Sedlák Vokoun

Kterak pány za jidášský peníz zradil a jak za to nic nedostal ale spravedlnost si našla k němu cestu a svému trestu neušel

Sedlák Vavřinec Vokoun byl starý chamtivec. Ženu vyhnal z domu, že prý mu špatně hospodařila, a čeládku honil do práce jako ras. Pak přišla třicetiletá válka. Mezi lidmi byla bída a hlad. Vokoun toho využil a kdeco ve městě za drahý peníz prodal. Když začali vojáci po dědinách drancovat, sedlák poslal pacholky s dobytkem do lesa, ale sám se držel chalupy, aby mu z ní někdo něco neukradl. Sousedé mu domlouvali, ale on si říci nedal.
„Však se nestarejte! Já si už chalupu ubráním a s pány vojáky se nějak domluvím.“
„Jen si dej pozor, Vokoune, abys je nepřivedl za námi do lesa! Zle by se Ti potom vedlo!“
Sedlák jen mávl rukou a víc se už s nikým nebavil. Byl to takový mrzout, až šel z něho strach a lidé se mu raději vyhýbali. Švédové přitáhli ke královskému městu Brnu a začali je obléhat, jejich vojáci rabovali a plenili okolní dědiny. Od lidí vymáhali peníze, chleba a víno; dobytek si brali sami. Když se lidé bránili, bez milosti je pobíjeli a zapalovali jim střechy nad hlavou. Kdo mohl a měl kam utéci, tak utekl.
Páni z Pozořic, premonstráti ze Křtin a ještě jiní páni se ukryli s čeládkou na Novém Hradě, který byl z okolních hradů nejpevnější. Odvezli tam peníze, monstrance a kalichy, drahé nádobí, knihy, mouku, víno a odvedli dobytek. Byla tam silná posádka, která měla dobré zásoby střelného prachu i dělových koulí. Páni se na hradě usadili v pokoji a věřili, že při dobrém pití a jídle zde vojnu přečkají ve zdraví. Zatím pozořičtí mušketýři objížděli krajem a podávali jim zprávy o Švédech a jejich rejtarech.
Švédové jezdili vždy v celých houfech s označením na klobouku, aby byla jedna škadrona k rozeznání od druhé. Brzy se dozvěděli, že na Novém Hradě se ukrývají páni a mají s sebou veliký majetek. Když tu zprávu ohlásili plukovníku Kalenbergovi, byl potěšen.
„Tohle si nesmíme dát ujít! Jestli jsou páni na hradě, budou tam mít i veliké zásoby. Ty pevné hradby nás nesmějí zastrašit. Nový hrad dobudeme stůj co stůj a těm panským měšcům trochu ulevíme!“ řekl plukovník. „Pánové! S pěti sty muži si troufám hradu dobýt!“
Lajtnanti se mezi sebou radili, jak by nejlépe na hrad zaútočili. Když to plukovník uslyšel, usmál se.
„Sám vojáky povedu a po půlnoci vyjedeme, pánové!“ Takovou kořist si nechtěl dát ujít.
Propustil lajtnanty, zavolal k sobě svého pobočníka a uložil mu: „Do zítřka musíme najít někoho, kdo se vyzná v okolí Nového Hradu! Na penězích nešetřte! Dvojnásob se nám potom vyplatí, jestli posádku zaskočíme nepřipravenou. Určitě povede k hradu nějaká tajná chodba nebo skrytá stezka, kudy páni udržují spojení se svými lidmi v kraji. Tu musíme najít!“
Pobočník spěchal vyplnit plukovníkův rozkaz. Brzy nato vyjeli z ležení čtyři špehýři, aby objeli dědiny a samoty. Nikde nebylo ani človíčka. Jako by se po lidech země slehla. Stavení opuštěná, stáje a chlévy prázdné. Jen v jedné dědině našli starého sedláka. Když k němu dojeli, hned se jim hluboko ukláněl jako pánům. „Poslyš, chlape! Potřebujeme někoho, kdo se tu v kraji vyzná. Nevíš o někom, kdo by nám chtěl poradit?“
Sedlák na ně hleděl bez bázně, jen sukovicí v ruce poškubával. Tvářil se, jako by mu to dalo velikého přemýšlení. A když už byli rejtaři na koních netrpěliví, povídá:
„Já bych věděl, páni! Ale zadarmo ani kuře nehrabe v těch našich časech. Kolik byste platili?“
Rejtaři se po sobě podívali a ten, co je vedl, odpověděl:
„Když to bude chlap spolehlivý a dovede nás tam, kam potřebujeme, dostane sto zlatých na ruku!“
Jakmile to sedlák Vokoun uslyšel, zajiskřilo mu v očích. A hned se ptal, kam má pány dovést.
Po půlnoci vyjeli Švédové z brněnského ležení a táhli s sebou několik děl a vozy se střelným prachem. Plukovník Kalenberg počítal s tím, že bude Nový Hrad dobývat několik dní. Cestou se k němu přidal jeho pobočník a hlásil mu, že toho chlapa už mají.
„Naši lidé ho hlídají v lese nedaleko Nového Hradu a z očí nespustí. Od té doby, co ho našli, ještě s nikým jiným nemluvil.“
„Dobře! A co mu slíbili?“
„Sto zlatých, pane plukovníku! Ale stejně je ještě nemá,“ odpověděl pobočník. „To není za takovou službu málo ani moc. Však uvidíme, jak nám poslouží,“ řekl plukovník a popohnal koně.
Ještě za noci se podařilo Švédům dostat do blízkosti hradu a hradní posádka o tom nevěděla. Když se vojsko utábořilo v lese, dal si plukovník zavolat sedláka a na všechno se ho důkladně vyptal. Sedlák Vokoun znal kdejaký chodník, protože si také rád zapytlačil. V lese byl doma ve dne i v noci. Brzy se spolu dohodli, že je povede tajnou stezkou, zatímco jiní vojáci táhli děla na protější kopec. Na Novém Hradě neměli o Švédech žádné nové zprávy. Válka už trvala dlouho, okolo Brna se to rejtary jenom hemžilo. Ale tu šlo vše svým tempem, nic nového se nedělo. Toho dne byla neděle. Když plebán odsloužil v kapli mši, páni se mezi sebou bavili až do poledne, než zasedli k dobrému obědu. Potom každý vyspával, všude vládl klid a pohoda. Na trávníku před hradní bránou hráli mušketýři kuželky, jako by válka ani nebyla.
Tak se stalo, že se Švédové přiblížili po staré příkré stezce k hradbám, kudy chodili jenom pěší. Z druhé strany jela posila, ale ta se ještě kryla na okraji lesa. Křik a smích hradní čeládky bylo slyšet zdaleka. To Švédy jen utvrdilo v domnění, že o nich na hradě nic nevědí.
Když plukovník Kalenberg zavelel k útoku a Švédové zaútočili, bylo už pozdě. Do otevřené hradní brány mušketýři už nedoběhli. Rozpoutala se tuhá bitka muže proti muži. Švédové stříleli a bili mečem. Za chvíli byla cesta do hradu volná. Od lesa po cestě přijížděli další a další rejtaři, s hrozným pokřikem se hnali vpřed. Než se kdo nadál, Švédové obsadili Nový Hrad a pány zajali většinou v peřinách. „Takové vítězství jsem přece jen nečekal, pánové!“ řekl plukovník svým lajtnantům, kteří mu blahopřáli k úspěchu a připíjeli dobrým vínem z hradních zásob. „Pane plukovníku! Zajatí páni si přejí s vámi mluvit. Mám je předvést?“ ptal se pobočník.
„Jen je pěkně svažte a pošlete do Brna! Nikoho z nich nechci vidět. Mysleli si, že se tu u plných žlabů před námi ukryjí, ale nevyšlo jim to. Kořist naložte na vozy, dobytek vyžeňte! Až důkladně hrad vyčistíme, potom ho zapálíme, aby se už nikdo zde nemohl ukrývat.“
A plukovník si dal ze sklepa přinést nový soudek vína. S lajtnanty popíjel vesele, zatímco jeho rejtaři dělali pravé dílo. Na sedláka zapomněli, ten marně čekal u hradní brány na slíbenou odměnu. Když z hradu vyváděli pány a za nimi vyjížděly plně naložené vozy, Vokoun si dodal odvahy a přistoupil k vojákům, kteří hlídali bránu.
„Páni vojáci! Chtěl bych mluvit s velitelem.“
„Táhni, chlape! To by mohl říci každý. Nemáme žádný rozkaz, abychom Tě k němu pustili. Počkej, až plukovník z hradu pojede!“
Sedlák trpělivě čekal u brány a každého rejtara na koni si pozorně prohlížel, zda to není některý z těch čtyř, co ho v dědině najali. Když ani do večera nikdo známý kolem nejel a Švédové začali hrad podpalovat, dostal sedlák strach a utíkal domů.
„Čert mi byl dlužen takovou službu! Napřed jsem měl chtít od nich peníze a potom teprve jim posloužit,“ zlobil se na sebe. „Ale s pány žádný prostý člověk nevyjde.“
Když došel domů, ani se mu jíst nechtělo. Byl rád, že si lehl a usnul.
Mezi lidmi se rozkřiklo, že Vavřinec Vokoun je zrádce. Sedláci, kteří se s čeládkou po lesích ukrývali, také měli svoje stráže a Vokouna s vojáky viděli. Druhého dne zatloukl někdo u stavení na okno.
„Vokoune! Pojď ven!“ křikl nějaký mužský hlas.
Sedlák se probudil z těžkého spánku a nemohl se hned upamatovat, kde je. Když bouchání a volání neustávalo, křikl:
„Co chcete, chlapi, že mne nenecháte ani vyspat?“
Potom se podíval oknem a viděl, že venku stojí několik sedláků a pacholků s vozem. Vytloukl tedy závoru ze dveří a otevřel.
„Co chcete? Já s vámi nikam nepůjdu. Císařští nebo Švédové, všechno je to stejná sebranka.“
„I podívejme se na chytráka! Tak Ty budeš i na Švédy nadávat? Copak Ti málo za zradu zaplatili?“
„Co to povídáte, chlapi?“ divil se naoko sedlák a začal větřit, že za ním nepřišli jen tak. „Žádné peníze jsem od nich nedostal.“
„Když nejsi spokojen s jejich odměnou, tak Tě odměníme sami!“ řekl rychtář a poručil pacholkům, aby se ho chopili a naložili ho na vůz.
Přestože se sedlák Vokoun bránil a křičel, svázali ho do pytle, potom hodili na vůz mezi jiné věci a vezli až ke Křtinám k veliké propasti. Sedlák celou cestu naříkal, nikdo s ním ale nepromluvil, nikdo s ním neměl slitování. Vojna každého nějak postihla na majetku, někde i na životech.
U propasti ho složili z vozu a pomohli mu z pytle. Dva pacholci s klacky stáli při něm, když mu rychtář sdělil rozsudek.
„Tak abys věděl, Vokoune! Sami jsme Tě odsoudili, protože zrádce mezi sebou trpět nikdy nebudeme. Rozluč se se životem!“
„Chlapi! Pro smilování boží, co blázníte?“ naříkal sedlák a lezl před nimi po kolenou. „Vždyť já nic nedostal!“
Ale oni ho nenechali ani pomodlit a bez milosti hodili do propasti. Tak byl sedlák Vokoun potrestán za zradu a od té doby se propast u Křtin jmenuje Vokounka.