Spravedlivý Bohumil

zobrazeno 22×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 15.39

Nádeník, který si pracně každý kousek chleba vydělat musí, mívá někdy více dětí než boháč, který v hedvábí chodí a zlato na čtvrtce měří. Tak se stalo i v jednom velkém městě, kde měl sluha šest, král ale ani jediné dítě. Tisíce rozházel jenom za samé rady jak učených lékařů, tak starých bab, ale to všecko nic platno nebylo. Také královna se nad tím trápila a denně do všech kostelů na modlení dávala, ale žádný jí dědice nevymodlil. 
Rozhořčen pravil jedenkráte král: 
„Když nemám mít dítě z vůle boha, ať je mám z vůle čerta!“ Nato mu za krátký čas královna zjevila, že se jejich nejvroucnější tužby vyplnily, přičemž on na svá rouhavá slova ani nepomyslel. 
Když ušlo několik měsíců, porodila královna dceru. Zdaleka široka čekalo hostů plný zámek, jež byl blažený král na křtiny pozval. Celých osm dní nebylo po městě nic jiného slyšet než hudbu a zpěv, nic jiného vidět než tanec a veselé hry. 
Při křtu dostala princezna jméno Lidumila. Od rodičů co nejdražší klenot chována, vzrůstala dceruška v samé rozkoši. 
Když jí bylo sedmnácte let, povídalo se, že je nejkrásnější panna v celém království. Mnohý by se byl rád do hlubiny mořské odvážil, kdyby byl věděl, že drahou tu perlu uloví. Ale krásná Lidumila posud na žádného nepomyslela, a jenom rodiče zticha o tom rokovali: který by z těch vznešených princů nejlépe pro ni se hodil. 
Jednoho dne sedí Lidunka celá smutná s rodiči u stolu, tu se jí matka ptá, co jí schází. 
„Ach, drahá matičko,“ odpoví princezna, „já nevím, proč mi je celý den tak teskno, jako bych se s Vámi rozloučit musela.“ 
Matka chtěla dceru pokárat, že si tak truchlivé myšlenky připouští, ta však náhle jako uhel zčerná a bez sebe z lenošky na zem padne. Královna omdlela, král si vlasy z hlavy trhal, dvořenínové hned plný pokoj lékařů svolali, ale žádná moc nebyla s to, aby nebohou princeznu vzkřísila. Ustrojili ji do skvostných šatů, položili ji do zlaté truhly a v rodinné hrobce královské pochovali; král poručil, aby ve dne v noci vojenská stráž u ní stála. Celá zem truchlila pro dobrou princeznu, nejvíce ale naříkali ubozí rodiče, kterým tak záhy všecka radost zmizela. 
V noci, když přišla stráž vojáka od jedenácté do dvanácté u rakve stojícího střídat, našla ho na kolik kusů roztrhaného. S hrůzou se jeden na druhého díval, žádný si ale vysvětlit nemohl, jak se to stalo. Sebrali zohavené tělo a ráno to králi ohlásili. Král se ulekl a hned důstojníkům poručil, aby nejsrdnatějšího muže na stráž poslali, aby se vypátralo, kdo vojáka roztrhal. Ale druhý den bylo to samé, a tak po všechny následující dny; stráž od jedenácté až do dvanácté byla pokaždé mrtva a na kusy roztrhána. Vojáci reptali, že je král z pouhé libůstky na smrt posílá, a mezi lidem trousila se pověst, že nebožka princezna straší. Tak to trvalo dlouhý čas, a ve vojsku nebylo již srdnatého vojáka; brali tedy napořád, ať byl jakýkoliv. Každý třásl se jako osika, když na něho řada přišla, ale subordinace je přísná metla, chtěj neb nechtěj musíš jít a život nasadit. 
Za nějaký čas přišlo také na Bohumila, jednoho ze šesti synů sluhových. Byl to švarný, veselý jonák, jehož každý, kdo ho znal, od srdce miloval. Kdyby ho byl král proti nepříteli poslal, nebyl by se strachoval, ale stráž vedla k hanebné smrti; žádal tedy, aby směl jít k rodičům, že se s nimi rozloučí. Na cestě se mu to v hlavě rozešlo a on si pomyslel: Pročpak bych já se pro nic za nic bůhvíjakému netvorovi roztrhat nechal? Lépe bude, když prchnu. To pomysliv uhnul se hned z cesty a zaměřil do širého pole. Již uběhl hezký kus, tu vidí pod stromem sedět shrbeného stařečka, který měl hlavu šedivou a dlouhé vousy, jako mléko bílé. 
„Prosím Vás, vojáčku, pomozte mi na nohy,“ promluvil k okolojdoucímu Bohumilu. 
„I s radostí,“ odpověděl on, „a chcete-li, také Vás doprovodím, totiž nejdete-li do města.“ 
„Do města byste tedy se mnou nešel?“ 
„Pánbůh chraň, tam se nechci tak brzy vrátit.“ 
„Neřekl byste mi proč?“ 
„I co bych neřekl, vždyť mě snad neprozradíte.“ 
Tu začal Bohumil stařečkovi celou historii o nešťastných vojácích vypravovat, dokládaje, že se dal na útěk, aby tak ohavné smrti ušel. 
„Poslechni trochu, já Ti něco poradím,“ řekl stařec, když Bohumil dokončil. „To strašidlo, co vojáky trhá, je zemřelá princezna Lidumila, která za vinu otcovu trpí. Král se protivil božímu řízení a žádal dítě z vůle čerta; ubohá je nyní zlým duchem posedlá a čeká na vysvobození. Jestli rady mé uposlechneš, vysvobodíš princeznu a budeš šťastný.“ 
„Poslechnu, dědečku, poslechnu; beztoho mě to mrzí, že jsem jako nějaký špatný člověk od vojska utekl.“ 
„Vrať se tedy zpátky, a když bude čas, jdi jen s chutí na stráž. Až přijdeš do hrobky, pokrop se svěcenou vodou, udělej ručnicí kolo a zůstaň v něm stát. Ať se děje co chce, na nic nedbej a z kola nevykročuj; bát se však nesmíš, sice bude s Tebou zle. Zítra mně přijď povědět, jak jsi pořídil.“ 
Bohumil poděkoval starci a vrátil se do města. Kamarádi mysleli, že bude smuten, ale on se smál a zpíval, a když se blížila jedenáctá hodina, vzal ručnici a vesele do kostela kráčel. 
„Pánbůh Ti dej dobrou noc přečkat, kdybychom se více neviděli,“ pravili druhové, kteří ho vyprovázeli. 
„I já doufám,“ skočil jim Bohumil do řeči, „že se shledáme, dám si lepší pozor nežli ti druzí, a uvidíte, že to vypátrám.“ Nato se s nimi rozloučil a kráčel tmavým kostelem do osvětlené hrobky královské. Tu vzal jeden ze čtyřiadvaceti svícnů, na kterých svíčky kolem rakve hořely, a svítil si do všech koutů, jestli kde co uhlídá; ale nikde nic. I postavil se tedy doprostřed hrobky, udělal ručnicí kolo, do něhož vstoupil, potom přitiskl zbraň k sobě a očekával, co se bude dít. Když mu začalo být úzko, předříkával si slova starcova, a bylo po strachu. Jedenáctá odbila; tu se otevře zlaté víko u rakve princezniny a ona celá černá z ní vyskočí a jako zlá saň začne po hrobce lítat. Ráda by se byla do vojáka pustila, ale kolo překročit nesměla; v zuřivosti tedy začala víka z rakví odhazovat a zpráchnivělé umrlce v nich trhat, až všecko praštělo. Tak se vztekala až do dvanácté hodiny, potom skočila zase do své postele, víko se zavřelo, a bylo ticho. Ač to všecko Bohumil dosti zmužile přestál, přece byl rád, když kroky přicházejícího strážce zaslechl. Vojáci se nemálo podivili a zaradovali, vidouce kamaráda živého a zdravého; ptali se ihned, jak se mu vedlo a co viděl. 
„Co jsem viděl, to jsem viděl, Vám to nepovím,“ odpověděl Bohumil, neboť mu stařec přikázal, aby o tom s nikým nemluvil. 
Ráno se to ohlásilo, a král si dal Bohumila předvolat, ptaje se ho, co se mu v noci přihodilo. 
„Milostivý králi,“ odpověděl Bohumil, „já Vám to povědět nemohu a také si toho ani nežádejte.“ 
Když viděl král, že je marné všecko dotírání, žádal Bohumila, aby šel ještě jednu noc do hrobky na stráž, že ho za to bohatě odmění. Bohumil to králi přislíbil. Odpoledne šel za město k stařečkovi. 
„Nu, jak se Ti vedlo? Dobře-lis pochodil?“ ptal se ho stařec, který zas pod tím samým stromem seděl. 
„I dobře, a mnohokráte Vám za Vaši radu děkuju,“ řekl Bohumil a vypravoval, jak se všecko bylo událo. 
„Dobře tedy,“ řekl stařec. „Jdi dnes zase na stráž a udělej ve všem tak jako včera; uhlídáš snad ještě horší věci, ale jen se neboj a zítra mě opět navštiv.“ 
Bohumil poděkoval starci a šel domů. Když se přiblížila jedenáctá hodina, vzal ručnici a chutě do hrobky pospíchal. Jako předešlou noc udělal kolo, postavil se do něho a očekával, co se bude horšího dít. Jakmile jedenáctá odbila, otevře se víko, černá princezna vyskočí, a jakoby na znamení vyvalují se ze všech koutů ukrutní netvoři s ohnivýma očima, bezedné tlamy na Bohumila rozvírajíce. Hnusní netopýři a sovy lítají mu okolo hlavy, a princezna burácí po hrobce, sem a tam skáče, mrtvoly trhá a na Bohumila se šklebí. Neohroženě o zbraň opřen stál ten na stráži a díval se na ty vyvrhele pekla; tu bila dvanáctá, a všecko zmizelo. 
Ráno se zase král vyptával, co Bohumil v hrobce viděl, ale on mlčel a ani slovem se neprozradil. 
Odpoledne šel zase k starci a všecko mu vypravoval. 
„Ještě jednu noc, a princezna bude od zlého ducha vysvobozena,“ řekl mu stařec, „ale chceš-li, abych Ti i potřetí poradil, musíš mi dát polovici od všeho, co odměnou dostaneš.“ 
„Dám, stařečku, jen mi ještě potřetí poraďte, co mám dělat.“ 
„Jdi tedy opět do hrobky na stráž, a až princezna z rakve vyskočí, 
pospěš a lehni do ní a nad hlavou udělej kolo. Až se bude půlnoc blížit, bude Tě princezna vyhánět, prosit a slibovat, abys ji do rakve pustil, ale to nedělej, sice bude s Tebou zle. Co se dále stane, uhlídáš.“ 
Bohumil přislíbil, že všecko tak udělá, jak mu stařeček poradil, a rozžehnav se s ním, pospíšil do města. 
Jak jedenáctá bila, stál již Bohumil na svém místě, a když princezna z rakve vyskočila, hbitě se přitočil a do prázdné rakve lehnuv, udělal nad hlavou ručnicí kolo. Opět se začalo divných netvorů okolo rakve točit, ale přes kolo nesmělo nic překročit; princezna řádila hůře než kdy jindy, potom ale začala Bohumila vyhánět; když však viděla, že se ani nehýbá, zuřila divoce a šat na sobě trhala. Potom zase klekla a tak úpěnlivě prosila pro všecko na světě, aby jí do rakve pustil, dokud hodina neuprchne; ale on dělal, jako by neslyšel. Vidouc, že ani to nepomáhá, začala mu přislibovat, že mu dá zlata a stříbra tolik, že si bude moci třeba celé království koupit. Avšak ani na to Bohumil neodpovídal. Tu se najednou začne hrobka třást, všech čtyřiadvacet svíček zhasne a ze všech koutů vyšlehují modré plameny. Rakve se otvírají, kostlivci z nich vstávají a do kruhu kolem rakve se stavějí. Ruku v ruce začali nyní divoce tancovat a holé dásně na Bohumila cenit. Studený pot mu na čele vyvstal, když tu hroznou společnost spatřil; ale pomysliv na svůj úkol, odevzdal se do vůle boží, zavřel oči a ležel, jak by sám mrtev byl. Najednou se zase všecko otřese, půlnoc bije, a když Bohumil oči otevře, vidí všecko ve svém pořádku, jen vedle rakve klečí vroucně se modlíc princezna Lidumila, tak krásná, ba ještě krásnější, než kdy dříve byla. 
Dlouho se Bohumil se zalíbením na ni díval a ještě déle byl by v rakvi ležet zůstal a oči z modlící se princezny nespustil, kdyby kroky přicházející stráže nebyl zaslechl. Tiše tedy vstal, a Lidumila, oči pozvednuvši, přistoupila k němu a pravila svým lahodným hlasem: 
„Jak se Ti odměním, zmužilý vysvoboditeli, žes mě pekelných pout zprostil?“ 
Bohumil pojal mlčky ruku její, vtiskl vroucí políbení do růžových důlků. V tom ale slyšeli zdaleka hluk, a uděšená princezna plna strachu přivinula se těsně k svému vysvoboditeli. Vojáci, co Bohumila vystřídat přicházeli, nakukovali dříve skulinou ve dveřích, zdali radno do hrobky vejít; tu zahlídli Lidumilu světlem ozářenou. I mysleli nejináč, nežli že to anděl, a proto se obrátili a jeden přes druhého z kostela utíkali; to byl ten hluk, jehož se princezna ulekla. 
Když přiběhli domů, hned důstojníkům oznámili, že Bohumil v hrobce s andělem mluví; odtud doneslo se to králi, který hned s nimi do kostela pospíšil, aby se o pravdě přesvědčil. Jak kostel otevřeli, spatřil král Bohumila klečet u oltáře se svou dcerou Lidumilou. Ještě si nedůvěřoval, je-li to vskutku ona, anebo jen duch její; teprve když se Lidunka obrátila a s radostným vykřiknutím do náručí otcova se vrhla, přitiskl ji pevně k srdci a plakal. Královna právě vstávala, když se král s dcerou a Bohumilem do hradu vrátil. 
Jak nevýslovná musela být radost matčina, když oplakávanou dceru naživu a v úplné kráse opět spatřila! Nyní teprve vypravovala Lidumila, co trpěla a jak ji Bohumil vysvobodil. I děkovali mu rodiče, a král vyšel z pokoje a přinesl mu plný měšec dukátů. 
„Ne, milostivý králi,“ odpověděl Bohumil a peníze stranou položil, „co jsem učinil, nestalo se kvůli odměně, a proto peníze přijmout nemohu.“ 
Tu vzala Lidumila krále za ruku a řekla: 
„Milý otče, on mě vysvobodil; já ho miluji tak jako on mě, a proto jej nejvíce odměníš, když ho za syna přijmeš.“ Král se chvilku zamyslel, ale když i královna prosebně k němu vzhlížela, dal se obměkčit a svolil k blahému sňatku. 
Bohumil byl jako ve snu a sám tomu ani uvěřit nemohl, že má být manželem krásné Lidumily. 
Král chtěl, aby se svatba hned slavila a pak aby Bohumil království přijal. Ale ženich se bál, že by tak těžkému umění nerozuměl, a proto krále prosil, aby ho dal dříve ve všem vyučit, co by mu jakožto panovníku třeba bylo vědět. Král svolil, a od té chvíle bylo Bohumila všude plno. 
V krátkém čase poznal všecky potřeby lidu svého a vyzkoumal všecky prostředky, jak by se jim vyhovět dalo, takže brzy více věděl než sám král. Potom slavila se svatba a po ní byl Bohumil za krále korunován. Při svatbě nezapomněl mladý král na své rodiče a bratry, ale usadil sluhu vedle krále. Ovšemže nemusel více stádo vyhánět, avšak krom pohodlného výminku v královském zámku nedostal žádné bohatství od syna ani titul a zůstal starým Vojtou jako dříve. Bratrům dal každému jeden statek, a byli z nich hodní sedláci, kteří nezáviděli bratru korunu zlatou sice, ale také obtížnou. 
Již byl Bohumil nějaký čas se svou drahou Lidumilou, a oba se vždy víc a více milovali, proto ale nevěřte, že pro samou rozkoš na starce zapomněl, jemuž za své štěstí děkoval. Častokráte myslel na něj a ledakde již po něm pátral, ale po starci nebylo nikde památky. 
Jedenkráte si vyjede král Bohumil se svou chotí z města na procházku, tu se najednou u mostu koně zastaví a živou mocí dále klusat nechtějí. I křičí král na kočího, aby se podíval, co se stalo a jim překáží. Kočí ale odpoví, že sedí vedle brány starý dědeček, a krom toho že jiného nic nevidí. Tu sleze král sám z vozu, a když zhlídne starce, pozná ihned svého rádce. S radostí jde k němu a praví: 
„Ale řekněte mi pak, kde jste tak dlouhý čas chodil, já se všude po Vás poptával, ale nikdo mi zprávu dát nemohl.“ 
„Když jsi se poptával, tedy jsi na svůj slib nezapomněl?“ 
„A jakž bych mohl zapomenout? Ode všeho, co jsem dostal, náleží polovice Tobě; pojď jen honem se mnou, abych Tě choti své ukázat mohl!“ 
„Právě o ni se jedná; víš-li pak, brachu, že je právem jen polovic Tvá!“ 
Zaražen zůstal Bohumil stát, jako by mu krev byla v těle vystydla. Na to si nebyl vzpomněl. 
„Abych viděl, že ve všem a vždy slovu dostojíš a spravedlivě jednat budeš, tedy mi dej první důkaz. Vezmi svůj meč, přetni ženu vpůli a se mnou se rozděl.“ 
Bohumilem to trhlo, třesoucím hlasem pravil: 
„Nežádej ode mě takového ukrutenství, raději Ti dám celé království.“ 
„Já nechci celé,“ odpověděl tvrdošíjný stařec, „já chci jen půl království a půl ženy; a to smím spravedlivě žádat. Chceš-li i ty spravedlivě jednat, tedy se nezdráhej, a obětuj, co Ti je nejdražší, abys uznal, jakého hříchu se dopouští král, když dané slovo zruší.“ 
I zmužil se Bohumil, aby dokázal, že i otrhanému žebráku v slibu dostojí, a přikročiv ke kočáru, vyjevil drahé manželce těžký svůj závazek. Lidumila byla takového muže hodna; aby mu srdce neztížila, vyskočila bez dalších slov z kočáru a k starci přistoupila. I myslel král, že mu samému tak krásného stvoření líto bude, ale ten stál jako ze skály. Posledně se manželé objali, král vytáhl meč, rozpřáhl se a ..... 
„Nesekej!“ zakřikl ho stařec, „byla to jen zkouška, zdali spravedlivě panovat budeš a věčně slovu dostojíš. Nyní vidím, že jsem se v Tobě nezmýlil! Zůstaň do své smrti tak, a nebe Ti požehná.“ Než se král a královna vzpamatovali, zmizel jim stařec z očí, nikdy ale z mysli. 
Bohumil panoval až do smrti spravedlivě a vlídně, a lid měl zlaté časy.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight