Sen, který nebyl pro císařské uši

Milé přadlenky, pilné děvenky, jaro je za humny, jestlipak budete mít dopředeno? Mně nitečky už mnoho nezbývá, dovyprávím, do sedla vyskočím a zem se po mně do plískanic slehne, za pěkného počasí já nic krásného nevymyslím! Vrťte se, vřetánka, točte, kolovrátky, ať se nám pohádka odvíjí .....
Bylo nebylo, žil kdysi v Zeleném císařství jeden chudý, chudičký hoch, a protože měl jen ty holé ruce, živil se, jak se dalo. Jednou zjara požádal o službu u sedláka. Smluvili se, sjednali a hned ráno vyjeli do polí orat. Orali do oběda, najedli se a lehli si do stínu. Za chvilku sedlák křikl:
„Vstávej, Marině, do práce!“ A tu Vám ten hoch sebou trhne a povídá:
„Strpení, hospodáři, zrovna se mi zdá takový zvláštní sen!“ Sedlák mávl rukou a šel orat sám. Orá do svačiny, Marin vstane, nají se, lehne si a usne. Sedlák ho jde vzbudit ..... najal si chasníka, nebude přece dělat za dva, ale ten podařený hoch zase to samé:
„Strpení, hospodáři, zrovna se mi zdá takový zvláštní sen!“ Mávl tedy sedlák rukou a Marin spal až do soumraku.
Vracejí se, hoch ani muk a sedlák sesychá zvědavostí. A doma mu hned sází na stůl mzdu za celý den, jen ať hezky vyklopí, co se mu to zdálo.
„Hospodáři,“ povídá Marin, „ten můj sen není pro Vaše uši!“
A víc z něho sedlák nevypáčil. I dohřál se a šel si stěžovat k císaři. Zelený císař se zamračil a dal si hocha zavolat:
„To je mi ale dovolenost! Celý den jsi prospal, za celý den jsi dostal zaplaceno, a nechceš hospodáři prozradit, co se Ti zdálo!“
Hoch mlčí a Zelený císař samou zvědavostí na trůně poposedá. Nahne se, nastaví ucho a povídá:
„No tak, prozraď aspoň mně, co se Ti to zdálo!“
A tu Vám Marin řekne císaři:
„Výsosti, ten můj sen není pro Vaše uši.“
Zelený císař se rozkatil, přestal se znát a rozkázal, aby toho vzpurníka bez milosti vsadili do hladomorny.
Jenomže na Zeleném zámku měli dcerušku právě tak ve věku, jako byl chlapec Marin. Dověděla se všechno ještě toho večera, nabrala jídla z císařského stolu, naplnila džbán a potají zaběhla do hladomorny.
„Marině milý,“ povídá, „já vím, co to je mít plnou hlavu snů, a taky se z nich tatínkovi nezpovídám. Nic mi neříkej a jez a pij a pamatuj si, že při Tobě stojím.“
Kdo by neuhodl, že ti dva k sobě přilnuli, a protože si Marin poseděl v kobce dobrých pár let, byli časem jako dvě hrdličky.
Za horami v Červené říši vládl tou dobou Červený císař, záludný chlapík, kterým šili všichni čerti. Tuze rád popichoval sousední vladaře a vymýšlel si na ně všelijaké poťouchlosti. Co v noci vymyslel, to ráno provedl, a tak se stalo, že jednou po ránu vyslal na Zelený zámek posly s třemi dočista rovnými holemi. A že prý Zelený císař do tří dnů musí odpovědět, který konec těch holí je silnější a který slabší, jinak s jeho říší bude zle.
Zelený císař rychle svolal své mudrce, ti hole obraceli sem a tam, ale k ničemu to nevedlo a na Zeleném zámku bylo plno starostí.
„Co tak pozdě, princezničko moje,“ povídá Marin, když za ním posmutnělá děvenka přišla s obědem.
„Ach Marině,“ posteskla si, „potkalo nás trápení!“ A vylíčila, co si Červený císař na jejího otce usmyslel.
Chlapec princezně poradil:
„Nevzdychej, jdi domů a lehni si. Až vstaneš, řekni, žes ve snu viděla, jak položili hole na vodu, ale napříč proudem. A jakmile to udělali, proud strhl hole kupředu těmi silnějšími konci.“
Princezna se zařídila podle Marinovy rady a Zelený císař celý šťastný poslal sousedovi správnou odpověď.
Červený císař si však nedal pokoj a vymyslel novou čertovinu. Vyslal do Zelené říše posly s třemi navlas stejnými klisnami, a že prý Zelený císař do tří dnů musí uhodnout, která je nejmladší, která prostřední a která nejstarší, jinak s jeho říší bude zle.
Mudrci dali hlavy dohromady, jenomže nic z toho nebylo. I pospíchá princezna svěřit se Marinovi.
„Jdi domů a lehni si,“ poradil jí, „a potom tvrď, žes ve snu viděla, jak do jednoho rohu stáje hodili náruč sena, do druhého nasypali ovsa a do třetího postavili putýnku s mlékem. Jakmile to udělali, nejstarší klisna běžela k senu, prostřední k ovsu a nejmladší k putýnce s mlékem.“
Princezna se zařídila podle Marinovy rady a Zelený císař mohl opět jásat.
Ten jeho soused byl však nejspíš čertův bratranec a jednou v noci vymyslel ještě záludnější věc, to aby si přezkoušel, jak zdatné bojovníky v Zelené říši mají. A hned ráno tam dal poslat oštěp, který vážil stokrát devadesát devět liber, a s ním poselství, ve kterém stálo:
„Kdo ze Zelené říše prorazí tímhle oštěpem dno mého poháru, dostane za ženu mou dceru a s ní polovinu císařství. Jestli se u Vás nenajde takový hrdina, pamatujte si, že zabubnuju na válečný buben!“
Jakmile Zelený císař to poselství dočetl, zezelenal chudák jako ty paloučky v jeho Zelené říši, a když princezna přichvátala za Marinem, kanuly jí po tvářích slzy jako hrachy.
„Nebuď smutná, princezničko,“ utěšil ji Marin, „jdi klidně domů a lehni si. Až vstaneš, řekni, žes měla sen a žes v něm viděla mládence, který dokázal, co Červený císař žádá.“
Princezna šla a všechno dobře zařídila. Zelený císař dal bez odkladu povolat veškeré mladé muže zdaleka i zblízka, Ti museli pochodovat před císařskou dceruškou, a pochodovali dny a noci, ale tomu mládenci, co ho viděla ve snu, se nikdo z nich ani dost málo nepodobal.
Poprosila tedy princezna, aby císař předvolal taky všechny vězně, zda ten mládenec nebude snad mezi nimi. Stráže předvedly tři lapky, dva lichváře a jednoho kulhavého zloděje ovcí, víc jich právě ve vězení neměli. To se rozumí, žádný z nich nebyl ten pravý, a tu se císař zčistajasna chytil za hlavu:
„Vždyť někdo musí sedět v hladomorně,“ zavolal, „dal jsem tam jednou jednoho vsadit! Ale to je tak devět let, ten už jistě umřel hlady.“
Přesto však poslal žalářníka, aby se podíval, jestli vězeň náhodou nezůstal naživu, a jak přivedli Marina, milá princezna Vám ho poznala na první pohled:
„To je on, tatínku, toho jsem ve snu viděla!“
Zelený císař povídá v rozpacích:
„Zdatný asi budeš, mládenče, když jsi vydržel tak dlouho v hladomorně, ovšem úkol máš před sebou přetěžký. Vidíš tenhle oštěp? Váží stokrát devětadevadesát liber a Ty jím musíš prorazit dno poháru, z kterého pije můj záludný soused Červený císař.“
„Dokážu to. Výsosti,“ odpověděl Marin. „Požádej však Červeného císaře, ať šest týdnů počká. A Ty mě po tu dobu živ dobrým jídlem a napájej dobrým vínem, abych nabyl síly, která ze mě za devět let vyprchala.“
Zelený císař trošičku zrůžověl a Marin pokračoval:
„Ještě dnes rozkaž stavět na nádvoří věž vysokou devětadevadesát sáhů. Jakmile bude hotova, pošli mi tam tolik chleba, kolik se ho vejde do devíti pecí, a k tomu devět pečených volů a devět sudů vina.“
Císař bez námitek všechno splnil, a když věž stála, shromáždil v ní Marin nejzkušenější bojovníky ze Zelené říše. Dal jim dobře najíst, dobře napít a pak je vyzval, aby vyšli ven a pokusili se vyhodit oštěp na vrcholek věže. Jeden po druhém se junáci snažili a sám císař je přitom povzbuzoval. Metali oštěp, metali, jenže co naplat, do té výše ho nedostal žádný z nich. A Zelený císař se kabonil, už se mu zdálo, že s tím nevídaným oštěpem nemůže uspět nikdo a že od hranic Červené říše se ozve zlověstné bubnování.
Tu přišla řada na Marina a on Vám vzal oštěp do dvou prstů, jako by bral jehlu, a vymrštil ho, jako by to bylo pírko, a oštěp se vznesl do výšky a zabodl se přímo tam, kam měl, do samé špičky věže.
Nádvoří Zeleného zámku zaburácelo obdivem a císaři spadl kámen ze srdce:
„Marině, chlapče,“ zaradoval se, „teď věřím, že to dokážeš. Červený císař, ta liška podšitá, dostane, co chtěl!“
„Počkej s tím chvilku. Výsosti, ještě jsme neskončili,“ řekl na to Marin, „a vystup se mnou na ochoz.“
Zelený císař poslechl, přehodil si suknici přes loket a po devíti stech devadesáti schodech šplhal s Marinem na věž.
Když byli nahoře, Marin mu podal kukátko:
„Přilož ho k očím, Výsosti, a pověz mi, co vidíš.“
Zelený císař to udělal a náhle vykřikl:
„Můj soused, ta liška rezavá, si zrovna vykračuje i se svým průvodem po nádvoří Červeného zámku!“
„Dobrá,“ povídá Marin, „dívej se dál.“
A za okamžik císař zvolal:
„Už vstupuje do dveří hodovní síně a sedá si, Marině, ke stolu!“
„Dobrá,“ povídá Marin, „řekni mi. Výsosti, až zvedne k ústům pohár.“
Stalo se. Zelený císař vykřikl, Marin uchopil oštěp a mrštil jím ze všech svých sil. Ochoz se otřásl, věž se zachvěla v základech, oštěp probodl oblohu a byl tentam.
A vtom Zelený císař volá:
„Marině, oštěp už trčí ze dna poháru a Červený císař, ten čertův bratranec, si právě rve svou liščí bradu!“
To bylo slávy na Zeleném zámku, to bylo jásotu! Ale uprostřed velkého radování Zelený císař posmutněl:
„Marině,“ vzdychl, „přece nám teď neodejdeš k Červenému císaři. Dceru mám taky na vdávání a říši dost velkou, abych Ti z ní polovinu mohl dát, zůstaň tady s námi!“
Marin se usmál:
„Počkáme, Výsosti, a uvidíme. Však on si Červený císař ještě nějakou čertovinu vymyslí!“
Za tři dny nato dorazili na Zelený zámek poslové Červeného císaře. A ptali se medovým hlasem, kde prý je junák, kterému se podařil ten hrdinský kousek, že ho jejich pán a vladař netrpělivě vyhlíží, vždyť ho čeká princeznina ruka a s ní polovina Červeného císařství.
Zelený císař zachmuřeně povídá:
„To bych rád věděl, co za tím vězí! A nepřeju Ti, Marině, aby se ta dceruška z Červeného zámku podobala tatíčkovi!“
Marin se však nedal odradit:
„Nepůjdu-li, Výsosti, nebude od Červeného císaře ještě dlouho pokoj. Věř mi, do roka se vrátím a stanu se Tvým zetěm, protože Tvou dceru mám rád a nikdy nezapomenu, že mi zachránila život.“
A tak Marin šel a šel a Vy se vrťte, vřetánka, a točte, kolovrátky, ať se nám pohádka odvíjí .....
Šel tedy Marin, a koho nepotkal: chlapíka, který snědl chléb z devíti pecí, a přesto bědoval, že by něco slupnul. Marin se tomu podivoval, ale Baštil jen mávl rukou a povídá:
„Mně se nediv, kamaráde, podivuj se junákovi, co prorazil oštěpem těžkým stokrát devětadevadesát liber dno poháru Červeného císaře! Neslyšels o něm někde cestou? Vypravil se prý do Červené říše a já si nepřeju nic víc, než aby mě vzal s sebou, třeba mu budu užitečný.“
Marin se vesele zasmál:
„Dobrá, Baštile, pojď se mnou, to já jsem ten junák!“
Šli dál a byli dva, vrť se, vřetánko, odvíjej se, pohádko, a tu Vám potkali třetího. Naříkal a naříkal, že vypil vodu z devíti moří, a přece by si dal ještě aspoň doušek. Divil se Marin a divil se Baštil, ale Žíznil jen mávl rukou a povídá:
„Copak to, kamarádi, raději se podivujte junákovi, který prostřelil dno poháru Červeného císaře!“
I zasmáli se vesele ti dva a vyzvali Žíznila:
„Pojď s námi, chceš-li!“
A on šel a byli tři, vrť se, vřetánko .....
Ten čtvrtý, co ho potkali, sám nesl na zádech mlýnský kámen, měl pouze jednu nohu, na té noze pádil rychleji než nejrychlejší kůň, a ještě si stěžoval, že nemá kam běžet. Vrtěli nad ním hlavou všichni tři, ale Pádil je odbyl, slovo dalo slovo a připojil se k nim.
Byli čtyři, šli dál, vrť se, vřetánko, odvíjej se, pohádko, a potkali Vám pátého. Byl oblečen do devíti kožichů, stál mezi devíti vozy vrchovatě naloženými hořícím dřívím, a přitom láteřil, že se třese mrazem. A když se domluvili, bylo jich s Mrazilem už pět.
Šli tedy a šli, vrť se, vřetánko, ušli pořádný kus cesty a potkali chlapíka s puškou. Jakmile vystřelil, hotová kanonáda, země zaduněla a otřásla se v základech, jenže Bouchal jako by neměl v uších bubínky, pořád nebyl spokojený, že prý je ránu sotva slyšet. A tak se všichni divili a divil se i Bouchal, jakmile poznal, koho má před sebou, a když se dost nadivili, bylo jich už šest, jestli dobře počítám.
A šli ještě dlouho a daleko, vrť se, vřetánko, odvíjej se, pohádko, Marin a pět jeho kamarádů. Baštil a Žíznil a Pádil a Mrazil a Bouchal, než přešli hranice Červené říše a došli k zámku z červeného kamene, ve kterém sídlil Červený císař.
To Vám povím, krásně je tam přivítali!
Červený císař si přeměřil Marina od hlavy k patě a uštěpačně se ušklíbl:
„Tak Ty jsi ten hrdina, co prorazil dno mého poháru? To by mohl říct každý, no uznej, kdo Ti má věřit! A koho jsi mi to přivedl? Jedna obluda obludnější než druhá!“
„To jsou moji přátele, císaři,“ odpověděl Marin. „Jestli se Ti napohled nezdají, pak možná proto, že něco dovedou.“ A představil své kamarády jménem.
Červený císař poslouchal a nos mu zčervenal jak ředkvička.
„Do rána času dost,“ řekl vztekle, „zítra si Vás začnu zkoušet. Ale to si pamatujte, že troufalost bez milosti trestám. Však ještě poznáte, kdo je Červený císař! A teď si jděte lehnout, už jsem Vám dal ustlat!“
Tleskl do dlaní, stráže jaly Marina i jeho kamarády a vsadily je do vězeni.
Nazítří přijely těžce naložené vozy, a že prý Červený císař vzkazuje, aby si hosté dali chutnat. Ten chléb z devětadevadesáti pecí a k tomu devětadevadesát pečených volů musí být do dalšího rána snědeno.
„Baštile, kamaráde,“ zeptal se Marin v obavách, „není tohle i pro Tebe trochu moc?“
„Pěkně jsem vyhládl na Červeném zámku,“ odpověděl Baštil a dal se do jídla. Za svítání byl hotov a vyslal stráže za Červeným císařem s prosbou, aby mu obstaral něco k snídani, jak se na hostitele sluší, jinak že hlady nevydrží.
A na druhý den také Žíznil ve zkoušce obstál. Vypil tři sta sudů kořalky, k tomu tři sta sudů vína a ještě vzkázal císaři, že umírá žízní.
Červený císař celou noc nespal. Co vymyslet, vždyť ta sebranka každý úkol splní! A tu se do věci vložila jeho dceruška, čertovo kvítko, možná vydařenější než tatíček.
Třetího rána poslala do vězení vzkaz, aby Marin a ti jeho přátelé obstarali živou a mrtvou vodu, která pramení v místě, kde se hory a nebe dotýkají. Nepřinesou-li ji císaři, než slunce zapadne, budou všichni o hlavu kratší.
„Co Ty na to, kamaráde,“ zeptal se Marin Pádila.
„Nestrachuj se, Marině, jen mi, prosím Tě, hoď na záda ten mlýnský kámen, ať se mi lip běží.“
A Pádil vyrazil.
Jenže vyrazila i dceruška Červeného císaře. Sedla na své čarodějné koště a letěla pro živou a mrtvou vodu rychleji než pták.
Kampak s tím na Pádila! Už se vracel s dvěma džbánky zpátky z toho místa, kde se hory a nebe dotýkají, když to kvítko z čertovy zahrady bylo teprve v polovině cesty.
Dceruška Červeného císaře si však poradila. Proměnila se v babku a slaďounce zavolala:
„Mládenečku, mládenečku, co že tak pospícháš? Zastav se na slovíčko se stařenkou!“
„Spěchám k Červenému císaři, babičko,“ odpověděl Pádil. „Nesu mu živou a mrtvou vodu, ani nevím, nač ji vlastně potřebuje.“
„Ó to jsi byl daleko! Poseď a pověz nebohé stařence, cos viděl po světě.“
Pádil si pomyslel, že do západu slunka všechno hravě stihne, sedl si k babce na mez, povídal a babka ho tak pěkně vískala ve vlasech, až ho tvrdě uspala. Pak si přelila mrtvou a živou vodu do svých džbánků a hybaj zpátky na Červený zámek. Slunce už se chýlilo k obzoru. Pádil se nevracel a Marin si dělal starosti.
„Bouchale,“ napadlo ho, „zkus vystřelit z té Tvé pušky. Pádil určitě někde cestou usnul, musíš ho probudit!“
Bouchal vystřelil, země se zatřásla a Pádil na mezi nadskočil tři metry do výšky. A jak se probudil a jak viděl, že má džbánky prázdné, vzal svou jedinou nohu na rameno, pádil zpátky k místu, kde se nebe a hory dotýkají, nabral znovu živé a mrtvé vody a ještě se stihl vrátit dřív než ta čarodějka na koštěti.
Dceruška Červeného císaře vzteky vřískala, její tatíček zuřil, ale vzdát se doposud nemínil. Povolal si Marina a prohlásil jedovatě:
„Mám pro Tebe a Tvé přátele poslední úkol, chrabrý junáku. Jestli ho splníš, můžeš se mnou naložit, jak se Ti zlíbí. Nesplníš-li, propadneš smrti.“
Nedaleko Červeného zámku měl císař dům celičký ze železa. Dal ho rozpálit, že žhnul jako oheň, a poručil Marinovi a jeho kamarádům, aby v něm strávili noc.
„Je řada na Tobě, Mrazile, abys ukázal, co umíš,“ řekl ustaraně Marin, když přišli k tomu žhnoucímu stavení.
A Mrazil jenom svlékl kožich, hodil ho na rozžhavenou stěnu a ta rázem vychladla. Totéž udělal i s druhou a s třetí stěnou.
„Tu čtvrtou nechám horkou,“ podotkl, „jinak byste tam zmrzli, kamarádi moji.“
I vstoupili všichni do železného domu a přečkali tam noc.
Sotva ráno vstali a vyšli ven, aby se protáhli, přiřítil se Červený císař i s dceruškou. Prskal a soptil, jakmile je spatřil živé, ukázal prstem na žhavou stěnu železného domu a křikl na Mrazila:
„Tu čtvrtou stěnu už jsi zmrazit nedokázal, Ty hrdino!“
A Mrazil ho vybídl:
„Rač vstoupit dál, císaři, i se svou dceruškou. Přesvědčíš se, že takhle bylo v domě právě příjemně.“
Vešel s nimi dovnitř, svlékl kožich a povídá:
„Abys věděl. Červený císaři, že svoje jméno nenosím marně, splním teď Tvé přání a zmrazím i tu čtvrtou stěnu.“
Jak pověděl, udělal, potom vyšel z domu a vyzval své kamarády:
„Pojďte, chlapci, nemáme tu víc co pohledávat, od Červeného císaře je navždy pokoj.“
A tak šli a šli, a Vy se vrťte, vřetánka, a ty se odviň, pohádko, však je Tě už jen nakrátko, až došli na Zelený zámek.
Tam Marina toužebně vyhlížela princeznička, vrhla se mu kolem krku, a když se všichni usadili v hodovní síni, sestoupil Zelený císař se svého trůnu a povídá Marinovi:
„Posaď se, chlapče, sem, rozhodl jsem se, že Ti dám s dcerou celé císařství.“
Marin se posadil a naklonil se k Zelenému císaři:
„Teď už Ti můžu prozradit, můj císařský tatínku, co se mi to tenkrát zdálo, pamatuješ?“
Zelený císař nastavil ucho a Marin zašeptal:
„Zdálo se mi, že budu jednou vládnout místo Tebe. Byl bys mi to uvěřil?“
Nitečka se odvinula, pohádky je konec. Že se mi povedla, naskočím do sedla, a jak jsem řekl, až do plískanic Vám nevymyslím zhola nic