Staré sedlo

Za časů roboty, kdy sedláci patřili pánům a oni si mohli dělat co chtěli, byl u nás ve vsi jeden statek svobodný, sedláci na něm jako páni, nikdo jim neměl co poroučet. A to se stalo tak: To panství patřilo cizímu hraběti, odněkud až z Francie; přijížděl na zámek sotva jednou za rok, v létě, jinak si vrchní celý rok dělal co chtěl, byl na sedláky jako kat.
Ale jedno léto přijela s hrabětem jeho dcera a vnučka, hezká černooká holčička. Guvernantka nedala nějak pozor, dítě spadlo nad splavem do řeky a Martinů Jan je vytáhl dřív, než se dostalo pod splav. Celá ves byla vzhůru, na zámku běhali zděšení, ale když se holčičce nic nestalo, byla z toho velká radost. Martinů Jan byl veřejně pochválený, pan hrabě ho pohladil po hlavě a dal mu francouzský dukát, hraběnka mu poslala nové šaty a holčička prstýnek, byl ze zlata a měl pravý modrý kamínek.
Starého Martina, Janova děda, povolali do zámku, pan vrchní ho ani nenechal čekat, oznámil mu, co pan hrabě poručil: sedlák Martin bude s panem vrchním a všemi panskými úředníky obědvat jako pán u jednoho stolu, po obědě bude předvolán k panu hraběti, pan hrabě mu chce sám poděkovat a dát odměnu. Vrchní se tvářil kysele, když to Martinovi povídal. O Martinovi říkal celý zámek, že je rebelant; byl dvanáct let na vojně, dokonce prý se stal kaprálem; dobrý člověk byl, ale jako hora, až z něho šel strach.
Zámečtí páni úředníci se zle hněvali, že mají zasednout za stůl se selským chámem, jak říkali robotníkům, ale panská vůle je panská vůle, služebníka se neptá, jestli chce nebo nechce. Když přišel čas, bylo prostřeno v dolejší síni, pan vrchní sedl v čelo, Martin jemu po pravé straně, pojezdný po levé, ostatní podle svých hodností, lokaji počali roznášet polévku. Při polévce ještě všichni mlčeli, když přišli pstruzi, už se osmělovali, počali se sedláka ptát, jak to bylo, do očí se mu divili, po straně se chichtali, a když se napili ..... piva, vína bylo dost ..... počali si tropit ze sedláka žerty. Martin jedl vidličkou i nožem jako pán, až jim to bylo divné, odkud ty panské způsoby; odpovídal prostě a bez bázně, snědl hodně, ale nepil.
Vrchní napřed mlčel, potom, když ostatní žertovali, počal také. Povídá:
„Martine, vlasy už máš šedivé jako sníh a vousy ještě černé jak uhel ..... čím to asi je?“ Všichni se uctivě rozesmáli, když pak vrchní zažertoval. Páni se holili, sedláci byli vousem zarostlí, to bylo úředníkům k smíchu.
Martin se obrátil k vrchnímu a řekl:
„To je přirozené, vzácný pane, vždyť ty vousy jsou o dvacet let mladší než vlasy!“
Vrchní se hryzl do pysku a neříkal nic, ale pojezdný viděl, že ho to mrzí; aby to zamluvil, řekl písaři vedle sebe:
„Pojďme si hrát!“ Dal písaři lehký pohlavek a zavolal:
„Dej to dál!“ Písař pochopil žert, dal pohlavek dál, a tak jeden za druhým, až došlo na štolbu, ten seděl vedle Martina po pravé straně, a dal mu pohlavek řádný. Martin vydržel, ani se nehnul. Po levé straně měl pana vrchního a tomu tu ránu nemohl „dát dál„. Rozhlédl se po pánech, viděl, jak se mu smějí, pravil:
„Na souvrati obrať! Tak je to po selsku!“ A vyťal štolbovi jednu, až se svezl ze židle. Ostatní zmlkli, štolba se sebral, měl už beztoho v hlavě, sedl, ani nemukal, už si dál nehrál.
Vrchní honem vstal a skončil ten oběd, vzal Martina s sebou, aby šel k panu hraběti. Lokaj otevřel bílé zlacené dvéře, Martin vstoupil; u psacího stolu seděl malý hubený stařeček v šedé paruce, sedlák se mu poklonil hluboce.
Pán volal francouzsky na komorníka, aby přišel překládat, co bude povídat, ale Martin se poklonil znovu, povídá francouzsky:
„Milosti, sloužil jsem osm let v Belgii, francouzsky umím.“
Hrabě vyskočil jako na drátku a měl takovou radost, že Martina posadil do křesla a stěžoval si mu, jaký má na zámku nevzdělaný lid, nikdo neumí francouzsky. Hovořil s ním dlouho, ptal se ho na to vojenské tažení. Objevilo se, že byl tehdy velitelem pluku. Pak děkoval Martinovi, že jeho vnučku zachránili, a ptal se ho, co si přeje za odměnu.
Martin mu pravil, že pro sebe nechce nic, leda dětem; a když hrabě naléhal, požádal ho, aby mu dal pro nejstaršího syna Staré sedlo.
Hrabě zazvonil, kázal přivést písaře a poručil mu, aby vyhotovil zápis pro Martina Josefa, na Staré sedlo. Písař psal a psal, přitom se usmíval, jaké to mají ti cizí páni divné vrtochy: dají psát zápis na opotřebované sedlo, jako by to bylo bůhvíco. A když byl konečně propuštěn, běžel to vyprávět ostatním.
Cekali v jídelně, pili, kouřili, byli zvědavi, co ten sedlák s hrabětem pořídí. Když jim písař pověděl, že mu hrabě daroval staré sedlo, smáli se, až se jim třásla břicha, nejvíc pan pojezdný.
Hrabě zatím se bavil dál s Martinem a řekl, že by mu rád dal nějakou památku. Martin řekl:
„Hraběcí Milosti, byl jste na té výpravě do Belgie velitelem, rád bych, kdybyste mi dal na památku Váš bílý klobouk, který jste při tom nosil.“ Hrabě poslal komorníka do šatny pro klobouk, dal mu ho a přidal ještě pytlík s dukáty.
Mladá hraběnka nechtěla být na zámku ani den po tom neštěstí, hned druhý den odjeli všichni se slávou do Francie.
Vrchní se těšil, až vrchnost odjede, jak se na Martinovi sveze. Den po odjezdu vrchnosti poslal drába, aby dovedl Martina na zámek. Dráb přišel, že Martin není doma, odjel do města.
Kvečeru přijede kočár, v něm pojezdný, bledý jako stěna. Vrchní nechápal, co se děje, ale pojezdný ho poučil:
„Bůhví co se to stalo, ale dnes ráno přijela ke mně do dvora komise se starým Martinem a jeho synem, přikázala mi, abych se na hodinu stěhoval, že je mladý Martin na Starém sedle pánem, a když jsem se bránil, pohrozil mi pan purkrabí, že mě dá zavřít!“
Oba dva seděli jako bez duše a nevěděli, co si o tom myslit, až přišel písař, a když to slyšel, chytil se za hlavu:
„Pánové, vždyť pan hrabě dal Martinovu synovi na Staré sedlo zápis! My jsme se smáli, že dostanou odřené sedlo, a on zatím myslel dvůr Staré sedlo, nejlepší dvůr z celého panství!“
Vrchní pochopil, že starý Martin na něho vyzrál; když ho spatřil druhý den na zámku s bílým kloboukem od pana hraběte na hlavě, poznal, že je s jeho mocí konec.
Vždyť sedlákův bílý klobouk znamenal svobodníka, kterému páni nemají co poroučet. Hrabě tím kloboukem učinil Martinův dvůr svobodný. A svobodný zůstal až do zrušení roboty.