Šťastná šneččí rodina

zobrazeno 25×

Vložil(a): dáša, 24. 2. 2016 17.58

Největší zelený list u nás je jistě lopuchový list; přidrží-li si jej někdo na břiše, vypadá skoro jako zástěra, a když si jej dá na hlavu, poslouží mu v dešti skoro zrovna tak dobře jako deštník, právě proto, že je tak hrozně veliký. Lopucha neroste nikdy sama, kde roste jedna, tam jich roste zároveň víc, to je přímo skvělé, a zejména pro šneky. Velcí bílí šneci, které vznešení lidé v dávných dobách jedli s omáčkou, jako my dnes jíme maso, ti jim chutnali! Pochvalovali si, jaké je to dobré jídlo, protože se domnívali, že mají výbornou chuť. Tak tihle šneci se živili lopuchovými listy, a proto lidé tenkrát také lopuchy pěstovali.
Tak také bylo jedno staré panské sídlo, kde už nejedli šneky, ti už docela vymřeli; ale lopuchy nevymřely, ty se rozrůstaly po všech cestičkách a záhonech, že nikdo nevěděl, jak se jich zbavit. Byl to učiněný lopuchový les, tu a tam bylo vidět také jabloň nebo švestku, ale jinak by si byl nikdo nepomyslel, že tam kdysi bývala zahrada. Všechno to byla jenom samá lopucha. ..... A tam také přebývali dva poslední, notně už staří šneci.
Sami nevěděli, jak jsou vlastně staří, ale dobře se pamatovali, že jich bývalo mnohem víc a že jsou z rodiny cizího původu a že kvůli nim tam byl celý lopuchový les vysázen. Nikdy se za jeho hranice nedostali, ale věděli, že na světě je něco, co se jmenuje panské sídlo, a tam že je uvaří, až zčernají, pak že je položí na stříbrnou mísu, ale co se stane potom, to nevěděli. Jaký je to pocit být uvařen a ležet na stříbrné míse, to si nedovedli představit, ale jistě to bylo skvělé a obzvlášť vznešené. Ani chroust, ropucha nebo žížala, kterých se na to ptali, jim nedovedli odpovědět, nikdo z nich nebyl uvařen ani neležel na stříbrné míse.
Staří bílí šneci věděli, že jsou nejvznešenější na celém světě. Lopuchový les tady byl kvůli nim a kvůli nim stálo i panské sídlo, aby je tam uvařili a položili na stříbrný podnos.
Žili teď velmi osaměle a šťastně, a protože sami neměli děti, ujali se obyčejného malého šneka, aby ho vychovali jako vlastní dítě, ale ten maličký šnek nechtěl růst, protože to přece byl obyčejný šnek. Avšak staří, zvláště šnečí matka, se domnívali, že je na něm přece jen vidět, jak přibývá na váze, a když to tedy starý šnek nechtěl vidět, vybídla ho, aby si sáhl šnekovi na skořápku. A starý šnek uposlechl a poznal, že matka má pravdu.
Jednoho dne hustě pršelo.
„Poslouchej, jak to na lopuchách bubnuje a duní!“ řekl starý šnek.
„A také kapky je vidět!“ povídala šnečí matka. „Voda se zrovna hrne po lodyze dolů! Uvidíš, že tu bude mokro! Jsem ráda, že máme oba svůj dobrý domeček, a že také ten malý má svůj! O nás je vskutku lépe postaráno než o všechny ostatní tvory; je vidět, že my jsme na světě pány! Domek máme od narození a lopuchový les je tady kvůli nám! ..... Ráda bych věděla, jak daleko sahá a co je za ním.“
„Za ním není nic,“ povídal starý šnek. „Lepší než u nás to nemůže být nikde, a já nemám, co bych si přál.“
„Víš,“ povídala šnečí matka, „já bych si tak přála, abych se dostala na panské sídlo, aby mě uvařili a položili na stříbrnou mísu. Takhle tomu bylo se všemi našimi předky a věř mi, že na tom je něco zvláštního.“
„Panské sídlo se snad zhroutilo,“ povídal starý šnek. „Nebo je možná lopuchový les přerostl, že odtamtud lidé nemohou vyjít. ven. Na to také není žádný spěch, ale Ty máš vždycky tak hrozně nakvap a malý s tím už taky začíná. Neleze už třetí den vzhůru po stonku? Mě bolí hlava, když se na něj podívám.“
„Nehubuj!“ povídala šnečí matka. „Ten leze tak rozvážně, ještě z něho budeme mít radost, a my staří už nemáme pro co jiného žít. Ale myslel jsi už na to, jak mu opatříme ženu? Nemyslíš, že dále v lopuchovém lese je někdo našeho rodu?“
„Myslím, že černí šneci tam jistě budou,“ povídal starý šnek, „černí šneci bez domečku. Ale to je jenom něco podřadného, a ještě si o sobě myslí kdovíco. Svěříme to mravencům, ti stále pobíhají sem a tam, jako by měli něco na práci. Ti budou jistě vědět o ženě pro našeho šnečka.“
„My bychom věděli o té nejkrásnější,“ povídali mravenci.
„Ale bojíme se, že to nepůjde, protože je to královna.“
„To nevadí,“ rozhodl starý šnek. „Má domek?“
„Má zámek,“ odpovídali mravenci. „Nejkrásnější mravenčí zámek se sedmi sty chodbami!“
„Děkujeme,“ povídala šnečí matka, „náš syn nepůjde do mraveniště. Když nevíte o ničem lepším, dáme to na starost bílým komárům, kteří létají široko daleko v dešti i slunci, ti znají lopuchový les vně i uvnitř.“
„Máme pro něho ženu,“ povídali komáři, „sto lidských kroků odtud sedí v ostružinovém keři malá šnečí dcerka s domkem, která je docela sama a už ve věku na vdávání. Je to jenom sto lidských kroků!“
„Ať sem k němu přijde,“ povídal starý šnek. „On má lopuchový les a ona jenom keř.“
Tak tedy přivedli malou šnečí slečnu. Osm dní trvalo, než přišla, ale to bylo právě něco zvláštního. Na tom bylo vidět, že je z dobrého rodu.
A tak tedy slavili svatbu. Šest světlušek svítilo, jak nejlépe umělo, jinak to probíhalo zcela klidně, protože staří šneci nestrpěli rozmařilost nebo výstřednosti. Ale šnečí matka pronesla krásnou řeč, starý šnek byl totiž tak dojat, že nemohl mluvit. A pak jim odevzdali jako dědictví celý lopuchový les a řekli, co říkali vždycky, že to je totiž to nejlepší na světě, a když budou počestně a spořádaně žít a rozmnožovat se, že jednou oni i jejich děti přijdou do panského sídla, kde je uvaří do černa a položí je na stříbrnou mísu.
A po této řeči zalezli staří každý do svého domečku a už se nikdy neobjevili ..... spali. A mladý párek šneků vládl v lese a měl velké potomstvo, ale nikdy je neuvařili a nikdy se nedostali na stříbrnou mísu. Z toho usuzovali, že panské sídlo se patrně rozpadlo a že všichni lidé na světě vymřeli, a protože jim nikdo neodporoval, byla to tedy pravda. A na lopuchové listy bubnoval déšť jen pro ně, aby měli nějakou hudbu, a slunce svítilo kvůli nim, aby se zbarvil řádně lopuchový les, a oni byli velmi šťastni a šťastna byla celá rodina, neboť vskutku byla šťastna.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight