Sedm strážců

zobrazeno 44×

Vložil(a): jitkamety, 25. 3. 2016 9.58

O vzniku hradu a městečka Sovince na Rýmařovsku se praví, že od roku 1318 patřila krajina kolem tehdejšího Křížová rytíři Vokovi, synovi zemského komorníka moravského Pavla, a ten dal postavit pevnou tvrz s věží a hradbami. Samotný název Sovinec se pak poprvé připomíná v roce 1353. Obec stejného jména se může honosit starobylou pečetí z první poloviny patnáctého století, která je pravděpodobně vůbec nejstarší pečetí s nápisem nikoliv latinským, nýbrž ve slovanském jazyku. Stojí na ní psáno: Peczet miesteczka Sowyncze, což ukazuje také na původní slovanské obyvatelstvo těchto končin. Hrad Sovinec se stal baštou českých pánů proti kolonizaci a proslul též jako významná husitská tvrz; jeho držitelem byl starý moravský rod s přízviskem „ze Sovince„. Po bělohorské bitvě se však zmocnil hradu i panství řád německých rytířů, jehož přičiněním došlo k poněmčení kraje. Tento bojovný řád sídlil na hradě Sovinci v třicetileté válce, kdy hrad obléhali Švédové, jak připomíná naše pověst .....
Už několik týdnů obléhali Švédové hrad Sovinec, mnoho švédských vojáků našlo smrt pod hradními hradbami, ale vše bez výsledku. Hrad byl pevný a císařští se bránili urputně.
„Snad by bylo nejlepší odtáhnout,“ ozývaly se hlasy mezi švédskými důstojníky. „Hrad stejně nikdy nedobudeme.“
Ale jejich velitel nemínil ustoupit.
„Neklesejte na mysli!“ domlouval jim. „Když nedobudeme hrad silou, tak jeho posádku vyhladovíme. Není přece možné, aby měli tolik zásob potravin. Už teď se jim musí nedostávat střeliva a zítra vyvěsí bílý prapor a vyšlou parlamentáře prosit o soudek pitné vody a bochník chleba.“
Zdálo se, že zkušený velitel má pravdu. Hned zrána druhého dne se totiž otevřela brána Sovince a z hradu vyšli s bílým praporem nad hlavami tři vyjednávači.
„Co jsem říkal?“ pochvaloval si švédský velitel, rád, že marné obléhání skončí a obránci vydají pevnost bez boje. „Přiveďte je ke mně se všemi poctami, jaké náležejí statečnému odpůrci!“ přikázal velkomyslně.
Ale mýlil se. Pravda, vyslanci přišli z hradu s bílým praporem, nikoliv však, aby se poddali.
Hlavní jejich mluvčí se před generálem uklonil a spustil:
„Vaše Excelence! Řád německých rytířů, jemuž náleží hrad Sovinec, nás vysílá, abychom Vás ve vší uctivosti požádali o jeden den příměří.“
„Den příměří ..... ?“ zašumělo mezi švédskými důstojníky.
„Ano, o jeden den příměří. Na zítřek totiž připadají narozeniny našeho hejtmana, pana z Lichtensteinu, a posádka hradu by ráda na jeho počest uspořádala velkou hostinu.“
Švédští důstojníci civěli na parlamentáře nevěřícně.
„Cože?“ vzkřikl generál, neboť ani on se nemohl v první chvíli vzpamatovat. Avšak hned zkrotil své vzrušení a řekl, jako by se samo sebou rozumělo:
„Ale ovšem, to je opravdový důvod k zastavení palby, musíme přece ctít i své nepřátele! Vyřiďte panu hejtmanovi mé osobní blahopřání k narozeninám a také můj souhlas, aby se zítra od východu slunce do západu vyhlásil klid zbraní.“
Vyslanci se opět uklonili a důstojně odešli.
Druhého dne skutečně od rána zněla přes hradby obleženého hradu hudba a zpěv. Švédové ve svém táboře nemohli ty zvuky veselého hodování neslyšet a velice se proto mrzeli.
„Och, však je brzy přejde smích, jak nebudou mít co do úst!“ zahrozil nejeden ze švédských vojáků ke hradbám.
Avšak co se nestalo! Ještě než slunce kleslo k obzoru, vyšli opět z brány hradu Sovince oni tři vyjednávači a přinesli švédskému generálovi stříbrnou mísu s chutnou srnčí pečení a korbel vína.
„Pan hejtman se dává poroučet a jako dík za přání k narozeninám dovoluje si Vaší Excelenci nabídnout alespoň sousto ze slavnostní hostiny,“ vyřídili uctivě, uklonili se a vrátili se do hradu.
Slunce právě zapadalo a švédský velitel se chvěl vzteky nad takovou drzostí. Ale že pečené tak krásně voněla, neodolal a okusil. Hned však mrštil masem o zem.
„Je čerstvé!“ křičel na nechápavé oficíry. „Museli ten kus teprve včera ulovit. Ale jak, když je tolik týdnů obléháme?“
Marně Švédové přemýšleli a lámali si hlavy, tuhle záhadu nerozluštili. Nakonec si řekli, že obhájci hradu musí mít spolky s ďáblem, který je zásobuje jídlem a pitím. A protože s ďáblem je darmo pouštět se do křížku, chystali se od Sovince odtáhnout.
Právě té noci před odchodem přivedly švédské hlídky do štábu jakéhosi muže z městečka.
„Domáhá se slyšení u generála,“ hlásili vojáci.
„Generál spí, nesmíme ho budit,“ řekl důstojník, který měl službu u velitelského stanu. „Co mu neseš?“
„To mohu povědět pouze a jenom jemu,“ vzpěčoval se muž. „Jestli mne nevyslechne, uškodíte sami sobě,“ přidal ještě.
Důstojník byl v rozpacích, zda se má opovážit vzbudit velitele uprostřed noci, ale už toho ani nebylo třeba. Generál zaslechl jejich rozhovor a vyšel ze stanu.
„Chceš se mnou mluvit? Kdo jsi?“ obrátil se na příchozího.
„Jsem kovář z městečka,“ vypovídal muž. „Mezi lidmi se povídá, že míníte zítra opustit ležení a odtáhnout. Nedělejte to, pane generále, nenechávejte nás napospas císařským, budou se na nás mstít!“
„Vím,“ přikývl generál s povzdechem, „ale nemohu jednat jinak. Hrad je nedobytný.“
„Proto jsem přišel,“ vyhrkl kovář. „Znám cesty, kterými se posádka hradu zásobuje.“
„Vskutku?“ ožil generál, hned bylo po ospalosti. „Mluv tedy, mluv!“
A kovář mluvil. Vyzradil generálovi, že z hradu vede sedm cest, sedm tajných podzemních chodeb, které ústí v sedmi domcích ve městě. Tam bydlí důvěrníci císařských, Ti jim opatřují potravu a střelivo.
„Tak je to tedy!“ uhodil se generál do čela. „To bychom věru mohli obléhat Sovinec do skonání světa!“
Ihned odvolal rozkaz k přípravě na odchod a ještě téže noci oněch sedm domků obsadil a jejich sedm strážců dal v poutech odvést.
To byl konec císařských na Sovinci. Pravda, ještě se nějaký čas bránili, ale když jim došlo střelivo a hlad jim stiskl hrdla, museli se volky nevolky vzdát. Hejtman Lichtenstein nabídl Švédům kapitulaci a posádka vyšla s prapory a za zvuku píšťal a bubnů z hradu do švédského zajetí.
To je vše, co je známo o dobytí Sovince Švédy před více než třemi stoletími.
I potom byl to hrad silný a mocný, jeden z největších a nejzachovalejších na Moravě a ve Slezsku. Za bojů ve druhé světové válce však vyhořel. Panoráma jeho trosek dodnes patří nedílně k rýmařovské krajině. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight