Sněženka a sedm trpaslíků

zobrazeno 27×

Vložil(a): dáša, 20. 2. 2016 15.13

Jednou seděla jedna královna u okna a šila košilky pro děťátko, které očekávala. Bylo to v zimě a sněhové vločky se snášely jako peří na rám okna, který byl z černého ebenu. A jak tak občas vzhlédla od šití a dívala se, jak sněží, najednou se píchla jehlou do prstu. Otevřela okno, aby si prst ochladila, a tři kapky krve jí ukáply do sněhu. A že se na bílém sněhu tak pěkně červenaly, pomyslela si: Kéž bych měla děťátko bílé jako sníh, červené jako krev a černé jako eben! Zanedlouho sejí narodila dceruška opravdu tak bílá jako sníh, červená jako krev, s vlásky černými jako eben, a proto ji pojmenovali Sněženka. Ale sotva bylo děťátko na světě, královna umřela.
Po roce si král přivedl jinou manželku. Byla to krásná paní, ale pyšná a svévolná, ve všem chtěla být první a nesnesla pomyšlení, že by některá mohla být krásnější než ona. Neustále se prohlížela. Měla ale i své velké kouzelné zrcadlo. Když si před ně stoupla a zhlížela se v něm, říkávala:
„Zrcadlo, zrcátko nejmilejší, která je v mé zemi nejkrásnější?“
a zrcadlo odpovídalo:
„Královno, Vy jste v té zemi nejkrásnější.“
A královna byla spokojena, věděla, že zrcadlo mluví pravdu.
Jenomže Sněženka dorůstala a byla čím dál krásnější, a když jí bylo sedm let, byla spanilá jako ranní červánek a krásnější než sama královna. A když se její macecha zase jednou zeptala svého zrcadla:
„Zrcadlo, zrcátko nejmilejší, která je v mé zemi nejkrásnější?“
ono odpovědělo:
„Královno, Vy jste krásná jako vždy, ale Sněženka je krásnější než Vy.“
Královna se tak polekala, že závistí celá zežloutla. Od té chvíle bylo zle: jak jen se na Sněženku podívala, srdce jí v těle pukalo, tolik to děvčátko nenáviděla. A závist a pýchají v srdci bujely jako jedovaté býlí, ve dne v noci už neměla pokojné chvíle. Konečně si zavolala jednoho myslivce a přikázala mu:
„Zaveď Sněženku hluboko do lesa, já už se na ni nemohu dívat. A aby se mi nevrátila, sprovodíš ji ze světa a srdce mi přineseš na důkaz, že je to vykonáno.“
Myslivec poslechl, vyvedl ji do lesa a ona se radovala z každého kvítku nebo muchomůrky, z každého ptáčka nebo veverky, které uviděla a uslyšela, a pořád na něho volala, aby se taky podíval. Když myslivec viděl, jaká je milá a důvěřivá, nemohl královnin rozkaz vykonat. Řekl Sněžence:
„Běž, Sněženko, utíkej, co můžeš, někam daleko do lesa a domů se už nikdy nevracej. Královna musí věřit, že jsem Tě sprovodil ze světa, jak mi poručila.“ Nechal ji tam a šel. Když mu vběhlo zrovna do rány divoké sele, zabil je, vzal z něho srdce a to přinesl královně jako důkaz. Ona srdce hodila do ohně.
Ubohá Sněženka teď byla v hlubokém lese sama samotinká a bylo jí úzko, nevěděla kudy kam. Nejdřív jen s pláčem klopýtala přes kořeny, ale potom se dala do běhu a běžela a běžela po měkkém mechu i přes ostré kamení, přeskakovala potůčky, prodírala se trním. Potkávala divoká zvířata, ale ta se jen skokem přehnala mimo ni a žádné jí nic neudělalo. Tak utíkala, kam ji oči vedly a nohy nesly. Když už se chýlilo k večeru, zahlédla mezi stromy malou chaloupku a zaradovala se, že si tam odpočine.
Když vešla do světničky, bylo tam všechno maličké, ale tak milounké a čisťounké, že něco tak pěkného ještě neviděla. Stál tam bíle prostřený stoleček, na něm bylo sedm talířků a před každým lžička, vedle zas nožík a vidlička a uprostřed sedm pohárků. Při stěně stálo pěkně vedle sebe sedm postýlek a každá byla přikrytá sněhobílou plachtičkou. Sněženka měla už takový hlad a žízeň, že teď ujedla z každého talířku trošku zeleniny a sousto chleba a z každého pohárku upila krapinku vína ..... nechtěla všechno vyjíst a vypít jenom jednomu. A protože byla tolik unavená, chtěla si lehnout do postýlky, ale žádná se pro ni nehodila: jedna jí byla krátká, druhá jí byla úzká, třetí zas tvrdá, ve čtvrté měla málo pod hlavou. Tak vyzkoušela všechny, až konečně v sedmé postýlce se jí dobře leželo. A tak už v ní zůstala a usnula a spala, jako když ji do vody hodí.
Když se docela setmělo, přišli domů hospodáři té chaloupky. Bylo to sedm trpaslíků. Vraceli se z práce, přes den vždycky kutali v horách a dobývali rudu. Teď rozžehli svých sedm kahánků, a jak se ve světničce rozjasnilo, hned poznali, že tam někdo byl, všechno už nebylo tak pěkně urovnáno, jako když odcházeli.
První trpaslík řekl:
„Kdo to seděl na mé židličce?“
Druhý:
„Kdo to jedl z mého talířku?“
Třetí:
„Kdo si to ulomil z mého chlebíčka?“
Čtvrtý:
„Kdo mi to ujedl zeleninky?“
Pátý:
„Kdo to nabíral mou vidličkou?“
Šestý:
„Kdo to krájel mým nožíkem?“
Sedmý:
„Kdo to pil z mého pohárku?“
Potom se první trpaslík ohlédl a viděl, že je na jeho postýlce vytlačený důlek, a řekl:
„Kdo mi to poválel postýlku?“
Ostatní přiběhli a volali:
„Na mé postýlce taky někdo ležel.“
Ale když sedmý pohlédl na svou postýlku, viděl, že v ní leží Sněženka a spí. Hned zavolal ostatní, všichni se okolo ní sběhli a vykřikovali údivem, přinesli svých sedm kahánků a svítili si na ni.
„Ach božíčku, ach božíčku,“ volali, „to je krásná panenka!“ a měli z ní takovou radost, že ji ani nebudili, nechali ji v té postýlce spát. Sedmý trpaslík spal tu noc u ostatních šesti, u každého hodinu, a dobře se vyspali.
Zrána se Sněženka probudila, a když viděla sedm trpaslíků, lekla se jich. Oni se však přívětivě zeptali:
„Jak se jmenuješ?“
„Sněženka se jmenuju,“ odpověděla.
„A jak ses dostala k nám?“ vyptávali se trpaslíci dál.
A tak jim vyprávěla, jak macecha poručila myslivci, aby ji sprovodil ze světa, jenže myslivec jí daroval život a ona potom celý den běžela a běžela, až konečně našla jejich chaloupku.
Trpaslíci se hned domluvili a řekli:
„Chceš-li se nám starat o domácnost, vařit, stlát, prát, šít a plést, a bude-li všude pořádek, můžeš u nás zůstat a nic Ti nebude chybět.“
„To já budu všechno ráda dělat,“ řekla Sněženka, „jen když mě tu necháte,“ a zůstala u nich.
Pěkně jim hospodařila, měla všude pořádek a čisto. Oni zrána odcházeli do hor, hledali tam zlatou rudu, a když se večer vrátili, měli už jídlo vždycky připravené. Přes den však musela být Sněženka sama doma, proto ji trpaslíci varovali:
„Jenom se měj na pozoru před macechou, brzy se doví, že jsi tady. Nikomu neotvírej!“
Královna si myslela, že je zase už ze všech první a nejkrásnější, spokojeně si stoupla před zrcadlo a řekla:
„Zvadlo, zrcátko nejmilejší, která je v mé zemi nejkrásnější?“
Ale zrcadlo odpovědělo:
„Královno, Vy jste krásná jako vždy, ale za horami a lesy u sedmi trpaslíků kdesi Sněženka je krásnější než Vy.“
Královna se div neskácela, když to slyšela: věděla, že zrcadlo je pravdomluvné. Myslivec ji tedy oklamal a Sněženka je pořád ještě naživu! A tak znovu přemýšlela a vymýšlela, jak by ji sprovodila ze světa. Věděla, že jí závist nedá spát, dokud sama nebude nejkrásnější v celé zemi. Konečně na něco přišla. Pomalovala si obličej a tak dobře se přestrojila za starou kramářku, že byla k nepoznání. V tom přestrojení šla přes sedmerý hory k sedmi trpaslíkům, tam zaklepala na dveře a zavolala:
„Kupte pěkné zboží, hospodyňko, kupte si.“ Sněženka vyhlédla z okna a řekla:
„Dobrý den, tetičko, copak máte na prodej?“
„Dobré zboží, pěkné zboží,“ odpověděla kramářka, „tkalouny a šněrovadla všech barev,“ a vyndala jedno šněrovadlo spletené z pestrého hedvábí, které se jen lesklo.
Sněžence se najednou zdálo, že bez toho šněrovadla nemůže být, a povídala si:
„Tuhle poctivou osobu přece mohu pustit do chaloupky.“ Hned otevřela dveře a to hezké šněrovadlo si koupila.
„Uvidíš, jak Ti bude pěkně slušet,“ řekla kramářka. „Ukaž, já Tě hned zašněruju, Ty to ještě tak neumíš.“
Sněženka netušila nic zlého, stoupla si před ni a dala si tím novým šněrovadlem živůtek zašněrovat. Babka ji hbitě zašněrovala, ale tak pevně utáhla, že Sněžence došel dech a skácela se na zem jako mrtvá.
„Tak, a máš po kráse,“ řekla macecha a chvátala odtud.
Bylo už kvečeru, trpaslíci přišli domů a hrozně se polekali, když svou Sněženku našli na zemi: ležela bez dechu, bez hnutí, jako mrtvá. Začali ji zvedat, a když viděli, jak je ztuha ušněrovaná, vzali nůžky a šněrovadlo přestřihli. Sněženka hned začala trošku dýchat a pomalu zas přišla k sobě. Když trpaslíci uslyšeli, co se tu stalo, povídali si:
„Stará kramářka, to nemohl být nikdo jiný než ta bezbožnice macecha.“ A znovu napomínali Sněženku:
„Měj se na pozoru, a když my nejsme doma, živou duši k sobě nepouštěj.“
Sotva zlá královna přišla domů, postavila se před zrcadlo a ptala se:
„Zrcadlo, zrcátko nejmilejší, která je v mé zemi nejkrásnější ?“
A zrcadlo zase odpovědělo:
„Královno, Vy jste krásná jako vždy, ale za horami a lesy u sedmi trpaslíků kdesi Sněženka je krásnější než Vy.“
Když to uslyšela, všechna krev se jí leknutím nahrnula k srdci: viděla, že Sněženka zase obživla. „Však já už něco vymyslím,“ řekla, „co Tě zahubí!“ A protože uměla také čarovat, šla do své tajné komory a udělala jedovatý hřeben. Potom se přestrojila a přeměnila zase v jinou starou kramářku a vydala se přes sedmerý hory k sedmi trpaslíkům. Tam zaklepala na dveře a volala:
„Dobré zboží nosím, dobré zboží mám! Kupte si tu na samotě, lacino je dám!“
Sněženka vyhlédla a řekla:
„Jen zas jděte dál, tady nic neprodáte, já nesmím do chaloupky nikoho pustit.“
„Tak se aspoň podívej, to snad můžeš,“ odpověděla babka, vytáhla hřeben napuštěný jedem a držela jí ho před očima. Hřeben se Sněžence zase tak zalíbil, že se dala obloudit a dveře otevřela. Když usmlouvaly, kolik za něj, řekla babka:
„A nádavkem Tě ještě sama pěkně učešu.“
Sněženka zapomněla na opatrnost a svolila. Ale sotva ji babka učesala a zatkla jí hřeben do vlasů, začal jed působit a Sněženka padla v mrákotách na zem.
„No vidíš, ty krasavice,“ řekla ta jedubaba, „byla jsi, už nejsi,“ a odešla.
Naštěstí byl už hnedle večer a sedm trpaslíků se vrátilo domů. Když viděli Sněženku ležet jako mrtvou na zemi, hned měli podezření, že tu zas byla macecha, hledali a hledali, až našli jedovatý hřeben. Sotva jí ho z vlasů vytáhli, přišla Sněženka zase k sobě a vyprávěla, co se přihodilo. Poznovu ji varovali, aby se měla na pozoru a nikomu dveře neotvírala.
Královna si doma stoupla před zrcadlo a řekla:
„Zrcadlo, zrcátko nejmilejší, která je v mé zemi nejkrásnější?“
A ono odpovědělo jako předtím:
„Královno, Vy jste krásná jako vždy, ale za horami a lesy u sedmi trpaslíků kdesi Sněženka je krásnější než Vy.“
Když slyšela zrcadlo takto mluvit, to už se zlostí jen třásla. „Sněženka musí ze světa,“ zvolala, „i kdyby mě to mělo život stát!“ Potom se zamkla v své tajné komoře, kam se nikdo jiný nedostal, a tam udělala jedovaté, smrtelně jedovaté jablko. Napohled vypadalo krásně, žluté s červenou tvářičkou, a přímo zvalo k nakousnutí, ale kdo by z něho kousek snědl, ten musel umřít. Když měla jablko hotové, pomalovala si obličej, přestrojila se za starou selku a vydala se přes sedmerý hory k sedmi trpaslíkům. Tam zaklepala, Sněženka vystrčila hlavu z okýnka a řekla:
„Nesmím sem živou duši pustit, mých sedm trpaslíků mi to zakázalo.“
„Taky dobře,“ odpověděla selka, „však já svoje jablíčka odbudu. Tu máš, jedno Ti dám.“
„Ne,“ řekla Sněženka, „já nesmím od nikoho nic vzít.“
„Bojíš se, že je jedovaté?“ řekla babka, „podívej se, rozkrojím jablko na dvě půlky, červenou Ti dám a žlutou sním sama.“ Jablko měla tak důmyslně udělané, že jenom červená půlka byla otrávená.
Sněženka měla na to pěkné jablíčko velkou chuť, a když viděla, že si selka ukousla, nemohla už déle odolat, natáhla ruku z okna ven a vzala si tu jedovatou půlku. Ale sotva sousto ochutnala, padla mrtva k zemi. Královna se na ni zadívala, zasmála se zlým smíchem a řekla:
„Bílá jako sníh, červená jako krev a černá jako eben! Tentokrát už Tě Tvoji trpaslíci vzbudit nedokážou.“
A když se doma zrcadla zeptala:
„Zrcadlo, zrcátko nejmilejší, která je v mé zemi nejkrásnější?“
konečněji odpovědělo:
„Královno, Vy jste v Tě zemi nejkrásnější.“
Teď už ta nepřející duše neměla komu závidět a po dlouhé době poprvé mohla klidně spát.
Když večer přišli trpaslíčkové domů, našli Sněženku ležet na zemi, ale už nedýchala, byla mrtvá. Zvedli ji, hledali, nenajdou-li zas něco jedovatého, rozšněrovali ji, pročesali jí vlasy, omývali ji vodou i vínem, ale všecko to nebylo nic platné, milá Sněženka byla mrtvá a mrtvá zůstala. Položili ji na nosítka, všichni si sedli okolo a plakali pro ni, a tak ji oplakávali celé tři dny. Potom ji chtěli pochovat, ale Sněženka pořád ještě vypadala jako živá a pořád ještě měla své krásně červené tvářičky. A tak si řekli:
„Tohle svěží poupátko přece nemůžeme zahrabat do černé země.“ Ze svého stříbra vytepali krásnou rakev, dali na ni udělat skleněné víko, aby na Sněženku bylo ze všech stran vidět, mrtvou do rakve uložili a navrch napsali zlatým písmem její jméno. Potom rakev postavili na nejbližším vrchu pod košatý dub a jeden trpaslík u ní vždycky zůstal na stráži.
Také lesní zvířátka se přicházela podívat na Sněženku, a když někdy trpaslík dřímal, hlídala místo něho, nejčastěji lištička. A na dubě jí za dne houkali lesní holubi a v noci sova.
Dlouho a dlouho tak ležela Sněženka v rakvi, ale neměnila se, vypadala pořád, jako by jen spala, pořád ještě bílá jako sníh, červená jako krev, vlasy černé jako eben.
Po čase do toho lesa zabloudil jeden králevic a přišel k trpaslíkům do chaloupky na noc. Pod dubem na vrchu uviděl ve skleněné rakvi krásnou Sněženku a tak se do ní zadíval, že řekl trpaslíkům:
„Nechte mi ji, dám Vám za ni, co budete chtít.“
Ale trpaslíci odpověděli:
„Sněženku my nedáme ani za všechny poklady světa.“
„Tedy mi ji darujte. Musím mít Sněženku u sebe a dívat se na ni, jinak nemohu žít. Darujte mi ji, buduji opatrovat jako oko v hlavě.“
Když tolik prosil, trpaslíci se nad ním slitovali a rakev mu darovali. Králevic povolal své služebníky, aby ji odnesli na zámek. Ale rakev byla těžká a cesta neschůdná, nosiči klopýtali přes kamení, přes kořání, až jeden klesl na koleno, rakev narazila o zem a Sněžence přitom z hrdla vyskočil ten kousek otráveného jablka. Než znovu vykročili, Sněženka otevřela oči, zvedla skleněné víko, posadila se a udiveně se rozhlížela.
„Ach, kde to jsem?“ zvolala.
„U mne jsi,“ odpověděl jí králevic celý šťastný a vyprávěl, co se s ní přihodilo. Nakonec řekl:
„Mám Tě nade všecko rád. Pojď se mou k otci a buď mou ženou.“
Sněženka s ním ráda šla a na zámku jim hned chystali slavnou svatbu a zvali na ni hosty z daleka široka.
Také Sněženčina zlá macecha byla pozvána. Královna se na to krásně vystrojila, stoupla si před zrcadlo a řekla:
„Zrcadlo, zrcátko nejmilejší, která je v mé zemi nejkrásnější ?“
Zrcadlo odpovědělo:
„Královno, Vy jste krásná jako vždy, ale mladá královna je krásnější než Vy.“ Zlá královna zlostně vykřikla, ale potom na ni padla hrozná úzkost. Už chtěla dát vypřáhnout, že nikam nepojede, ale přece jen jí to nedalo, tolik byla žádostivá uvidět mladou královnu, která je krásnější než ona.
Když vstoupila do síně a poznala Sněženku, zůstala jako zkamenělá, nemohla o krok dál a klesla na nejbližší sedadlo. Ani necítila, že jí trpaslík zul střevíčky a že jí obouvá jiné. Byly to střevíce z rudého zlata, s železnou podešví, které pro ni ukovali trpaslíci v lese. A teď ji všech sedm trpaslíků obstoupilo, jeden měl dudy, ostatní píšťalu nebo flétnu, začali hrát a ona se chtěj nechtěj musela dát do tance. Trpaslíci ji tak vyvedli ze zámku a šli dál a dál a pořád vyhrávali a ona v těch střevících pořád tancovala. Nakonec všichni zmizeli v lese a zlou královnu potom už nikdo nikdy neuviděl. Střevíce trpaslíků ji utancovaly.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight