Skřítci pod Cvilínem

Když přišly nějaké starosti, mezi lidmi se odpradávna říkávalo:
„Skřítkové už to zařídí!“
Pravda, ani skřítkové mnoho zařídit nemohli, ale to úsloví svědčilo, že lidé je považovali za dobré bytosti a žili s nimi v míru a ve shodě. Lidský příbytek byl v těch pověrečných dobách zabydlen nejrůznějšími skřítky a trpaslíky, lesními mužíčky a vílami, laskavými a ochotnými přítelíčky, kteří prý neodmítli pomoc hodnému a pracovitému člověku, když si se svými starostmi nevěděl rady.
Jedním ze sídel těchto vybájených bytostí byl prý opuštěný kamenolom pod troskami hradu Cvilína nedaleko města Krnova. Není divu, že si skřítkové oblíbili právě toto místo ..... za letního dne tu bývalo krásně teploučko, cvrčci vyzpěvovali, po skále se vinul břečťan a rudý květ hvozdíku, z puklin převislé stěny vyrážely divoké květy a bodlinatý jalovec vydával ve slunečním žáru omamnou vůni. A přece se skřítkům toto krásné teplé místo znelíbilo. Možná je někdo rušil, kdož ví! Zkrátka ..... chtěli se odstěhovat.
Jenomže stěhování skřítků, to není jenom tak! Především je potřebí najít vhodné místo pro nový domov. A i když už skřítci takové místo objeví, kdo je převeze? A tak když si skřítci našli své nové království pod Kosteleckým vrškem, museli čekat na příležitost, která by jim napomohla se stěhováním.
Dočkali se. Jednou jel kolem lomu jakýsi sedlák se žebřiňákem. Nejstarší ze skřítků, jemuž vous plouhal po zemi, zastoupil povozu cestu. Sedlák by ho možná z výšin kozlíku přehlédl, ale koně se zastavili a vzepjali na zadní.
„Sedláku,“ zvolal skřítek, „odvez nás a my se Ti bohatě odměníme!“
Sedlák vrtěl hlavou nad podivným stvořením, něco takového věru co živ neviděl, ale když slyšel o odměně, řekl:
„Proč ne? Odvezu.“
„Ale s jednou podmínkou,“ připomenul skřítek. „Po celou cestu se nesmíš ohlédnout.“
„Platí,“ souhlasil sedlák a pomyslel si: ech, co mi po tom, koho vezu, jen když zaplatí!
Tak jeli. Ale že byl sedlák zvědavý, přece jenom nevydržel a ohlédl se. Co spatřil, nad tím vykulil oči překvapením: každičké příčle žebřiňáku se držel drobnýma ručkama jeden skřítek, plný povoz jich byl! Sedlák se raději zase rychle odvrátil, aby skřítci nezpozorovali jeho zvědavost, a práskl do koní, už aby byl u cíle.
Dojel bez úhony. Nejstarší ze skřítků opět před něho předstoupil a řekl:
„Děkujeme Ti, sedláku! A abys věděl, že držíme slovo, i když Tys je porušil, vrať se do lomu, tam najdeš svou odměnu!“
Jen co zavedl sedlák koně do maštale, spěchal zpět do lomu. Mužíček nelhal. Zlato, co tam našel, učinilo sedláka rázem nejbohatším člověkem v celém okolí.