Smutná Linda

zobrazeno 36×

Vložil(a): jitkamety, 12. 3. 2016 18.26

Kterak se krásou svojí kamenu podobala a jak nechtě milého pohledem uhranula a tak ho navěky proměnila v kámen

Rytíř na Kobylé držel svobodný statek a měl časté spory se šoltysem. Když pak jeho majetek natolik vzrostl, že měl dost peněz, zakoupil i šoltéství a tak se stal jediným pánem Kobyle. Všechno se mu dobře dařilo. Na chmelnicích se bohatě rodilo chmelu, voda v rybníku se jen vařila rybami, zvěře a ptactva bylo v jeho lesích nepočítané. A ve sklářské huti mu pracovali skláři dnem i nocí, aby kupci a sklínkaři měli dost zboží.
Jen v jednom neměl rytíř štěstí. Místo syna mu žena porodila dceru a to ho velice mrzelo. Když už jiné dítě neměli, dělal si rytíř starosti. Nakonec řekl ženě:
„Náš soused má pěkného a zdravého syna, ale žádné peníze, aby mu mohl dát řádné vychování. Jestli proti tomu nebude, vezmeme ho k sobě, aby Linda nebyla tak sama. A my budeme mít syna.“
Rytířka s mužem souhlasila a soused byl rád, že se jeho syn dostane do světa. Tak přišel malý Riko na Kobylou.
Největší radost z toho měla Linda. Obě děti se brzo spolu spřátelily a celý den byly pospolu, ani chůvu nepotřebovaly. O všechno se spolu poctivě dělily a nejraději by byly jedly i z jednoho talíře.
Rytířka si Rika oblíbila a měla ho ráda jako vlastního. A rytíř zase jezdil spokojeně po lese, loukách a polích a dával pozor, aby mu lidé poctivě pracovali. S kupci smlouval a jezdil na trhy.
Tak přešlo na Kobylé nejedno léto a nejedna zima v lásce a pohodě. Jednou přijel rytíř z města a obě děti zavolal k sobě.
„Zanedlouho se spolu rozloučíme. Linda už je dost veliká, proto půjde na vychování do kláštera. A Ty, Riko, pojedeš až do Vratislavi! Tam budeš chodit do školy, aby ses něčemu užitečnému naučil.“
Linda se dala do pláče a naříkala, že bez Rika nikam nepojede, ale otec jí přísně domlouval.
„Zle se Ti tam nepovede, Lindo! Naučíš se vařit a šít, trochu číst a psát. A s Rikem se za nějaký ten rok zase uvidíte.“
Riko se nijak nezdráhal, že bude muset nový domov opustit, a hned se rytíře ptal, kdy už pojedou do Vratislavi.
„Jen tak nespěchej, Riko! Paní matka Vás musí nejdříve obléci a věci Vám na cestu uchystat, potom teprve vyjedeme.“
Řekl rytíř a měl radost, že ty dvě děti může tak dobře zaopatřit. Počítal, že až Riko vystuduje školy, udělá ho na šoltéství úředníkem a bude v něm mít oddaného pomocníka.
Zatím rytířka chystala dětem výbavu a měla plné ruce práce. Peří do nových duchen přesýpala, prádlo jim chystala. Linda s Rikou zatím běhali po lese a chytali ptáky, o nic se nestarali. Jenom Linda si někdy vzpomněla, že se brzy budou muset spolu rozejít, a ptala se:
„Viď, že tam v městě na mne nezapomeneš? Já bych se v klášteře žalem utrápila.“
„Jak bych mohl na Tebe zapomenout?“ čepýřil se Riko. „Vždycky jsem Ti nejlepší píšťalky dělal i koláčky dával, když je paní rytířka napekla. A Ty teď na mne takhle?“
„Tak víš Ty co? Přísahej, že na mne nikdy nezapomeneš, jinak se v kámen proměníš!“ naléhala Linda a oči měla jako ze studánky.
A Riko, aby jí udělal po vůli, slavnostně přísahal, že na ni nikdy nezapomene a věrný jí zůstane až do smrti. Pak se spolu zase honili a dováděli jako dvě kůzlata. Domů se vraceli celí utrmácení a rytířka je hubovala.
Až konečně přišel ten den, kdy rytíř dal naložit na vůz seno a obrok pro koně, pak ještě dvě truhly a nějaké koše s jídlem. Rytířka měla oči plné slzí a starosti, jak se ty děti ve světě bez ní obejdou. Linda také poplakávala, jen Riko se těšil. „A kudy pojedeme, pane strýčku? A budeme také na hospodě nocovat? Já jsem si vzal s sebou nové kordisko, co mi dal pan otec. Kdyby nás cestou loupežníci přepadli, abych Tě, Lindo, ubránil.“
Linda nerada odjížděla z domu a celou noc proplakala. Potom si zabalila do šátku svoji panenku a do stříbrné schránky, co na krku nosila, dala pár Rikových vlasů. „Tak se rozlučte a pojedeme!“ nařídil jim rytíř.
Nyní už byl pláč na spadnutí, do toho štěkali psi a pořád se kolem nich točili. Čeládka se s nimi také loučila a někdo i slzu uronil.
„Dost už toho breku! Je tady jako o pohřbu. Však tam ty děti na věčnost nejedou a než se nadějeme, budeme je mít zase doma.“
Rytířka udělala oběma křížek na čelo a na obě líce je políbila. Rytíř jí dal také sbohem a vyskočil na koně. Děti se usadily nahoře na voze a dlouho všem mávaly. Když kočí práskl do koní, vyjeli s nimi ještě dva zbrojní pacholci, aby v čas nebezpečí děti uchránili.
Cesta rychle ubíhala a pořád viděli něco nového. Když rytíř dojel do kláštera, s Lindou se rozloučil a svěřil ji ctihodným pannám do opatrování. Kočí sundal z vozu její truhlu a jeden koš, kam rytířka uložila máslo, vejce a mouku. Reholnice poděkovaly a spěchaly, aby s panem rytířem nemohly dlouho mluvit. S Rikou jel dál do Vratislavi. Cestou také na hospodě nocovali a chlapec samou zvědavostí ani nespal, aby všechno viděl a slyšel.
„Jestli budeš také ve škole tak zvědavý, bude mít z Tebe pan učitel radost, Riko!“ řekl mu rytíř dobrácky. „Jestli však budeš líný, budeš dostávat metlou na holý zadek.“
Ve městě už věděl, kam má s Rikou zajet, a tak jeli najisto. Chlapci obstaral byt a jednoho starého, zkušeného pacholka mu tam nechal, aby se o něho staral. Potom se spolu rozloučili.
„Buď, Riko, hodný a pilný! Ať je z Tebe v životě něco pořádného. Jak budu mít cestu, rád se za Tebou podívám.“
Riko panu strýci za všechno poděkoval a slíbil, že se bude dobře učit, aby měl z něho radost. A honem pospíchal do domu, aby se nemusel stydět za slzy. Nemalou starost měl rytíř z Kobylé o ty dvě děti. A musel hodně hluboko sáhnout do měšce, protože ctihodné panny v klášteře si daly dobře zaplatit za Lindu a ještě počítaly že jim čas od času něco přiveze do kuchyně.
Riko byl chytrý chlapec a učení mu šlo snadno do hlavy. Někdy byl tuze bujný, ale starý pacholek ho uměl srovnat a vždy ho do školy včas přivedl. Učitel si na něho nikdy nestěžoval, ani mu oslí hlavu nedával. V koutě u kamen Riko nikdy neklečel, ani rákoskou nedostal, i když by byl někdy také zasloužil. Tak se Riko ve zdraví naučil psát i v knihách číst a latinsky říkat a počítat. Rok od roku toho uměl víc, v městské škole s ním byli spokojeni a platil za dobrého žáka.
Když se jednou přijel rytíř za ním podívat, přidal mu něco peněz na přilepšenou a chválil ho:
„Děláš mi radost, Riko! Až školu vyjdeš a vrátíš se na Kobylou, bude z Tebe na šoltéství dobrý úředník. Ted' se jen drž a žádnou hanbu mi tu nedělej a zbytečně se netoulej po hospodách!“
Riko všechno rytíři slíbil, ale v duchu se zlobil, že na něho pacholek žaloval. Rád si s žáky někdy zašel do krčmy a tam nejeden džbánek vypil. Už to nebyl ten malý synek, který se chtěl proti loupežníkům bránit malým kordiskem. Byl to pohledný mládenec, za kterým se nejedna panna otáčela.
„Pozdravujte paní rytířku a Lindu!“ prosil rytíře. „A rodiče. Všechny je tam pozdravujte a řekněte, že na ně často vzpomínám.“ » „Ještě tu musíš nějaký čas vydržet, Riko!“ těšil ho rytíř. „Jestli Ti učení půjde jak dosud, můžeš jít i na univerzitu. To záleží na Tobě. Co se naučíš, bude Ti v životě k dobrému.“
Pak se rytíř rozloučil a odjel. Víc pro něho udělat ani nemohl, než dobrou radu mu dát a synka zabezpečit penězi, učit se musel Riko sám.
Na Kobylé šlo všechno rok od roku stejně. Práce na poli i na statku se musely všechny včas udělat, aby stodoly nebyly prázdné a na komorách bylo dost zásob, kdyby přišlo krupobití nebo velká voda. Paní už hlava začala šedivět a na podzim, když se i dna začala ozývat, rytíř se jednoho dne rozhodl, že pojede pro Lindu, aby matce při hospodaření pomohla.
Když to rytířka slyšela, radostí se rozplakala a honem rytíře připravila na cestu. Do košů dala něco másla, vajec a tvarohu. A přidala i chleba, aby ji řeholnice v klášteře nepomluvily.
Za dva dny byl rytíř zpátky a dceru dovezl. Když ji matka uviděla, ani očím věřit nemohla, že ta panna je její dcera. Z Lindy se stala krasavice přelíbezné tváře, vlasy měla do věnce spletené. Ale ta tam byla její veselost a hravost. Panna byla jako vytesaná ze vzácného kamene. Však proto jí v klášteře daly také jméno Lythie, to je Kamenná. Matka představená Lindě radila, aby u nich zůstala, ale rytíř o tom nechtěl ani slyšet.
„Tak co říkáš naší dceři, ženo?“ pravil rytíř, „také jsem ji nemohl ani poznat, jak se změnila. No, to nic. Všechno se zase poddá a bude jako dříve.“
„Dej bůh, aby tomu tak bylo,“ řekla rytířka a pak potají mu šeptala. „Já z ní mám strach. To už není to milé děvče, co bývalo. Dívá se, dívá, ani se neusměje. Z ničeho jako by radost neměla.“
„Jen počkej, až bude nějaký čas doma. Všechno se změní zase k dobrému. To víš, v klášteře ji jen k modlitbám jeptišky měly a moc veselosti jí nepopřály,“ těšil ženu rytíř.
Linda chodila po domě jako vyměněná. Když se jí matka ptala, jestli jí něco nechybí, vždycky řekla, že ne. Den co den chodila Linda do kostela a dlouho se tam modlila. Potom spěchala domů a jinak nikam nevyšla.
„Však se to spraví,“ říkal si rytíř. „Jen co se Riko vrátí, budou se spolu honit po lese. To je mládenec jako jiskra.“
A rytířka se nemohla Rika ani dočkat, pořád jen o něm před dcerou mluvila, ale ta na to nic neříkala.
Jednoho dne přišel rytíř se zprávou, že se Riko už vrací domů. Rytířka napekla masa a uchystala, co měla nejlepšího. Linda jí pomáhala, ale její tvář zůstala bez úsměvu.
Rytíř jel Rikovi kus cesty naproti a vracel se s ním domů jako s vlastním synem. Cestou mu pověděl, že Linda je doma a jak se mu nelíbí, že je jako kamenná. „I to se poddá, pane strýčku!“ smál se Riko. „Jen co domů přijedu, musí se mnou jít do lesa a zase budeme spolu chytat ptáky do sítí a lovit ryby.“
„Jen abys měl, chlapče, pravdu!“ povzdechl si rytíř.
Když vjeli do dvora, všichni jim běželi naproti. Rytířka plakala a Rika objímala s radostí. Linda také vyšla a podala mu ruku, ale ani se ncusmála. Riko viděl moc krásných panen ve světě, takovou však ještě ne. Proto dělal všechno možné, aby se Lindě zalíbil.
Kolik dní Lindu přemlouval, aby si s ním vyšla do lesa. Až se do toho vložil rytíř a dceři domluvil, tak si dala říci. Riko povídal o všem možném a panna ho jen poslouchala, sama o ničem nemluvila. Když to dlouho trvalo, Riko se jí zeptal přímo:
„Co se s Tebou stalo, Lindo, že jsi jako z kamene? Nejsi snad nemocná? Všem nám děláš starosti.“
„Jak se můžeš tak ptát?“ odpověděla mu Linda smutným hlasem. „Nech mne raději na pokoji, Riko, a já Ti také neublížím.“
„Proč Ty bys mi měla ubližovat?“ divil se Riko. „Vždyť jsem Ti nic zlého neudělal.“ Ale panna trvala na svém.
„Pamatuješ, když jsme tu jako dvě děti spolu stáli a slibovali si věrné přátelství? Já na Tebe nikdy nezapomněla, ani Tě nezradila.“
„Ale to byla přece jen hra!“ smál se Riko. „Vždyť víš, že jako děli jsme si toho tolik navymýšleli a naslibovali!“
„Pro Tebe to byla snad hra, ale pro mne ne. Když jsi ve městě na mne zapomněl a toužil po jiných ženách, srdce mi v těle zkamenělo. Nyní mám jenom strach, aby se Tvoje přísaha nesplnila,“ řekla bolestným hlasem a dlouze se na Rika zadívala. Ale jak na něho svoje zraky upřela, Riko pocítil zvláštní mrazení a najednou začal od nohou kamenět. V zoufalství vztáhl po ní ruce a prosil: „Lindo! Lindo, pomoz mi! Jinak se v kámen proměním!“
Panna k němu přiskočila, objala ho a na rty políbila, ale nic to už platno nebylo. Přísaha se naplnila, mládenec zkameněl. Když Linda viděla, co se stalo, rozběhla se zpátky do vsi a všechny prosila, aby Rikovi pomohli. Ale nikdo rady nevěděl, a tak tu u cesty z Kobylé do Tomíkovic zůstal stát kamenný mládenec. Od toho dne jako by Kobylou opustilo štěstí. Rytíř s dcerou nemluvil a ona pořád jenom plakala. Lidé jí neřekli jinak než Kamenná panna a prstem na ni ukazovali. Rytířka z toho měla smrt. Když proti neštěstí nebylo léku, Linda prosila otce, aby ji odvezl zpátky do kláštera, a on jí vyhověl.
Od těch dob přešlo mnoho roků a všichni, co na Kobylé tehdy žili, už dávno pomřeli. Jen při cestě stojí ještě veliký kámen ošlehaný od větrů a dešťů podobný statnému mládenci. Ruce mu lidé už urazili, hlava nemá podoby. Ale když kolem zavane silný vítr, je slyšet naříkavý hlas, který volá jméno Lindy.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight