Sedlák mudrc

zobrazeno 18×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 14.55

Jeden sedlák jel na své Hnědce do mlýna. Ne aby Hnědce ulehčil, ale ještě si hodil pytel s obilím přes záda. Cestou potkal vandrovního. Vandrovník vrtěl nad ním hlavou a povídal: 
„Hej, sedláku, pytel je sám dost těžký, mohl bys jít vedle koně a koni nechat pytel.“ 
Sedlák se podíval z koně dolů na vandrovního a řekl: 
„Copak nevidíš, že pytel nesu já a ne Hnědka?“ 
Vandrovní poznal, kolik uhodilo, a když se ve vsi pozeptal, kde má sedlák statek, namířil přímo tam. Selka stála na dvoře a sypala slepicím. 
„Matko,“ oslovil ji vandrovní, „muž Tě pěkně pozdravuje a má prý po krk zlobení s čeledíny a děvečkami. Jel do světa zkusit štěstí. Abys tu prý nezůstala sama a statek měl pána, mám u Tebe zůstat místo něho.“ 
Ženě se vandrovní líbil, byl mladý a hezký a sedlák byl starý a pořád se zlobil. Proto přikývla a odvedla ho do světnice. 
„Matko,“ řekl ten chytrák, když byli uvnitř, „slíbil jsem sedlákovi, že tu zůstanu, ale nevím, nevím, jestli bych tu zůstal, kdyby na statku zůstalo všechno postaru. Ty dvě veliké lípy, co stojí u vrat, musíš dát porazit a to ještě dnes.“ 
„To jsem dávno chtěla,“ odpověděla selka, poněvadž se mu chtěla zavděčit. 
Vandrovník poslal před vrata čeledíny. Lípy byly za chvilku poraženy a chasa je odtáhla za stodolu. 
Zatím mlynář umlel obilí, sedlák vzal pytel zase na záda, posadil se na Hnědku a jel domů. Do vsi dojel za soumraku. Dívá se a diví se. Kůň zabočil k nějakému statku, ale jeho statek to nebyl. Před jeho vraty stály dvě veliké lípy a tady nic. Pobídl tedy koně a povídá mu: 
„Pozor, pozor, Hnědko! Copak si nepamatuješ, kde jsi doma?“ 
Hnedka se ohlédla po své stáji, ale pak musela jít, kam chtěl sedlák. Sedlák se díval vpravo i vlevo, byla tu spousta chalup i statků, ale u žádných vrat nestály lípy. Obrátil koně a jel zpátky a ještě jednou koně obrátil, ale když nemohl najít svůj statek, řekl si: 
„Je to vesnice jako naše, a přece není naše. Zabloudil jsem, nevím jak.“ 
Pobídl koně a byl rád, když měl vesnici za zády. 
Jel a jel celou noc a za svítání dojel do vsi, kterou vůbec neznal. Zastavil se v hospodě, Hnědku uvázal ve stáji a dal si nanosit jídla a pití. Když se dosyta najedl a napil, začal přemýšlet, proč asi nenašel svůj statek. 
Jak se tak díval před sebe a rozvažoval, přišel do hospody nějaký člověk a povídá hostinskému: 
„Kmotříčku, poraďte mi. Moje krásné hříbě leží ve stáji, všecky čtyři od sebe a nechce vstát.“ 
„Copak já rozumím koním?“ odpověděl hostinský. , Já se doktorovat neučil, ale ten starý támhle u stolu vypadá, jako by něco dovedl.“ 
„Otče,“ obrátil se cizí člověk k sedlákovi, „pojďte se mnou do stáje a pomozte mému koníčkovi!“ 
Sedláka nemusel dvakrát pobízet. Ve stáji si sedlák klekl a zašeptal koni do ucha: 
„Když se Ti nechce žít, je dost psů, kteří si na Tobě rádi pochutnají. Jestli máš chuť k životu, je dost trávy i pro Tebe, aby ses napásl dosyta.“ 
Hříbě nebylo nemocné, jenom líné. Jakmile uslyšelo o psech, rychle vyskočilo a bylo zdravé a čilé jako dříve. Jeho majitel otvíral oči i pusu dokořán a zvolal: 
„Co jste Vy za člověka, že uzdravujete koně jen řečmi!“ A protože mu hříbě zvlášť přirostlo k srdci, dal sedlákovi dvacet blýskavých tolarů za odměnu. 
Sedlák se vrátil s penězi do hospody a popřával si. Netrvalo dlouho a dověděl se o sedláku mudrci kníže. Před několika dny mu ukradli dva vzácné koně a nikdo nevěděl, kde hledat zloděje. Kníže poslal pro sedláka a zeptal se ho: 
„Dovedl byste mi ty koně najít?“ 
„Pročpak ne,“ odpověděl sedlák. 
Kníže byl rád a poslal pro nejlepší jídlo a nápoje. Sedlák nebyl na tolik dobrot zvyklý. Proto musel v noci často ven. A když si před svítáním ještě jednou vyšel, stáli oba koně před dveřmi. Utekli zlodějům a našli cestu domů sami. Jak je sedlák uviděl, spustil náramný pokřik, až kníže vyskočil z postele, otevřel okno a vyhlédl v noční čepičce ven. 
„Co se děje?“ křičel udiveně. 
„Tady jsou ty koně!“ odpověděl sedlák. „Kolikrát jsem byl marně venku, ale já věděl, že přijdou. Přiběhli trochu pozdě. Byli moc daleko.“ 
Kníže nevycházel z údivu a komu čest, tomu čest, ze sedláka se stala nejváženější osoba u knížecího dvora a každý si ho vážil jako mudrce. Za svůj kousek dostal sto tolarů z knížecí pokladny. 
Pověst o sedlákovi se roznesla po celé zemi. I král se o něm doslechl. Pozval ho k sobě. Když sedlák přišel na královský zámek, ptal se po panu králi. 
„Jestli jste ten mudrc,“ řekli mu sluhové, „máte jít na zahradu, král sedí v besídce.“ 
Bylo dusno, před bouřkou. V zahradě dorážela na sedláka hejna komárů. Odháněl je, jak jen mohl. Hned se rozehnal rukou doprava, hned doleva. Král vyhlížel z besídky, viděl sedláka, jak mává, a povídal si: Podívejme, mudrce. Jistě mi nese dobrou radu a mává na mě, abych mu pospíšil naproti. A král vyšel z besídky k sedlákovi. V tom sjel z nebe blesk a rovnou do besídky a do stoličky, na které král před chvilkou seděl. Blesk stoličku rozštípal na tisíc kousků. 
„Proto jsi na mě mával, ty největší mudrci pod sluncem?“ zvolal král polekaně i radostně. 
„A proč myslíte, že bych jinak mával?“ odpověděl sedlák. „Přece Vás nenechám zabít bleskem!“ 
Teď teprve vzrostla sedlákova sláva a král se k němu choval jako k vlastnímu otci. Sedlák bydlil v celé polovičce zámku a v zemi nebylo člověka, který by se měl lépe než on.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight