Spravedlivý chléb

zobrazeno 21×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 15.40

Za těch dávných časů, kdy pohádky ještě nebyly pohádkami, protože se stávalo, co se dnes nestává, žili, byli dva bratři. Ztratili otce, ztratili matku a po rodičích jim zůstala jen stářím nachýlená chaloupka a zahrádka bez plotu, ne větší nežli dlaň. V té zahrádce však rostla jabloň, statná a košatá, a jednou zjara rozkvetla a květy měla velké jako pivoňky a sladce voněla a celý den zpívala bzukotem včel. Když květy opadaly, šel jabloňce k duhu teplý letní čas s vlahými deštíky i chladnou ranní rosou, jablíčka se nalévala, s nastávajícím podzimem zlátla i červenala a den ze dne byla lákavější, jako by přímo vybízela k nakousnutí. Starší bratr se začal o úrodu strachovat: 
„Poslyš,“ povídá mladšímu, „budeme muset tu naši jabloň hlídat, kdo tudy přejde, dělá si laskominy. A jablka si spolu rozdělíme už na stromě. Z té polovičky koruny, která je blíž k chalupě, budu česat já, z té druhé, co je obrácená k cestě, si sklidíš ovoce Ty. Ale poctivě ohlídat celý strom musí každý z nás!“ Začali tedy bratři svou jabloňku hlídat. Jednoho dne, a doma byl zrovna ten starší, šli kolem dva stařečkové. Zastavili se, pochválili a pak se optali: 
„Zdalipak jsou ta jablíčka také tak dobrá, jak jsou napohled krásná?“ 
„Kdo zaplatí, ochutná je,“ odbyl stařečky starší bratr, „zadarmo nedávám.“ 
Stařečkové řekli, že o peníze nejde, dohodli se tedy na ceně, starší bratr jim natřásl plnou mošnu jablek a všechny z větví obrácených k cestě. 
Nazítří zůstal doma mladší bratr. Den byl úmorně horký, a když si chlapec všiml, že po cestě se blíží dva stařečkové, vyzval je, aby se posadili do stínu pod jabloní, že jim utrhne pár šťavnatých jablíček. 
Stařečkové s povděkem přijali a za chvilenku povídají: 
„Pročpak, synku, trháš jen z jedné části stromu, vždyť se zdá, že ty haluze u chalupy jsou ještě obsypanější!“ 
„Jabloňku jsme si s bratrem rozdělili,“ řekl chlapec. „A je to tak dobře, aspoň vím, že dávám ze svého.“ 
V tom okamžiku obloha potemněla a blesk a hrom, jako by měl nastat konec světa. I uchýlili se všichni tři před bouří do chalupy.
Brzy přiběhl domů také starší bratr, který toho dne pracoval u souseda na poli. Zle se zamračil, jakmile ve světnici spatřil pocestné, a přestože hromobití neustávalo, mladší ho musel uprosit, aby stařečky nechal pod střechou až do rána. 
Když se starší bratr dost vyhněval, rozdělal chlapec oheň a dva vousatí starci s dvěma mládenci usedli k ohništi. 
„Kdybych měl z čeho dávat, nebyl bych skoupý,“ řekl starší bratr na omluvu, „ale sami vidíte, že třeme bídu s nouzí.“ 
„A co by sis přál, abys byl spokojený?“ zeptal se ho stařeček s bradou jako sníh. 
„Mít tak žírná pole, něco pro pšenku, něco pro kukuřici, pár pěkných volků ve dvoře, ó já už bych věděl co s tím,“ zatoužil starší bratr. 
„A co bys rád ty, synku, pročpak mlčíš,“ zeptal se mladšího bratra druhý stařeček, který měl bradu jako ze stříbra. 
Chlapec ostýchavě řekl: 
„Mně by stačila maličká chaloupka na břehu Dunaje a u ní loďka. Voda je jako oheň, buď dobrá, nebo zlá. Chtěl bych být převozníkem a nikoho neodbýt, i kdyby potřeboval převézt o půlnoci, a nikdy nepřeslechnout volání o pomoc.“ 
Ráno se bratři probudili a viděli, že stařečkové jsou už na nohou, přichystaní k dalšímu putování. 
„Přijali jste nás pod svou střechu, když jsme byli v tísni,“ řekli, „a teď se splní, co jste si přáli. Ty starší vyjdi ven, spatříš tam žírná pole i pěkný dvůr. Ty mladší se vypravíš s námi, u Dunaje najdeme, po čem jsi toužil, a cestou snad i přičinlivou nevěstu.“ 
To bylo radosti, a toho divení! V krásném dvoře stál pár silných volků a nad chalupou, kam oko dohlédlo, se prostíraly širé lány, jen je začít sklízet. 
Starší bratr nevěděl, jak za to všechno poděkovat, ale ti dva stařečkové jenom řekli: 
„Užij si to ve zdraví, chlapče, a dobře si s tím poraď!“ 
Tři poutníci už neměli k Dunaji daleko, když stařeček s bílou bradou odbočil náhle z přímé cesty a ten s vousy jako ze stříbra mladšímu bratrovi povídá: 
„Nech nás konat, co uznáme za vhodné. Neboj se, my už poznáme, co se Ti děje v duši.“ 
V nejbližší vesnici u první chalupy zaklepali na dveře. Otevřel jim hospodář, vlídně pozval pocestné dovnitř a zavolal ženu, ať chystá něco na stůl. Ve světnici se s matkou točila dcerka, zdála se čiperná jak mladá sýkorka. 
Brzy se rozpředla beseda, a že ti dva staří vyprávět uměli, přisedly k nim i ženy. Čas pěkně plynul, a tu v jedné odmlce stařečkové zčistajasna povídají: 
„Vy máte děvče na vdávání a my tuhle synka na ženění. Pro začátek je o něho postaráno. Budou-li mladí chtít, co kdybychom je dali dohromady?“ 
Překvapený hospodář se zdráhal: 
„Ne že bych pocestným nedůvěřoval, a Vy jste od pohledu dobří lidé, ale vždyť se sotva známe! A naše dcerka je mladičká. Počítali jsme, že si jednou vybere chlapce od sousedů, ten sem chodívá. Ovšem na svatbu jsme zatím nemysleli!“ 
A jako by ho někdo zavolal, vstoupil v tom okamžiku do dveří sousedův syn. Zarazil se, když spatřil cizí tváře, a stařeček s bílou bradou mu hned na uvítanou řekl, jako by v něm četl: 
„Uhodl jsi, chlapče, přišli jsme požádat o hospodářovu dcerku. Chtěl by ji náš synek a chceš ji i ty. Ať tedy poví ona, koho si vybere.“ 
Dívka zčervenala jako planý mák: 
„Líbí se mi oba, stařečku, a nevím honem, jak to udělat. Počkejte do rána! Možná že v noci se mi bude snívat. Kdo mi v tom snu půjde za ženicha, toho si pak ráda vezmu.“ 
„Dobrá, děvenko,“ řekl ten druhý stařeček, „všichni se o tom přesvědčíme na vlastní oči. Ať chlapci sáhnou za opasek a každý zabodne do stolu svůj nůž. Koho ve snu uvidíš, toho nůž se přes noc zazelená.“ 
Sousedův syn vytáhl zpod opasku překrásný velký nůž s čepelí na tři palce širokou, vbodl ho do stolu a nůž stál rovně, jako by odtud právě byl vyrostl. Našemu chlapci chvíli trvalo, než se odvážil vytáhnout svůj malý nožík koupený za krejcárek o pouti. Co mu však zbývalo, zabodl ho do stolu a div se přitom hanbou nepropadl. 
Druhý den ráno všichni přispěchali, aby spatřili, co se přes noc stalo, a nechtěli svým očím věřit: jeden z nožů, a byla to ta dětská hračka z pouti, se změnil v keřík vinné révy, rukojeť se celá obalila listím a viselo z ní dokonce několik uzrálých hrozníčků. 
Kdo by se protivil takovému zázraku! Ještě týž večer se konala svatba, ne bohatá ani ne hlučná, zato však srdečná. A hned nazítří se oba mladí objali s rodiči, a jak jim dobří stařečkové na rozloučenou poradili, vydali se nejkratší cestou k Dunaji. Tam na ně čekala malá neobydlená chaloupka a na vodě ke kůlu přivázaná loďka. 
Čas plynul jako ta voda v řece a dva bratři, řeklo by se dvě jablka z jedné haluzky, žili, jak si sami poradili. 
Jednou o půlnoci se na Dunaji zničehonic strhla hotová čina. Tma byla černočerná, vichřice, liják, voda zdivočela. 
„Pomoc!“ zaznělo do noci. 
Převozník vyběhl z chalupy, odvázal loďku, rozbouřenými vlnami vesloval na druhý břeh, a když nikoho nenašel a volání už neslyšel, vrátil se domů vysílený a nešťastný. 
V tom zase hlas a ještě druhý: 
„Pomoc, zachraň nás, převozníku! Pomoc!“ 
Převozník vyjel podruhé na bouřící řeku a znovu se vrátil s nepořízenou. 
Celý sklíčený řekl ženě: 
„Bojím se, že se ti lidé mou vinou utopili!“ 
Dosedl na lavici, a opět výkřiky. 
„Nevrátím se, dokud je nenajdu!“ řekl převozník ženě a vyplul na Dunaj potřetí. 
Po dlouhém hledání, sám si už málem zoufal, vylovil z vln dva muže a převezl je na břeh. 
Teprve v záři ohniště převozník vidí, div divoucí, že na těch ubožácích není nitka mokrá! Podívá se lip, jsou najednou čilí jako dvě rybičky, jeden má bílou bradu, druhý stříbrnou, vždyť jsou to ti naši dobří stařečkové! 
„Nediv se, převozníku,“ řekli s úsměvem, „přišli jsme si vyzkoušet, zda u Tebe sliby nejsou chyby.“ 
To bylo radosti, a toho divení! A že bylo o čem vyprávět, sedli si k ohništi a rozprávěli do rozbřesku. 
A tu se stařečkové za nic na světě nedali víc zdržet: 
„Sluníčko vstalo po té čině jako omyté,“ povídají, „a my máme před sebou ještě dost chození!“ 
A byli titam, jen na třínožce u ohniště po nich zůstal měšeček zlatých dukátů. 
Převozník s ženou se ani nestačili vzpamatovat, když na druhý den přiběhl starší bratr, a sotva spustil, naříkal: 
„Shořel mi můj krásný dvůr! Rovnal jsem včera právě slámu do stohu, a letos se urodilo, že jsem nevěděl kam s ní, když jdou kolem dva žebráci, takoví třasořitkové, a abych prý jim dal něco k snědku. Povídám, ať mi pomůžou, však potom uvidím, kolik si vydělali, a ještě jsem se tomu, já nešťastník, sám zasmál. Ti dva šli beze slova dál. Jen zašli. 
a stoh mi hoří! Čeleď a sousedi na poli, zachraňoval jsem a nic nezachránil, dvůr s celou úrodou je na popel, zůstaly mi jenom holé lány!“ Zalomil rukama: 
„Že já ty stařečky nepoznal! A Ty si dej, bratře, pozor!“ 
Převozník nechtěl staršímu bratrovi přitížit, a tak mlčel a raději nepřiznal, jak se to se stařečky zběhlo u nich. Jeho žena toho dne zadělávala na chléb, a tu ho něco napadlo, vzal si ji stranou a řekl jí: 
„Než dáš chléb do pece, vlož do jednoho bochníku dukáty z toho měšce, co nám dobří stařečkové darovali. Bratrovi zítra dáme chléb na cestu a bude mu trochu pomoženo.“ 
Žena umísila chléb z té nejbělejší mouky a do jednoho bochníku opravdu zapekla všechny zlaté dukáty. Bochník byl krásně vypečený a starší bratr si ho ráno s chutí uložil do mošny. 
Nedošel daleko a chléb ho najednou začal tížit, jako by měl v mošně kámen. I vyndal ho, obracel bochník sem a tam a zdál se mu jakýsi divný, snad nedopečený, proto je asi tak těžký. 
V tom okamžiku jel kolem sedlák s povozem. 
„Kmotře,“ zavolal na něj převozníkův bratr. „Nevyměníš pytlík kukuřice za pěkný bochník chleba?“ 
Sedlák zastavil, podíval se a viděl dozlatova vypečený chléb. 
„Proč ne,“ povídá a vyměnil bochník za kukuřici. 
Přijel domů a hned ukázal ženě, co přivezl. 
„Ten chléb musí být vevnitř syrový,“ podivila se selka, když vzala bochník do rukou, „to sis nevšiml? Vždyť je těžký jako kus kamene!“ 
A sedlák uznal, že žena má pravdu. 
V tu chvíli šel kolem sedlákova plotu potulný kovář. „Nepotřebujete, kmotře, přiostřit nože?“ zeptal se. „Přiostři,“ povídá sedlák, „a dostaneš pěkný bochník chleba, tady je, vidíš?“ 
Kovářský se podíval a sliny se mu na ten krásný bochník sbíhaly. Přiostřil tedy nože, vzal si výslužku a šel. Došel za vesnici a mošnu měl těžkou, jako by v ní nesl kámen. I vyndal bochník z mošny, prohlédl ho ze všech stran a ten krásně vypečený chléb se mu přestal líbit. 
Kovářský mávl rukou a šel dál, však se toho chleba nějak zbaví. Přišel k přívozu, dal se naložit, a když byli na druhém břehu, povídá: 
„Strýčku, já nemám, čím bych zaplatil. Vy jste prý hodný a berete, co lidé dají, vezměte si tenhle bochník chleba, na tom si pochutnáte!“ 
A v tu chvíli je kovářský už z loďky venku. 
Převozník vidí krásně dozlatova vypečený chléb, zrovna jako by ho byla upekla jeho žena. 
Vrátí se, vyjde na břeh, jde domů, položí chléb na stůl a užaslá žena povídá: 
„Cos to přinesl? Vždyť tenhle bochník jsem včera sama mísila a sama pekla a Tys ho ráno vlastníma rukama dal svému bratrovi na cestu!“ 
Převozník vezme nůž, zakrojí, kůrčička chřupne, chléb zazvoní a v krásně vypečené střídce se lesknou zlaté dukáty. 
Tak se ten spravedlivý chléb s darem dvou stařečků vrátil, kam patřil. A že se to stalo tak dávno, milí přemilí, a že se to dnes už nestává, je myslím jenom škoda.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight