzal s sebou pro jistotu poctivou sukovici, kosu nebo cep, protože v kraji nebylo bezpečno. Vojáci jezdili sem a tam, koho potkali, toho obrali. Nikdo se nedovolal pomoci, nebylo ani kde. Sotva vyšli Smrkovští za vesnici, potkali v polích starého žebráka. Utíkal od města, co mu nohy stačily, a málem by se byl ani nezastavil.
„Kam běžíš, starý?“ křičel na něho rychtář, protože žebráka znal a věděl, že je nahluchlý.
„Copak Tě čerti honí? Vždyť si takhle uženeš leda smrt.“
„Vojáci! Vojáci!“ vyhrkl ze sebe žebrák. „Vojáci sem jdou! Utečte nebo Vás všechny pobijí!“
Sedláci se zastavili a dívali se jeden na druhého. Někteří se chtěli vrátit, ale rychtář jim řekl:
„Nic se nebojte! Bůhvíkam vlastně táhnou.“
A vykročil na cestu k městu. Za ním šli ti odvážnější, potom se přidali i ti váhavější. Zpátky se vracet nikdo nechtěl, protože by ho měli za babu.
Za vrškem u rybníka je potkali. Vojáků byl pořádný houfec a někteří byli na koních. Rychtář se chtěl domluvit s jejich velitelem. Ten, jak sedláky uviděl, poručil vojákům, aby na ně zaútočili. Někteří měli šavle, jiní pušky. Vjeli na koních rovnou do sedláků a bili je hlava nehlava. Když sedláci viděli, že jim jde o život, začali se bránit. Rozdávali kolem sebe pádné rány cepy i kosami. Brzy padali kolem ranění i mrtví. Rychtář bojoval první v řadě a křičel na vojáky:
„Abyste věděli, že máme tvrdé palice a jen tak se nedáme!“ Když bylo po bitvě, rybník se zabarvil lidskou krví.
Smrkovští sedláci k hejtmanovi do Písku nikdy nedošli. Svoji naději na lepší časy a svobodu pohřbili právě u toho rybníka, kterému se od té doby říká Šarlat. Dlouhou dobu ještě trvala poroba, bída a hlad, ale ty tvrdé selské palice to vydržely a všechno přečkaly. Děti jejich dětí hospodaří dnes na svobodné pudě. Někomu z nich se vede dobře, jinému hůře, tak jak to v životě bývá. Bíle obílená selská stavení svítí v zeleni stromů a zahrad, na rybníku Šarlatu pluje už kolikáté husí a kačení pokolení. Ti zlí páni dávno hnijí v zemi a nikdo si na ně ani nevzpomene. Ve Smrkovicích si děti hrají kolem stavení na vojáky a mají jiné starosti. Ale o chleba se bát nikdo nemusí.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight