Silák Vilík s tisícerem stigmat

zobrazeno 37×

Vložil(a): vequi, 11. 1. 2016 22.46

Jeden mladý král měl za ženu překrásnou princeznu, ale měl také zlou a falešnou matku, kterou hnětlo, že je princezna tak krásná, ale naoko se k ní stavěla přátelsky. Nyní se to mělo tak, že mladý král vytáhnul do války a svoji mladou ženu, která čekala děťátko, svěřil do péče své matky. Královna matka nechala jednoho dne uspořádat velký hon a jednomu lovci poručila, aby naplnil láhev krví tisíci různých zvířat. Potom pozvala mladou královnu na večerní hostinu a sobě nalila červené víno, zatímco královně zvířecí krev: „Připijme si na zdraví a vypijme tyto poháry až do dna na vítězství krále, který je právě ve válce!“ Ona pila víno a mladá královna krev; ale ta ihned zpozorovala, že vypila krev. Když pak mladá královna za několik dnů přivedla na svět synáčka, měl na těle i na obličeji tisícero krvavých stigmat, a tak se od něj každý s hrůzou odvrátil. Ale stará královna věc utajila, to kvůli lovci, který by ji mohl prozradit, a napsala svému synu dopis, že mu byla jeho žena nevěrná. Král vzkázal, že se tím žena provinila a má s ní být veden soud. Svolali sedm králů, kteří se většinou shodli na tom, že je vinna a má být potrestána; ten nejstarší vynesl tento rozsudek: „Zaveďte ji do hluboké propasti a vchod zavalte obrovským balvanem, aby tam bez pomoci bídně zahynula a už ji nikdo na tomto světě nespatřil.“ A tak bylo vykonáno, mladou královnu i s nemluvnětem vyvlekli z hradu, zavedli do propasti v divočině a úzký vchod za ní zavalili obrovským balvanem. Tak tam bídně, prabídně dlouhá léta žila, živila sebe i dítě kořínky a bylinkami a hoch, kterému říkala Vilík, rostl a sílil.

Jednoho dne řekl: „Matko, chtěl bych se podívat, kam naše rokle vede.“ „Ach, moje milované dítě, ještě nejsi dost silný, abys ten balvan odvalil.“ Vilík šel a zkoušel to, ale balvan se z místa ani nepohnul. Od té chvíle to zkoušel každý den, za rok se začal balvan trošku otřásat, za dva roky se trošku posunul, a když byl u konce třetí rok, měl hoch už tolik síly, že kámen lehce odvalil na stranu. „Teď už jsem, matko, dost silný, půjdu si hledat službu.“ „Tak jdi, synku, ve jménu Páně a nezapomeň na mne. Já zůstanu tady, vrať kámen zase na místo, aby mě tu nikdo nenašel.“ Tak se Vilík rozloučil, za sebou balvanem zavalil vchod a vandroval pryč, aby si našel nějakou službu. Byl vám to takový silák, že v lese vytrhnul tu největší jedli, odlámal větve a pahýl měl pak zrovna do ruky jako sukovici. Když vydechnul, vše od sebe odfouknul, a když se zase nadechnul, stáhnul k sobě vše, co v okolí stálo. A když zakřičel, pukaly nejen stromy, ale i skály, takový to byl strašlivý hlomoz.

Tu se stalo, že tou cestou jel zrovna král ke svojí nevěstě, aby s ní slavil svatbu. Silák Vilík se mu postavil do cesty a zakřičel: „Stát! Nepotřebujete pacholka?“ Král vyhlédnul z kočáru, a když viděl siláka s tisícero krvavými stigmaty, velmi se vyděsil. „Ne, ne!“ volal a poručil jet dál, ale Vilík se nadechnul a kočár se tím pádem nemohl hnout z místa. „Tak mě vezměte, vydám za tři sluhy. Proč váháte?“ „Bojím se tě!“ řekl král: „A moji lidé by všichni utekli, jen kdyby tě uviděli.“ „Tak mne přes den ukryjte a nechejte mne pracovat jen v noci.“ Král viděl, že se chasníka jinak nezbaví. „Dobrá!“ řekl: „Ale musíš tu počkat, dokud nepojedu domů ze svatby!“ „Ale já bych na té svatbě rád byl, strčte mne třeba do sklepa, tam mne živá duše neuvidí.“ „Tak si vlez dozadu na kočár, ukryji tě.“ Když král dorazil na zámek své nevěsty, ukryl Vilíka do sklepa, dal mu hojnost jídla i pití a zavřel za ním dveře. Král z té svatby neměl žádnou radost, seděl vedle své šťastné nevěsty tichý a smutný, zatímco její otec i matka i svatební hosté se tomu velmi podivovali, protože jim to nebylo vhod. Tu se stalo, že nevěsta, když šla s ženichem do svatební komnaty, pojednou klesla mrtvá k zemi. Podezření padlo na krále, že ji otrávil či jinou tajnou škodu učinil, byl ihned spoután a následujícího rána nad ním byl vynesen soud. Nešťastník měl být zazděn do jedné opuštěné věže v divočině. Rozsudek byl brzy vykonán.

Vilík ve sklepě vše slyšel, a když byl zase večer a všude byl klid, tu fouknul do dveří a ony vypadly ven. Potom fouknutím pobořil zámecké zdi a vydal se rovnou k věži, kde byl zazděn král. Tam zakřičel a zeď pukla a tou trhlinou mu řekl: „Když mi něco slíbíte, zachráním vás!“ „A co je to?“ zeptal se král. „Vezmete si za ženu moji matku!“ „Je tak ošklivá jako ty?“ „Ještě tisíckrát ošklivější!“ „Tak to tu raději zůstanu a zemřu.“ odvětil král. Vilík šel pryč a po nějakém čase opět přišel ke věži a ptal se: „Tak co myslíte, pane králi?“ „Raději zemřu!“ řekl opět král. Ale brzy na něj přišla láska k životu, takže svoje mínění změnil, a když se Vilík přišel zeptat po třetí, volal: „Vezmu si ji! Ale nejprve chci domů, kde připravím svatbu!“ „To může být,“ řekl Vilík: „půjdu s vámi.“ Pak našpulil ústa a jediným výkřikem trhlinu rozšířil tak, že zachráněný král vyšel ven a šli na královský zámek.

Dvořané, kteří viděli přicházet svého pána s ošklivým pacholkem, se rozprchli pryč, a tak je král opět svolal a vyprávěl jim, co se mu přihodilo, jak ho Vilík zachránil a co mu slíbil, že si vezme za ženu jeho matku, i když je tisíckrát ošklivější než on sám. Tu se královi blízcí polekali a ze všech nejvíce jeho matka, která netušila nic dobrého. Pokoušela se krále přemlouvat, aby nechal Vilíka tajně zabít, pak bude svého slibu zproštěn, ale král rozhněvaně pravil: „Co jsem slíbil, to jsem slíbil! A to také dodržím! Jsem dalek toho, abych se dopustil nevěrnosti a zrady!“ A nechal na tu velkou slavnost činit přípravy. Pak jel s Vilíkem, aby poznal svoji nevěstu.

Když přijeli ke skalní průrvě v lese, odvalil Vilík balvan, zatímco král se třásl strachy před tím strašlivým zjevením, které měl za chvíli spatřit, a položil si ruce na obličej, aby neviděl tu ošklivost najednou. Podíval se nejprve škvírou mezi prsty, ale cože vám to viděl? Tu nejkrásnější ženu na tomto božím světě, která tam seděla v hlubokém zármutku. Sundal si ruce z obličeje: „To není možné! Moje milovaná žena!“ A klesl do jejího klína. Potom co se z opětovného shledání těšili, žena řekla: „Podívej, to je tvůj syn!“ A vyprávěla králi celý příběh, jak se udál, že tisíc stigmat na těle a obličeji jeho syna má na svědomí jeho vlastní matka. „Však teď okusí zasloužené odměny!“ zvolal král bez sebe zlostí: „Jdeme domů!“

 Když dorazili na zámek, mnozí si drželi před očima ruce, jiní se schovali, aby se na tu ošklivou nevěstu nemuseli dívat, jen stará královna se dívala škvírkou mezi prsty, a když ženu uviděla, ihned jí poznala. Děsuplně vykřikla, zavřela oči a klesla na zem. Lidé si mysleli, že se stará královna tak vyděsila nad ošklivostí královské nevěsty, a tak otevřeli oči, aby při tom také byli, a tu uviděli tu velkou krásu své nové paní a velmi se radovali. Ale král nechal svoji matku zavřít a soud nad ní vynesl rozsudek, že má být zazděna do věže a ten rozsudek má být vykonán ihned; bídně tam zemřela hlady.

Potom král nechal zavolat své mudrce a ptal se jich, zda neznají prostředek, jak odstranit krvavé skvrny z těla jeho syna. „Ano, to je možné,“ odvětili mudrcové: „když všechna ta zvířata, od kterých ta krev pocházela, ta stigmata slízají.“ Tak musel lovec, který tenkrát zvířecí krev sbíral, aniž věděl, k čemu poslouží, znovu chytit tisícero zvířat, a když tato Vilíka olízala, byl nejen ten nejsilnější, ale i nejkrásnější královský syn a jeho jméno došlo slávy ve všech zemích světa.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight