Statečný Jimram

zobrazeno 33×

Vložil(a): jitkamety, 19. 2. 2016 16.03

Kterak po rytířsku si vedl a jak s odbojnými moravskými pány se proti králi spolčil, až byl za to od krále za lapku vyhlášen, ale svému jmén u hanbu neudělal Na kuželovitém kopci nad Kojeticemi u Třebíče stojí hrad Sádek. Jeho pán rytíř Jimram z Ungersberka s bratrem Arklebem byli straníky Jindřicha Korutanského. Krále českého Jana Lucemburského nechtěli za svého vládce uznat. Byla to zlá doba, když se páni s králem mezi sebou nemohli dohodnout. Jedni napadali druhé a nic dobrého z toho nepošlo, jen samé násilnosti a krádeže.
Třebíčský opat Petr byl stoupencem krále Jana a pana Jimrama nikdy v lásce neměl. Kde mohli, oba si navzájem tropili jen schválnosti a jejich čeleď vedla mezi sebou spory jako jejich páni. Na potkání se prala a tloukla, že z toho bylo mrzení a soudy. Když Sádečtí jednou opatovi pobili mnicha, opat Petr se rozhodl, že tomu provždy udělá přítrž. Svolal bratry mnichy do klášterního konventu a prohlásil: „Páni bratři! Pojedu do Prahy až k samému králi a budu si stěžovat. Jen ať si pán ze Sádku nemyslí, že je tu větším pánem. Já ho přece jen na šibenici přivedu, aby byl v kraji pořádek a klid.“
Bratři schvalovali opatovo rozhodnutí, protože rytíř Jimram neustále jejich klášterní zboží napadal a drancoval. Když se mu lidé stavěli na odpor, pobíjel je a mrzačil a v klášteře z toho měli jen škodu.
Třebíčský opat nemeškal a vypravil se ke králi. Vzal s sebou vzácné dary, aby královské oko na něho pohlédlo milostivěji. Dobře věděl, jak to mezi pány u dvora chodí, a chystal se, že jim tam dopodrobna vylíčí, jak se pan Jimram s odbojnými pány moravskými spolčuje proti králi a jeho neuznává.
Zatím rytíř Jimram seděl na Sádku a cvičil svoji čeleď ve zbrani, aby byla pořád připravena k boji. Paní Markéta to nerada viděla a pánovi často domlouvala: „Kdybys čeládku raději na pole honil a k pořádné práci měl; takhle jenom zbytečně utrácí čas a hraje si na vojáky.“
„Ty tomu nerozumíš!“ odbýval ji pan Jimram. „Počkej, až jednou královští k hradu přitrhnou, potom se budeme mít co ohánět. Cepy bychom je nesprali, jenom železem do nich musíme bít.“
„A to bude jenom z toho, že pořád tomu třebíčskému opatovi po klášterním zboží sjíždíte,“ zlobila se paní. „Onehdy jste zase plné vozy na Sádek přivezli. Jen počkej, pane Jimrame, až bude opat na Tebe u krále žalovat“
Ale pan Jimram jen mávl rukou a smál se těm ženským řečem.
„Nic víc se nestalo, než že jsme opatovi ubrali trochu z klášterní sýpky. Stejně má obilí ještě habaděj a břich mu pořád roste.“
„Boj se boha, Jimrame, a mysli na dceru! Co si pak počneme, až se král na Tebe rozhněvá?“
Pan Jimram prohlížel a čistil dlouhý meč, co mu ještě zůstal po otci. Když jeho ostří obracel proti světlu, rozvážně a bez úsměvu povídal, jako by tu ženy nebylo. „Stejně jsem králi trnem v oku a můj hrad Sádek trnem druhým. Přijde čas, že si král na něj vzpomene, a potom přijde ke slovu i meč.“ A ještě toho dne jel pan Jimram s čeledí až kamsi k Brnu.
Paní rytířka byla na Sádku většinou s pacholky a děvečkami sama. Jen několik zbrojnošů jí tu pán nechal, aby hlídali na hradbách a v prvních chvílích, kdyby bylo potřeba, hrad ubránili. Dcerka byla malá, chůva se o ni starala a celé dny ji kolébala. Paní zaběhla občas na komoru, aby se s ní potěšila, jinak ji bylo vidět v kuchyni, v čeledníku i ve sklepě. Pořád byla v jednom kole. Někdy si vyjela na pole, aby se podívala, zda čeládka nezahálí. Byl to život plný starostí a strastí, dobrého v něm bylo pomálu.
Tak šel den za dnem, celý rok od jara do zimy bylo práce dost a dost Když nebyla na poli, tak se zase mlátilo ve stodole, děvečky seděly u kolovratu a předly nebo draly v komoře peří. Paní Markéta byla dobrá hospodyně, jenom trochu hádavá. Když přijel rytíř ze světa, vždycky nějakou novou zprávu přivezl a sem tam pověděl, co v jiném kraji páni dělají a jak pořád mluví proti králi Janovi. Jak se ten Lucemburk o království nestará a jen by vedl samé vojny, aby pro sebe ještě větší slávy rytířské získal.
„To byl nešťastný den pro české království, když ho páni volili,“ povídal pan Jimram manželce. „Teď by se ho nejraději zbavili a nevědí, jak by to udělali.“ Ale ona těm panským sporům tuze nerozuměla. Přála si, aby muž seděl doma a staral se o statek. To pak byla paní spokojená, ale takhle se často zlobila. Třebíčský opat se vrátil z Prahy s dobrou zprávou. Když to pánům bratřím v konventu vyprávěl, jak byl mladým králem na hradě dobře přijat a uvítán, všichni ho poslouchali se zatajeným dechem.
„A král Jan dal svoje pány hned svolat a dlouho se spolu radili. Potom mi řekl, abych se v pokoji vrátil domů a čekal. Co nevidět prý potáhne na Moravu, aby odbojné pány zkrotil a udělal v markrabství konečně pořádek.“
„A co bude se Sádkem?“ ptali se bratři, protože pan Jimram je pořád strašil a dobrého bydla jim ubíral.
„Tam král prvně potáhne. To mi slíbil rukou dáním, než mne propustil. Však ho tu v klášteře uvítáme a sami uvidíte, jak nám přeje,“ vyprávěl opat a spokojeně hlavou pokyvoval.
„Jak sem vojsko přitáhne a kolem kláštera bude ležet, to bude zlé, bratře opate!“ odvážil se odporovat jeden ze starších bratrů, který byl v klášteře nejdéle a mohl s opatem takto promluvit.
„Něco z pokladnice králi dáme, to je pravda, ale za to nás jistě král nějakým novým statkem obdaří. A že jeho vojsko velikou škodu udělá, to už jinak na tomto světě nejde,“ povzdechl si opat. „My se musíme za krále modlit, aby nám ho Pán Bůh dlouho zachovati ráčil!“
Bratři se více neptali. Jenom se modlili, až jim král od toho sádeckého lapky pomůže, aby potom svoje zboží mohli zvelebit.
Také pan Jimram se dozvěděl, že se král Jan chystá na Moravu. Dal znovu opravit hradby a zásoby dovézt na hrad, aby bylo všecko v pořádku. Když se to paní Markéta dozvěděla, dala se do pláče a znovu muži vyčítala.
„Kdybys pořád s těmi pány nesmlouval, pane Jimrame, jistě by král na Tebe milostivěji hleděl. Teď abychom jenom čekali, kdy se jeho hněv na nás obrátí.“
„Co brečíš, ženo?“ zlobil se pán. „Nejsme přece žádná boží hovada, co nemají rozumu. Vím, čeho je naší zemi třeba, a jen tak mne nezastraší nějaký cizozemec, co pořád myslí na sebe a u nás by se chtěl mít dobře.“
Rytířka z toho byla tak nešťastná, že v noci ani nespala. Stále jen čekala, co se bude dít. Rytíř měl všude svoje zvědy a věděl, kdy král přitáhl s vojskem do Jihlavy a jak tam havíře najímal. Tehdy rozhodl, že všechny ženské musí z hradu odejít.
„Zbytečně byste tu překážely. Dej, paní Markéto, naložit vše potřebné na vozy, vezmi s sebou chůvu i služky! Dám Vás vyprovodit až k zemanovi do Štěměch. To je dobrý chlap a sedí si tam pěkně za větrem. A já zde budu alespoň o Vás bez obav.“
Rytířka plakala a naříkala, ale když viděla, že nebezpečí je blízko, poručila pacholkům, aby z komory vynesli truhlice, a sama ještě se služkami uložila na vůz cennější šatstvo a nádobí, nakonec pak i kolébku. Potom se s rytířem rozloučila a odjela. Ozbrojení pacholci na koních je doprovázeli a pan Jimram se za nimi dlouho díval z hradeb, dokud mu nezmizeli v úvozu.
Od Třebíče přicházely zprávy, že král se utábořil s vojskem u města a sám že přebývá u opata Petra. Když se to rytíř dozvěděl, řekl pacholkům: „Tak to máme zpečetěno. Opat právě při dobrém obědě vypráví králi, jak jsme na jeho zboží loupili a jaké neřádstvo jsme mu prováděli. To můžeme královu návštěvu čekat na Sádku co nevidět.“
Byl však přitom dobré mysli. Věřil svým lidem a měl je dobře vycvičeny. I když věděl, že by se sám královským neubránil. Čekal, že mu přátelé přijedou se svými lidmi na pomoc, jak se s nimi domluvil. Všechno se ale zběhlo jinak. Když jednoho rána přitáhlo královské vojsko pod Sádek, bylo královských jako much. Rytíři na koních, zbrojná čeleď i pěší, na vozech vezli žebříky, sudy smůly i oleje a nakonec táhli válečné stroje. Pan Jimram ze Sádku viděl dobře mezi vojáky i královu korouhev a korouhev několika českých pánů, kteří s ním přijeli na Moravu.
„Tak, chlapi, s boží pomocí půjdeme do toho! Budeme se bít do posledního dechu, aby si ti páni dole nemysleli, že jsou na Sádku nějaké baby. Kdo si netroufá, může ještě odejít!“
Ale všichni s panem rytířem zůstali. On k nim uměl tak dobře promluvit, že by byli za něho dali vlastní život „Poslal jsem k moravským pánům posla, aby nám přišli na pomoc. Doufám, že v tom sami nezůstaneme!“ řekl jim pan Jimram pro útěchu a sám byl také přesvědčen, že mu ostatní páni pomohou.
Když královští začali hrad obléhat, drželi se na Sádku statečně. Stříleli mistrně a pod každou střelou padl jeden z královských. Útok šel za útokem a brzy bylo poledne. Na chvíli královští přestali a král se radil se svými věrnými. „Toho jezevce musíme odtud dostat jinak. Nemohu tady zbytečně posílat lidi na smrt, ještě je budu potřebovat. Stojí nám v cestě několik hradů a měst Proto vyzkoušíme naše havíře, ať ukážou, co dovedou!“ rozhodl král a tak se stalo. Odpoledne zase začali střílet a vrhat věchty hořící slámy na hrad. Královští útočili z jedné strany zběsile a z druhé strany havíři podkopávali hradební zeď. Pomoc odnikud nepřicházela, ale pan Jimram se bránil udatně.
„Do večera musí být hrad dobyt!“ nařídil král a sám se svým doprovodem se vyjel podívat na nedaleký kopec, aby lépe viděl, jak obě strany mezi sebou bojují.
Když se havířům podařilo prokopat zeď, stáhli se Jimramovi lidé ze Sádku do vnitřního hradu. A znovu tekla krev na obou stranách. Když konečně pozdě navečer královští hradu dobyli, zajali osmnáct mužů a rytíře Jimrama, kterému se nepodařilo v poslední chvíli ujít. Než zajatce předvedli před mladého krále, bylo už rozhodnuto.
„Ty pacholky všechny popravte mečem a pan rytíř Jimram ať se podívá, jak trestám neposlušné!“
Král čekal, že ho rytíř bude prosit o milost, ale nedočkal se. Ostatní naříkali a prosili, jen jeden z nich se pořád usmíval a stále se kolem sebe rozhlížel. Byl to mladičký pacholek a král si ho všiml.
„Co je Ti k smíchu, chlape? Teď už mysli na poslední věci člověka a modli se, aby Ti pán bůh odpustil!“
Mládenec se ho však nezalekl. Když král naléhal, aby mu pověděl, co je mu tolik k smíchu, řekl:
„Dívám se, králi, jak mocný orel tepe kohoutky, protože se bojí jejich křiku a zobáků. Ale každý pořádný kohout má raději ráno než konec večera.“
„Jsi drzý, ale líbíš se mi! Máš-li nějaké poslední přání, splním Ti je!“ řekl mu milostivě.
„Jen jedno přání mám, králi! Abys mne dal raději pověsit než setnout. A také bych se rád ještě podíval, jak do kraje přichází ráno. Tamhle na ten strom, co při cestě stojí, potom mne kat může pověsit,“ řekl mládenec srdnatě. „V těch zelených větvích mi bude lépe, než tu mezi vámi na zemi.“
Když to král slyšel, zamrzelo ho, že musí svému slovu dostát, protože už dlouho takového statečného vojáka neviděl. „Tak ať je po tvém, chlapče! A tebe, pane ze Sádku, si také necháme na ráno!“
Tak přečkal rytíř Jimram se statečným mládencem poslední noc. A když slunce vyšlo, před jeho očima královský kat chlapce pověsil.
Když se král Jan probudil, chtěl vědět, co je nového. Komoří mu pověděl, že rytíř Jimram dosud stojí před stanem a pacholka že už pověsili.
„Toho rytíře dáš také pověsit, milosti? Nebo raději mu setnout hlavu? Oboje si zaslouží!“
Ale král se dobře vyspal a chtěl pohár uherského, aby si ovlažil hrdlo. Když se napil, zasmál se:
„Ty bys, komoří, pořád jen lidi mordoval! Uvidíme, co bude k snídani, a potom teprve rozhodneme.“
A poručil, aby mu jídlo nosili. Rytíř Jimram zatím stál o hladu a žízni už od večera před královským stanem; tři vojáci ho hlídali. Když se král nasnídal a oblékl, vyšel ze stanu, aby se podíval na Jimrama. Ten tu stál pořád jako svíce, s hlavou hrdě vztyčenou. I když ho už zmáhala únava, díval se králi upřeně do očí. „Jak vidím, jsi rytíř statečný a hrdý a takové potřebuji, pane Jimrame!“ začal král, jako by se nic nestalo. „Proto jsem se rozhodl, že Ti dám milost, když se proti mně nebudeš bouřit. Ale Tvoje sídlo do kořene vyvrátím, aby ses neměl kde zahnízdit.“ Všichni kolem krále radili pak rytíři, aby se podrobil. Rytíř Jimram ze Sádku chvíli váhal, potom však královskou milost přijal, a tak si zachránil život. Král byl spokojen. Poručil, aby hrad Sádek před jeho očima rozbořili, potom ho teprve propustil. Když královské vojsko od Sádku odtáhlo, došel rytíř do nejbližší vsi a tam mu dali koně. Potom jel do Štěměch, kde na něho čekala žena s dítětem. Zeman se o ně dobře postaral, ale pánovi pomoci nemohl. Sám mnoho peněz neměl a schovával je na horší časy. Několik dní pan Jimram zůstal u ženy, ale potom ho už nikdo neudržel. Vzal koně, se všemi se rozloučil a vydal se za moravskými pány, aby s nimi dál bojoval proti králi.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight