Stará svítilna

zobrazeno 37×

Vložil(a): jitkamety, 14. 2. 2016 10.44

Byla to taková poctivá stará svítilna, která po mnohá a mnohá léta konala službu, a teď měla být odstraněna. Seděla poslední večer na svém stojanu a osvětlovala ulici; bylo jí jako staré baletce, která tančí poslední večer a ví, že zítra půjde do starého železa. Svítilna se děsila zítřka: věděla, že se zítra dostane nejdříve na radnici a že si ji tam prohlédne šestatřicet "otců města", aby viděli, zdali je k potřebě nebo není-li k potřebě. Rozhodne se tam, mají-li ji poslat někam na most, aby svítila tam, nebo někam ven do továrny; možná že půjde rovnou ke kovolijci a ten ji přetaví. Mohlo by se pak sice z ní stát ledacos, ale trápila ji nejistota, zda si v tom případě podrží vzpomínku na to, že byla kdysi pouliční svítilnou. ..... Ale nechť to s ní dopadne tak nebo onak, bude se musit rozloučit s lampářem a s jeho ženou, které pokládala doslova za svou rodinu. Stala se pouliční svítilnou, když on se stal lampářem. Jeho žena se tehdy pokládala za příliš vznešenou; jen když šla kolem svítilny večer, podívala se po ní, ale ve dne nikdy. Teď naproti tomu, v posledních letech, když již všichni tři zestárli, lampář, jeho žena i svítilna, lampářova žena ji také ošetřovala, čistila ji a nalévala doni oleje. Lampářovi byli poctiví lidé, neošidili ji ani o kapičku. Dnes stojí již poslední den na ulici a zítra půjde na radnici ..... to byly dvě chmurné myšlenky staré svítilny: můžete si pomyslit, jak hořela! Ale táhly jí hlavou i jiné myšlenky. Vždyť toho v životě tolik viděla, tolik lidem osvětlila ..... možná že stejně mnoho, jako těch šestatřicet „otců města„; ale nemluvila o tom, protože byla stará, počestná svítilna, která nechtěla nikoho urazit, a zejména už ne své nadřízené. Pamatovala velmi mnoho a občas zahořela, vzplanula, jako by měla pocit:
„Ba, také na mne vzpomínají! Třeba ten hezký mladý muž ..... inu, je to už pěkná řádka let! Přišel s dopisem, byl na růžovém papíře, jemném, jemňoučkém a se zlatou ořízkou ..... byl psán krásně, ženskou rukou. Mladý muž ho četl dvakrát, políbil jej a vzhlédl ke mně očima, které říkaly: ,Jsem nejšťastnější člověk na světě!' Ba, jen on a já jsme věděli, co stojí psáno v tom prvém dopise od jeho znejmilejší! ..... Vzpomínám si také na jiné oči, podivno, jaké je možno v myšlenkách dělat skoky! Naší ulicí šel nádherný pohřeb; v rakvi na plyšovém pohřebním voze ležela mladá, krásná žena, byla tam spousta květů a věnců a planulo plno pochodní ..... že jsem se zcela ztrácela. Chodník byl plničký lidí, šli všichni s pohřebním průvodem, ale když pochodně zmizely z dohledu a já jsem se zase rozhlédla, stál dosud u mého stojanu kdosi a plakal; nikdy nezapomenu na ty smutné oči, jež do mne hleděly!“
Tak táhla spousta vzpomínek starou pouliční svítilnou, svítící toho večera naposledy. Stráž při střídání vidí svého nástupce a může mu říci několik slov, avšak svítilna svého neuvidí; a přece by mu byla mohla dát lecjaký pokyn, o dešti a plískanicích, o tom, kam až na chodník padá měsíční záře a z které strany foukává.
Na můstku přes okapovou stružku stáli tři, kteří se přišli svítilně představit, protože se domnívali, že sama určuje, komu připadne její úřad. Jedním z nich byla sledí hlava, která ve tmě svítí; myslela si proto, že by se mohlo pěkně ušetřit na oleji, kdyby se ona dostala na stojan svítilny. Druhým byl kus trouchnivého dřeva, které také svítí, a jak říkalo, vždycky víc než nějaká treska: kromě toho je posledním zbytkem stromu, někdejší okrasy lesa. Třetím byla svatojanská muška; odkud se tam vzala, svítilna nechápala, ale byla tam a svítila; avšak trouchnivé dřevo i sledí hlava se zapřísahaly, že svítívá jen v jistou dobu, a že o ní se proto nemůže vůbec uvažovat.
Stará svítilna mínila, že žádný z nich nesvítí dost silně, aby mohl být pouliční svítilnou, ale nikdo jí nevěřil. A když pak uslyšeli, že svítilna sama úřad neobsazuje, prohlásili, že jsou tomu velmi rádi, protože je už příliš zchátralá, aby mohla o něčem rozhodovat.
V tom přiletěl od rohu ulice vítr, provanul kloboučkem staré svítilny a řekl jí:
„Co to slyším? Chceš prý zítra odejít! Tak se vidíme dnes večer už naposledy? To Ti musím dát něco na památku! Profouknu Ti teď hlavu, že si nejenom budeš jasně a zřetelně pamatovat, co uslyšíš a uvidíš, ale budeš mít tak jasnou hlavu, že když budou v Tvé přítomnosti něco vypravovat nebo číst, budeš to také vidět!“
„Ba, to je opravdu veliký dar!“ řekla stará svítilna. „Srdečně Ti děkuji! Jen aby ze mne neulili něco jiného!“
„Zatím k tomu ještě nedojde!“ řekl vítr. „A teď Ti nafouknu paměť! Dostaneš-li několik darů, jako je tenhle, budeš mít opravdu příjemné stáří!“
„Jen aby ze mne neulili něco jiného!“ opakovala svítilna. „Nebo můžeš mi i v tom případě zajistit paměť?“
„Bud přece, stará svítilno, rozumná!“ řekl vítr a zafoukal. ..... V tom vyšel měsíc. „Co dáte vy?“ zeptal se ho vítr.
„Já nedám nic!“ prohlásil měsíc. „Ubývá mě teď přece a ostatně mně nikdy svítilny nesvítí, ale naopak já svítím jim.“ A měsíc zašel zas za mraky, aby měl pokoj. V tom dopadla přímo na klobouček svítilny kapka vody, jakoby z okapu; avšak prohlásila, že přichází z těch šedých mraků a že je také darem na památku, a možná že ze všech nejlepším. „Vniknu do Tebe a dám Ti schopnost, že, až si budeš přát, budeš moci za jedinou noc nadobro zrezavět, takže se rozsypeš a v prach se proměníš.“ Ale svítilně se zdálo, že je to špatný dárek, a vítr si pomyslel totéž. „Lepší nemáš? Lepší nemáš?“ svištěl, jak mohl hlasitě. V tom letěla jasným obloukem zářivá létavice.
„Co to bylo?“ zvolala sledí hlava. „Nespadla sem hvězda? Jako by vletěla do svítilny! ..... Inu, ucházejí-li se o její úřad i tak vysoce postavené osobnosti, můžeme se rovnou sebrat a jít domů!“ A také to hned udělala a druzí dva uchazeči s ní.
Ale stará svítilna se pojednou podivuhodně rozzářila. „Jaký je to krásný dárek!“ řekla si. „Ty jasné hvězdy, jež mně vždycky působily velké potěšení a jež svítí tak krásně, jak já jsem vlastně nikdy nedokázala svítit, ačkoli jsem se o to snažila duší i tělem, všimly si mne, ubohé staré svítilny, a poslaly mi po svém poslovi dárek; darovaly mi, že všechno, co si pamatuji a pěkně jasně vidím, mohou vidět i Ti, které mám ráda. Teprve to je pravé potěšení, protože když nemůžeš svou radost sdělit ostatním, je to jen poloviční radost!“
„Takovému smýšlení všechna čest!“ řekl vítr. „Jenomže zřejmě nevíš, že je k tomu zapotřebí voskové svíčky. Nebude-li v Tobě rozžata svíčka, nikdo z ostatních nebude z toho nic mít, nic neuvidí. Na to hvězdy nepomyslely. Mají za to, že všechno, co svítí, má v sobě alespoň svíčku. Ale jsem už unaven,“ prohlásil vítr, „půjdu si lehnout!“ A ulehl.
Příštího dne ..... příští den můžeme raději přeskočit! Příštího večera ležela svítilna v lenošce a kde? U starého lampáře!
Vyprosil si u „otců mésta„za své dlouholeté věrné služby, a by si mohl starou svítilnu nechat. Smáli se mu, když o ni říkal, a dali mu ji. A tak teď svítilna ležela v lenošce u teplých kamen. Jako by tím byla vyrostla, vyplňovala téměř celou lenošku. Oba staroušci seděli u večeře a dívali se vlídně na starou svítilnu, byli by si ji nejraději vzali k sobě ke stolu. Bydlili vlastně ve sklepě, na dva lokte v zemi. Musilo se jít dlážděnou síní, než se přišlo k nim do světnice, ale bylo tam pěkně vlaho, protože měli na dveřích ucpávky. Světnička vypadala čistě a útulně. Měla záclony kolem postele i na okénkách, na jejichž prkénku stály dva podivné květináče; přivezl je námořník Kristián z Východní nebo Západní Indie. Byli to dva hlinění sloni, kteří neměli hřbet, ale místo toho vyrůstala z hlíny, jež v nich byla, v jednom překrásná pažitka ..... to byla zelinářská zahrada obou stařečků a v druhém veliký kvetoucí kakost ..... to byla zas jejich květinová zahrádka. Na stěně visel velký barevný obraz Vídeňského kongresu ..... měli tam všechny krále a císaře pěkně pohromadě! ..... Bornholmské hodiny s těžkými olověnými závažími šly „tyk, tak!“ a stále se trochu předbíhaly, ale staříci si říkali, že je to lepší, než kdyby se zpožďovaly. ..... Večeřeli teď a stará svítilna ležela, jak jsme již řekli, v lenošce u samých kamen. Bylo jí, jako by byl celý svět teď vzhůru nohama. Ale když se starý lampář na ni podíval a rozpovídal se, co oni dva spolu prožili, v dešti a plískanici, za světlých, krátkých letních nocí i za sněhové metelice, kdy se člověk těšil zpět do sklepní komůrky ..... bylo staré svítilně zas dobře. Viděla vše, jako by to bylo právě teď ..... ba, vítr jí pěkně rozsvítil v hlavě!
Staroušci byli opravdu pilní a čiperní; jedinou hodinku nenechali uběhnout marně. V neděli odpoledne se objevila na stole kniha, nejraději nějaký časopis, a stařík z ní hlasitě předčítal o Africe, o velikánských lesích a divokých slonech, kteří se tam volně prohánějí; stařenka poslouchala a pošilhávala po hliněných slonech, kteří jim sloužili za květináče! .....
„Pomalu si to i představit dovedu!“ řekla. A svítilna si horoucně přála, aby někdo rozsvítil svíčku a zastrčil ji do ní ..... stařenka by pak uviděla všechno pěkně zřetelně jako ona, ty vysoké stromy, ty husté propletené větve, nahé černé lidi na koních a celá stáda slonů, drtících širokými tlapami rákosí i křoviny.
„K čemu jsou mi všechny mé schopnosti, když tu není žádná svíčka!“ povzdechla si svítilna. „Mají jen olej a lojové sloupky, a to nestačí!“
Jednoho dne se objevila v sklepní světničce celá hromádka nedopalků voskových svíčiček; nejsilnějšími svítili a menších používala stařenka k voskování nití, když šila. Byly to pravé voskové svíčky, ale staříky nenapadlo zastrčit kousíček do svítilny.
„Stojím tu se svými vzácnými schopnostmi,“ žehrala svítilna, „mám toho tolik v sobě, ale nemohu se o to s nikým rozdělil ! Nevědí, že bych dovedla proměnit jejich bílé stěny v nejkrásnější tapety, v bujné lesy, ve vše, co by si jen přáli! ..... Nevědí to!“
Svítilna stála jinak pěkně vydrhnutá a čisťounká v koutě, kde hned padla každému do očí. Lidé sice říkali, že je to harampádí, ale staroušci na to nedali a měli svou svítilnu rádi.
Jednoho dne, na narozeniny starého lampáře, přistoupila stařenka k svítilně, usmála se a řekla:
„Udělám mu iluminaci !“ Svítilna zavrzala plechovým kloboučkem, neboť si pomyslela:
„Konečně jim svitlo!“ Ale dali jí olej, a ne voskovou svíčku. Hořela celý večer, ale věděla již, že dar, který jí uštědřily hvězdy ..... nejkrásnější ze všech ..... zůstane pro tento život mrtvým darem.
Snila tedy ..... kdo má takové schopnosti, jistě může snít ..... že starouškové jsou již mrtvi a ona že se dostala ke kovolijci a má být přetavena v něco jiného. Bylo jí stejně úzko jako tehdy, když měla přijít na radnici před soud šestatřiceti „otců města„. Ale třebaže jí byla dána schopnost rozpadnout se v rez a prach, kdykoli si bude přát, nepřála si to. A tak se dostala do tavící pece a přeměnila se v překrásný železný svícen, do něhož někdo zasadí voskovici; měl podobu anděla nesoucího kytici a doprostřed kytice byla zastrčena svíce. Svícen postavili na zelený psací stůl a místnost, v níž stál, byla nesmírně přívětivá; bylo tam mnoho knih a visely tam krásné obrazy; bylo to u básníka a všechno, co si myslel a co psal, promítalo se kolem ..... světnice se proměňovala v hluboké temné lesy, v louky zaplavené sluncem, po nichž si hrdě vykračoval čáp, a v lodní palubu vysoko na vzdouvajícím se moři.
„Jaké mám schopnosti!“ říkala si stará svítilna, probírajíc se ze sna. „Skoro bych mohla zatoužit po tom, aby mě přetavili ! ..... Ale ne, k tomu nesmí dojít, dokud budou starouškové naživu! Mají mě rádi pro mne samu. Mají mě skoro jako své dítě. Vydrhli mě pěkně a dali mi olej! Mám se tu stejně dobře jako tamhle ,Vídeňský kongres', a to je nějaká noblesa!“
A od té doby byla v nitru klidnější, a to si také ta poctivá stará svítilna opravdu zasloužila.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
1

Diskuze k této stránce (1 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

snany, 14. 2. 2016, 11.05

Vaše autorská pohádka? Moc se mi líbí, má takové zvláštní nepopsatelné kouzlo.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight