Siama

Byla jedna louka. Vlastně nebyla jedna, ale byly dvě. Popravdě řečeno, nebyla ani jedna a ani dvě, byla jedna a vypadala jako za dvě. Tahle louka byla totiž velmi zvláštní. žila na ní zvířátka, která vypadala velmi prapodivně. Třeba šnek měl dvě ulity, ještěrka měla dva ocásky a had měl dvě hlavy, jednu vpředu a druhou vzadu. Tohle mělo vcelku výhodu: nemohl se kousnout do ocasu, protože ta druhá hlava s ním dala vždycky do řeči ..... I květinky vypadaly zvláštně: měly dvě blizny a včeličky, se dvěma tělíčky, k nim přilétaly a sbíraly na nich dvakrát tolik pylu než na obyčejných květinkách.
Nad tím vším ve dne na obloze svítila dvě sluníčka, která se držela vždycky pospolu za paprsky jako za ruce, a v noci louku hlídaly dva měsíce, kteří zas vypadaly jako dvě spojené sněhové koule.
A tady, na této prazvláštní louce, se jednoho nebo snad druhého dne narodil motýlek Siam. Vyklubal se z dvojité kukly, která dříve byla housenka se dvěma kousavýma hlavičkama a dvěma sty prťavýma nožičkama. Siam byl vlastně motýlí slečna, ale zároveň i motýlí kluk. Totiž, jedna jeho hlava ..... měl je vedle sebe ..... mluvila jako slečna, a proto se jmenovala Siam ..... Ta a druhá mluvila jako chlapec a proto se jmenovala Siam ..... Ten. Ale tohle bylo na louce celkem obvyklé, že jeden motýlek nebo brouček měl dvě i tři jména, takže se tomu vlastně nikdo ani nedivil.
Jednou letěl Siam po rozkvetlé voňavé louce a najednou pod sebou vidí krásné čokoládové oříšky. Asi se tady vysypaly dětem, když byly na procházce. Siam ..... Ta povídá:
„Pojď, ochutnáme!“ Ale Siam ..... Ten se začal ošívat a vymlouvat, že ta čokoláda bude určitě zkažená a že určitě není mléčná, kterou on rád, a kdesi cosi ..... A že nepoletí a basta.
I začala ho Siam ..... Ta přemlouvat a přesvědčovat:
„Vždy tu čokoládu vidíš jenom z dálky. A vůbec jsi u ní nebyl. Jak tedy můžeš vědět, že je zkažená?“ A Siam ..... Ten se začal zase vykrucovat a vymlouvat, že jako je to jasné a protože u té čokolády nikdo není, že je zkažená ..... Takových výmluv najednou, až hrůza.
Mezitím, co se Siam ..... Ta a Siam ..... Ten hádali, přiblížil se z druhé strany k čokoládě Sršeň. Měl žluté tričko s černými pruhy, tykadla ohnutá dopředu jakoby chtěl každého hned napíchnout a v jedné i druhé ruce držel velké a ošklivé žihadlo. Každé velké jako pampeliška! K tomu všemu čtyři chlupaté, tlusté nohy s nestříhanými drápy. Šel pomalu, něco si bručel, a blížil se Siamovi.
Konečně se Siam ..... Ta a Siam ..... Ten dohodli, že tu čokoládu přece jen ochutnají. Už už se k ní blíží, když v posledním okamžiku uvidí mračícího se Šmrteně. Siam se lekne, ucouvne, posadí se, kouká. Siam Sršně nikdy neviděl a zkoumavě si jej prohlíží.
„Ten musí být ale zlý,“ šeptá Siam ..... Ten.
„Možná,“ odpovídá také potichu Siam ..... Ta, „ale nemusí. Je přece jedno, jak kdo vypadá. Důležité je, jak se chová.“ Šršeň dojde blíž k Siamovi.
„Dobrý den,“ zdraví Siam uctivě, ale trochu roztřeseným hlasem.
„Já Vám tu čokoládu nechám, pane, jestli chcete,“ dodává hned. Chvíli ticho. Sršeň se trochu zamračí, něco si zabručí, ale pak řekne:
„I ňé. Jen ši ji vemte. Mě bolí žuby a já už na to nejšem.“
„Uff,“ oddychne si potichu Siam, „tak nebude zlý.“ Hned se osmělí a ptá se:
„A odkud jdete?“
„Ále, od žubaže. Vytrhl mně dva žuby, bolí to ..... A když je takové teplo, jdu se zchladit k potoku.“ Sršeň obchází čokoládu a chce odejít.
„A k čemupak máte ta žihadla?“ ptá se zvědavě Siam ..... Ta dál.
„Tím léčím nemocné štromy, když se jim zarazí míza. Já pak přijdu a prošťourám jim kanálky a oni pak zase hezky rostou a je jim dobže. Taky tak pomáhám mravenčům, když jsou zavalení v mraveništi. Požád něčo.“ Sršeň už ani nečekal na odpověď a loudal se k potoku.
„Tak vidíš, Siame, že nebyl zlý. I když vypadal strašidelně, byl hodný. Nemůžeš někoho soudit jenom podle toho jak vypadá anebo jenom podle toho, že si myslíš, že je špatný.“
„No dobře, dobře,“ odpovídá Siam ..... Ten, „příště budu víc pozorovat a zkoumat než něco řeknu. Je to tak dobře?“
„Ano, dobře, ale nesmíš zase všechno nechávat na druhých. Ty sám se musíš umět nakonec rozhodnout!“
„Ale to je těžká věc!“ Mračí se Siam ..... Ten.
„Je,“ potvrzuje Siam ..... Ta, „ale přece nenecháš za sebe rozhodovat druhé. Oni nikdy nepoznají co je pro Tebe dobré a co ne. To poznáš jenom Ty sám, víš?“
„Vím! A už nikdy nebudu soudit něco o čem vlastně ani nevím jaké to doopravdy je!“ zvolal radostně Siam ..... Ten. „Tak už pojďme na tu čokoládu, ať zjistíme, jestli je mléčná nebo ne.“