Starší syn

zobrazeno 35×

Vložil(a): jitkamety, 2. 3. 2016 16.14

Mladší syn štípl kocoura do ocasu a posadil se k němu na teplou zídku za pecí. Díval se, jak otec přivázal staršímu synovi na záda sekeru a otep slámy a vyhnal ho z domova.
„Už jsi vyrostl a sil máš víc než dost. Jsi taky vzpurný a nenasytný. Rodné hnízdo je pro Tebe příliš těsné. Pořád slyším: nic Ti tu není vhod. Strop je nízký, okna tmavá a do všech trámů vrážíš čelem. Už je načase, abys šel do světa a sám si postavil vlastní dům.“
Pak otec položil synovi na rameno mozolnatou ruku a otevřel před ním nízké zčernalé dveře, vedoucí do světa. Za nimi se jiskřil sníh v předjarním slunci a zimní cesta s hlubokými kolejemi od saní se zatáčela za kopec kolem staré jabloně pocuchané větrem.
Jen matka přitiskla ještě plaše svou hlavu k synově hrudi a zanechala na ní několik tajných slz. To bylo jediné stříbro, které mu mohla dát na cestu.
Přestárlý domácí pes ho provázel až ke kopci. Pak se začal stydlivě ohlížet zpět. .....
„Copak nepůjdeš domů?“ křikl na něho chlapec. Pes sebou trhl, žalostně pohlédl na svého odcházejícího pána a se svěšenýma ušima se rozběhl nazpátek.
Synek se zastavil a zhluboka se nadechl. Z kopce do celého okolí se rozbíhala mírně se svažující role, pokrytá třpytivým sněhem. Ochraňovalo ji několik osamělých stromů. Tu a tam se ze závějí za tyčkovými ploty zvedala střecha nějaké chalupy a jeřáb studny.
Proklatě! Tady všude se už lidé usadili v teplých osadách, nikde pro něho není místo.
Chlapec nastavil tvář větru a lačně vdechoval vzduch širokých prostorů s jiskřícím sněhovým prachem a s vůní předjarních pupenů, která přicházela z dalekých lesů, jež se modraly za kopcem.
Kam jít? Kde najít přístřeší? Podíval se svýma planoucíma očima na zasněžené roviny, kopce, stromy i osamělé střechy domů a vydal se k dalekému obzoru. Tak šel a šel ..... Slunce už spouštělo za vrcholky jedlí své zlaté zrcadlo. Poslední paprsky vibrovaly ve večerním vzduchu jako struny houslí. Koruny jedlí se zachvěly. Večerní housle naplňují srdce stromů obavami a steskem. Také chlapci je smutno.
Budu se muset asi spokojit s noclehem pod přístřeším lesních větví ..... pomyslel si chlapec a vkročil do lesa.
Uvítal ho útulný soumrak, pomalé oddychování stromů a tichý šepot ve všech koutech.
„Hej, je tu někdo?“ ptá se chlapec. „Koho bych měl prosit o nocleh?“
„Popros Lesní matku!“ odpověděla pěnkavka, zvedající hlavu z větve. „Jen jdi a podívej se, kde roste ta nejrozložitější a nejvyšší jedle. Tu popros, to je Lesní matka.“
Chlapec tedy jde a dívá se. Les je tmavý a na vrcholky stromů není vůbec vidět. Koho má tedy poprosit?
Tu a tam ve tmě probleskl bílý mechový plnovous Lesního otce. Chlapec prošel kolem něho a klidně si hvízdal. K otci se vždycky choval vzpurně a šel svou vlastní cestou.
Pak ale zpozoroval, že ho zmáhá únava. Nohy se mu začaly plést jako opilému. Usnul vstoje opřený o dva stromy, které se objímaly a navzájem přikrývaly větvemi. Jako ubohý vyhnanec, který nemá nikoho, kdo by ho přikryl. Když usínal, zaslechl náhle, jak ho volá Lesní matka. Hlas měla právě takový jako jeho vlastní matka.
„Pojď, synáčku, pojď! Ustelu Ti u nás. Jen pojď spát!“
Trhl sebou a otevřel oči: Měsíční svit plaše rozhrnoval svými zlatými prsty zelené jedlové větvičky. Les řídl. Chlapec vyšel na velkou lesní planinu, na níž jemně jiskřil sníh. Kolem dokola stály mladé jedle jako zázračný chór, který zpívá svou noční píseň zimním hvězdám. A uprostřed planiny stojí stará jedle jako nějaká zelená zvonice ..... s širokými rozložitými větvemi, jež dosahují až k zemi a poskytují útočiště mnoha generacím ptáků a lesní zvěře. Chlapec musel daleko poodstoupit, aby uviděl její vrcholek, nad nímž planula večernice.
„Lesní matka!“ zašeptal chlapec a sklonil se pod její větve, které ho objaly a ovanuly svou silnou sladkou vůní.
„Lesní matko, vezmi mě k sobě,“ prosil chlapec a přitiskl se ke stromu. Mluvil s jedlí jako s vlastní matkou a svěřoval jí důvěřivě pod zelenými větvemi všechno své trápení. Potom si dal pod hlavu otýpku slámy, sekeru položil vedle sebe a s úsměvem usnul v zajetí lesních snů, jež ho obklopily svými zázraky.
„Dceruško!“ řekla Lesní matka víle, která se houpala v jejích větvích, zahalená do měsíčních paprsků. „Ráno sestup a podívej se, co ten chlapec tam dole dělá. Otec prý ho vyhnal z domova. Trochu si s ním pohřej a zadováděj! Vezmi s sebou zelený džbánek a dej mu napít můj lesní nápoj ..... “
„Smím mu nabídnout také svůj rudý nápoj?“ zeptala se s úsměvem víla.
„Dělej, co uznáš za vhodné, ty šibalko, ale postarej se, aby mu nechyběly síly, než si postaví chaloupku.“
„Dobrá, Matko!“ a ve větvích opět všechno ztichlo.
Ráno, když se chlapec probudil, uviděl, že u jeho záhlaví sedí nějaké děvče s vlasy rezavými jako loňské jedlové jehličí a dívá se na něho. Oči měla zelené jako trávu a jasné jako dvě sluníčka.
„Odkudpak jsi?“ mnul si chlapec udiveně oči.
„Macecha mě vyhnala do lesa. Nechce mít přes zimu v domě přebytečného jedlíka,“ oklamala ho chytře víla.
„A jak Ty ses tu ocitl?“ ptala se chlapce.
„Otec mě vyhnal z domu. Nemám nic než tu sekeru a otep slámy,“ řekl a otočil se.
„Mně se taky nepodařilo nic si s sebou vzít, jen matčin zelený džbánek. Kdo z něho pije, tomu nikdy nechybějí síly. Tak už nenaříkej, milý chlapče. Mám ještě jiný hrneček; kdo z něho pije, bude šťastný!“ a víla přitiskla své rudé rty k chlapcově tváři.
Jaký báječný to byl život v lese! Chlapec porážel stromy a vypaloval mýtiny. Práce byla namáhavá a plná kouře. Když ho však začala trápit žízeň, z kouře se vynořovala víla zahalená do svých rezavých vlasů a podávala mu svůj džbánek. V noci spolu přespávali v salaši z jedlového chvojí, kde přituleni k sobě naslouchali šumění jarního deště. Chlapec jí kladl ruku pod hlavu, protože neměli žádné polštáře, a víla ho na oplátku přikrývala a zahřívala svými vlasy, protože nedostala věnem žádnou peřinu.
V poledne, když si chlapec lehal do trávy, aby si odpočinul, sedávala víla na pařízku a zpívala mu písně. A celý les přicházel a poslouchal ji. Ptáci jí usedali na ramena a srnky jedly trávu z jejích dlaní. Celá lesní obec ji poslouchala.
Když přišel čas orat a bylo třeba koně, chlapec vzdychal a věšel hlavu. Ale víla šla do lesa a přivedla za parohy dva jeleny.
„Copak to jsou tažná zvířata?“ Jeleni však táhli pluh klidně a trpělivě jako býci s hlavami k sobě přitisknutými, jako by je víla omámila svým milostným nápojem.
Chlapci se všechno báječně dařilo. Když přišla doba žní, žito na mýtině stálo jako zlatá stěna a ve vikýři nového domku tančila ve větru malá jedlička.
„Jen stav, jen stav!“ povzbuzovala chlapce víla. „Pospěš si, ať dokončíš náš dům ještě do podzimu. Jenom dávej pozor, abys nenechal někde volnou škvíru. Tou bych Ti zmizela.“
Chlapec se tomu jen zasmál. Kam by mohla zmizet a ještě k tomu dírou po vypadlém suku?
Přišel den, kdy dům byl hotový, a noc, kdy si chlapec lehl s vílou na lože vystlané sladkým jetelem. Světnice voněla čerstvým borovým dřevem a pryskyřicí. Ale ráno, když se probudil, jeho náruč byla prázdná. Víla zmizela.
Celý den bloumal po lese, volal a halekal, avšak víla se neozvala.
Díval se do studně, vyptával se večerních mraků, které spěšně táhly nad vrcholky jedlí, ale po víle ani stopy.
Byla tatam, jako by se po ní země slehla. Ve stěně ovšem našel tu osudnou škvíru po vypadlém suku a pevně ji ucpal kolíkem z jeřábu. Ale víla se už nevrátila.
Nyní je chlapec zámožným hospodářem. Má mnoho koní a krav. Má pěknou ženu a dům a v něm všechno, co si může srdce přát. Často však pozdě večer, když sedí u stolu samoten s hlavou v dlaních, vzpomíná na vílu, která mu zpívala své písně v době, kdy neměl nic než sekeru a otep slámy.
Pak vstává, vychází na dvůr a naslouchá dlouho do noci, ale ze všech stran slyší jenom lehký šum dozrávajících klasů.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight