Šest služebníků

Před dávnými časy žila byla jedna stará královna, která byla čarodějkou, a její dcera byla nejkrásnější dívka pod sluncem. Stařena však nemyslela na nic jiného, než jak lidi hubit a ničit, a tak když se o její krásnou dceru přišel někdo ucházet, tu řekla, že její dcera chce jen toho, kdo splní uložené úkoly, komu se však dařit nebude, ten propadne hrdlem. Mnozí byli dívčinou krásou omámeni a zkoušeli své štěstí, ale když stařeniny úkoly nesplnili, museli pokleknout a katem jim byla bez milosti setnuta hlava.
Jeden královský syn se doslechnul o kráse té princezny a chtěl vyzkoušet své štěstí, a tak svého otce požádal o svolení k odjezdu. Ale král Jaroslava na jistou smrt nepustil, a tak princ ulehl a k smrti onemocněl a nikdo ho nedokázal vyléčit.
Tak uběhlo sedm let, a když král viděl, že není žádná naděje na princovo uzdravení, tedy povolil a s bolestí v srdci svého jediného syna, který zvěděv, že může za princeznou, zázračně se uzdravil; na cestu vypravil.
Jaroslav jel přes rozlehlou pláň, když tu viděl velikou kupu sena. Když přijel blíže, seznal, že to není kupa sena, ale břicho velkého člověka, který tu ležel jen tak roztažen a jeho břicho vypadalo jako malá hora. Tlouštík, když viděl jezdce, vstal a řekl, ať ho vezme do služby. Jaroslav mu odvětil, co by si s takovým nemotorou počal, tlouštík však pravil, že se může někdy hodit, že když se dobře nají, může být i 3000 krát větší. Tak ho princ vzal sebou.
Ujeli kousek cesty a tu uviděli muže, jak leží na zemi a ucho má na trávníku. Tu se ho Jaroslav zvědavě otázal, co tak pozorně poslouchá a on mu odvětil, že poslouchá, co se všude ve světě děje, že jeho sluchu ani růst trávy neujde. A tu mu Jaroslav řekl, zda by si neposlechl, co se děje na zámku krásné princezny. A onen podivný mužík se zaposlouchal a pravil, že slyšel svištění meče a pád hlavy dalšího nápadníka. Princ vzal do svých služeb i Bystrosluchého.
Táhli dále tedy ve třech, když tu najednou přijeli k místu, kde ležely na zemi velké nohy, a když jeli dále, viděli tělo a nakonec přijeli k hlavě. Dlouhán princi pravil, že když svoje údy dobře natáhne, je ještě 3000 krát delší a je daleko vyšší než nejvyšší hora na světě. Měl tedy princ již třetího služebníka.
Po chvíli cesty uviděli jednoho, jak sedí u cesty a má zavázané oči. Jaroslav se ho s lítostí zeptal, zda-li je nemocen či slepý, ale muž mu pravil, když sundá šatek z očí a na něco se břitce zadívá, ono se to rozskočí na tisíc kousků. I Ostrozraký se mohl princi hodit a vzal jej tedy sebou.
Je-li dál a našli jednoho, jak seděl na slunci a celý se třásl, zuby mu drkotaly, a Jaroslav se velmi podivil, neboť slunce hřálo ostošest. Tu mu ten podivný mužík pravil, že čím je tepleji, tím je mu větší zima a čím je chladněji, tím je mu větší teplo. Zmrzlý se princi taky líbil, že hodit se to může, si pomyslel a chlapíka najal do služby.
Blížili se k městu, kde žila princezna, když tu uviděli jednoho, jak přes vysokou horu natahuje dlouhý krk a kamsi nakukuje. A Jaroslav se ho zeptal, co tam tak zajímavého vidí a on mu odvětil, že jeho zraku nic, co se kde děje, neujde, že celý svět očima přehlédne. A tak měl princ šest služebníků.
Stará královna se velmi zaradovala, když viděla, jaký to mládenec upadl do její léčky a tak mu pravila, že musí splnit tři úkoly, a splní-li jeden každý, tehdy její dceru dostane za ženu. První úkol byl ten, že na dně Rudého moře ležel královnin prsten a Jaroslav jí ho měl přinést.
Tu se rozhlédl ten Bystrozraký a uviděl prsten ležet na dně mořském na špičatém kameni. Tlouštík si lehnul na mořský břeh a všechnu vodu vypil. Pak se Dlouhán natáhnul a podal prsten princi.
Podivila se stařena, když svůj prsten uviděla, ale hned uložila princi další úkol. Na louce se pase tři sta tučných volů, ty má s kopyty a se srstí sníst, ani jeden roh nesmí zůstat a k tomu musí vypít tři sta sudů vína, ani kapička nesmí zůstat. Jaroslav požádal, zda může k té hostině pozvat své přátele, že samotnému člověku tak nechutná. Tu se královna zle zachechtala a řekla mu, že si může vzít pouze jednoho jediného společníka.
Jaroslav zašel za Tlouštíkem a pravil mu, že dnes se konečně jako jeho host dosyta nají. Tlouštík, když pak byl vše do posledního chloupku snědl, vše do poslední kapky vypil, pravil, že to byla tak sotva snídaně a že by si ještě něco dal.
A Jaroslav šel za stařenou, že hostina skončila a úkol je splněn, čemuž se ona velmi podivila, avšak tak mu pravila, že ještě jeden úkol na něj čeká, že dnes do jeho komnaty svoji dceru přivede a ona si vedle něj sedne a on ji držet silou, co má, musí a má pečlivě hlídat, aby se mu neztratila, že ona s úderem hodiny dvanácté přijde a pokud dcera v komnatě nebude, on přijde bez milosti o hlavu.
Tak tento úkol se zdál Jaroslavovi věru lehký, copak by nedokázal uhlídat jedno děvče? Královna zvečera přivedla princeznu, tu se Dlouhán natáhl na zem a celou místnost svým tělem obkroužil, Tlouštík se postavil před dveře a ani myš by tam tudy neproklouzla, Jaroslava se posadil vedle dívky. Princezna po celou dobu neřekla ani slůvko. Měsíční svit dopadal na její tvář a Jaroslavovi se nad tou krásou tajil dech a spát se mu nechtělo ani krapítek. Tak seděli do hodiny jedenácté a pak na ně potměšilá královna poslala silné kouzlo, všechny uspala a princeznu v té chvíli unesla pryč.
Spali všichni tvrdě až do čtvrt na dvanáct, když tu kouzlo ztratilo sílu a Jaroslav se probudil a začal naříkat, že dívka zmizela. Však ten Bystrosluchý děl, že není vše ztraceno a že mají utichnout, že ji najde. Pak pravil, že princezna je odtud tři sta hodin chůze uzavřená ve skále a tam že ji slyší naříkat na její krutý osud, a že Dlouhán tam snadno doběhne.
Tak si Dlouhán na ramena nasadil toho, jenž měl zrak s ničivou silou, a upaloval za princeznou. Za pár mžiků oka stáli před tou skálou a Ostrozraký si odvázal šátek z očí a na skálu se přísně podíval a ona se snad ze studu na tisíc kousku se rozletěla a princezna byla vysvobozena.
A když dvanáctá hodina odbila, nalezla je stará královna všechny sedět v komnatě v dobrém rozmaru a vesele rozprávějící.
„To je někdo, kdo umí více než já.“ tak si byla pomyslela a více nemohla dělat, než že mu svou dceru zaslíbila.
Avšak když s ní byla o samotě, tu jí pravila, že je hanba pro princeznu, když vůli lidu musí poslechnout a nemůže si ženicha vybrat sama po své vůli, že sama stanovila podmínky, za kterých si princezna musí vybrat muže, byla již asi zapomněla.
Však tato zlá řeč stačila, aby dívce v srdci zažehla touhu po pomstě, tak princezna poručila přivézti tří sta korců dřeva a Jaroslavovo řekla, že se stane jeho ženou, až on či někdo z jeho přátel vstoupí na tu hranici; tak myslela, že kvůli princi nebude chtít nikdo obětovat svůj život a že Jaroslav sám bude muset vstoupit na hranici a zahyne a ona bude volná a pak si vybere muže podle srdce.
Služebníci princi pravili, že oni každý už něco pro něj udělali, že teď je ten Zmrzlý na řadě, ať ukáže, co umí. A on s radostí vystoupil na hranici a po tři dny, co byla hořela, se neukázal, až den třetí, když dohořela, celý třesoucí se vylezl ven a tak pravil, že takový mráz ještě v životě nezažil, že o chvíli déle a on už by zcela zmrznul.
No nyní se opravdu nedalo nic dělat, princezna si neznámého hocha za manžela vzít musela. Když se vydali na cestu do kostela, královna přivolala své vojsko a poručila jim pronásledovat je a všechny je pobít, však princeznu měli přivézt zpět.
Však její slova zopakoval Bystrosluchý princi a Tlouštík si věděl hned rady. Vyklonil se z kočáru a dvakrát plivnul až vyplivnul celé moře, které byl dříve vypil, a vojsko se začalo topit.
Královna se velmi rozhněvala a poslala na ně své těžkooděnce, však Bystrosluchý uslyšel rachot a řinčení jejich zbroje a ten Ostrozraký sundal svůj šátek, když byli vojáci blíže přijeli, i ostře se na ně zadíval, až s velkým řinčením od sebe odskakovat začali a pancíře vzduchem létaly a meče se po zemi válely.
Tak dojeli v klidu ke kostelu a tam jim kněz byl požehnal.
Po obřadu se těch šest služebníků princi poklonilo, a tak pravilo, že jeho přání je splněno a jich už nebude potřebí, že oni potáhnou dál světem. A vespolek se srdečně rozloučili a Jaroslav s princeznou se vydali na jeho zámek.
Asi půl hodiny cesty od zámku byla vesnice, kde pásl pasáček vepřů své stádo. Tady se Jaroslav zastavil a pravil své ženě, že on není princ ale jen obyčejný pasáček vepřů a ten, co támhle pase, je jeho otec, že mu oni dva musejí pomáhat.
Pak došli do místního hostince a tam to Jaroslav s hostinským tak domluvil, že v noci spící princezně její krásné šaty vzali a když ona se byla ráno probudila a na sebe co vzít neměla, tu ji hostinská neochotně na sebe půjčila pár starých záplatovaných hadříků.
A od toho dne musela princezna pásti vepře a říkala sobě, že to má za zlou vůli a za svou pýchu, že po právu se jí stalo. Tak uběhlo celých dlouhých osm dní a ona to nemohla už déle vydržet, neboť nohy měla celé rozbolavělé, když tu přišli nějací lidé a na jejího manžela se ptali a ona jim byla pravila, že šel za obchodem s pentlemi a šňůrkami.
Oni ji však pravili, ať s nimi jde, že oni ji za ním zavedou. A vedli ji do zámku a když přišli do velkého sálu, tu tam viděla s překvapením stát svého manžela v královském rouchu. A Jaroslav ji radostně vzal za ruce a políbil a takto ji pravil, že on byl pro ni zkoušen a ona měla být pro něj zkoušena též.
Nyní konečně slavili přenádhernou svatbu a pak spolu spokojeně žili až do konce svých dnů.