Šnečí pohádky: 7. Zakletý šnek

zobrazeno 15×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 15.29

V jedné zemi, daleko za horami (všemi), daleko za řekami a daleko za všemi jinými geologickými objekty co jich jen kde leží (jak již tušíš) taková malá louka a na té louce, žijí šneci. A mezi nimi na louce žije i jeden zakletý šnek. Ale není zakletý do krásného prince ani naopak. On totiž ve skutečnosti nebyl zakletý, ale jako zakletý vypadal. Jak to vypadá když někdo jen jako zakletý vypadá? No jak by to vypadalo. Velmi zakletě. 
Takový šnek, který vypadá jako zakletý má ulitu která vypadá velmi zakletá. Jeho oči se dívají takovým zakletým způsobem a když se plazí, je to takové zakleté. Zakletě se koukal, zakletě přežvykoval, zakletě poslouchal a zakletě mluvil. Není tedy vůbec divu, že si o něm ostatní šneci mysleli, že to je prostě zakletý nějaký obyčejný princ, který zdědí jeden a půl násobek království až nějaká princezna půjde kolem a omylem nebo schválně (záleží na okolnostech) ho políbí a že zakletí vysvobodí. Pak se z krásného (ale zakletého) šneka stane poněkud ošklivý urostlý mladý hladce oholený princ. Vstane odejde a bude si muset vzít princeznu za ženu, ať bude chtít nebo ne. 
Tak tohle všechno si o zakletém šnekovi (správné bych měl říkat o šnekovi, který vypadal jako zakletý) mysleli všichni ostatní šneci na té louce (správné bych měl říkat zahradě, protože to byli šneci zahradní (helix pomatia) a tím pádem se i z úplně obyčejné louky stává zahrada). Ale jak jsem již řekl, zakletý šnek opravdu zakletý nebyl. Byl to šnek jako každý jiný. Nebýt toho že se zakletě plazil a zakletě přežvykoval, nepoznali by jste na něm ani při podrobném prozkoumání vůbec nic zvláštního. A hlavně: Kdybyste ho políbili ..... Ne. Ne ..... řeknu to jinak: Kdyby kolem náhodou šla nějaká nějaká princezna ..... ale to je velmi nepravděpodobné, protože princezny sice taky žijí v zemí za dalekými horami, dalekými řekami a daleko za všemi jinými geologickými objekty ale ..... i kdyby tam ta princezna procházela a ještě větší náhodou by se stalo, že by šneka, který vypadal jako zakletý, tak kdyby ho ..... políbila, nezměnil by se z krásného (ale zakletého) šneka v poněkud ošklivého, urostlého, mladého, oholeného, hladce urostlého prince (nebo tak nějak). Nic podobného zůstal by dál šnekem. Jen by možná, ale to není tak jistě, možná by přestal vypadat tak proklatě zakletě. Princezna by litovala, že vážila tak dlouhou a únavnou cestu za dvakrát daleko hor a dvakrát daleko řek a dvakrát daleko všech geologických objektů. A že stejně žádného ženicha nesehnala a ještě zde dostane exem od nějakého přitroublého korýše (to víš, princezny nemají o šnecích žádné velké znalosti, na princezniných školách se neberou předměty jako všude jinde: Biologie šneka, Fiziologie šneka, Šnečí literatura, Chování ve šnečí společnosti, Historie pro pokročilé šneky, Úvod do šnečí analýzy a podobně). Tak ale zpátky od hypotetické princezny k z cela reálnému pohádkovému šnekovi. Tohle všechno všechno šnek věděl. Tedy že se políbením nepromění v žádného prince ani nic podobně. Snažil se to ostatním šnekům vysvětlit. Ale ti vždycky jen pokývali hlavou jako že jo, ale přesto si říkali, aby už ta princezna tady byla. Jinak však proti šnekovi nic neměli a tak si šnek na jejich trochu divný přístup zvykl a za nějakou dobu jim ani to zakletí nevyvracel. A žil si spokojeně na té šnečí zahradě, která byla původně jen louka. 
Jenže ..... tohle šnekovi vůbec nevadilo, že si ho nevšímaly dcery králů, dcery starostů, dcery předsedů ani dcery pasáčků krav (taky se bál že by si ho nějaká začala všímat, vypadal přeci jen zakleté) a chtěla by ho políbit a pak by z toho byl akorát smutek a možná by dostal od té dcery exem). Ale našeho šneka si nevšímali ani dcery (a to ho fakt nejvíc tížilo) šneků. A tížilo ho to čím dál tím víc. A taky ho tížilo, že nemá žádného šneka takového, kterému by řekl co ho tíží a to je taky hrozně. A tak žil obtěžkán svými těžkostmi a vypadalo to, že se svých těžkostí jen tak nezbaví. 
Až jednoho dne se na louce, zahradě objevila velká škaredá zelená ropucha. Všichni z ní měli strašný strach a tak se rozutekli do všech koutů zahrady a tam se přikrčili a čekali co se bude dít. Hm ..... ale nedělo se nic. Ropucha seděla a nic nedělala. Šneci čekali, že začne skákat a zašlápne ty pomalejší šneky, kteří ještě nestihli doutíkat ke krajům zahrady a krčili se jen pod pampeliškami zvonikleci a heřmánky. Ale ropucha nic. To začalo být povážlivě. Šneci se začali bát, že ropucha začne chtít každý první čtvrtek v měsíci dva nejhezčí šneky ke snídani, jak to tak v pohádkách chodí. Ale to si milí šneci spletli pohádku. Ropucha jen tak seděla a nic neříkala ani moc nekvákala, jen tak občas, ale to se dalo vydržet. Šneci se začali bát, že ropucha je chce takhle držet v šachu celou věčnost a že jim nedovolí vrátit se do svých domovů ve své zahradě. Ale když se ti nejodvážnější šneci odvážili vylézt že svých úrytů pod pampeliškami a heřmánky (samozřejmě připraveni při sebe menším pohybu ropuchy se okamžitě vrátit) ropucha nic. Někteří šneci v tom viděli úskok ropuchy. „Počká až všichni vylezeme a pak nás všechny poskáká“ říkali si. Ale ti nejodvážnější šneci se už v pohodě promenádovali okolo ropuchy a ti druzí odvážní už začali vylézat z pod zvonikleců. A tak po nějaké době vylezli i ti nejméně odvážní (nemůžeme říci, že zbabělí protože šneci jak jistě tušíš, milé dítě, jsou stateční všichni, jenže někteří více a někteří méně) vylezli. Je sice pravda že po nějakém čase to ropucha nevydržela a občas přece jen skočila, ale vždycky si vybrala místo kde nebyl žádný šnek, a kde nebyl ani žádný šnek široko daleko, aby ji náhodou neskočil pod nohy. Ale když se to tak vezme kolem a kolem, na ropuchu skákala o hodně méně a o hodně ohleduplněji a jak jsem již řekl kvákala taky méně. Po nějaké době si na ní šneci zvyklí jako na vlastní. Chodili kolem ní. Dokonce ji zdravili a občas se stavili na kus řeči. Je teda pravda, že ten kus řeči nebyl moc velký a abych to upřesnil tak to byl většinou jen ten šnečí kus. Ropucha totiž vůbec nemluvila, jen se na šneky usmívala jako by byla ráda, že je mezi nimi a když to vypadalo, že opravdu, ale opravdu něco chce a už se nadechovala a už se připravovala odpovědět na otázku „Jak se daří?“ vyšel z ní jen obrovský dlouhý kvaaak. 
Nejraději že všech šneků si z ropuchou povídal zakletý šnek, který vypadal jako zakletý. To proto, že (jak jsem již řekl dříve) si neměl s kým povídat i když šneci si na něj zvykli, neměl mezi šneky opravdového kamaráda. A tak povídal o svých těžkostech a i o svých radostech a svých starostech a svých hezkostech. Možná si myslíš, že ropucha (když moc nemluvila) neměla moc na vybranou jestli ho bude poslouchat nebo ne. Ale nebylo tomu tak. Bylo na ní očividně vidět, že šneka poslouchá a měla radost když se šnekovi něco povedlo a naopak byla smutná, když šneka něco trápilo. Prostě si náramně rozuměli i když ropucha jen občas kvákla. A tak mezi nimi vzniklo přátelství velké, jak jen mezi ropuchou a šnekem může vzniknou. V podstatě stále byli spolu a navzájem si pomáhali jako ti nejlepší kamarádi. Ostatní šneci z počátku kroutili hlavama, ale co zvykli si na to, že šnek kamarádí s ropuchou. Jednou si takhle plazí po zahradě a najednou ho něco napadne. Tedy ne, že by ho nějací zlí šneci obklíčili a chystali se ho přeprat (to se na naší zahradě nestávalo). Napadl ho nápad. Nejdříve ho zahnal, že je to nesmysl největší, ale pak si na něj nejprve zvykal, pak si ho začal připouštět a nakonec se mu začal líbit. A čím více o tom nápadu přemýšlel tím více se začal divit, že ho něco podobného nenapadlo už dříve. No když to nevyjde tak se zas tak moc nestane, řekl si šnek a vydal se ten nápad říci ropuše. Ale pak si rozmyslel, že to ropuše neřekne a chtěl z toho udělat překvapení. ..... Šneka napadlo, že ropucha je zakletá šnečice. Připlazil se k ní tedy, když zrovna po obědě spala a trošku ji políbil. Nic. Políbil ji tedy pořádněji. Nic. Zkusil to ještě dvakrát a stále nic. Ukázalo se že teorie to je sice hezká, ale ropucha je ropucha jako ropucha a žádné vysvobozování s ní ani nehne. Zajímavé je že to napadlo asi tak za týden ropuchu. No, neříkám sice to samé, ale myslím tím, že ropuchu napadlo, že šnek je zakletý krásný ropušák a že ho tedy musí vysvobodit. A tak v noci když všichni šneci spinkali udělala podobný experiment jako šneček tehdy před týdnem. Ale se stejným výsledkem. Nic. Šnek i když vypadal jako zakletý, zakletý nebyl. To byla jasná věc. Nu což, řekli si oba. Nemusí pršet hlavně když mám takového správného kamaráda. A tak tam spokojeně žili, pracovali povídali si, radovali se i se starali. 
Až jednoho krásného slunečného dne. Na obloze nebylo ani mráčku. A šneci se vydali k rybníčku koupat se a trochu si opálit své ulity. Stejně tak i šnek, který vypadal jako zakletý a když šel šnek šla i ropucha. Šnek se trošku bál plavat, ale ropucha byla ve svém živlu. Potápěla se, skákala do vody a z vody, vozila ostatní šneky tam a zpátky po rybníku. A šnekům se to hrozně líbilo. Pěkně se seřadili na břehu do fronty a čekali, až ropucha dovozí jedny šneky a začne vozit další. Nepředbíhali se, věděli, že na každého se jednou dostane. Mohli by si jistě myslet, že ropuchu to přestane po nějaké chvíli bavit a přestane šneky vozit, ale ropuchu to bavilo. Tak dlouho už nebyla v rybníce. Zakletý šnek se na ní z pozdáli koukal a byl rád, že ropucha je taková šťastná, ale přece jen do fronty se nepostavil, protože se přeci jen vody bál trošku více než ostatní šneci. Copak ostatní šneci. Ti se všichni řadili v řadě na ropuchu. Všichni bez výjimky. Bez výjimky? Copak to? Jak jsem mohl přehlédnout tuhle malou šnečici, která se krčila v rákosí a tiše plakala. No ono ani tak není důležité, že jsem ji přehlédl já. Hlavní je že ji nepřehlédl náš šnek, který vypadal jako zakletý. Jak si všiml že v rákosí někdo brečí vydal vyzkoumat jak se věci mají. A věci se měli celkem jednoduše: mladá (a jak si šnek (který vypadal jako zakletý) všiml i hezká) šnečice by se také ráda povozila na ropuše, ale velmi se ropuchy bála. 
„Ale to se přeci nemusíš ničeho bát,“ pravil šnek, „to je velice hondá ropucha. Nejhodnější ropucha jakou znám.“ A začal ji vyprávět skoro všechno co s ropuchou zažil a taky, že ropucha není zakletá šnečice a tak se tam bavili a bavili a pak se už ani nebavili o ropuše ale o tom jaké je dneska krásné počasí akorát tak vhodné pro koupání a že šnek se celkem nerad koupe a že jako zakletý jenom vypadá a že vůbec zakletý není. A tak se bavili a bavili, ..... až najednou zjistili že všichni šneci i s ropuchou šli už domů a oni tady zůstali načisto sami a že už se načisto setmělo, a taky zjistili že jim to ani tak moc nevadí a povídali si celou noc a povídali by si jistě ještě klidně další noc, ale museli se rozloučit a plazit se každý po své práci. Šnek byl ve své práci jako celý vyměněný, nedokázal se na nic soustředit pořád se pletl a myslel na jiné věci než na které měl při práci myslet. A přesto, že mu ta práce tak nešla, budeš se divit ale, cítil se šťastný. Když se večer vracel z práce (dvakrát přitom sedl do špatně šnečí tramvaje a jednou přejel) stavil se u své přítelkyně ropuchy, aby se podělil o své zážitky. Ale ropucha vypadala, že je na tom velmi podobně jako šnek. Totiž. Totiž při projížďkách rybníkem uviděla jednoho odpudivého ropušáka. Zde musím podotknou, že to co se nám obyčejným šnekům zdá jako odpudivý ropušák, to pro ropuchu vypadalo jako princ z pohádky. A tak se stalo, že se ropucha šíleně, ale strašně do toho ropušáka zamilovala. Takže teď tu seděli dva zamilovaní a povídali si. No ale protože byli zamilovaní šťastně a na rozdíl od ostatních pohádek, kde šneci musí pro svou milovanou sehnat tři zlatá tykadla šneka vševěda, nebo uhlídat šnečici po tři noci v nedobytné ulitě, nebo přemoci dvouhlavého šneka vodního ve vodním pólu. Tak na rozdíl od těhle pohádek si náš šnek mohl vzít se šnečicí hned jak se poznali.
A ropucha? Vzala si ropušáka, to je jasný! Byla to vlastně taková dvojsvatba. Byla velká hostina plná všelijakých šnecích a ropuších specialit a všichni šneci na ní vzpomínali ještě dlouho poté. Ještě bych měl říci, co se stalo se šnekem, když ho ta jeho šnečice poprvé políbila.“ 
„A proměnil se v prince? Nebo v ropuchu? Taková smůla na konci pohádky! Že jo?“ 
„Ale kdepak, vždyť jsem přece jasně řekl, že šnek jako zakletý jen vypadal. A právě i to potom první polibku pominulo. Pak už vypadal jako normální šnek a po zakletí nebyla ani památka.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight