Smolíček pacholíček a Mecháč

zobrazeno 40×

Vložil(a): jitkamety, 24. 3. 2016 8.38

Už znáte tu starou pohádku, jak Smolíčka unesly jeskyňky a jak ho zlatoparohatý jelen zachránil a donesl domů? Doma dostal Smolíček co proto. Plakal a slíbil, že už bude vždycky poslouchat a nikdy více jeskyňkám neotevře, a taky neotevřel. Povím Vám, co ještě neznáte.
Jednou dlouho nešla zima. Sluníčko hřálo a kočičky znovu rozkvetly, jako by měl přijít první máj. Zlaté parohy jelena tuze tížily, chtělo se mu je shodit.
„Jelínku, neshazuj parohy, ještě je budeš potřebovat,“ varoval ho Smolíček. „Čímpak se budeš v zimě bránit vlkům?“
„Zima už nepřijde, Smolíčku. Staré parohy shodím, odpočinu si a za čas mi narostou nové.“
„Jelínku, a co by tomu řekl dědeček Mecháč?“
Dědečka Mecháče poslouchal celý les, jeleni, veverky, lišky, datlové, medvědi, zkrátka všechna zvířátka, všichni ptáci, všechny rostliny.
„Dědeček Mecháč se to ani nedoví,“ pravil jelen.

 

 

 

 
Jednou ráno zaběhl do houští a vrátil se bez parohů.
Sotva došel k chaloupce, spadla z mraků první vločka, za ní druhá a třetí, a než si jelen dvakrát ukousl trávy, dalo se do chumelenice.
Sněžilo celý den.

 

 

 
Jelen ležel ve světničce, styděl se, že je bez parohů.
„Vidíš, já Ti to říkal,“ vyčítal mu Smolíček. „V zimě nebudeš moci bez parohů vyjít ani na krok.“
Smutně šli toho večera spát.
Ráno se jelen probudil a vidí, jak se oknem lije do světničky sluníčko.
„Sluníčko, sluníčko,“ volal, „vstávej, Smolíčku, už je zase po zimě.“
Podíval se na postýlku, Smolíček tam není. Vyběhl ven: sluníčko svítí, to je pravda, ale všude, kam jelen dohlédne, leží vysoké závěje, větve se sklánějí pod sněhovými polštáři.
„Smolíčku, pacholíčku, kde jsi?“ volá jelen. Ale nikdo mu neodpovídá. Ve sněhu spatřil šlépěje, otisky Smolíčkových sněhovek. Pustil se podle nich, ale brzy se mu ztratily. Foukal vítr a zavál je sněhem.
Najednou zavyli nablízku vlci. Jelen sklonil hlavu a připravil se k boji. V tom si vzpomněl, že nemá parohy. Bez nich by se vlkům neubránil. I obrátil se a velkými skoky prchal do chaloupky.
Copak se stalo se Smolíčkem? Smolíček už o půlnoci vstal, hodně teple se oblékl a tiše, tichounce, aby nevzbudil jelena, vyšel na mráz. Vydal se za dědečkem Mecháčem, že vyprosí pro jelena nové parohy. Co ho to napadlo! Klopýtal tmou, bořil se do závějí, vítr mu sypal do očí sníh. A ke všemu ten bláhový chlapec vůbec nevěděl, kudy se k dědečkovi Mecháčovi jde.
To víte, jeskyňky chtěly Smolíčka dostat znovu.
„Ale než ho dostaneme,“ řekly si, „uděláme si z něho švandu.“
Smolíček nic netuší, jde tmou, každou chvíli se proboří do závěje, a najednou kde se vzala, tu se vzala, ze tmy přiskákala a okýnky na Smolíčka zamrkala chaloupka celá z cukru:

„Pojď, Smolíčku, pacholíčku,
pochutnáš si na cukříčku,
vede ke mně cesta
z mandlového těsta,
z čokolády jsou mě stěny,
okna z cukrované pěny,
pojď, Smolíčku, pacholíčku,
pochutnáš si na cukříčku!“

Světlo a teplo z chaloupky Smolíčka tolik vábily. A cukr on mlsal rád. Takhle kdyby se chvilku ohřál, něco smlsl, to by se mu potom jinak šlo. Popoběhl, a na jednou chaloupka zmizela. Ozval se pisklavý smích jeskyněk, obstoupily Smolíčka ze všech stran a volaly:

„Chytíme Tě, Smolíčku,
oškubem Ti hlavičku!“

Smolíček je neviděl, oči měl ještě oslepené od té záře z okének cukrové chaloupky. Začal utíkat, nohy těžce ze sněhu vyndával, ale nezastavil se. Pozdě litoval, že se na tu noční cestu vydal. Jeskyňky už neslyšel, v duchu si liboval, že jim utekl.
Sníh přestal padat a skulinkou mezi větvemi se zatřpytily hvězdy. Ale Smolíčkovi se nešlo veseleji, už byl promrzlý, a hvězdičky nehřejí.
„Už nedojdu,“ vzdychal.
Tu se kolem rozlije bledozlatá záře a lesním průsekem jde Smolíčkovi naproti měsíček:

„Já jsem cukrář měsíček,
tam to bílé na nebíčku,
to je cukr z hvězdiček,
ten je dobrý do rohlíčků.
Upletu Ti rohlíček,
až ochutnáš kousíček,
na deset sníš rohlíčků.
Pojď si pro něj, Smolíčku!“

Smolíček tušil, že v tom jsou nějaká kouzla jeskyněk. Udělal krok dozadu, měsíček udělal krok dopředu, Smolíček dopředu, měsíček dozadu, a tak proti sobě poskakovali krok sem, krok tam a měsíček, jak se objevil, tak zmizel. Ozval se pisklavý smích jeskyněk, zase obstoupily Smolíčka a volaly:

„Chytíme Tě Smolíčku,
oškubem Ti hlavičku!“

Smolíček sebral poslední síly a dal se na útěk. A jeskyňky za ním. Vždycky ho kousek předběhly, počkaly si na něho, smály se mu do uší, chytaly ho za čepičku, za rukávy, za šosy, a zase ho nechaly běžet. A opět ho kousek předběhly.
„Dědečku Mecháči! Dědečku Mecháči!“ začal Smolíček volat. Jak jeskyňky uslyšely, koho Smolíček volá, jak když se po nich zapráší, byly tytam. Z dědečka Mecháče měly strach, neměl v lese takovou havěť rád.
Smolíček doběhl k chýši, sroubené z borových kmenů, pokryté chvojím.
„Dedečku Mecháči! Dědečku Mecháči!“ nepřestal Smolíček volat, myslel, že ještě má jeskyňky v patách.
„Kdo mě to budí ze spaní?“ ozval se z chýšky hluboký hlas.
„To jsem já, Smolíček, hledám dědečka Mecháče.“
„Tys ten Smolíček, co neposlouchal jelena?“
„Ano, ale já už poslouchám, jelen neposlouchá!“
„I hleďme, hleďme,“ zabručel hlas v chýšce. „Tak pojď dál, Smolíčku, já jsem dědeček Mecháč.“
Smolíček vešel dovnitř. Tak podivnou světničku jste neviděli: svatojánské mušky tam svítily, v jednom koutě vystrkovaly z mechu kloboučky mladé houby, v druhém koutě spali jezevci, v třetím koutě medvědi. Ve čtvrtém koutě stálo lůžko z březového dřeva. Na něm sedě statný stařec, ruce a prsa měl obrostlé mechem, tváře zarostlé zelenými vousy, na hlavě místo vlasů jehličí.
„Copak na mně chceš?“ ptal se Smolíčka.
Smolíček pověděl, jak jelen neposlechl, shodil parohy a teď bez nich nemůže ven.
„A já Ti mám pro něho dát nové, viď?“ řekl stařec. Vstal a zpod lůžka vyndal zlaté parohy. Hned od nich bylo ve světničce světlo jako ve dne.
„Počkej tady,“ řekl dědeček Mecháč, „donesu je jelenovi sám, jsou tuze těžké. A dám mu co proto!“ Odešel a Smolíček se natáhl na vyhřáté lůžko. Usnul hned, jako když ho do vody hodí.
Tu mu někdo zaťuká na čelo. Smolíček se probudí, vidí, jak u něho stojí dědeček Mecháč.
„Smolíčku, vstávej, jelen čeká!“ Venku je bílý den, sluníčko se dveřmi dere do světničky. Medvěd v koutě bručí, houby natahují krky, co se to děje.
Smolíček vyběhl ven. Před chýškou se vesele natřásá jeho jelen a pyšně pohazuje zlatými parohy.
Dědeček Mecháč vysadil Smolíčka na jelena.
„Podruhé parohy neshazuj, dokud Ti nedovolím!“ hrozí prstem jelenovi.
Jelen sliboval, že už bude poslouchat, Smolíček děkoval dědečkovi Mecháčovi a liboval si, jak se dobře vyspal.
Zasněženým lesem jen letěli. Sluníčko se chytalo zlatých parohů, parohy se blyštěly, div že vrány neosleply. Jelen celou cestu troubil na celý les, vlci se schovávali, jeskyňky se bály vystrčit nos.
V chaloupce bylo útulno a teplo, venku bílá zima s červeným sluníčkem. Od té doby jelen poslouchal dědečka Mecháče a Smolíček nepřestal poslouchat jelena.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight