Spravedlivý Ahmad a ukrutný šáh

zobrazeno 43×

Vložil(a): jitkamety, 2. 6. 2016 17.24

V dávno zašlých, v dávno zapomenutých časech vládl v jedné zemi ukrutný šáh. Bavil se, když lidé strádali, radoval se, když tekla krev nevinných lidí.
Žil v té zemi i starý, šedovlasý a šedovousý mudrc a ten už se nemohl dívat na strašná příkoří, kterými trpěl ubohý lid. Vypravil se tedy k šáhovi, aby mu domluvil.
Šáh starce přijal kupodivu vlídně:
„Copak si přeješ, šedivá brado? Copak ode mne chceš?“ A stařec odpověděl:
„Přišel jsem Tě poprosit, mocný šáhu, abys vládl spravedlivě a zanechal svých ukrutností. Cožpak nechceš, aby lid v Tvé zemi byl šťastný a spokojený?“
Šáh se tuze rozčilil:
„Ty ses, dědku, zbláznil! Ty mi chceš poroučet, jak mám vládnout? Chyťte ho, moji strážcové! A hned ho popravte. A popravte taky všecky dědky v celé zemi. Každý, komu pučí šediny na hlavě, půjde na smrt! Ať je to kdokoliv.“
Vydali se šáhovi lidé po celé zemi a všecky šedivé starce pobili. Pobili i šáhovy vezíry, pobili i mnoho jiných moudrých a vznešených lidí. Jenom jeden stařec jim ušel, starý, moudrý Mahmúd, protože ho jeho syn, spravedlivý Ahmad, ukryl do veliké truhly.
Zanedlouho našel šáh ve své bradě šedivý vous a ulekl se:
„Je zle! I já začínám šedivět. A moji lidé mě s velikou radostí zabijí na můj vlastní rozkaz.“
A šáh přemýšlel, jak by se zbavil svých šedin, až si vzpomněl, že kdesi daleko na východě, až v Hisárském pohoří, je vysoká hora a v ní veliká jeskyně. V té jeskyni pak pramení voda mládí, která by mu mohla pomoci. Rychle proto sebral veliké vojsko a vytáhl s ním hledat vodu mládí.
Povolali do toho vojska taky Ahmada.
„Běda, co si počneš, otče, beze mne?“ naříkal spravedlivý Ahmad, ale otec se jenom moudře usmál:
„Co bych si počal? Vezmeš mě s sebou, naložíš truhlu na jeden z vozů, co pojedou s vojskem, a řekneš, že v ní máš svůj nejcennější majetek.“
Ahmad poslechl radu svého otce, a tak starý Mahmúd cestoval s vojskem v truhle na východ za vodou mládí. Vždycky večer Ahmad tajně otevřel truhlu, otce nakrmil a napojil a porozprávěl s ním o tom, co se přes den přihodilo.
Jednou večer se optal starý Mahmúd svého syna:
„Nejsou, synku, tady poblíž hory? Cítím, že se nějak ochladilo.“
„Jsou tu hory,“ odpověděl Ahmad. „Všude kolem jsou vysoké hory s vrcholky v mracích. A my táboříme v hlubokém úzkém údolí, kudy teče malá bystřina.“
Mahmúd se zamračil a řekl:
„Běž, synku, k šáhovi a řekni mu, ať přeloží tábor výše do hor. Jinak bude zle.“
Ahmad běžel k šáhovi a řekl mu, co mu poradil otec.
„A jak bude zle?“ otázal se šáh.
Ale Ahmad nevěděl, co odpovědět.
A tu se šáh na Ahmada rozkřikl, vyhnal ho ze stanu, ale pak přece jenom rozkázal, aby se polovina vojska se svým táborem přesunula výš do hor. Mezi těmi vojáky byl i Ahmad.
V noci pak přišla strašná bouře, hrom burácel, blesky bily, z mraků se lily proudy vody a voda zaplavila úzké údolí, mnoho vojáků se utopilo, stany a vozy uplavaly, koně a velbloudi zahynuli.
Teď byl šáh rád, že aspoň část vojska se podle Ahmadovy rady zachránila.
„Ten mládenec má za ušima,“ řekl si šáh.
A vojsko táhlo dál na východ.
Z hor se dostalo vojsko do veliké písečné pouště a začalo strádat žízní.
„Poraď, otče, kde najdeme vodu?“ prosil Ahmad otce. „Jinak tu zahyneme.“
„Ale nezahyneme,“ usmál se moudře otec. „Pověz, synku, roste tady někde velbloudí bodlák?“
„Roste.“
„To je dobře. Kde je bodlák, tam jsou i včely. A včely Tě dovedou k vodě.“
Ahmad vzal motyku a šel hledat velbloudí bodlák. Opravdu, kolem bodláku létalo plno divokých včel. Šel tedy Ahmad za včelami, šel dlouho, tuze dlouho, až přišel k trsu trávy a mezi travou se leskla malá kalužina. Z ní včely pily.
Ahmad se zaradoval, vzal motyku, vykopal studánku a pak k ní zavedl vojsko. Napili se lidé, koně i velbloudi, ani na stařičkého otce spravedlivý Ahmad nezapomněl.
Když se šáh dověděl, kdo to našel vodu, znovu pokýval hlavou.
„Věru, má ten chasník pod čepicí.“
A zase táhlo vojsko dál na východ za vodou mládí.
Zanedlouho dorazili k bystré řece a tu šáh uviděl na dně se třpytit dva diamanty, veliké jako holubí vejce. Hned přikázal nejbližšímu vojákovi, aby pro ně skočil, jenže jak voják rozčeřil hladinu, diamanty zmizely. A stejně se vedlo i ostatním.
Rozzlobený šáh si dal zavolat Ahmada a řekl mu:
„Když jsi tak chytrý, vylov z řeky ty diamanty!“
„Ano,“ řekl Ahmad. „Ale nebude to tak snadné. A budeš musit, mocný šáhu, počkat do zítřka.“
„Dobře,“ kývl šáh a Ahmad se běžel poradit s otcem.
„Neroste nad řekou nějaký strom?“ otázal se starý Mahmúd syna, když mu všecko vypověděl.
„Roste. A větve se naklánějí až skoro k druhému břehu.“
„Synku, ty diamanty nejsou na dně řeky, ale na stromě,“ moudře se usmál stařík. „Ve vodě se jenom zrcadlí. Proto je nikdo nemůže vytáhnout.“
Druhý den se shromáždilo u řeky celé vojsko. Všichni byli zvědaví, jak Ahmad pořídí. Ale Ahmad, místo aby skočil do vody, vylezl na strom.
„Co děláš na tom stromě?“ rozkřikl se na něho šáh.
„Lovím diamanty,“ zasmál se Ahmad, seskočil ze stromu a podal šáhovi dva diamanty, veliké jako holubí vejce.
„Věru, ten mládenec umí víc než jíst pilav,“ pokýval hlavou šáh, ale Ahmadovi ani nepoděkoval.
Konečně dorazilo vojsko do Hisárského pohoří k vysoké hoře s velikou černou jeskyní, kde pramenila voda mládí.
Šáh se zaradoval a neprodleně poslal do jeskyně vojáka. Ale uplynula hodina, dvě a voják se nevrátil. Nevrátil se ani druhý, ani třetí a Ahmad se dovtípil, že teď přijde řada na něho. Honem proto spěchal k otci, aby se s ním poradil.
„Ta jeskyně je, synku, tuze hluboká a je v ní plno spletitých chodeb. K prameni vody mládí se snadno dostaneš, cestu zpátky však ještě nikdo nenašel. Ale poradím Ti. Vezmi si s sebou velbloudici, která ještě kojí mládě, a to mládě nech u vchodu do jeskyně. Velbloudice najde cestu k mláděti a Tebe vyvede ven. A vezmi s sebou dvě lahvice a ještě dvě žáby. V jeskyni totiž pramení nejen voda mládí, ale hned vedle také voda stáří. Do každého pramene polož žábu. Z jedné se stane pulec, tam je voda mládí, druhá zajde, tam je voda stáří. Naber do lahvic obě vody a šáhovi dej napít vody stáří. Nic jiného si nezaslouží.“
Když se vrátil Ahmad k jeskyni, už se po něm opravdu šáh sháněl. A Ahmad udělal všecko tak, jak mu otec poradil. K pramenům vody mládí a vody stáří došel snadno, nabral vody do obou lahvic, ale zpátky se chodba neustále větvila, a nebýt velbloudice, cestu by nenašel.
Šáh měl nesmírnou radost, když mu Ahmad podal lahvici. Hltavě ji vypil až do dna, aby nikdo jiný z ní neměl užitek, a pak vytáhl zrcadlo, aby viděl, jak mládne. Ale s hrůzou spatřil v zrcadle obraz šedivého starce.
„Cos mi to přinesl?“ rozkřikl se na Ahmada, vtom však už k němu přiskočily stráže a bez řečí ho probodly.
„Splnili jsme poslední šáhův rozkaz!“ zvolal pak velitel stráže a všecko vojsko začalo jásat, že nenáviděný ukrutný šáh už není mezi živými.
Ahmad se v tom zmatku vytratil a spěchal k otci, aby mu pověděl, co se stalo.
Stařec se jenom moudře usmíval a pak se zeptal:
„A co uděláš s vodou mládí?“
„Přinesl jsem ji Tobě, aby ses napil,“ řekl spravedlivý Ahmad. „Ty si ji nejvíc zasloužíš.“
„Ba ne,“ zavrtěl hlavou starý Mahmúd. „Netoužím po mládí, netoužím po dlouhém životě. Prožít dlouhý život není žádné štěstí. Štěstí je prožít dobrý a užitečný život.“
Ahmad se zamyslel nad otcovými slovy, a vtom přiletěl havran a křídlem převrhl lahvici s vodou mládí. Poslední kapku stačil havran ještě vypít a ostatní voda se vsákla do země, kde rostl horský jalovec.
A proto se havran dožívá sta let a jalovec roste i tisíc roků. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight