Statečný krejčík

zobrazeno 32×

Vložil(a): jitkamety, 28. 4. 2016 17.22

Byl jednou jeden krejčík a ten jednoho letního rána seděl u stolu pod oknem a oblečený do veselé nálady pilně šil kabát kterémusi sousedovi, když tu dole na ulici přicházela nějaká selka, která volala:
„Výtečná povidla na prodej! Výtečná povidla na prodej!“ To znělo krejčíkovým uším opravdu líbezně, a tak vystrčil svoji drobnou hlavu z okna a zavolal:
„Tady nahoře, milá ženo, zde si ulevíš od těžkého nákladu!“ Ta dobrá žena vystoupala s těžkou nůší trojí schodiště až ke krejčímu, kde z ní vyskládala všechny hrnce, které si krejčík po řadě obhlédnul, zvedal je do výše, přičichával k nim a nakonec řekl:
„Ta povidla vypadají věru dobře, odvaž mi, milá ženo, tak 10 deka, ..... nu, když to bude 11, můžeš to taky nechat.“ Selka, která doufala, že udělá dobrý obchod, mu ten ždibec, který si přál, navážila, ale byla celá rozkacená, a když odcházela pryč, zlostně ho proklínala.
„Ty povidla mi seslal pánbů!“ radoval se zatím krejčík „Ty mi dají zdraví a sílu!“ Ze skříně si přinesl chleba, uříznul krajíc přes celý bochník a namazal si ho povidly.
„To bude pochoutka,“ řekl si, „ale nejdříve dokončím tu kazajku, až pak si zakousnu.“
Položil namazaný krajíc vedle sebe a pustil se znova do šití; samou radostí dělal stehy stále větší a větší. Vůně slaďoučkých povidel zatím šplhala vzhůru po stěně, na které si hovělo hejno much, a byla tak lákavé, že se houfně a čiperně snášely dolů.
„Kdopak Vás zval!“ křiknul krejčík a zaháněl nezvané hosty pryč.
Ale mouchy se nenechaly odehnat, než bys okem mžiknul, byly zpět. Na krejčíkovu veselost padnul stín mrzutosti a sáhnul do zápecí pro kousek sukna:
„Počkejte, já Vám dám!“
A tím hadříkem je nemilosrdně srazil, a když ho zvedl a počítal, leželo tam s nataženýma nohama rovnou sedm much.
„Co Ty jsi to za chlapa!“ řekl si a musel se sám podivovat své obratnosti:
„Tohle se musí dozvědět celé město!“ A tak si hbitě ušil pás, na který velkými písmeny vyšil:
„Sedm jednou ranou!“
„Ach, co město!“vykřikl „To se musí dozvědět celý svět!“ A srdce mu v těle poskakovalo jako jehněčí ocásek, a tak se tím novým pásem opásal a rozhodl se vytáhnout do světa, neboť mu najednou byla jeho krejčovská dílna pro takové udatenství příliš těsná.
Ale než vytáhnul do světa, běhal po domě sem a tam, zda by nenašel něco, co by bylo dobré vzít s sebou, našel ale jen kus starého sýra, který si zastrčil do torny. Před bránou zpozoroval nějakého ptáka, který uvíznul v houštině, tak ho strčil k sýru. Pak statečně vykročil na cestu, a protože byl svěží a nalehko, necítil žádnou únavu a šel a šel. Cesta ho zavedla na jednu horu, a když dospěl až na její vrcholek, tak tam seděl obr a spokojeně se rozhlížel. Krejčík šel srdnatě až k němu, pozdravil a řekl:
„Dobrý den, kamarádíčku, vida, Ty si tu sedíš a prohlížíš si svět? Já jsem zrovna na cestě do něj, jdu na zkušenou. Nemáš chuť jít se mnou?“ Obr se na krejčíka opovržlivě podíval a řekl:
„Ty tupoučké hovádko! Ty šejdíři ubohoučký!“
„Může být!“ odvětil krejčík, rozvážně si rozepnul kabát a ukázal obrovi svůj pás:
„Tady si můžeš přečíst, co já jsem za chlapa!“ Obr četl:
„Sedm jednou ranou!“ a pomyslel si, že krejčík zabil sedm lidí, a hned k němu měl trochu respektu. Ale nejdřív si ho chtěl vyzkoušet, vzal do dlaně kámen a stisknul ho tak silně, že z něj kapala voda.
„Udělej to po mně,“ řekl obr „pokud máš sílu!“
„Jen tohle?“ řekl krejčík „Tohle je hračka!“ Sáhnul do kapsy, vytáhnul sýr a zmáčknul ho tak, až z něj tekla syrovátka. „Vida,“ řekl krejčík „to bylo o něco lepší, ne?“ Obr nevěděl, co by na to řekl, ale nemohl tomu uvěřit. Popadnul kámen a vyhodil ho tak vysoko, že ho bylo stěží vidět, a řekl:
„Nu, ty červíčku, teď se ukaž!“
„To byl dobrý hod,“ řekl krejčík „ale ten kámen spadnul zase na zem; já teď hodím jeden, který dolů už nikdy nespadne!“ Sáhnul do kapsy, popadl ptáčka a vyhodil ho do výše; ten celý šťastný z nabyté svobody, letěl výš a výš a dál a dál a už se nikdy nevrátil. „Jak se Ti líbil tenhle kousek, kamarádíčku?“ zeptal se krejčík.
„Nu, házet umíš dobře,“ řekl obr „ale nyní uvidíme, zda stejně dobře uneseš něco pořádně velkého.“
Obr krejčíka zavedl k jednomu mohutnému dubu, který tam ležel svalený na zemi, a řekl:
„Pokud jsi dost silný, pomoz mi s tím stromem.“
„Rád,“ odvětil mužík „vezmi kmen a já ho zvednu za korunu, ta je daleko těžší.“ Obr vzal kmen na záda, krejčík si sednul na jednu z větví a obr, který se nemohl ohlížet, nesl strom i jeho. Rozpustilý krejčík si při tom pískal písničku, jakoby nesení stromu byla hračka. Obr vláčel těžké břemeno kus cesty, potom ale už nemohl dál a řekl:
„Poslyš, já ten strom shodím.“ Krejčík seskočil dolů, popadl oběma rukama korunu, jakoby ji nesl a obrovi řekl:
„Tak velký chlap a neunese jediný strom.“
Tak šli společně dál, a když šli kolem jedné třešně, popadl obr její korunu, kde byly ty nejzralejší třešně, ohnul ji dolů, dal ji krejčíkovi do ruky a poručil mu jíst. Ale krejčík byl příliš slabý, aby třešeň udržel, a tak když ji obr pustil, vymrštil se strom opět do výše a s ním vyletěl nahoru i krejčík. Když bez úhony spadl zase dolů, obr řekl:
„Copak? Ty nemáš dost síly k tomu, abys udržel tenký prut?“
„Síla mi nechybí,“ odvětil krejčík „myslíš, že je to těžké pro někoho, kdo sedm jednou ranou srazil? Já jsem si ten strom přeskočil, abych si tam v houštině ulevil. Skoč si taky, pokud to dokážeš.“ Obr to chtěl vyzkoušet, ale strom přeskočit nedokázal, zůstal vězet ve větvích, a tak řekl:
„Když jsi tak statečný chlapík, tak pojď se mnou do naší jeskyně a přespi u nás.“ Když dorazili do jeskyně, seděli tam u ohně ještě jiní obrové, každý měl v ruce pečenou ovci a z té ukusoval. Krejčík se rozhlédnul a pomyslel si:
„Nu, tady to tedy je přece jen rozlehlejší než v mé dílničce.“ Obr mu ukázal jeho postel a řekl mu, že si tam může lehnout a vyspat se. Krejčíkovi byla ale postel příliš velká, nelehl si do ní, ale vlezl si do kouta. Když byla půlnoc a obr si myslel, že krejčík spí hlubokým spánkem, vstal obrovský železný kyj a jedinou ranou postel roztřískl, aby toho nebezpečného červíka rozmáznul na kaši. Brzičko ráno obrové odešli do lesa a na krejčíka úplně zapomněli; tu za nimi celý veselý a opovážlivý přikvačil, což je ovšem strašlivě vyděsilo a oni se rozprchli pryč.
Tak krejčíkovi nezbylo než dál pochodovat sám. Potom, co dlouho předlouho putoval, přišel na královský dvůr, kde na něho padla únava, a tak si lehl do trávy a usnul. Zatímco tak ležel, přišli tam lidé, ze všech stran si ho prohlíželi a četli nápis na jeho pásu:
„Sedm jednou ranou!“
„Ach,“ řekli si, „copak tu chce tak chrabrý válečník v době míru? To musí být nějaký mocný pán!“
Šli a ohlásili to králi a radili; když by měla vypuknout válka, byl by to důležitý a nepostradatelný člověk, neměli by ho nechat za žádnou cenu odejít. Králi se taková rada zamlouvala, tak poslal za krejčíkem jednoho ze svých dvořanů, aby mu, až se probudí, nabídnul královskou službu. Vyslanec zůstal u spáče stát a čekal, dokud tento nepohnul údy a neotevřel oči, aby mu nabídku přednesl.
„Zrovna kvůli tomu jsem přišel,“ odvětil krejčík, „jsem připraven vstoupit do královských služeb.“
Přijali ho uctivě a dali mu dokonce zvláštní bydlení. Královským vojákům nebyl ale krejčík vhod a nejraději by ho viděli tisíc mil daleko.
„Co si s ním počneme?“ říkali si „Když se s ním budeme prát, tak na jednu ránu nás padne sedm. V tom nikdo z nás neobstojí.“
Tak se nakonec rozhodli, že se společně vydají ke králi a požádají ho o propuštění.
„Tam, kde jeden sedm jednou ranou srazí, nejsme my nic platní.“ Král posmutněl, že by měl kvůli jednomu ztratit svoje věrné služebníky, a rád by se krejčíka zase zbavil. Ale propustit ho, to se neodvážil, protože se bál, že by ho mohl i s jeho lidem pobít a sám pak usednout na královský trůn.
Tak přemýšlel a přemýšlel, až nakonec dostal nápad. Nechal ke krejčíkovi poslat se vzkazem, že mu chce jako velkému válečníku učinit nabídku.
V jednom lese v jeho říši se usadili dva obrové, kteří loupením, vražděním, mučením a upalováním způsobují lidu velké utrpení, nikdo se k nim nemůže přiblížit, aniž by upadl do smrtelného nebezpečí. Když ty obry přemůže a zabije, dá mu král svoji jedinou dceru za ženu a k tomu jako věno půlku království; spolu s ním vytáhne i sto rytířů, kteří mu přispějí svojí pomocí.
„To by bylo něco pro chlapa, jako jsi Ty,“ pomyslel si krejčík, „krásná princezna a půlka království, to člověku nenabízejí každý den.“
„Ano,“ dal v odpověď „obry už jsem krotil a žádných sto rytířů jsem k tomu nepotřeboval. Kdo sedm jednou ranou srazí, dvou se nebojí!“ A vydal se na cestu i se stovkou jezdců, ale když přišli na okraj lesa, řekl jim:
„Zůstaňte tady, já s nimi budu ihned hotov.“
Pak vkročil do hloubi lesa a rozhlížel se vpravo i vlevo. Za malou chvíli obry uviděl, leželi pod jedním stromem a spali a k tomu chrápali, až se stromy ohýbaly. Rychle si naplnil obě kapsy kamením, vylezl si na strom, kde ručkoval na větev, která byla přímo nad spáči, a pak na ně házel jeden kámen za druhým. Obrové dlouhou chvíli nic necítili, ale nakonec se jeden z nich probudil, strčil do druha a zeptal se:
„Proč jsi mě udeřil?“
„To se Ti zdálo,“ odvětil ten druhý, „já jsem Tě neudeřil.“
Tak opět ulehli ke spánku, ale krejčík trefil kamenem toho druhého.
„Co to má být,“ zvolal tento, „proč po mě házíš kamení?“
„Já jsem nehodil,“ zabručel tento.
Chvíli se dohadovali, ale protože byli unavení, nechali toho za chvíli být a oči se jim opět zavřely. A krejčík pokračoval ve svojí hře, našel ten největší kámen a hodil ho s co největší silou na prvního obra.
„Tak to je příliš!“ zařval obr, vyskočil jako smyslů zbavený a udeřil svého druha, až se celý zatřásl.
Ten mu ovšem oplatil stejnou mincí a nastala taková pranice, že vytrhávali stromy, a jeden druhého s nimi mlátili tak dlouho, dokud se navzájem neumlátili k smrti. Nyní seskočil krejčík dolů.
„Štěstí bylo,“ řekl si, „že ten strom, na kterém jsem seděl, také nevytrhli, to bych musel umět skákat jako veverka.“
Vytáhnul meč a uštědřil každému obrovi pár ran; potom šel ke svému vojsku a řekl:
„Práce je hotova; oba jsem oddělal. Ale byl to těžký boj, v nouzi si trhali na pomoc i stromy, ale nic jim to nepomohlo, když přišel někdo jako já.“
„Vy nejste ani zraněn?“ tázali se jezdci.
„Měl jsem štěstí,“ odvětil krejčík „ani vlásek mi nezkřivili.“ Jezdci mu ale nechtěli uvěřit, a tak jeli do lesa, kde našli obry, ležící v krvi; kolem se opravdu válely vytrhané stromy.
Krejčík si od krále žádal slíbenou odměnu, ale tento svého slibu trpce litoval a vymýšlel něco nového, čím by hrdinu připravil o krk.
„Dříve než dostaneš moji dceru a polovinu království,“ řekl mu „musíš vykonat ještě jeden hrdinský čin. V lese běhá jednorožec, který mi způsobuje velké škody, toho musíš chytit.“
„Jednoho jednorožce se bojím ještě méně než dvou obrů, sedm jednou ranou, to je moje heslo.“
Vzal si provaz a sekeru a vyšel do lesa a znovu poručil těm, kteří mu měli být k ruce, aby zůstali venku. Nemusel hledat dlouho, jednorožec se brzy objevil a hned se na něj hnal, aby ho bez meškání proklál svým rohem.
„Klídek, klídek,“ řekl krejčík, „tak rychle to nepůjde.“
Zůstal stát a čekal, až bude zvíře co nejblíže a potom před ním hbitě uskočil na stranu. Jednorožec, který se proti krejčíkovi řítil celou silou, svůj roh zarazil, místo do krejčíka do kmene silného stromu tak hluboko, že jej nemohl ani za nic vytáhnout ven.
„Teď Tě mám ptáčku,“ smál se krejčík, vyšel zpoza stromu, kolem krku dal jednorožci nejprve provaz, potom sekerou vypáčil roh ze stromu, a když bylo vše hotovo, vedl to zvíře ke králi.
Ale král mu ani tentokrát nechtěl dopřát slíbenou odměnu a vznesl třetí požadavek. Krejčík mu měl před svatbou ještě chytit divokou svini, která páchá v lese velké škody; lovci mu přitom pomohou.
„Rád,“ řekl krejčík, „to je úplná hračka.“
Ale lovce s sebou do lesa nevzal a oni byli rádi, neboť ta divoká svině už je mnohokrát přivítala tak, že neměli pražádné chuti jít do lesa znova. Když svině krejčíka zpozorovala, vyřítila se na něj s tlamou dokořán a vyceněnými zuby a chtěla ho strhnout k zemi. Ale prchající hrdina vskočil do lesní kapličky a jediným skokem protilehlým okýnkem opět ven. Svině vběhnula za ním a krejčík za ní přibouchl dveře; tak to rozlícené zvíře zajal, bylo příliš těžké a neobratné, aby vyskočilo oknem jako on. Krejčík přivolal lovce, kteří se celí nedůvěřiví dívali klíčovou dírkou na uvězněnou svini. A on se zatím vydal ke králi, který nyní musel dodržet slib a dát mu princeznu i půlku království.
Za nějaký čas se mladá královna v noci probudila a slyšela, jak její muž mluví ze spaní:
„Chlapče, udělej tu kazajku a zašij ty kalhoty, nebo Tě přetáhnu loktem.“
Tu rázem pochopila, ve které uličce se ten mladý hrdina narodil, stěžovala si svému otci a prosila ho, aby jí od takového muže pomohl, neboť on není žádný urozený hrdina, ale obyčejný krejčí. Král ji utěšoval a pravil:
„Nechej příští noci ložnici otevřenou, mojí sluhové budou stát venku a až usne, vejdou dovnitř, svážou ho a naloží na loď, která ho odnese do širého světa.“
Princezna byla spokojená, ale jeden královský zbrojnoš, který byl mladému pánu nakloněn, to vše slyšel a přišel mu o tom chystaném úkladu říci.
„Tohle zvládnu lehce.“ pravil krejčík.
Večer ulehl v obvyklém čase se svojí ženou na lože. Když si myslela, že už spí, vstala, otevřela dveře a zase se položila zpět. Krejčík, který dělal, že spí, začal pojednou volat jasným hlasem:
„Chlapče, udělej mi kazajku a zašij kalhoty, jinak Tě přetáhnu loktem! Já jsem trefil sedm jednou ranou, dva obry jsem zabil, jednorožce zkrotil a divokou svini zajal a měl bych se snad bát těch, co stojí za dveřmi?“
Když sluhové slyšeli krejčíka takto mluvit, padl na ně velký strach a utíkali odtamtud, co jim stačil dech a krok.
A tak si už nikdy nikdo na krejčíkův královský majestát netroufl.  

 

 

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight