Správce Rozmarýn

zobrazeno 28×

Vložil(a): jitkamety, 14. 3. 2016 11.37

Kterak na louňovickém panství sloužil, jak pro zabitou slepici všecku vážnost ztratil a z dobrého bydla ho nakonec šlak trefil

Na úpatí hory Blaník je městečko Louňovice a v něm stojí zámek se čtyřmi věžemi nedaleko staré tvrze. Zámek měl různé pány, dobré i zlé, ale nejhorším z nich byl správce louňovického panství Rozmarýna. Když se usadil na zámku, všechno obrátil vzhůru nohama a s ničím nebyl spokojen. „Teď Vám teprve ukážu, jak se tu bude hospodařit!“ řekl všem rychtářům, když si je svolal poprvé na zámek. „Nikomu neslevím ani chlup. Platy se budou vybírat poctivě a z roboty se nikdo nevymluví. Já sám dohlédnu, aby naše milostivá vrchnost nebyla nikým okrádána. Kdo bude mít nějakou stížnost nebo žalobu, nikomu jinému ji dát nesmí, jenom mně. Já zastupuji naši milostivou vrchnost a za všechno se budu také poctivě zodpovídat.“ Rychtářům šla z té řeči hlava kolem. Nikdo se neodvážil protestovat. Souhlasili se vším, co správce řekl. Vrchnost byla přece jen od nich daleko a správce Rozmarýna se tu stal neomezeným vládcem.
Brzy se po všech vsích a samotách rozneslo, že nový správce je daleko přísnější než starý, a proto je třeba ho uctivěji zdravit než ty předešlé. Také dal nejdříve ze všeho vymést a vyčistit od všelijakého harampádí starou šatlavu.
„Kdyby někdo neposlechl na slovo, dám ho hned zavřít,“ vyhrožoval zámecké čeledi, písařům a drábům.
A byl jako ostříž, jeho zraku nic neušlo. Od rána do večera běhal jako čamrda a kolem něho dva statní chlapi s karabáči. Když se mu někdo znelíbil, dal ho na místě vyplatit, že si potom nemohl několik dní ani sednout. Na louňovickém panství šlo brzy všechno jako na drátkách. Vrchnost měla z toho nejen užitek, ale ráda svému správci trpěla jeho přísný řád a ještě ho bohatě odměnila, protože od jisté doby nepřišly z panství žádné stížnosti. Lidé nebyli spokojeni, ale báli se. „Na chudý lid musí být vždycky přísnost, a jak není, lidé nevědí, co by si vymýšleli,“ hřímal každý den správce Rozmarýna v zámecké kanceláři, kde často nahlížel písařům do lejster, jestli ho někdo nešidí. Písaři psali, až jim brka skřípala, ale přitom všichni mluvili potají o správci neuctivě, zrovna tak jako prostí sedláci, a přáli si, aby ho brzy vzal čert.
Ale čert se tehdy asi někde omeškal, i když měl pod Blaníkem tolik prosebníků. Pan správce byl pořád čiperný a jenom rozkvétal. Ze suchého mužíka se brzy stal kulaťoučký cvalík, protože hrozně rád seděl za stolem plným dobrého jídla a pití. Byl by jedl od rána do večera a přitom měl vždycky ještě čas si zaskočit do zámeckého čeledníku, aby dohlédl, jestli kuchařka nepodstrojuje písařům a čeledi. Jednou se zaběhla slepice a přeletěla plot u panské zahrady. Správce Rozmarýna se zrovna díval oknem. Jak uviděl slepici mezi záhony, vzal z věšáku pušku a prásk! Slepice byla vzhůru nohama, ani nekvokla. Potom běžel do zahrady, slepici vzal za nohy a šel se podívat, komu se ztratila. Ještě se ani nerozhlédl po návsi, už slyšel volat za rohem nějakou babku: „Náá pipipi! Náá pipipi! Kdepak jsi, ty zatrolená!“ Správce si honem pospíšil naproti a mával před sebou zabitou slepicí. „Tuhle je! Jen se pojď na ni podívat, jestli je to ona!“
Sotva babička uviděla správce Rozmarýnu se slepicí v ruce, hned věděla, že z toho bude hromobití. A volala oknem na dědečka, aby se šel podívat, kdo to k nim jde. Zatím správce došel až k chalupě a zle se mračil.
„Pozdrav pánbůh, milostpane! To je vzácná návštěva,“ švitořila babička, jak uměla nejlépe, a jedním okem pokukovala po kropenaté slepici.
„Jen se podívejte, co nesu!“ povídal správce uštěpačně. „Tahle slepice hrabala v panské zahradě a udělala tam velikou škodu. Proto se jdu sám podívat, komu patří.“
„Inu, je to naše slepice! Zrovna takovou jsme měli, ale živou. Viď, dědečku!“ povídala rozechvělým hlasem babička.
„Měli, měli a možná že ještě máme. Bůhví kam se zatoulala,“ přisvědčoval dědeček a mrkal na babičku, aby tu slepici zapřela.
„Měli, neměli. Slepice se Vám zaběhla a já dobře slyšel, jak jste ji volali!“ křičel na ně správce. „Nyní půjdeš se mnou na zámek, starý! A tu škodu musíš uhradit.“ Babička se dala do pláče a prosila správce, aby se nad nimi slitoval, že jsou chudí a nic nemají, jen těch pár slepic na dvorku. Ale dědeček neřekl ani slovo, prázdnou fajfku převaloval v hubě. Když správce pořád mluvil o veliké škodě, přece jenom mu to nedalo, aby neřekl:
„To je chyba, že ta slepice hrabala právě na panském. Ale tak velká škoda to zase být nemůže, milostpane, abych já musel za ni platit vrchnosti.“
Správce zrudl zlostí jako krocan a rozkřikl se, až mu hlas přeskakoval:
„Já musím vědět, co tam udělala, já ji viděl! Tu máš slípku, babko, a všechno mi draze zaplatíte. Já přece nemohu nechat okrádat naši milostivou vrchnost. Jen pojď se mnou!“
Dědeček viděl, že se nedomluví. Vzal od správce slepici a dal ji babičce, aby z ní uvařila polévku. Potom šel za správcem do zámku. Lidé se ho cestou ptali, co se mu přihodilo, ale on mlčel jako zařezaný.
Když přišli do kanceláře, správce dal celou stížnost řádně zapsat a potom vyměřil dědečkovi dva zlaté pokuty.
„Kdepak bych vzal tolik peněz, milostpane?“ upřímně se divil dědeček. „U nás byste v celé chalupě nenašel víc než pár šestáků.“
„Když nemáš, tak si jdi ty peníze vypůjčit. Pokutu ale zaplatit musíš,“ trval na svém správce Rozmarýna.
Dědeček byl starý paličák, jen tak se nelekl a hrdě se postavil.
„Milostpane, věřte mi! Jsem chudák, ale poctivec. V životě jsem si nevypůjčil ani šesták a taky si nic vypůjčovat nebudu. Tu slepici mi byl čert dlužen. Měl jste si ji vzít do kuchyně a bylo by po dluhu.“
Správce viděl, že bude s dědečkem těžké pořízení, ale umínil si, že od té pokuty neustoupí a neustoupí.
„Tak Ty mi tu budeš ještě odmlouvat? Dobře tedy. Na pár týdnů si půjdeš sednout pěkně do šatlavy a ono Tě to furiantství přejde,“ a dal volat drába, aby dědečka odvedl.
„Pro jednu mizernou slepici tu zacházejí s člověkem jako se zlodějem,“ ulevil si dědeček a šel za drábem.
Babička ho marně čekala. Přešlo poledne, ale dědeček ještě pořád nebyl doma. Zabitá slepice ležela v síňce a babička ji zapomněla pro samé starosti oškubat. Než uvařila jinou polévku, bylo pomalu kvečeru. Najednou ji popadl veliký strach.
Vzala nešťastnou slepici a běžela s ní do zámku. V bráně mysleli, že ji nese panu správci do kuchyně, lak babičku pustili bez říkání dál. Vyběhla po schodech nahoru až k bytu pana správce a tam zaklepala.
„Vejděte!“ křikl správce od stolu, kde seděl nad mísou vepřové pečeně se zelím. Když uviděl babičku, zamračil se a utrhl se na ni. „Copak tu chceš, stará!“
„Co bych chtěla, milostpane!“ povídala babička uctivě. „Jdu si pro muže, ještě se mi nevrátil domů.“
„A taky se Ti nevrátí,“ smál se správce Rozmarýna. „Ani zítra, ani pozítří. Bude sedět v šatlavě tak dlouho, až si ten dluh odsedí.“
Jak to babička uslyšela, přepadla ji z té lítosti hrozná zlost a než se správce nadál, omlátila mu zabitou slepici o hlavu. Pán nepán. Správce se polekal, vyběhl ze dveří na chodbu a babička za ním. Peří kolem nich lítalo jako o dračkách a křiku bylo tolik, že se objevili písaři a služky, kde kdo byl. Ti ale nevěděli, jestli se mají smát nebo babičku ze zámku vyhodit. Najednou zmlkla a nevěděla kudy kam. Nakonec hodila slepici správci Rozmarýnoví pod nohy a rozběhla se s pláčem domů. Na zámku z toho bylo veliké pozdvižení, ale správce všem nařídil, aby mlčeli. Dědečka hned pustil ze šatlavy a poslal domů. Ten rád poslechl. Když vešel doma do dveří a dal pozdravení, babička se divila: „Co tady děláš, dědečku?“
„A to je pěkné přivítání!“ zlobil se naoko dědeček. „Místo toho, abys mne přivítala, ještě se divíš. Copak já za to mohu? Náš správce má divné vrtochy. Napřed mne zavře, pak ještě ten samý den mne pošle domů k večeři. Já tomu nerozumím.“ Babička začala povídat, jak šla prosit na zámek a co tam se slepicí provedla. Smíchu a strachu zažili oba ještě dost, protože čekali, že se jim správce bude mstít. Ale on na ně rád zapomněl. Nic se však neutají, a tak se brzy všude rozneslo, jak byl správce bit. Od té doby jeho vážnost mezi lidem upadala, ať na ně křičel sebevíc. Ani šatlavou nikoho nemohl zastrašit, i když byla pořád plná. Správce se potom užíral zlostí a tak se vztekal, že mu nechutnalo ani jíst. Jednou ho v té zlosti trefil šlak a bylo rázem po něm. Všichni si oddechli. Na zámku strojili slavný pohřeb. Dokonce i milostivá vrchnost přijela, ale stížnosti se na ni zase jen hrnuly. Když vyprovázeli správce Rozmarýnu na poslední cestě, přihnala se veliká bouře. Hrom bil, prudký lijavec zaléval pole i louky. Lidé postavili rakev uprostřed cesty a honem se utíkali schovat. Vtom se ozvala hromová rána, uhodilo zrovna do rakve s nebožtíkem. Země prý se s hrozným rachotem otevřela a rakev se propadla do pekla. Od té doby stojí za Louňovicemi v polích na mezi malý kamenný náhrobek nad místem, kde si čert vzal tělo zlého správce.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight