Sněhový mlýnek

zobrazeno 44×

Vložil(a): jitkamety, 22. 3. 2016 19.01

V domě se pekly sváteční koláče. Pastorkyně, která už od časného rána byla v jednom kole, se s těstem na lopatce naklonila k širokému černému jícnu pece, rozpálené do červena. Velké šedé kapky potu jí stékaly po čele. V té chvíli kocour seskočil ze zápecí a dopadl jí k nohám. Pastorkyně se polekala a placka těsta upadla do popela. Macecha ji za to zbila pohrabáčem a vyhnala do lesa.
Byla mrazivá zima. Pastorkyně měla na sobě chatrný starý záplatovaný kožíšek. Z děravých rukavic jí vylézaly zkřehlé zmodralé konečky prstů. Dávala si je do úst a dýchala si do dlaní. V lesklé koleji od saní se povalovalo několik chomáčů ojíněné zvadlé trávy, které asi utrousil nějaký povoz se senem. Rozpačitě je vzala do ruky a dýchala na ně, jako by je chtěla oživit. Dále na cestě uviděla zmrzlého havrana. Setřela mu z křídel sníh a zastrčila si ho do záňadří.
„Tam budeš mít svůj teplý příbytek,“ řekla.
Potom vešla do lesa ..... až tam, kde byl nejhustší a kde jako bílí medvědi kolem dokola stály němé zasněžené stromy. Padl na ni strach. Náhle havran v záňadří pohnul křídlem. Ohřál se a ožil. A hle, vysunul hlavu z kožíšku a promluvil:
„Teplý příbytek, dobrý příbytek. Řekni mi ale, kde Ty sama bydlíš? Budu sedět na střeše Tvého domu a hřát se u Tvého komínu!“
„Nemám domov a nevím, kde hlavu složit.“
„Jdi tedy přímo. Za lesem bude kopec a na tom kopci křišťálový dům, kde žije mlečka. Ta Tě vezme k sobě. Vždycky tam sedávám na vrcholku staré jedle a poslouchám, jak mlýnek klape, ale teď bych chtěl znovu natáhnout svá křídla,“ řekl havran a vznesl se k nebi. Letěl nad děvčetem, jako by jí ukazoval cestu.
Šla lesem, vystoupila na vysoký kopec a vkročila do křišťálového domu. Šedivá stařena tam mlela sníh. Vločky létaly kolem dokola ja ko malé stříbrné hvězdičky. Celý kopec se otřásal a duněl. Děvče popřálo dobrý den a zastavilo se u dveří.
„Jen pojď dál, pomoz mi otáčet mlýnkem!“ řekla stařena.
„Chci si trochu odpočinout a zdřímnout. Melu už celý den a noc.“
„Mileráda,“ odpověděla dívka a chopila se kliky, zatímco stařena ulehla do postele s bílými peřinami. Děvče mlelo a mlelo, až si všimlo, že za oknem mlýnice je obdivuhodně daleko a jasně vidět. Vločky poletovaly kolem staré vesnické chaloupky, která byla až po střechu hluboko zapadlá v bílých sněhových závějích. Jen horní okenní tabulky byly ještě nezaváté a jimi ven pronikaly rudé záblesky z roztopené pece. Venku nebylo ani živáčka. Pouze kohoutek se slepičkou hledali v hlubokém sněhu cestu ke kurníku.
„Jak krátké, jak kr ..... r ..... rátké mám nožky!“ naříkala slepička a bezmocně roztáhla svá křídla v sněhu.
„Ku ..... ku ..... dy, kam tak spěcháš?“ křičel kohout a zlostně potřásal svým rudým hřebínkem, na němž jako korále visely lesklé ledové kapičky.
„Pojď tu ..... dy, pojď tu ..... dy!“ zval slepičku, ale sám, jakmile jednu nohu vytáhl, hned druhou uvízl ve sněhu.
„Kde ..... pak jsi? Kde ..... pak jsi?“ kdákala slepička. „Sněží tak hustě, že už vůbec nic nevidím.“
Děvčeti jich bylo líto. Zastavila na chvilku mlýnek. Přestalo sněžit. Slepička našla kohoutka a pak společně ..... držíce se jeden druhého ..... odešli do kurníku.
Stará mlečka se probudila a zeptala se:
„Co je s Tebou, děvče, pročpak nemeleš?“
„Bála jsem se, aby kohoutkovi nenamrzl hřebínek,“ odpověděla.
„To nic, to nic, jen mel dál!“ řekla stařena a zase šla spát.
Děvče mlelo a mlelo, až uvidělo uprostřed pole povoz s dřevem, kolem kterého jako zlé včely hustě vířily sněhové vločky. Hnědý vychrtlý koníček uvázl až po voj v závěji. Starý rolník s velkou ušankou na hlavě, který si přidržoval rukáv kožichu před očima, aby je chránil před vánicí, přešlapoval ve sněhu, jako by chtěl nohama nahmatat pevnou cestu. Jeho žena s šátkem přes ramena se už dvakrát šla na roh domu podívat, jestli drvoštěp nejede, protože vepřové se zelím bylo už dávno uvařené. Ale vánice byla tak hustě bílá, že dál než k tyčkám plotu nebylo vidět.
Děvčeti bylo dřevorubce líto a opět zastavila na chvíli mlýnek.
„Co se zas stalo?“ zvedla z polštářů hlavu stará mlečka.
„Jeden dřevorubec zabloudil ve vánici a nemohl už najít cestu domů,“ odpověděla dívka.
„Tak tedy dobrá! Vidím, že máš měkké, lítostivé srdce. Ale už jsem se vyspala a mohu sama mlít. Počkej, počkej, chci Ti něco darovat!“
Stařena vstala z peřin a vytáhla ze záňadří zlaté zrcátko. Podala ho děvčeti a celý křišťálový dům se zaskvěl jako ve světle veselého slunečního paprsku.
„To je můj dárek pro Tebe. Tvůj život je těžký, ale Ty dokážeš mít všechno ráda, proto budeš vždycky šťastná. Jestli se Ti postaví do cesty něco temného nebo těžkého, podrž před sebou tohle zrcátko a všechno se obrátí k dobrému.“
Děvče políbilo mlečce její hladkou studenou ruku, zastrčilo si zrcátko do záňadří a odešlo.
Před ní stál tentýž starý a ponurý les. Pod jeho temnými jedlemi už zmizela kolej vyježděná saněmi. Na cestu jí vstříc přiletěl havran, který už na ni čekal a zakrákal:
„Poležel jsem si v Tvém záňadří. Jestli se chceš nazývat slušným děvčetem, musíš se stát mou ženou!“
Jako v sebeobraně obrátilo polekané děvče proti němu své zlaté zrcátko a havran se proměnil v urostlého královského syna s bílou tváří a jiskrnýma očima, černýma jako uhel.
„Zlé kouzlo skončilo,“ řekl a podal děvčeti svou ruku. „Deset let jsem tu bloudil kolem dokola, než jsem Tě potkal. Když jsi mohla mít ráda zmrzlého havrana; jistě dokážeš mít ráda i královského prince.“
Pak se vzali za ruce a odešli spolu do královského zámku. Děvče drželo před sebou zrcátko a ve sněhu jim rozkvetly růže.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight