Šneci domácí

zobrazeno 55×

Vložil(a): vequi, 19. 1. 2016 23.31

Do oken tmavého pokoje svítila pouliční lampa. Občas krátce zablikala, jak to tak lampy na rozloučenou dělají a pak zhasla úplně. Už nepatřila k nejmladším, stejně jako oba obyvatelé malého pokoje v podkroví, kde na dřevěném psacím stole, uprostřed prázdných šnečích domečků, ležel kocour a tiše předl. Bílá záře jeho chlupatého těla dopadala na proutěné houpací křeslo, zapomenutou klec na papouška, hromádky starých knížek a nevynechala ani spící hlavu pana Vojena. Bylo už dávno po večeři, ale v pokoji pořád zůstávala vůně melty a rozpečených rohlíků.

Kočka domácí svítí jako žárovka? To je přece holý nesmysl! Kdybyste ale věděli něco víc o našem spícím stařičkém pánovi, už byste se tak nedivili. Je to velký vědec, kapacita přes všechnu zvěř o jedné noze, co nosí domek na zádech. Pan Vojen je malakolog, což zní skoro jako zaklínadlo. A takoví podivíni mají doma vždycky nějakou tu tajnou kouzelnou věc, malý poklad, o kterém zbytek světa nemá ani tušení. Třeba kocouří světlušky.

Zničehonic to pokojem zašustilo jako papírový drak za podzimní fujavice. Šnečí domečky na stole začaly zmateně poskakovat. Bílá záře se teď objevila i kolem vířících lasturek. Kocour nehnutě seděl a stejně jako každý večer tiše pozoroval divoká světýlka. Netrvalo to určitě déle, než co by blecha přeskočila o deset kočičích chlupů dál a víření přestalo jak mávnutím kouzelného vousku.

„Lup“ a po chvilce zase „lup, lup“. Pak další a další a ještě jedno. „Lup, lup, lup“. Jako když jazykem rychle přejedeš po horním patře a pusu máš otevřenou. Z každé ulitky se pomalu ale jistě vysunulo nejdřív jedno tykadlo, pak druhé, vyloupla se malá hlavička a za ní dlouhá noha.

„Zííííív.“ Nejvypasenější tělíčko se našponovalo, až málem vypadlo z ulity.

„Panečku, tady to teda voní!“ Malinkatý šneček čmuchal ze všech sil.

„Já mám tak rád meltu. Kocourku, nezbyla ti ještě kapka v hrnečku?“ Celý stůl byl najednou jako živý. Všude se to hemžilo a tichounce zvonilo, to jak se mezi sebou začali vstávající šnekové zdravit: „Brý den“ a „Jak se daří, Vašnosti!“.

A do toho šveholícího mumraje zčista jasna spadl Šťovan. Teda, on nespadl úplně sám od sebe. Rozespalí a hladoví šneci se tak mačkali kolem nedopitého hrníčku pana Vojena, až vytlačili velkého spáče Šťovana na samý okraj stolu. Kocour leknutím nadskočil.

„No teda, a máte to. Zpropadeně, takhle tady můžu strašit celou noc!“ Totiž kouzelní kocouři, když se leknou, škytnou a pak se nafouknou. Taková kocouří vzducholoď se pak vydrží vznášet celé hodiny u stropu a nikdo přesně neví, kdy splaskne.

„Homolice, kde je ta holka jedna. Teď ji budeme potřebovat, někdo musí sundat kocoura dolů, jinak máme po večeři“, poznamenal zpod stolu Šťovan, když kontroloval, jestli si při pádu nenakřápl skořápku.

„Hodná holko, Homolice! Haló, haló,“ pištěli zpln svých malinkatých hrdélek nejmenší šnečci a hned několikrát za sebou, aby měli jistotu, že je hodná holka uslyší.

„Hinu, hen sa ukážu, pacholátka moje!“ Zadunělo v šupleti a všechen šnečí ševel utichl.

„Hodná holka hnedle hejbne hrbem!“. A po těch slovech nastalo stolotřesení. To je něco jako zemětřesení, ale místo země se otřásá stůl pana Vojena. Všechny šuplíčky hopkají a ulitky nadskakují.

A najednou světlo. Lampa venku se rozpálila jak reflektor v cirkusové manéži. Na stole, uprostřed té záře… Abrakadabra! Nic. Tak ještě jednou. Simsala Bim! Taky nic! Tak snad, no, snad tedy… Basama-s-Fousama! Ano, ano, teď to funguje! Uprostřed té záře stála krasavice ze všech nejkrásnější, perla východu, Šeherezáda hadr! Uprostřed té záře stála hlavní hrdinka dnešního večera, všemi opěvovaná Hodná Holka Homolice! Aplaus, prosím!

A šneci tleskali tykadly ze všech sil. Šneci totiž nemají ruce, mají jen jednu nohu a tou se tleská špatně. Stejně jako jedna ruka netleská, ani jedna noha toho moc nesvede. Můžete po ní lézt, můžete dupat, skákat, klopýtat, stepovat i kopat. Tleskat s ní však jde jen těžko. Šnečci tak tleskali, až jim oči přecházely (oni šneci mají oči na tykadlech, jak račte vědět). A aby z té podívané taky něco měli, raději tleskat přestávali. Koneckonců na úspěchu celého představení závisela jejich dnešní večeře a šneci domácí byli pěkně hladoví.

Krásná Homolice, diva jakou Bollywood dosud nespatřil, vysunula z lasturky své překrásné líčko a sešpulila rudé rtíky. Přihlížejícím se zatajil dech. Hodná Holka se upřeně zadívala na vznášejícího se kocoura, který sledoval večerní program, pohledem plným obav. Jak ale uviděl našpulenou, bylo mu vše jasné.

„Ne, ne, na to zapomeňte. Splasknu sám, nepotřebuju pomoc. A už vůbec ne…“. Homolice nafoukla tváře.

„Ne, to opravdu není nutné, dejte mi ještě minutku, nejdéle!“

„Auuuuu!“ a bác. Kocour se, jak dlouhý tak široký, rozplácl na koberci před psacím stolem. Ze zadní části mu trčel šíp. Ozval se ohlušující aplaus (někteří šneci při něm téměř oslepli). Homolice se decentně začervenala, šeptla po francouzsku „Madam e mesijé, voalá!“ a s elegantním mlasknutím vtáhla šíp zpátky. Pukrle, zhasnout, konec šou.

Věřte mi, že se kocourovi ani za mák nelíbilo, když se stal doslova terčem večerní zábavy. Mockrát četl, jak jsou šípy Hodných Holek Homolic nebezpečné. Zvlášť Homolice – divoženky, které bydlí v teplých vodách cizokrajného Pacifiku, měly své ostny pěkně nabroušené a jedem napuštěné. Kocour ale také věděl, že čím déle jsou divoženky homolicemi v domácnosti, tím méně jedu na jejich šípech zůstává. A tahle Hodná Holka si už dlouhou řadu let hřála lasturku u topení pana Vojena. Kocour si tedy mohl být jistý, že otrávený jedem není, otrávený z natlučené zadnice ale jistě byl. Kouzelný kocour opravdu není žádný velký sportsmen. Skokům se pokud možno vyhýbá, výšek se bojí a ze vznášení se po leknutí má vždycky hrůzu. A kočičí umění dopadu na všechny čtyři tlapy pořád považuje za pověru. Naštěstí všechno dobře dopadlo, a protože pan Vojen i přes dnešní hlučné představení v šnečím šapitó pořád spal, kocour připravil večeři. Všichni šnekové, od těch nejmenších až po Hodnou Holku, která byla jednoznačně prostorově nejvýraznějším exemplářem celé sbírky, se shromáždili kolem talíře plného melty. Šnečími jazýčky (radulami, jak se odborně říká, co na první pohled vypadají jak rašple nebo dlouhatánská řada mininiaturních bagrů), pak začali usrkávat meltu, odvar z kořene čekanky slazený lesním medem. Hladové švitoření nahradilo pokojné pomlaskávání. A za chvilku si nikdo ani nevšiml, že do okna pokoje nakouklo nové ráno.

Noc je pro šneky domácí dnem a den je pro ně noc. Zatímco pan Vojen už od snídaně pilně bádal ve svých starých sbírkách, šneci domácí zmizeli s prvním slunečním paprskem a posledním lokem melty. Jen prázdné lasturky kolem talíře po nich zbyly. O nočním dobrodružství s cirkusovým vystoupením a rozplácnutým kocourem pan Vojen vůbec nevěděl. I když tušil, že se po setmění dějí v jeho pokoji prapodivné věcí, večerní klimbání nad knížkou ho vždy bezpečně uspalo a z noční šnečí podívané tak neměl zhola nic.

A jakpak je to u vás? Nemáte náhodou v šuplíku taky nějakého toho šneka domácího? Nevíte? A co takhle ve vaně nebo pod postelí? Ne? Co tedy na balkóně v květináči, u maminky ve skříni nebo v tatínkově nářadí? Pořád nic? Nevadí, šnečích ulit je přece všude habaděj. V parku pod drozdími hnízdy leží ulitek, že je jeden za odpoledne nespočítá. Na zahradě hlemýždi okusují salát nebo přespávají s plzáky ve skleníku, v lese si pak pochutnávají na houbách a zimují v listí. Nebo leží v teplém říčním písku, sluní se na pláži u moře. Šneci jsou přece všude. Tak se po nich ráno nezapomeňte podívat. A teď dobrou noc.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight