Statečný Hroznat

Kterak českému králi věrně sloužil, pomezní hvozd střežil a jak tepelský klášter od něho založen byl

Kdysi ještě české pomezní hvozdy na západní straně země střežili Chodové, jedním z jejich vojvodů byl Hroznata, pán hradu Teplé. Už jeho otec věrně sloužil českému knížeti a byl dobrým strážcem tepelské zemské brány. A pan Hroznata si s ním v ničem nezadal. Se svou družinou bránil zemi proti Bavorům i domácím škůdcům a dával pozor, aby nezničili záseky a ve hvozdu nekáceli stromy. „Kdyby někdo porazil svévolně jenom jeden strom, musíte ho ke mně přivést!
Nebude-li Vás poslušen nebo jinak se Vám bude protivit, na místě mu srazte hlavu!“ nařizoval pán vždycky svým lidem, než vyjížděli na obhlídku svěřeného kraje. Páni z Bavor se svou čeledí často jezdili na českou stranu a přepadali vsi, proto zde nebylo o bitky nikdy nouze.
Za dobrou a věrnou službu daroval král panu Hroznatovi celý kraj kolem hradu Teplé, aby ho vzdělával a osazoval svými lidmi. Když začaly křižácké války, zachtělo se i panu Hroznatovi uvidět cizí země. Zajel proto na královský Vyšehrad s prosbou.
„Milostivý králi! Dovol mi, abych také já mohl vyjet s několika věrnými do Jeruzaléma. Je ho třeba dobýt na pohanech a rád bych svými silami přispěl ku pomoci ...“
Král musel nejprve vše dobře rozvážit. Mnoho statečných pánů se hlásilo do křižáckého vojska. Papež nabádal knížata a krále, aby jim nestáli v cestě, ale i doma bylo třeba statečných mužů.
„Věrný Hroznato! Jsem Ti zavázán za dobré služby, a proto Ti nechci prosbu odepřít. Nerad bych Tě ztratil. Buď tedy na sebe dbalý a opatrný, a zbytečně nedávej hlavu nikde v sázku! Kdo bude však za Tebe strážit naše pozemní hvozdy?“ zeptal se král, kterému přece jen nebylo po chuti, že na čas přijde o spolehlivého muže.
„Mám mnoho dobrých a statečných lidí,“ odpověděl vladyka Hroznata. „Těm nejlepším uložím, aby za mne poctivě konali službu. Neměj, králi, žádné obavy, náš hvozd uhájí.“
Potom předal mnoho krásných darů, drahých látek, sudy medu a vína. Ještě jednou králi poděkoval za důvěru a ujistil ho svou věrností.
Když se pan Hroznata vrátil na hrad Teplou, dal svolat lid a všem pověděl o svém úmyslu. Někteří se hned hlásili, že by s ním rádi jeli do cizích zemí. Ale on jich vybral jenom několik, druhé ustanovil vedením družin. Potom několik týdnů připravovali zbroj a zásoby na cestu. Hroznatova paní pořád plakala a naříkala, že se už s mužem nikdy neuvidí, a prosila ho, aby nikam nejezdil.
„Načpak ty ženské slzy!“ zlobil se Hroznata. „Smutno Ti tu přece nebude. Je tady plno čeledě a budeš mít dost starostí o hospodářství, pole a louky. Do roka se vrátím a jistě se ve zdraví shledáme.“
Potom poručil, aby pacholci naložili na vozy vše potřebné, sám usedl s družinou na koně a vyjeli na západ bít se s pohany.
Na hradě Teplé si dlouho povídali o statečném panu Hroznatovi a paní se za něho celé dny modlila. V létě přišla ale hrozná sucha, všude bylo málo vody. Mnoho lidí v tu dobu pomřelo a jednoho dne se roznemohla také urozená paní, brzy nato pak umřela. Když ji pohřbili, poslali za vojvodou posla se vzkazem. Pan Hroznata zatím udatně bojoval v křižáckém vojsku a stínal hlavy pohanům. Přitom ale nelenil a kde mohl, bral zlato, drahé nádoby i šperky, štíty, zbraně a koňské řemení. Tak se dostal až do Jeruzaléma a tam se s jinými křižáky poklonil u božího hrobu. Mnozí z nich dělali pánubohu různé sliby, aby je ochránil a oni se vrátili ve zdraví domů. Pan Hroznata se jako jiní páni slavnostně zavázal, že když se vrátí, nedaleko Teplé vystaví klášter.
Nebylo to však lehké. Hlad i velké horko trápily lidi, a když se pak plavili přes moře, několikrát všem šlo o život. Teprve až se dostali na pevnou zemi, znovu uvěřili, že uvidí českou zemi. Cesta domů se jim zdála nekonečnou a mnoho peněz utratili za stravu a pití. Někteří si ani ze své kořisti mnoho nepřivezli. Když se pan Hroznata dověděl, že je vdovcem, řádně svou ženu oplakal. A sotva se navrátil domů, žádal krále, aby mu povolil stavbu kláštera. Tak přišli do Teplé bílí mniši, premonstráti, aby tu založili nový klášter.
Jejich příchod ale nepřinesl zdejšímu kraji mnoho radosti. Zakládali pro sebe rybníky a pole, stavěli kamenný klášter s kostelem a to nelibě nesl řád německých rytířů, kteří měli svoji komendu v Chebu. Ti, kde mohli, zajížděli na zboží tepelského kláštera a všemožně bílým mnichům škodili. Pan Hroznata však ještě statečně vládl mečem, měl s nimi mnoho půtek a oni neustále na něho žalovali u krále. Od té doby, co tu byly dva mnišské řády, na západní straně země nebylo klidu. Opat tepelského kláštera často sedal s panem Hroznatou na jeho hradě a povídali si o Svaté zemi, o pohanech a křižáckých válkách, ale především o starostech kláštera.
.,Měl bys vše uvážit, urozený pane! Vstup do našeho řádu! My potřebujeme statečných mužů, abychom naše dílo uchránili před zkázou a nepřáteli. A Tys jedním z nich!“
Pan Hroznata byl hrdý na to, jak kraj kolem Teplé vzkvétá a nese užitek. Mniši znali více než zdejší lidé a učili je lépe obdělávat půdu, vysazovat stromy, tkát látky.
„Nevím, opate, jak bych se já, starý válečník, cítil v mnišské kutně,“ rozvažoval pan Hroznata. „Od mládí jsem byl pořád v sedle a v ruce měl meč. Růženec jsem vždycky špatně držel v tvrdé dlani a nenaučil jsem se ani pořádně modlit.“
„Vždyť se, náš pane, nemusíš vzdávat svých práv,“ opatrně ho přemlouval opat. „Svoje jmění bys vedl dál a u nás by o Tebe bylo dobře postaráno, pokud se snad nechceš ještě jednou oženit.“
Hroznatu mrzelo, že neměl žádných dětí. Ale žádná z okolních bohatých panen se mu nelíbila a na dlouhé námluvy neměl nikdy čas, proto se neoženil. „Ještě vše uvážím, opate! Člověk je hříšné stvoření a nechtěl bych Vám být v práci přítěží, ale pomocníkem.“
Mnohokrát spolu ještě oba páni seděli, než se konečně dal pan Hroznata přemluvit. Jednoho dne vstoupil do premonstrátského řádu jako převor a správce tepelského kláštera. Tehdy teprve pohnul žlučí chebským rytířům i jejich komturovi, a oni si umínili, že ho musí dostat do svých rukou. Protože řád německých rytířů měl všude na tepelském zboží svoje zvědy, jednou se komturovi doneslo, že z Teplé jdou do Hroznětína dva mniši bez doprovodu a jeden z nich by mohl být statečný Hroznata.
„Pošleme vzkaz Jindřichovi z Kynšperka, aby za nimi hned vyjel se svými lidmi a ty dva mnichy zajal. Kdyby se zpráva potvrdila, ať toho Hroznatu vsadí do vězení!“ nařídil komtur poslu, kterého posílal na hrad Kynšperk nad řekou Ohří. Mnich Hroznata nevěděl, co se proti němu strojí, a pokojně šel prašnou cestou se svým spolubratrem za posláním, kterého se mu dostalo od opata kláštera. Na cestě je zaskočil rytíř Jindřich z Kynšperka se svou družinou a oba mnichy zajal. Když je dovezli na Kynšperk, řekl:
„Poznal jsem Tě, Hroznato! Teď už mi neujdeš. Nikdy jsem nezapomněl, kolik jsi mi nadělal škody, kolik lidí pobil a kolik dobytka odvedl.“
„Já, a Tobě škody?“ vzepřel se mu starý Hroznata. „Víš dobře, pane Jindřichu, že jsem po celý život bojoval proti škůdcům této země a Tys patřil vždycky mezi ně.“ Vtom k němu přiskočili dva zbrojnoši, aby opovážlivého starce umlčeli, ale pan Jindřich je zadržel.
„Jsi pořád smělý, Hroznato! A já chci ctít Tvé šediny. Proto Tě vsadím do vězení, aby sis trochu u nás odpočinul. Buďto za Tebe pošlou z tepelského kláštera řádné výkupné, anebo Tě pošlu německému komturovi do Chebu. Ten by si s Tebou také rád popovídal.“
Potom poručil, aby oba mnichy zavřeli do hluboké okrouhlé věže, kde byli v těžkých okovech bezmocní. Denně za nimi chodil jen žalářník, který jim nosil džbán vody a bochník chleba. Nikdy ani půl slova nepromluvil, protože mu to jeho pán přísně zakázal. Hroznata ale věřil, že se přece jednou obměkčí, a proto ho každého dne prosil stejnými slovy.
„Dobrý muži! Prosím Tě ve jménu Krista, abys našim bratřím do Teplé vzkázal, že mého života je už namále. A kdyby za mne dali výkupné a podrobili se řádu německých rytířů, naše věc by byla ztracena.“
Žalářník vyslechl jeho slova, ale nedal mu žádnou odpověď. Až jednoho dne se mu zželelo ubohých mnichů, kteří tam strádali zbytečně a nikdo se o ně nestaral. Po vlastním synovi vzkázal do Teplé, co mu řekl mnich Hroznata. A když se pan Jindřich na Kynšperku dověděl, že žádné výkupné nedostane, zle se rozkatil. „Ti mniši jsou umínění jako mezci. Komtur se také nehlásí — snad si nemyslí, že já budu ty dva krmit zadarmo? Od tohoto dne nedostanou ani vodu, ani chleba. Buďto tam zajdou, nebo se mi Hroznata podrobí.“
Ale Hroznata zůstal ve své víře pevný a napomínal svého spolubratra k trpělivosti. Sám upadal slabostí do mdlob a měl podivná vidění.
„Náš den vysvobození se už blíží, bratře! Jen měj ještě trochu trpělivosti, brzy vyjdeme odtud na svobodu!“
Mnich se trpělivě modlil a klečel vedle převora celé dny a noci. Až jednoho dne Hroznata skonal na shnilé slámě a na jeho tváři se objevil blažený úsměv. Nikdo se o tom na hradě ale nedověděl.
Když si pan Jindřich ráno vyjel na lov, v první vsi ho zastavili vyděšení sedláci a vyprávěli mu nevídanou věc.
„Před svítáním šli tudy po cestě dva bílí mniši v podivném růžovém oblaku a zářilo z nich takové světlo, že jim nebylo vidět ani do tváře. To se stal jistě nějaký zázrak. Ten starší vedl toho mladého za ruku a v prachu po nich nezůstaly ani šlápoty.“ Když to pan Jindřich uslyšel, zarazil se. Pak si vše nechal ještě jednou vyprávět. Přitom si vzpomněl na Hroznatu. Obrátil koně na Kynšperk a sotva dorazil k bráně, už křičel, aby mu otevřeli dveře do věže.
„Musím se podívat, jestli mi ti dva bílí holubi náhodou neulétli z vězení.“ Žalářník rychle běžel pánovi vyhovět. Všechny zámky i závory byly v pořádku, ale když dveře Hroznatova vězení otevřel, nikoho tam nenašli. Pan Jindřich stál za ním a křičel:
„Kdopak ty dva odtud pustil? Kolikpak Ti za tu službu dali?“
„Milostivý pane, přísahám, že o ničem nevím! Sám jsi viděl, vězení bylo dobře zavřeno. Jenom zázrakem by se byli mohli odtud dostat,“ naříkal žalářník. „Když tedy věříš na zázraky, sám si můžeš takový dokázat,“ a zabouchl za žalářníkem dveře.
Pan Jindřich, když zavřel chudáka do vězení, sám vyšel na dvůr a vyptával se čeledi, jestli v noci něco zvláštního neviděla. Každý vrtěl hlavou a zapíral, že by někde ty dva mnichy viděli. Až jeden ze strážných si vzpomněl.
„K ránu, když se pomalu rozednívalo, najednou se na nebi objevil růžový mrak. Rychle padal k zemi a ploužil se kolem hradu, ale vítr ho potom odvál na jinou stranu a všechno bylo jako dříve. Ty dva mnichy jsem ale neviděl.“ Pán byl zlostí bez sebe a mrzel se, že to výkupné za mnichy nesjednal dříve. Potom se vydal do Chebu, aby tam komturovi pověděl, že mnich Hroznata zmizel a nikde není k nalezení.
Na Královské hoře nad Kynšperkem, kde za dávných dob stával hrad Kynšperk, se objevují občas růžové červánky a ozáří celý kraj. Statečný Hroznata byl za své činy blahoslaven a uctíván řádem premonstrátů jako světec. Jeho druh prý bloudí krajem kolem Teplé, ale nikdy nikomu neublíží.