Šnek Seldýn

zobrazeno 46×

Vložil(a): jitkamety, 2. 6. 2016 17.30

Byl kdysi jeden malý šnek, který se jmenoval Seldýn. Bydlel s tatínkem Šnekem a maminkou Šnečicí na kraji lesa. Měli malý šnečí domeček pod druhou břízou od rozcestního dubu. Že šneci nemají společný domeček? Že si nese každý šnek ten svůj na zádech? Ale co Vás nemá! Každá správná rodina má svůj rodinný domek, ve které spí a jí a vůbec dělá vše, co už tak šnečí rodiny dělají.
Avšak není to dům jako jiné. Je to zvláštní dům. Má širokánské dveře, vysokou střechu a uvnitř nestojí ani židle, ba ani postýlky. Je tam jen jeden dlouhý nízký stůl a tři hromádky čerstvé trávy ve třech koutech. To proto, že šneci nespí v postýlkách, ale ve svých ulitách (a nejraději na trávě). A nesedí na židlích, protože by nedosáhli nohama na zem. Ale poněvadž jsou to tuze čistotní a vychovaní šneci, jedí spolu u stolu. A u toho stolu si také vyprávějí mnoho roztodivných příběhů o svých šnečích předcích.
Jednou večer, právě na Seldýnovy narozeniny, vyprávěla maminka příběh o svém pradědečkovi. Nejslavnějším šnekovi z rodu Šneků od břízy. To bylo tak. Za dávných časů, když Váš pradědeček byl ještě mladý mladinký šnek, lidé nevěděli, že šneci mají oči na stopkách. Mysleli si prostě, že jsou to nějaké rohy nebo spíš parohy. Takové jaké má třeba jelen. A proto si vymysleli takovou říkanku o šnecích: Šnečku, šnečku, vystrč růžky,
dám Ti krejcar na tvarůžky,
a troníček na tabáček
bude z Tebe hajdaláček .....

Váš pradědeček byl velmi statečný šnek. Ten z nejstatečnějších. Jednoho dne brzo ráno, když ještě venku nebylo horko, vyšel si pradědeček na výlet. Naplánoval si cestu na celý den a doma řekl:
„Jdu na druhou stranu louky. Vrátím se asi až večer.“ A vyrazil. Trasa výletu vedla přes louku až k vřesu, pak zkratkou přes cíp pole a nakonec přes prašnou cestu. A za ní už byla kopretinová louka. Sem měl mladý šnek namířeno. Vše šlo nejdřív dobře. Cesta ubíhala, sluníčko nepálilo, obloha modřila a motýli poletovali. Už před polednem byl u prvního vřesu. Sedl si do chládku pod lopuch a poobědval. Když si dostatečně odpočinul, vydal se na zbytek cesty. Došel k prašné cestě, pořádně se rozhlédl. Doleva a doprava, doleva a doprava. A vystartoval. Rychle, rychle. Protože pro šneky je tato cesta velice nebezpečná.
Už, už byl skoro na druhé straně. Když tu, kde se vzal, tu se vzal, z čistého nebe padl na šneka obrovský stín. Byl to stín malého kluka. Ale pro šnečka byl tak obrovitánský, že se strachy schoval do ulity. Kluk se na něj podíval blíž a blíž. Vzal ho do ruky, položil si ho na dlaň a začal:
„Šnečku, šnečku.“ Ale to nebylo to nejhorší. Pak ho ten klučina uchopil opatrně do dvou prstů a povídá:
„Tady by Tě ještě mohlo něco přejet. Vezmu Tě s sebou.“ A zamířil k lesu. U rozcestního dubu položil pradědečka do trávy.
„Tady Ti bude líp. Je tu chládek.“ A odešel podél lesa směrem k městu. A tak měl pradědeček po výletě. Nezbývalo mu než jít domů. Ale umínil si, že si to nenechá líbit a toho kluka si najde.
Trvalo celý dlouhý rok než provinilce vypátral. Bydlel v domku na kraji vesnice Dolní Dubá. Pradědeček nebojácně zabušil na dveře. Vykoukl klučina a povídá:
„Jé, šnečku, kde ses tu vzal?“ A hned zase spustil: „Šnečku, šnečku, vystrč růžky.“ Ale to už toho měl pradědeček právě dost.
„Růžky!?! Jaké růžky! Oči jsou to, abys věděl. Jen se dobře podívej!“
A kluk se podíval pradědečkovi přímo do očí a pak povídá:
„No jo a jsou modré jako pomněnka. Promiň, nevěděl jsem.“
„A to není zdaleka všechno. Zkazil jsi mi výlet na kopretinovou louku.“
„Ty jsi byl na výletě?“ podivil se chlapec.
„Byl. A Tys mne odnesl domů, ani ses nezeptal.“
„To mě moc mrzí,“ omlouval se překvapený kluk a pak dostal nápad.
„Víš co, abys věděl, že mám šneky rád, tak nejen že přestanu s tou hloupou říkankou, ale dokonce.“ a naklonil se k šnekovi a celý plán mu vypověděl.
A od té doby byli kluk a pradědeček ti nejlepší kamarádi. Kluk rád chodil po kraji na výlety. A podle dohody, kterou toho památného dne uzavřeli, brával vždy šneka s sebou. Tak se stal pradědeček tím nejstatečnějším a také nejzcestovalejším a nejmoudřejším šnekem v našem šnečím rodě.
Když maminka dovyprávěla, malému Seldýnovi zářily oči nadšením.
„Tak takové předky mám. To je úžasné! Hned zítra se vydám na kopretinovou louku!“
„Dobře. Dobře. A příště Vám možná povím, jak vozil víly. Ale teď už hajdy na kutě.“ A maminka zhasla a za chvíli už se ze Seldýnovy ulity ozývalo spokojené oddychování.

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight