Skleněný vrch

zobrazeno 21×

Vložil(a): jitkamety, 15. 5. 2016 13.46

Byl jeden král a ten měl čtyři dospělé děti. Tři dospělé syny a jednu dceru. Jednou upadl do těžké nemoci. Zavolali k němu nejlepší lékaře z celého království i z okolních zemí. Ti se radili to i ono, ale starý král tratil den ze dne síly a zdálo se, že mu už není pomoci.
U toho královského zámku stála šibenice a jak to tak kdysi bývalo, jednou v noci se k ní slétli na besedu tři čarodějnice. Vykládaly si a jedna řekla:
„Jestli pak víte sestry, že náš král leží na smrtelné posteli?“
„Kdyby jeho synové věděli,“ řekla druhá „kde je skleněný vrch s uzdravující vodou, zajeli by pro ni a mohli by ho zachránit.“
Ti královští synové zrovna stáli u otevřeného okna a všechno slyšeli. Dověděli se také, že ten Skleněný vrch leží mnoho, mnoho mil za černým lesem. Ráno u snídaně nejstarší syn povídá:
„Tatínku, maminko, bratři a sestřičko, já se vydám na ten Skleněný vrch pro uzdravují vodu.“
Královna hned poručila, aby osedlali nejlepšího koně, aby mu naložili obrok pro koně a nachystali brnění. Na cestu mu dala sebou peníze, syn se sebral, vysedl na koně a jel. Putoval několik dní, až se dostal k jednomu malému městečku. Jmenovalo se Tydrych. Vyptával se, jestli tam mají zájezdní hostinec a chtěl přenocovat.
„Copak hospodu tu máme.“ řekli mu „ale není v ní žádné místo pro koně. To raději jeďte do černého města. Je to odsud už jen sedm mil a tam najdete, co hledáte.“
Když tam dojel, ptal se, kde je zájezdní hostinec. Povídali mu:
„Zrovna tady pane, jak vidíte ten průjezd.“
Zajel tam, pacholci mu hned odebrali koně, zavedli do stáje a nakrmili i napojili ho. Pak posadili kralevice do šenku a ptali se, co si přeje jíst a pít. Snášeli mu, co si poručil. Jídla i pití měl plný stůl. Když hodoval, vešli do šenkovny čtyři chlapi a začali hrát karty jen to lítalo. Za nějaký čas mu povídají:
„Pane, nechcete si k nám přisednout, když jste tu tak sám? Zahrejte si trochu s námi!“
On bezevšeho šel hrát s nimi. Z počátku ho nechali trochu vyhrávat, ale pak se karta obrátila a peníze se od něho stěhovaly a hromádka se před ním ztrácela, až neměl nic.
„Pane hospodský, půjčte mi dva tisíce korun!“
Hospodský mu je půjčil. Tak hrál dál, ale zase prohrával až všechno prohrál. Opět se obrátil na hospodského a chtěl si od něj půjčit tři tisíce.
„Beze všeho Vám půjčím,“ povídá hospodský „ale co mi za ně dáte jako zálohu?“
„Můj kůň má větší cenu než tři tisíce,“ povídá kralevic „toho si vemte jako záruku!“
To už měl pět tisíc dluh! Když prohrál i ty vypůjčené peníze, vypůjčil si na šaty co měl na sobě, ale tyy prohrál také. Teď už neměl nic, nač by si mohl vypůjčit a zaplatit neměl čím. Tak ho svlékli, nechali mu jen spodky a košili a strčili ho do černé komory.
Rodiče zatím čekali, kdy se vrátí s uzdravující vodou ze Skleněného vrchu. Když to trvalo už rok a den a on pořád nikde, povídá prostřední syn: Tatínku, maminko, bratře a sestro, nic nezbývá ..... . Já se vydám na skleněný vrch sám. Možná se bratrovi po cestě něco stalo nebo ho někdo přepadl a my bychom čekali nevím jak dlouho.“
Zase mu dali pěkného koně, naložili mu pro něj krmení a matka mu zase dala na cestu nějaké peníze, aby neumřel hlady. Za nějaký čas dojel do toho městečka Tydrychu, vyptával se na zájezdní hospodu a také ho poslali do Černého města jako jeho nejstaršího bratra.
Zajel do hospody v průjezdu a poručil odstrojit a nakrmit koně. Už tam stáli ve stáji koně dva! Pak si naporoučel bohatou večeři a hodoval.
Za chvíli tam vejdou ti čtyři karbaníci a už se karty na stole jen točily. On po nich pokukoval, jak jim karta jde a za nějaký čas už seděl mezi nimi. Když prohrával tisíc korun, drbal se na zádech, že je to trochu moc. Ale oni ho nutili, ať si ještě přisadí, že si může vypůjčit na koně a na šaty a že prý zase vše vyhraje možná zpátky. Nějakou chvíli ho nechali zase vyhrávat, ale pak na sebe mrkli a milý kralevic prohrál všechno, co měl a co si vypůjčil ..... . Dohromady celkem sedm tisíc!
Neměl ani pětník a povídá hostinskému:
„No půjčte mi ještě, já Vám za to ručím ..... “
„Milý pane, vždyť Vy už nic nemáte. Ani koně, ani šaty ..... nač Vám mám tedy ještě půjčit?“ odpověděl hostinský.
Milého kralevice tedy také svlékli donaha a strčili do černé komory. Tam už tam seděli kralevicové dva. To se bratři ani nenadáli, že se sejdou zrovna tady !
Na zámku čekali, kdy se vrátí kralevic s uzdravující vodou, vyhlíželi ho, ale nebylo po něm ani památky. No, když to čekání nebralo žádného konce, povídal třetí, nejmladší syn:
„Maminko, sestřičko, Ti dva jsou pryč a nejde od nich žádná zpráva. Teď pojedu já.
Matka ho nechtěla pustit, bědovala, jak to dopadlo, kdyby snad otec náhodou zemřel.
„Synu můj drahý, nikam nechoď, nikam nejezdi! Dva jsou už kdovíkde a kdo ví, co se s nimi stalo. A Tobě by se mohlo přihodit zrovna to samé.“
Ale nezabránila mu. On že prý pojede stůj co stůj. Byl ale ostražitější než jeho dva starší bratři. Vzal si sebou do kapsy pistoli, aby se nebál, kdyby něco. Osedlali mu koně, nachystali mu živobytí a matka mu dala peněz co oboum bratrům před tím dohromady.
Nejmladší kralevic se ubíral stejnou cestou jako jeho bratři. Když ujel už notný kus cesty, koník se začal ohlížet, že už měl hlad. Kralevic ho nakrmil ovsem a zavedl ho k potůčku, že mu dá pít. Koníček ale frkal a nechtěl k vodě jít. Nějak se jí bál. Tak kralevic vzal železnou přilbu, vykládanou zlatem, nabral do ní vody a dal mu pít. Pak zase vyskočil a jeli dál. Dorazili do toho malého městečka a oni se ho ptali:
„Nesháníte nocleh, pane? Tady jej nedostanete, ale jeďte rovnou po silnici do Černého města, tam je zájezdní hostinec.“
„Není třeba,“ povídá kralevic „já jedu tam, kam mám svou cestou jet. Jen mi povězte, jak se Vaše městečko jmenuje.“
Nebyly s ním žádné řeči, protože ztratil své dva bratry a nevěděl, kde jsou a co se s nimi stalo. Dorazil do Černého města a už padla tma. Potkal jednoho od městské stráže. Zastavil se a ptá se, jak je to ještě daleko k Černému lesu.
„No, já to tam neznám,“ povídá strážný „tak daleko jsem nikdy nebyl.“
„No ať je to jak chce,“ povídal kralevic „Já tam pojedu.“
Pobídl koně a ubíral se dál až dojel do černého lesa. Rozhlíží se kolem dokola a vidí opuštěnou chaloupku. Přijde blíž a spatří, jak tam na dvoře i v chaloupce blikají světýlky. Tak slezl z koně a zabouchal na dveře, Za chvilku vyšel stařeček a ptá se:
„Kdo je?“
„Já, krále syn.“
„A co si přejete, kralevici?“
Vypověděl mu celý příběh a prosil ho, jestli by jej tam nenechal přes noc, že mu stačí nějaké místečko třeba ve stáji pod kůlnou.
Stařeček povídá:
„No, pod kůlnou ani do stáje Vás nedám. Tam dám Vašeho vraníka mezi své koně.“
Odstrojil mu ho, zavedl do stáje, nasypal mu do žlabu ovsa a potom ještě donesl do vědra vody. Když to všechno bylo, pozval kralevice do jizby a tam mu stařenka nachystala večeři. Zatím co jedl, vyptávali se ho kam jede. Kralevic se jim svěřil, že chce donést otci ze Skleněného vrchu uzdravující vodu. Povídali si ještě chvíli a potom stařeček a babička povídali:
„Tak se svlékneme a půjdeme spát. Ráno Vás brzy vzbudíme a vypravíme na další cestu.“
Ti dva vstali ještě než se rozednívalo. Než se kralevic umyl a ustrojil, měl už uvařenou snídani a koně nakrmeného. Babička povídá:
„Poslouchejte, až pojedete po té silnici, musíte se držet stále doprava, jen doprava, až Přijedete k lesu. Tam se potulují lišky a ony by Vám mohly koníčka pohlídat.“
A strčila mu do torby kus chleba, aby jej liškám dal. Když kralevic na ta místa dojel, zarazil koně a volal:
„Lišky, lištičky, vzkazuje Vám paní z chaloupky, aby jste mi ohlídaly koně!“
Nejstarší liška vystoupila na kámen, natahovala krk, kroutila ocasem a povídá:
„Ale to nám musíš napřed dát, chlapečku, něco na zub!“
On otevřel torbu a každá lišce dal po krajíci chleba.
Nejstarší liška mu povídá povídá:
„No, když je to tak, my Ti Tvého koně dobře ohlídáme, nic se o něho neboj.“
„Milá lištičko,“ povídá kralevic „rád bych se dostal do zámku na Skleněném vrchu, ale nevím jak dovnitř.“
„To Ti mnoho poradit,“ povídá liška. „Brána do zámku se otevírá každý den jen jednou, právě v sedm hodin. Jestli máš hodinky, musíš si je přesně nařídit. A také si pamatuj, že se tam nesmíš zdržet déle jak jeden den. Pak brána zapadne a nevyšel bys odtud ven.“
Kralevic liškám poděkoval, rozloučili se a protože šlo zrovna na sedmou hodinu, namířil si to rovnou k zámku. Vzal z torby dvě lahvice na vodu a šel do brány. Z každé strany stál obrovský pes, cenili na něj zuby a kouleli po něm očima. Z místa se ale nehnuli. On šel opatrně dál po chodníku, prošel otevřenou branou a v duchu si stále opakoval: Jen abych našel tu studnu s uzdravující vodou !
Rozhlédl se a vida ..... studna stála trochu na pravé straně. Zdvihl poklop a nabral do lahvice vody až po okraj. To by bylo! Procházel se z komnaty do komnaty, nikde nikdo, až v té poslední světnici spatřil u stropu viset na hedvábných šňůrách zlatou postel. Stál tam žebřík, vylezl nahoru a ona tam ležela překrásná panna. Podívala se na něho a povídá:
„Kde ses tu vzal synu krále?“
„Nu, já mám otce a ten těžce stůně. A protože jsem se dozvěděl, že na Skleněném vrchu je voda, co by jej mohla uzdravit, vypravil jsem se, abych mu ji donesl a zachránil život.“
Tak si spolu povídali až se spřátelili ..... . Nakonec ale povídá:
„Milá slečno, můj čas vypršel, už budu muset jít.“
Rozloučili se spolu a rychle utíkal ven. Jen vyšel za bránu, ta zarachotila a s hrozným hlomozem se za ním zavřela. Ještě vteřinku, povídal si, a zůstal bych navždycky zavřený v tom zámku. Vyšvihl se na koně a uháněl k chaloupoce, kde bydleli Ti dva staří lidé.
Už ho vyhlíželi a těšili se, že se vrátil ze Skleněného vrchu živý a zdravý. Tak jim všechno povykládal, co v zámku zažil, ukázal jim lahve s čarovnou vodou a když se s nimi loučil, vysázel jim na stůl celou tisícovku dukátů.
„To je za nocleh a za to, že jste mi tak dobře zaopatřili koně.“
Za pár dní dojel do Černého města a tam viděl na věži černý prapor. Kralevic se zarazil a vyptával se, co to má znamenat. Oni mu říkají:
„Ten vystavený prapor znamená, že tu jsou v hospodě uvězněni dva královští synové pro dluhy a že se má přihlásit jejich otec král, aby ty dluhy za ně zaplatil. A jestli ne, oba dva přijdou zítra na šibenici.“
Kralevic se zarazil: že by to byli jeho ztracení bratři? Zajel k hospodě a povídá:
„Pane hostinský, já bych se rád podíval na ty dva.“
Ten šenkýř mu je vyvedl z komory ven. Ti vypadali! Špinavý a zarostlí, na sobě jen roztrhané košile. Málem je ani nepoznal, ale přeci to byli jeho bratři. Poručil, aby je zavedli vykoupat a dali jim nové šaty a ptal se hospodského:
„Co za ně chcete?“
„No to je fůra peněz, co mi dluží, pane. Ale jestli tolik u sebe nemáte, zaplaťte mi co můžete a zbytek mi pošlete později.“
Kralevic mu vysázel všechny peníze, co mu zůstaly a ostatní, že mu tedy pošle, až se vrátí domů. Ti dva jej objímali a líbali a děkovali mu, že je zachránil. Kdoví, jak by to jinak dopadlo.
Ale, když se přibližovali k domovu, rozleželo se jim všechno v hlavě, že oni dva se vrátí s hanbou a bez peněz a on, jejich nejmladší bratr sklidí všechnu slávu. Zůstali potichu a domlouvali se:
„Jak to bude,“ povídá nejstarší kralevic „až přijdeme k otci? Co mu povíme?“
„Nejlepší bude,“ povídal druhý bratr „když se bratra zbavíme, vodu vezmeme a doma řekneme, že na cestě zahynul.“
Když přijeli do hlubokého lesa, vrhli se na něho, povalili ho na zem, vzali mu obě lahve a co nejrychleji uháněli odtud ..... .
Nazítří dojeli domů a všichni se jich nedočkavě ptali:
„Vezete uzdravující vodu?“
„Vezeme!“
„Však je nejvyšší čas! Váš otec, král by se zítřka už asi ani nedočkal.“
Když se nemocný král napil z lahve, už po prvním doušku se mu ulevilo. A když se napil podruhé a potřetí, nemoc z něho nadobro spadla. Oni mu vykládali, co všechno na cestě pro čarovnou vodu zažili, jaké hrdinské kousky prováděli a tak dál. No prostě se jim od huby prášilo, až se hory zelenali!
Sestřička princezna se jich ptala:
„A o svém bratrovi nevíte nic?“
„Kdo ví, kde je mu konec našemu nešťastnému bratrovi.“ Lhali ti dva kralevici.
mysleli, že je už po smrti, ale zatím ho jenom naštěstí omráčili.
V tom lese žil drvoštěp a když šel ráno do lesa kácet stromy, našel tam kralevice ležet a ptal se ho:
„Co se Ti stalo, příteli?“
Kralevic si stěžoval, co mu falešní bratři provedli a drvoštěp mu na to povídá:
„Když je to tak, tak já Tě vezmu k sobě a budeš mi trochu pomáhat v práci. Ode mne za to dostaneš jíst dost a než budeš odjíždět, vyplatím Ti odměnu za jeden rok a jeden den.“
Když u něho žil a pracoval jeden rok a jeden de, dostal na ruku celou odměnu. Za každý den deset korun. Stravu za koně si drvoštěp odpočítal a zbytek mu vyplatil. Kralevic měl zase plný měšec. Potom mu drvoštěp zavázal oči a povídá:
„A teď Tě vyvedu z lesa ven, nasedneš na koně a jeď si, kam se Ti zlíbí.“
Vzal koně u hlavy a vedl ho z lesa ven až dojeli k silnici. Tam rozvázal kralevici oči, rozloučil se s ním a povídá:
„Hleď, touto cestou jeď stále rovně a dostaneš se k domovu. !
Zatím dal otec král svého syna hledat a rozeslal posly na všechny strany. Všichni se ale vraceli s nepořízenou a nikdo nevěděl, jestli je nejmladší kralevic ještě vůbec naživu nebo ne. Když kralevic přijel k zámku, vrátný se na něho podíval a povídá:
„Člověče, já Vás neznám! Kam chcete?“
„Jdu ke králi, svému otci.“ odpoví kralevic.
„No to Vám mohu věřit, ale také nemusím.“
Král slyšel, jak se spolu Ti dva dole dohadují, vyklonil se z okny a poručil:
„Jen ho pusťte ať se na něj podívám.“
Dal si ho předvést k sobě do světnice, ale za ty roky nepoznával, že by to měl být jeho syn. Za tu dlouhou dobu kralevic vyšel z podoby a narostl mu plnovous. Matka a sestra to také nedovedly říct, jestli je to skutečně on nebo ne. No a oba starší bratři pochopitelně otci radili ať na něj raději pustí psy a vyženou ho pryč. Starý král ale povídá:
„Necháme jej tady, když chce. Vždyť je to jenom nějaký neškodný blázen. Ať pomáhá pacholkům u koní a spává ve stáji.“
A tak se i stalo. Nejmladší kralevic poklízel u koní a bydlil s pacholky ve stáji.
Tou dobou došel od princezny ze skleněného zámku dopis, aby se k ní dostavil ten kralevic, co u ní byl pro uzdravující vodu. Král posla nejstaršího syna. Ten přijel do Skleněného zámku a princezna se ptá:
„Co jsi tady viděl?“
„Nic.“ povídal kralevic a krčil rameny.
Princezna se jen zamračila a zavolala čtyři vojáky ať ho strčí šatlavy za mříže. Pak si sedla a napsala, ať jí král pošle toho pravého kralevice, co u ní byl pro čarodějnou vodu.
Starý král vypravil na cestu druhého kralevice. Princezna se koukala z okna Skleněného zámku, na rukou držela dvouletého synáčka a dívala se, jak kralevic jede opatrně silnicí k hradu.
„Vidíš synáčku? To také není Tvůj pravý otec. Tvůj tatínek je odvážný rytíř. Ten by sem uháněl jako vítr.“
A dala zavřít do šatlavy i prostředního kralevice.
Potom napsala, aby jí jí poslali toho skutečně pravého kralevice, co u ní byl opravdu pro čarodějnou vodu. Starý král kroutí hlavou a vzkázal jí:
„Máme tu ještě jednoho, co říká, že je můj nejmladší syn, ale myslím, že je to jen nějaký neškodný blázen.“
„Jen mi ho sem pošlete,“ odpověděla princezna. „vyzkoumám to sama, co on je zač.“
Dívá se synáčkem z okna ..... Nejmladší kralevic přijíždí k hradu a ona radostně povídá:
„Koukej synáčku, jak se jeho koni jiskří pod kopyty. To je Tvůj tatínek! Ti co jsou zavřeni, to nebyli tatínkové, ale podvodníci. Toto je konečně Tvůj tatínek.“
Nejmladší kralevic se hnal na skleněný vrch jako vítr. Sundal plášť a házel jej koni pod nohy, aby mu neklouzali na skleněné cestě. Dojel na nádvoří, koně přivázal u brány a už bral schody po dvou nahoru. Princezna mu běžela naproti, objala ho a povídá:
„Ty jsi můj, Ty jsi můj, Ty jsi můj milý kralevic!“
Ihned se konala slavná svatba a po ní přijel kralevic navštívit své rodiče. Těm se ale pořád nezdálo, že by to byl jejich vlastní syn. Přece ho však dali na noc do ložnice, kde vždy lehával. Jeho sestra ležela ve vedlejším pokoji a klíčovou dírkou viděla, jak tam chodí a nahlas sám sobě povídá:
„Ach to byla má ložnice, když jsem byl mladý!“
Sestra všechno vyslechla a ráno to vyprávěla rodičům. Když jej poté zavolali k snídani a pili kávu, starý král povídá:
„Poslouchejte, Vy jste skutečně náš nejmladší syn?“
„Tatínku to jsem!“
„A jak by jste to mohl dosvědčit?“
Jmenoval je všechny, jednoho po druhém celým jménem a připomínal příhody z dětství až ho nakonec přeci jen poznali. Pak se ho vyptávali na všechno možné, co a jak a kralevic povídá:
„Maminko, tatínku, sestřičko! Moji bratři Vás obelhali. To já jsem došel na Skleněný vrch pro čaromocnou vodu a oni zatím seděli v Černém městě pro dluhy z karet. Kdybych je byl nevyplatil, oba by zrovna skončili na šibenici.“
Když to vypověděl, starý král se obrátil k oběma starším kralevicům a povídá:
„Je to skutečně pravda? Dluhy v kartách jste naděli a když Vás můj nejmladší syn za poslední krejcary vysvobodil z vězení, ještě jste ho chtěli zničit?“
Ti dva se dali do do velkého pláče a prosili za odpuštění. Jejich nejmladší bratr a sestřička se za ně přimlouvali až starý král povídá:
„Za to všechno by jste zasloužili smrt! Čtyřmi voly bych Vás měl nechat roztrhat! Když ale za Vás všichni tolik prosí, dostanete jen lehký trest.“
Na místě je vyhnal ze zámku a nikdy víc mu nesměli přijít na oči.

Pohádky je konec, je tam malý zvonec, pod ním slon, kdo nevěří ať tam běží, to je on .....

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight