Smrček

zobrazeno 19×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 15.08

V lese stál hezounký smrček. Měl pěkné místo, slunce ho ozařovalo, vzduchu tam bylo dost a kolem dokola rostlo mnoho jeho velkých družek, jedlí a sosen. 
Ale nás smrček měl naspěch se vzrůstem, i nemyslel na teplé slunko a čerstvý vzduch, nevšímal si venkovských dětí, které tudy chodily a švitořily, když si vyšly na jahody nebo na ostružiny; přicházely někdy s plným hrnečkem nebo nabodaly jahody na slámu a potom si sedaly ke smrčku a říkaly: 
„Ale ten je opravdu rozkošně malý!“ 
To smrček nerad slyšel. 
Za rok byl o velký výhonek větší a za další rok ještě o výhonek vyšší. Neboť u smrku můžeme vždycky spočítat podle výhonků, kolik je mu let. 
„Ó, kdybych byl takovým velikým stromem jako ostatní!“ vzdychal smrček. „To bych mohl rozkládat větve do daleka a vrcholkem bych viděl do širého světa! Ptáci by stavěli hnízda v mé koruně, a až by zadul vítr, mohl bych se kývat tak ušlechtile jako ostatní stromy!“ 
Naprosto ho netěšilo sluneční světlo, ptáci a růžové mráčky, které ráno a večer nad ním pluly. 
I nastala zima a kolem dokola ležel zářivě bílý sníh. Tu přihopkoval často zajíc a posadil se rovnou na náš stromeček ..... ó, to bylo opravdu k zlosti! 
Ale dvě zimy uplynuly, a když přišla třetí, byl stromek tak veliký, že se mu zajíc musel vyhnout. Ó, růst, růst, být velký a starý, to je jedině krásné na celém světě, myslíval si stromeček. 
Na podzim přicházeli pokaždé dřevorubci a porazili několik největších stromů. Stávalo se to každého roku a mladý smrček, který byl již úplně dorostlý, byl při tom pln úzkosti, neboť veliké, nádherné stromy padaly s praskotem a sténáním k zemi. Usekali jim větve, až byly úplně holé, dlouhé a štíhlé; nebyly ani k poznání. Potom jo položili na vozy a koně je odtáhli z lesa. 
Kam je vezou? Co se s nimi stane? 
Na jaře, když přilétli čáp a vlaštovka, ptal se jich strom: 
„Nevíte, kam je odvezli? Nepotkali jste je?“ 
Vlaštovky nevěděly nic, ale čáp se zamyslel, pokyvoval hlavou a pravil: 
„Myslím, že jsem je potkal! Viděl jsem mnoho nových lodí, když jsem letěl z Egypta, a na těch lodích byly nádherné stěžně. Byly to asi ony; voněly jako smrk a dávají Vás mnohokrát pozdravovat ..... opravdu vynikají nade všechny, nade všechny! 
„Kéž bych byl také tak velký, abych mohl plout po moři! Jaképak je vlastně moře a čemu se podobá?“ 
„To bych Ti musel obšírně vysvětlovat,“ řekl čáp a odletěl. 
„Raduj se ze svého mládí,“ říkaly paprsky sluneční; „raduj se ze svého svěžího vzrůstu a mladého života, který je v Tobě!“ 
A vítr líbal strom a rosa nad ním prolévala slzy, ale smrček tomu nerozuměl. 
Když se blížila vánoční doba, poráželi docela mladé stromy. Nebyly ani tak veliké, ani tak staré jako náš smrček, který neměl pro nic jiného smysl, než jak by se dostal pryč odtud. 
Těmto mladým stromům a bývaly to právě nejkrásnější ..... ponechávali vždy jejich větve, položili je na vůz a koně je odvezli z lesa. 
„Kam je vezou?“ ptal se smrček. „Vždyť nejsou větší než já, ba dokonce jeden z nich je mnohem menší. A proč jim nechali větve? Kam jedou?“ 
„My to víme! My to víme!“ cvrlikali vrabci. „Dívali jsme se v městě okny do světnice, i víme, kam je vezou. Ó, těm se povede tak krásně, jak jen si můžeš pomyslit! Když jsme se tak dívali oknem do domu, viděli jsme, jak je přesadili do teplé světnice a vyzdobili nejkrásnějšími věcmi, pozlacenými jablky, medovými koláči, hračkami a tisíci světel!“ 
„A potom?“ ptal se smrček, chvěje se na všech větvích. „A potom? Co se stane potom?“ 
„Nu, víc jsme nespatřili. Ale bylo to skvostné!“ 
„Zdalipak i mne očekává v budoucnosti tato zářivá cesta?“ jásal smrček. „To je ještě lepší než plout po moři! Jak mě trápí nedočkavost! Kdyby již byly vánoce! Jsem nyní veliký a košatý jako ostatní, které loni odvezli! ..... Ó, kéž bych byl již na voze! Kéž bych byl v teplé světnici s veškerou nádherou a leskem! A potom? ..... Ovšem, pak přijde něco lepšího, ještě krásnějšího, neboť proč by mne jinak takhle zdobili? Jistě přijde ještě něco většího, ještě nádhernějšího! ..... Ale co? Ó, jak trpím, nemohu se dočkat! Sám ani nevím, co se to se mnou děje.“ 
„Raduj se z nás,“ pravily sluneční paprsky a vítr, „raduj se ze svého svěžího mládí, zde, ve volnosti!“ 
Ale smrček se ani trochu neradoval. Rostl a rostl, v zimě v létě se zelenal, až se zazelenal do temna. Lidé, kteří jej viděli, říkali:
„To je krásný strom!“ 
A o vánocích jej porazili dříve než ostatní. Sekyra se zaťala hluboko do dřeně, strom padl s hlasitým zasténáním k zemi; cítil bolest, mdloby jej jímaly, že ani nemohl myslit na nastávající štěstí. Byl smuten, že se musí rozloučit s domovem, s místem, na němž vyrostl. Viděl, že již nikdy nespatří milé staré druhy a družky, křoviny a květiny kolem, ba snad ani ptáky. Ani cesta nebyla nijak pohodlná. 
Náš strom se vzpamatoval teprve, když jej s ostatními stromy složili na dvoře a nějaký muž řekl: 
„Ten je krásný! Jiný nechceme!“ 
Tu přišli dva sluhové v plném lesku a odnesli smrček do velkého, krásného sálu. Kolem po stěnách visely podobizny a na velkých kachlových kamnech stály vázy se lvy na víčkách. Byly tu houpací židle, hedvábné pohovky, veliké stoly, plné obrázkových knih a hraček za sta a sta zlatých ..... tak aspoň říkaly děti. 
Smrček postavili do kbelíku s pískem, ale nikdo nemohl poznat, že je to kbelík, neboť byl kolem dokola ověšen zelenou látkou a stál na velkém, pestrém koberci. 
Jak se náš strom chvěl! Co se asi stane? Přicházeli služebníci i slečny a zdobili jej. Na větve věšeli malé síťky, vystříhané z barevného papíru, a každá síťka byla naplněna cukrovím. Pozlacená jablka a vlašské ořechy visely na něm jako přirostlé a na větve upevnili na sta červených, modrých a bílých svíček. Panenky, které vypadaly jako živí lidé ..... stromek ještě nikdy takové neviděl ..... , vznášely se ve větvích, a docela nahoře ve vrcholku byla hvězda z pozlátka. 
To bylo krásy! 
„Dnes večer,“ říkali všichni, „dnes večer zazáří!“ 
Ó, myslel si strom, kdyby již byl večer, kdyby již raději rozžehli svíčky! A co se asi potom stane? Snad sem přijdou stromy z lesa podívat se na mne? Zdalipak přiletí vrabci k oknu? Budu zde růst a budu stále ozdoben, v zimě i v létě? 
Věděl si ve všem rady, ale samou nedočkavostí jej bolela kůra, a bolest kůry je pro strom právě tak zlá jako bolení hlavy pro nás lidi. 
Konečně rozsvěcovali svíčky. To bylo lesku, to bylo nádhery! Strom se štěstím chvěl ve všech větvích, až jedna svíčka zapálila větévku, jen se z ní zakouřilo. 
„Probůh!“ křičely slečny a rychle ji zhasily. 
Strom si tedy netroufal ani se zachvět. To bylo hrozné! Bál se také, aby neztratil nic ze svých ozdob, a veškerým tím leskem byl všecek omámen. 
V tom se otevřely obě poloviny dveří a houf dětí se vřítil dovnitř, jako by všechny chtěly skočit na strom. Ostatní lidé šli rozvážně za nimi. 
Maličcí se zarazili a umlkli, ale jenom na okamžik; potom se opět rozjásali, až se to rozléhalo po sále. Tančili okolo stromu a otrhávali dárek za dárkem. 
Copak to dělají? myslel si stromek. Co se bude dít? 
A svíčky dohořívaly až k větvičkám, a když dohořely, zhasili je a potom dovolili dětem očesat strom. Jak se na něj vrhly, až to ve všech větvích zapraštělo! Kdyby nebyl za vrcholek a zlatou hvězdu přivázán ke stropu, byly by jej převrhly. 
Děti tančily okolo svých nádherných hraček a nikdo se nedíval na stromek kromě staré chůvy, která ještě nahlížela mezi větve, ale jenom, aby se přesvědčila, zdali tam děti nezapomněly nějaký fík nebo jablko. 
„Pohádku! Pohádku!“ volaly děti, táhnouce ké stromku malého, tlustého mužíka. Ten se posadil pod strom. „Takto budeme aspoň pod zelení,“ pravil, „a strom se může lecčemus přiučit. Ale povím Vám jenom jednu pohádku. Chcete tu o Sněhurce, nebo o hloupém Honzovi, který spadl ze schodů, a přece dostal království a princeznu k tomu?“ 
„Sněhurku!“ křičeli jedni. „Hloupého Honzu!“ volali ostatní. Bylo křiku a hluku, jenom strom stál docela tiše a myslel si: Cožpak si mne již ani nevšimnou? 
Ovšem, nevšímali si ho, neboť vykonal již, co vykonat měl. 
A muž vypravoval o Honzovi, který spadl ze schodů, a přece dostal království a princeznu k tomu. A děti tleskaly a opakovaly: 
„Vypravuj! Vypravuj!“ Chtěly také slyšet o Sněhurce. Ale muž již nevypravoval. 
Smrček stál docela tiše a zamyšlen: nikdy v lese nevypravovali ptáci nic takového. 
Hloupý Honza spadl ze schodů, a přece dostal princeznu! Ano, ano, tak se to má ve světě! pomyslel si smrček a věřil, že se to skutečně přihodilo, když to vypravoval takový pěkně oděný muž. Tak, tak, kdož ví! Snad spadnu také ze schodů a dostanu princeznu! 
I těšil se, že zítra jej zase tak vyzdobí svíčkami a hračkami, zlatem a ovocem. 
Zítra se nebudu chvět! myslel si. Budu se plně těšit z veškeré své krásy. Zítra uslyším opět pohádku o Honzovi a snad také o Sněhurce. 
Strom stál tiše a zamyšlen celou noc. Ráno vešli sluhové a služka. 
Již mě opět začnou zdobit! pomyslel si strom. Ale oni jej vytáhli z pokoje, vlekli po schodech na půdu a tam jej postavili do temného kouta, kde nebylo žádné světlo. 
Copak to znamená? pomyslel si strom. Copak tady mám dělat? A co zde uslyším? I opřel se o zeď a přemýšlel a přemýšlel. 
Měl k tomu dost času. Dni a noci míjely a nikdo sem nahoru nepřicházel, a přišel-li přece někdo, tedy jenom proto, aby postavil nějaké bedny do kouta. Strom byl úplně schován, takže se dalo myslit, že na něj docela zapomněli. 
Je nyní zima venku, myslel si strom. Země je zmrzlá a pokrytá sněhem. Lidé mne nemohou zasadit, proto zde mám asi zůstat do jara. Jak to dobře rozvážili a jak dobří jsou lidé! ..... Jenom kdyby zde nebyla taková tma a tak strašlivě pusto! ..... Ani zajíčka tu není! ..... Bylo přece jen veselo venku v lese, když sníh ležel a zajíc poskakoval kolem: ba i když mě přeskakoval a mně se to nelíbilo. Tady nahoře je strašlivě pusto! 
„Íí, íí!“ vypískla vtom myška vylézajíc, a za ní ještě jedna. Očichávaly smrček a prolézaly jeho větvemi. 
„To je zde strašlivá zima,“ říkaly myšky, „ale jinak je tu krásně! Není-li pravda, starý smrku?“ 
„Já přece nejsem starý,“ bránil se smrk. „Hodně nás je ještě mnohem starších nežli já!“ 
„Jak ses sem dostal?“ ptaly se myši, „a co znáš?“ Byly tuze zvědavé. „Vypravuj nám něco o nejkrásnějším místě na světě! Byls tam? Byls ve špižírně, kde leží sýr na poličce a šunky visí od stropu, kde tančíme po lojových svíčkách a kam vcházíme hubené a vycházíme tučné?“ 
„To neznám,“ řekl strom, „avšak znám les, kde svítí slunce a zpívají ptáci!“ 
A vypravoval jim o svém mládí; myšky ještě nikdy o něčem takovém neslyšely, a proto naslouchaly pozorně a pravily: 
„Ale Tys toho viděl! Jak jsi byl šťasten!“ 
„Byl jsem šťasten!“ řekl strom a přemýšlel o tom, co sám vypravoval. „Ano, byly to vlastně velmi krásné doby!“ 
Ale potom vyprávěl o Štědrém večeru, kdy byl ozdoben svíčkami a koláči. 
„Ó,“ divily se myšky. „Jak jsi byl šťasten, ty starý smrku!“ 
„Ale vždyť já nejsem stár,“ pravil strom, „vždyť jsem se teprve tuto zimu dostal z lesa! Jsem v nejlepším věku, jenomže jsem zaprášený!“ 
„Jak krásně vypravuješ!“ libovaly si myšky a následující noci přiběhly s jinými čtyřmi myškami, aby také ty slyšely jeho vypravování. Čím více toho vypravoval, tím jasněji se na to pamatoval, i zdálo se mu, že to byly přece jenom krásné časy. „Ale ještě se mohou vrátit. Mohou se vrátit! Hloupý Honza spadl ze schodů, a dostal přece princeznu, snad také já ji dostanu!“ 
I myslel smrček na takovou spanilou břízku, která rostla v lese a byla by opravdu pro něj hezkou princeznou. 
„Kdo je to hloupý Honza?“ ptaly se myšky. I vypravoval jim smrk celou pohádku, kterou si pamatoval slovo od slova. A myšky by byly radostí skočily až na vrchol stromu. 
Následující noc přišlo mnohem více myší, a v neděli dokonce dvě krysy. Ale ty řekly, že ta pohádka není hezká, a to myšky nemrzelo, neboť se jim také již nelíbila. „Umíš jenom tu jednu pohádku?“ ptaly se krysy. 
„Jenom tu jednu,“ odvětil strom, „slyšel jsem ji ve svůj nejšťastnější večer, ale tehdy jsem na to nemyslel, jak jsem šťasten!“ 
„Vždyť je to náramně ubohá pohádka! Neznáš nějakou o slanině a lojových svíčkách? Žádnou pohádku o špižírně?“ 
„Ne!“ pravil strom. 
„Tak Ti děkujeme!“ řekly krysy a šly po svém. 
Myšky nakonec také nepřicházely, i vzdychal strom: 
„Bylo to přece jen hezké, když tak okolo mne seděly veselé myšky a naslouchaly mému vypravování! Teď i ty odešly, ale však zas všechno bude jako dříve, jenom jak mne zase odtud vytáhnou!“ 
Ale kdy se to stalo? ..... Inu, bylo to jednou zrána. Přišli lidé a pracovali na půdě. Přerovnali bedny a vytáhli stromek. Ovšem hodili jej trochu hrubě na zem, ale potom jej jeden sluha stáhl po schodech dolů, kde bylo denní světlo. 
Teď začne zase život! pomyslel si strom. Cítil čerstvý vzduch, prvý paprsek slunce a zase byl venku na dvoře. Všechno šlo tak rychle, že strom úplně zapomněl podívat se po sobě, tolik toho viděl kolem sebe. 
Dvůr sousedil se zahradou, v které všechno kvetlo. Svěží a vonné růže visely přes nízký tyčkový plot, lípy kvetly a vlaštovky poletovaly zpívajíce: 
„Kvírevít, můj muž přiletěl!“ Ale tím nemyslely náš smrček. 
„Nyní budu žít!“ jásal a rozestřel daleko své větve. Ach, byly všechny zvadlé a žluté! A ležel k tomu v koutě mezi plevelem a kopřivami. Hvězda ze zlatého papíru zbyla ještě na vrcholku a zářila v jasném slunečním světle. 
Na dvoře si hrály dvě veselé děti z těch, které na Štědrý večer tančily okolo stromu a tolik se z něho radovaly. Menší z nich přiběhlo a utrhlo zlatou hvězdu. 
„Hleďte, co zbylo ještě na tom ošklivém starém vánočním stromku!“ volalo, i dupalo po větvích, až to pod jeho botami praskalo. 
A strom se díval na veškeru květinovou nádheru a svěžest v zahradě. Potom pohlédl na sebe a přál si, aby byl zůstal ve svém temném koutě na půdě. Vzpomínal na svoje svěží mládí v lese, na veselý Štědrý večer a na myšky, které tak vesele poslouchaly pohádku o hloupém Honzovi. 
„Pryč je to, pryč!“ říkal si ubohý strom. „Měl jsem se radovat, dokud jsem mohl! Teď je po všem! Po všem!“ 
Tu přišel podomek a rozštípal strom na malé kousky; byla jich celá otep. Polínka krásně vzplanula pod velkým kotlem a vzdychala při tom tak z hloubky, že to bylo jako malé výstřely. I přiběhly děti, smály se a dívaly se do ohně a volaly: 
„Pif! Paf!“ 
Ale při každé ráně, která byla hlubokým povzdechem, myslel strom na letní den v lese a na zimní noc, kdy zářily hvězdy. myslel na Štědrý den a na Honzu, na jedinou pohádku, kterou slyšel a uměl vypravovat. 
A potom náš strom dohořel. 
Děti si hrály na zahradě a nejmenší mělo na prsou zlatou hvězdu, kterou se pyšnil strom ve svůj nejšťastnější večer. Ten však již minul a strom zahynul.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight