Sněhurka

zobrazeno 25×

Vložil(a): Ptáče 76, 15. 3. 2016 19.27

Byl jeden sedlák, jménem Ivan, a žena jeho, jménem Marie; byli už staří a neměli žádných dětí, i rmoutili se pro to velmi. Jednou v zimě, když mladého sněhu napadlo po kolena, děti venku lepily z něho bábu a Ivan s Marií dívali se mlčky na ně oknem. Tu se Ivan usmál a povídá: „Pojď, ženo, slepíme si spolu taky bábu."

„A což?" řekla stará vesele. „Pojďme, můžeme si k starosti taky zadovádět. Ale nač bábu lepit? Slepíme si raději ze sněhu děťátko, když nám Pán Bůh nedal živého." — „Co pravda, to pravda," řekl Ivan, vzal čapku a šel se starou na ohradu. A skutečně začali ze sněhu lepit dětátko; udělali tílko, ručičky, nožičky a přidělali nahoře hroudu jako hlavičku. — „Pomáhej Pán Bůh!" řekl kdosi, jda mimo. — „Děkujem pěkně!" odpověděl Ivan. „Boží pomoc ke všemu dobrá," doložila žena. — „Cožpak to děláte?" — „Inu, jak vidíš!" řekl Ivan, „Sněhurku," doložila stará i zasmála se. — Potom přidělali nosíček a bradičku, udělali dva důlky pro oči, a sotvaže Ivan taky ještě hubičku vyznamenal, začalo děťátko dýchat a otevřelo pěkné modré očičky, kroutilo hlavičkou jako živé a zatřepalo ručičkama a nožičkama ve sněhu, zrovna jako děťátko v plenkách. — „Ach Ivane, Ivane," volala žena plna radosti, „Pán Bůh nám dal děťátko." I začala Sněhurku objímat. A se Sněhurky sloupl se sníh jako skořápka s vajíčka a už byla skutečně živým děvčátkem. „Ach, má drahá Sněhurečko!" volala stará i běžela s ní do světnice. A Sněhurka rostla, ne po dnech, ale po hodinách, a co den byla větší. Sedlák i selka měli z ní radost převelikou; děvčata ze vsi přicházela k nim, strojila ji, rozmlouvala s ní, zpívala jí písně, hrála s ní všelijaké hry, i naučila ji všemu, jak co sama dělala. I vyrostla Sněhurka za tu zimu tak jako třináctileté děvče a byla velmi čiperná, všemu rozuměla, o všem hovořila; a byla běloučká jako»sníh, očka měla jako nezabudky a rusavé vlásky až po pás; jen žádného ruměnce neměla v tváři, jako by v ní ani živé krve nebylo. Ale i bez toho byla tak krásná a přitom tak dobrá a ke všem přívětivá, až srdce nad ní plesalo. „Hleď, Ivane," říkávala stará muži svému, „přece nám Pán Bůh daroval k starosti radost! Můj srdečný zármutek přece pominul!" — A Ivan jí říkal: „Buď Pán Bůh pochválen. Netrvá na světě věčně radost a zármutek taky bez konce není." Minula zima. Slunečko na nebi. začalo hřát, na lukách zazelenala se tráva a v povětří šveholil skřivánek. Už i děvčátka sebrala se pode vsí v chorovod a začala zpívat: „Vesno krásná, na čem jsi přijela?" — „Na rozsošce, na brance!" — A Sněhurka začala být nějak smutná. — „Co ti je, dítě mé?" říkala stará. „Jsi-li churava? Zdali tě někd0 uhranul?" A Sněhurka na to: „Nic mi není, matičko, jsem zdráva."

Roztál poslední sníh, sady i luka se oděly květem, slavík i všeliké ptactvo začalo zpívat a všecko na božím světě se rozveselilo. A Sněhurka byla ještě smutnější, vyhýbala se družkám a pořád se před sluncem ukrývala do stínu. Jen když pršelo a za soumraku bývala veselejší, a když jednou přišla bouřka a napadlo krup, měla z toho takovou radost, jako by to byly perly. Ale když pak opět vysvítilo slunce a kroupy rozhřálo, plakala Sněhurka pro ně tak, jako by sama taky se chtěla slzami rozplynout.

Minulo jaro, přišel svatého Jana den. Děvčata ze vsi sbírala se do háje na veselí a stavila se taky pro Sněhurku. „Pusť, pusť taky s námi Sněhurku!" prosila. Stará bála se jí pustit a Sněhurce samé jaksi se nechtělo s nimi jiti, ale odepřít jim toho nemohly.

„Jen mi, děvčátka, dejte na Sněhurku pozor," domlouvala stará. „Však víte,

že ji chovám jak oko v hlavě." —- „Dáme, dáme!" křičela děvčata vesele, vzala Sněhurku za ruku a běžela s ní do háje. Tam vily sobě věnečky, vázaly z kvítí kytky i zpívaly své smutnoveselé písně. A Sněhurka byla s nimi pořád. A když zapadlo slunce, složila děvčata z trávy a z drobného roští hranici, zapálila ji a postavila se všecka řadou jedna za druhou, majíc každá na hlavě věneček, a Sněhurku postavila nejzáze. „Dívej se," řekla, „jak my poběhnem, a běž taky za námi, pozadu nezůstávej!" Poté začaly zpívat kupadelní píseň a skákaly jedna po druhé přes oheň. Vtom něco vzadu za nimi zašumělo a žalostně zavzdechlo: „Ach!" Uleknuty hleděly jedna na druhou a zpozorovaly, že Sněhurka mezi nimi není. „Snad se nám schovala," řekly a rozběhly seji hledat; volaly, houkaly, ale nikterak ji nemohly najít. „Snad utekla domů," řekly potom a běžely do vsi — ale Sněhurka ani ve vsi nebyla. Hledaly ji druhý, třetí den, prohledaly celý háj —- ale po Sněhurce nikdež ani památky! Kam se poděla? Snad že ji odvleklo dravé zvíře aneb odnesl loupežný pták? Nikoli, ale když Sněhurka běžela za družkami a skočila přes oheň, tu nenadále vznesla se vzhůru lehkou parou, svinula se v tenounký obláček i zaletěla do výsosti podnebeské.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight